Tom Harmes nezaváhal ani na okamžik, když se vrátil do oblasti, kterou mohl nazvat domovem. Před ním se otevírala cesta, a ačkoliv předchozí okamžiky vyvolávaly bolest a nejistotu, rozhodnutí byly již učiněny. Cílem bylo jasné – udržet Molly Sherman naživu, chránit ji, zaručit její bezpečnost. A to bez ohledu na všechny překážky a nebezpečí, která číhala na každém kroku. Není v jeho povaze otáčet se zpět, není v jeho srdci místo pro lítost. Každý krok dopředu je krokem k vyřešení problému, k naplnění jeho úkolu.

Když Tom dal Animasovi jasné pokyny, věděl, že nic není jisté. Rozhodl se vyřešit tento případ vlastními silami. „Zůstaň tady, Animas, a starej se o Molly,“ řekl. „Pokud se do poledne nevrátím, připrav koně a odveď ji pryč. Směrem do Basin City, tam najdeš Berta Weatherforda. Je to zástupce maršála, můžeš mu důvěřovat. Ale pozor, nemluv s nikým jiným. V Basin City mu všechno řekni. A pokud se nevrátím, věř mu a on bude vědět, co dělat.“

Tom věděl, že se blíží okamžik, který může změnit osudy několika lidí. I když nic na jeho tváři neprozrazovalo napětí, v jeho očích bylo všechno. Nebyly v nich žádné city, žádné pocity, jen ledová rozhodnost. Tomovy oči byly jako dvě ledové střepy, odraz světla v úzkých štěrbinách. Takový pohled neměl žádný náznak výčitek, byl to pohled muže, který má svůj úkol, a nic ho nezastaví.

Cesta vedla dál, do srdce Climaxu. Když se Tom dostal k zničené chatrči Molly Shermanové, poznal okamžitě, co se stalo. Zbytky jejího domova byly jen spálenými troskami, v nichž se stále ještě skrývaly žhavé uhlíky. Nikdo z těch, kdo se tu sešli, však nemohl Molly najít. Oheň zničil její útočiště, ale nezdálo se, že by našli jakýkoliv důkaz, který by naznačoval její smrt. „Co se tady stalo?“ zeptal se Tom, když spatřil zkázu. Odpovědí mu bylo tiché konstatování, že oheň vše zničil.

„Byla uvnitř, když začal hořet,“ vysvětlil Shorty Grice. „Nemohli jsme se dostat dovnitř. Myslím, že je mrtvá, ale nikdo ji nenašel. Zůstala tam, když to všechno vzplálo.“ V očích všech přítomných mužů bylo vidět napětí a zmatek. Byli přesvědčeni, že Molly musela uvnitř zemřít, protože nikde jinde ji nebylo možné nalézt.

Tom však nebyl tak snadno přesvědčen. „Ne, není mrtvá,“ odpověděl klidně, „je v severním Alderském parku. A je v bezpečí.“ Ačkoliv to znělo jako jistota, jeho slova byla pro ostatní příliš těžko uvěřitelná. Nikdo nedokázal pochopit, jak je možné, že by přežila takovou zkázu.

Cesta do Climaxu byla pouze začátkem. Tom věděl, že to, co se stalo, není jen náhodou. Za vším, co se dělo, stál záměr. Ať už šlo o záměr někoho, kdo ji chtěl zničit, nebo o něco většího, co se teprve mělo ukázat, Tom měl jasno – musí najít pravdu.

Uprostřed všech těchto událostí se scházeli lidé, kteří vnímali nebezpečí, ale zároveň i moc, kterou mohou mít, když se spojí. Byla to otázka spravedlnosti, otázka odvahy, otázka toho, co je správné a co je správně vykonané.

Všechny tyto otázky byly na okraji jejich myslí, když se Tom připojil k místnímu shromáždění ve staré budově, která byla kdysi saloonem, ale nyní sloužila jako soudní síň. Místnost byla plná mužů, kteří se nesetkali, aby řešili problémy zábavy a nápojů, ale spíše se sem sešli kvůli tomu, co se stalo. Byli tam, aby zjistili, kdo a proč zničil životy jiných. A Tom Harmes byl připraven se postavit pravdě.

Když se rozproudila debata, oči všech se upřely na Toma. Mnozí z nich věděli, že jeho zkušenosti v takových situacích budou klíčové pro to, jak se rozhodnou dál. A Tom, jak už to bývá, zůstal klidný, vyrovnaný. Jeho hlas byl tichý, ale silný, jak řekl: „Nebudu jen poslouchat. Pokud máte nějaký plán, já se ho budu držet. Ale vězte, že to, co se stalo, bude muset být napraveno.“

A tak se osud Climaxu, stejně jako osud Molly Sherman, začal pomalu, ale jistě odvíjet.

Důležité je si uvědomit, že ve chvíli, kdy se člověk rozhodne chránit druhé, jsou často jeho vlastní motivy a cíle ponechány stranou. V tomto případě Tom Harmes nejednal pro slávu, ani pro zajištění vlastní bezpečnosti, ale pro to, co považoval za správné. Je to otázka vnitřní síly a odhodlání, která je klíčem k přežití a k dosažení spravedlnosti.

Kdo je Bratr Smrt? Tajemství, které se skrývá za temnou planetou

"Ne, nikdy už nebudou takoví, jak byli, když budu královnou." Její oči byly zamyšlené, jakoby se pokoušela rozhodnout, co dál. S úsměvem, téměř něžným, se podívala na svého společníka a pak pohledem přešla na svého neandrtálce, dlouhý pohled, který skrýval více, než by kdo mohl pochopit. "Ne, Firlone," řekla tiše, "nikdy nebudeš žárlit."

Jeho oči byly naplněné hrůzou, jako v noční můře. Zdálo se, že je úplně bezmocný, v pasti její krásy, a přesto ona věděla, co dělá. Město za nimi křičelo, kruté zvuky mučení a boje zněly v dálce.

"Zradil jsem svého otce kvůli tobě," řekl v jemném, mrtvém hlasu, "a svou sestru, svůj národ." Její neandrtálský bratr stál ticho za princem, se svým ostrým mečem připraveným k akci. Alor-Nan se otočila, její tělo se stáhlo, jakoby svázané neviditelnými pouty. "Je to jedno. Teď mám tebe, že?"

S neuvěřitelnou intenzitou pokračovala: "Udělala bych to znovu. Udělala bych cokoliv pro tebe." Její prsty se pevně sevřely kolem jeho těla, přitahujíc ho blíž, zatímco ona vkládala tvář do jeho jemné kůže. Všechno kolem nich se stalo na chvíli neviditelné, ztracené v jejich soukromém světě.

Zatímco její bratr, divoký a nezastavitelný, připravený na boj, přistoupil blíže, měl v očích něco jiného než běžná agrese. Sledoval ji pečlivě, připravený na jakýkoliv příkaz. "To byla dobrá rána, bratře," řekla klidně, jakoby mluvila o něčem velmi obyčejném. On pouze přikývl a setřel krev z meče. V jeho očích bylo něco smíšeného: klid, ale zároveň i uznání.

"Bratr Smrt," šeptala Alor-Nan tichým hlasem, oči vzdálené. "Co je to vlastně za bytost?" ptala se po chvíli, přerušujíc napjaté ticho mezi nimi. Její bratr odpověděl tvrdým, dunivým hlasem: "Přichází z hlubin. Už ho mám dost."

Bratr Smrt nebyl jen symbol, byl to obraz něčeho temného, nezvratného. Alor-Nan to věděla, věděla, že ho její muž nezastaví, pokud se zjeví. Když se otočila k vojenskému oddílu, její tvář byla klidná. "Měli bychom jít," řekla. Vojáci se kolem ní rozestoupili, a ona, chráněná svým obrovským bratrem, opustila palác v tichosti. Slyšela křik, který se blížil, a viděla plameny šlehající z města.

Zatímco se přesunovali k bránám, její oči se setkaly s očima jiné ženy, která čekala na svého muže v zahradách. Lorelaev byla v bezpečí na tomto místě, ale její strach byl hmatatelný. Srdce ji bolelo, protože věděla, co se děje v městě, a přesto tu zůstávala, čekala, jak jí muž přikázal. A ona se rozhodla, že tu zůstane, aniž by se pohnula, i když vše kolem ní hořelo.

Bratr Smrt, to jméno neslo v sobě něco podivně konkrétního. Bylo to spíš jako výzva k osudu, jako kdyby samotné jméno mělo sílu zvrátit běh událostí. A přesto zůstávalo nejasné, co přesně tento Bratr Smrt znamená pro každého, kdo o něm slyší. Co může skutečně ovládnout tak mocného nepřítele, jakým je smrt? Může být láska tou největší silou, která změní všechny kódy, všechny cykly?

Zatímco příběh pokračoval, postavy byly svědky něčeho, co se dalo přirovnat k souboji, ale zároveň to bylo mnohem víc než jen bitva. To, co Alor-Nan a její bratr prožívali, bylo zápasem s vlastními démony. Něco, co si nesli po celou dobu a co nemohli snadno ospravedlnit.

Ve chvíli, kdy se setkali s novým nebezpečím, kdy bratr Smrt skutečně přišel, jakoby nesl odpovědi na všechny jejich otázky. Alor-Nan pocítila, jak se svět kolem ní mění, jak se její život vyvíjí a jak se destinace jejího osudu stává nevyhnutelnou. Ale co vlastně Bratr Smrt znamená pro nás všechny, jaký je jeho skutečný význam? Může být skutečně symbolem nesmrtelnosti, nebo jde pouze o konec, který nás všechny čeká?

Proč Tom Harmes zůstal v North Alder Parku?

Bylo něco podivného na atmosféře v North Alder Parku. Nešlo jen o samotu, o pustinu, o zpustošené hory a staré sruby. Byli to lidé, kteří tu zůstávali, každý s vlastním stínem, který se zdál větší než jejich tělo. Packrat Moran, mírumilovný podivín, který si ochočil veverky a věřil, že najde zlato, byl nyní mrtvý. A teď tu byl Tom Harmes – muž, který nepřišel hledat bohatství, ale něco jiného. Možná klid. Možná zapomnění. Možná vykoupení.

Molly Shermanová přišla s očima plnýma neklidu. Když nabídla Tomovi, aby zůstal, její slova nebyla jen zdvořilostí. Nesla v sobě vinu. Věřila, že za Packratovu smrt nese odpovědnost. Grubstakovala ho, poslala ho sem, ale nepřišla, když ji prosil. V jejích očích Tom nebyl jen další muž na stráži; byl příležitostí něco napravit, něco zachránit. Ačkoliv věděla, že Tom není Packrat, že se o sebe umí postarat, cítila potřebu, aby tam nebyl sám, aby nebyl další obětí.

Tom přijal. Ne s lehkostí, ale s pochopením. Pocit, že někomu na něm záleží, nebyl pro něj běžný. Nezvykl si, že by se někdo bál o jeho bezpečí. Ale teď to bylo jiné. Mollyin hlas, její pohled, její ruka, kterou mu podala – to všechno otevřelo něco, co v něm bylo dávno zavřeno. Nešlo o zlato. Nešlo o minulost. Šlo o přítomnost. O to, že někdo chce, aby tu byl.

Do této zvláštní rovnováhy vstoupil Animas Able. Postava z jiného světa, muž, kterého pokrýval prach cest a ticho osamělých nocí. Věřil, že duch mrtvého Packrata k němu promluví. Že mu ukáže cestu k místu, kde leží skryté bohatství. Lidé jako on byli běžní v krajinách, kde realita a fantazie nemají přesné hranice. Pro některé byl blázen, pro jiné vizionář. Ale pro Tomovu přítomnost byl důležitý v jiném směru – protože přinesl otázky, které nikdo jiný nepoložil nahlas. V co vlastně lidé tady věří? A proč?

Rozhovory se nesly s podtónem nevyřčeného strachu. Molly, která se bál

Kdo byl Don Diablo a kde leží jeho poklad?

Don Diablo — to jméno visí v ústech mužů jak pachuť starého ranče: hrozivé, slizké a natolik okázalé, že mu věří i ti, kdo jinak nevěří v nic. Říkají, že se narodil v Whalebone Cove, že jeho otec byl britský pirát a obchodník s otroky, že matka byla „žena z titulu“ ukořistěná na jedné ze španělských plachet a donucená k manželství; že když piráti vylodili, dali mu do kolébky moře a zlato místo kolébky. Don Diablo sám postavil v zálivu hrob se sochou z italského mramoru — prý hrob své matky — a nedaleko stojí starý šibeník, kde ho spolu s posádkou pověsili buď Britové, nebo Španělé; kdo to ví přesně, paměť mužů se mezi brandy a chlorem moře rozpouští.

Panchito nosil v prsou kulku, která mu prošla břichem; než ztichl, šeptal o zlatém sluggu s královským znakem Španělska, o mince, jež kdosi provrtal, navlékl na řemínek a nosil jako talisman. Jim Driscoll mu umyl krev z tváře, pohřbil ho spolu s Quickem, prošel jim kapsy — a našel zlato. Neptal se, proč Panchito lhal; umírající muži prý mívají důvody. Hodil mince do kapsy, rukojeť revolveru sklouzla do dlaně a mysl se mu zatočila možnou stopou: jestliže byl Hackett, později známý jako Don Diablo, synem piráta, jestliže na jeho ranči Hachita leží skryté kvádry španělského zlata, pak je tady šance — a šance se honí mužům v hlavách jako divoké koně.

Riley Rodriguez přichází jako cirkusový král: černý semiš, stříbrné třásně, sombrero s pláštěm stříbrných odlesků, flangované ostruhy a parfém, co pálí nos. Když přistoupí, zpívá kytarou tu starou, škubavou písničku o dlouhé cestě — a přitom žertuje, salutuje, navrhuje, že Don Diablo má hrad na pobřeží, strážený strojovými puškami, s jedinou skrytou zátokou, kam lze připlout jen při přesném přílivu. Mluví jako muž, co zná mapy i intriky: „Tahle jeho vila je z kamene, má skály až do moře a jen maličký záliv, kam vkročit. Gangs, zbraně, muži na hlídce — ale já se tam dostanu, nebo zemřu.“

Mezi těmito hlasy — vyprávění pijáků, halas smíchu a sténání umírajícího — se rodí krajina: Whalebone Cove jako místo, kde se střetla loď s pevninou, kde je pomník z italského mramoru a šibenice, kde staré mince dýchnou slanou a starou krev. Zlato se krčí v hradbách paměti i v kutých truhlech a není jisté, kdo je lhář a kdo mluví pravdu; ale i lež může vést ke kostře mapy. A právě to dělá z hledání pokladu: není to jen o geometrii zlatého pruhu pod zemí, nýbrž o poznání pohnutek — strachu, chamtivosti, pýchy — které dávají lidem odvahu nebo je vedou ke hrobům.

Jaké taktiky использовали шпионы и контршпионы в Первой мировой войне?
Jaký je význam minulosti v любовных историях?
Jak efektivně zlepšit vyhledávání a zpracování dat?
Jak ACT procesy pomáhají překonat úzkost a získat život pod kontrolou?
Jak se stáváme součástí historie?