Jaký je význam duševní nemoci a jejího vlivu na vztahy?

Vztah mezi Philipem a Countess se vyvíjí v tragickém a fascinujícím směru, kdy se nemoc a psychické zmatky stávají klíčovými faktory ovlivňujícími nejen jejich životy, ale i životy všech kolem nich. Countess, nyní ve stavu duševní poruchy, je neustále na hranici mezi světem reality a světem, který si vytváří ve své mysli. Její chování, jež se zdá být zcela zbavené lidské racionality, se postupně mění na chování zvířecí, zcela nekompatibilní s jejím předchozím životem a postavením. V tomto kontextu se zcela zřetelně ukazuje, jak hluboký vliv může mít psychická nemoc na vnímání sebe sama a druhých, a jak těžké je pro blízké osoby přijmout tuto změnu.

Philip, oddaný a zoufalý milenec, je zasažen nejen neustálou ztrátou své milované, ale i tragédií, která se před ním odvíjí. Jeho oddanost a láska jsou zrazeny tím, co se stalo s Countess – ona už není tou ženou, kterou miloval, a přesto ji stále touží vrátit zpět, i když jeho touha narazí na zdi psychické nemoci, jež ovládá její mysl. Tato nemožnost komunikace, nemožnost dosáhnout zpět „normálnosti“, jej uvádí do stavu, který by mohl být považován za metaforu pro naprostou bezmocnost v lásce a vztahu. Jeho zoufalství z toho, co zůstalo, a z toho, co bylo ztraceno, je srdcervoucí a zdůrazňuje realitu takovýchto tragédií.

Stefanie, zjevně nevybavená žádným racionálním uvědoměním, prochází světlem a tmou svých chvilkových vjemů, jako jsou záblesky radosti při hře s ptáky, ale i okamžiky naprosté nepřítomnosti v lidském chování. Hra, kterou si užívá, je pohledem na naprostou odluku od lidského světa a v podstatě je příkladem, jak duševní nemoc může roztrhnout pojítka mezi jednotlivci, které jsou jinak založené na soucitu, lásce a vzájemném porozumění. Tato ztráta lidskosti, především ženskosti, je pro Philipova citového světa těžko přijatelná a stává se téměř nesnesitelnou.

Zajímavým prvkem je snaha doktorův a Philipova, kteří se pokoušejí vrátit Countess zpět k lidskosti prostřednictvím triků a podvržených scén. Philip dokonce rekonstruuje scény z historie, aby se pokusil probudit vzpomínky a vdechnout jakýsi „nový“ smysl do života své milované, ale tato snaha se ukazuje jako další iluze. Pouze prostředí, které je zcela vytrženo z reality, zůstává silným nástrojem jeho víry, že jeho milovaná se ještě může vrátit, byť v poněkud zmutované formě.

Pro čtenáře je třeba zdůraznit, že i přes veškeré snahy o „záchranu“ nebo návrat k normálnosti, duševní nemoc může mít nevratný dopad. Philipova strategie je v podstatě klamná a přináší pouze chvíle naděje, které se zhroutí. Není možné zcela vrátit čas zpět, nelze vrátit nemocného člověka k předchozímu stavu vědomí a emocí, ať už se zdají být jakékoli snahy o zázrak. Pokusy o reprodukci minulých zkušeností a snaha „vzkřísit“ ztracený vztah prostřednictvím iluzí mohou být v některých případech pouze útěkem před realitou a jejími nevyhnutelnými důsledky.

Philipova láska k Countess je nádherným, ale tragickým příkladem toho, jak hluboký vliv může mít duševní nemoc na mezilidské vztahy a jak obtížné je se s ní vyrovnat. Skutečnost, že láska může přežít jen v naší představě, nikoliv ve skutečnosti, je bolestným uvědoměním. Je nezbytné přijmout, že láska k nemocnému člověku, i když je zcela upřímná a oddaná, nemusí vést k „vyléčení“, ale spíše k trvalému zmatku a zoufalství.

Co se skrývá za rozhodnutím zůstat sama?

Laurella, mladá dívka, která se rozhodla zůstat na celý život sama, nebere tuto volbu na lehkou váhu. Její důvod pro odmítnutí manželství je hluboký a plný osobní bolesti. Tento pocit pramení z dávné vzpomínky na jejího otce, muže, který svou matku týral. Mnohé ženy v té době zůstávaly v takových vztazích, protože je milovaly a doufaly, že se situace změní. Ale pro Laurellu je tento typ lásky nepředstavitelný. Pro ni je láska, která přináší bolest, nemožná. Jaký smysl má láska, která ničí, která způsobuje utrpení a ponižování?

Laurella se neobává toho, co by se jí mohlo stát, kdyby se rozhodla žít sama. Pro ni je to volba, která je lepší než přijetí lásky, která ji může fyzicky i psychicky zničit. V jejích očích jsou muži jako její otec jen vyjádřením nenávisti a nespravedlnosti. A přece, když se jí kněz ptá, zda je skutečně připravena vzdát se možnosti najít štěstí, odpovídá, že raději zůstane sama než by riskovala opětovné utrpení.

Kněz, který se ji snaží přesvědčit o opaku, jí ukazuje, že její názor je příliš zjednodušený a že i mezi muži mohou být ti, kteří nejsou jako její otec. Je to rozpor, který Laurella cítí v celém svém bytí – mezi touhou po lásce a strachem z bolesti. Odpovědnost, která spočívá v tom, co si vybere, jí nedává klid. Nikdy nezapomene na to, co se stalo její matce, a její sliby, že nikdy nebude milovat muže, který by jí mohl způsobit stejný druh bolesti, jsou neochvějné.

Tento příběh Laurelly je obrazem hluboké trauma, které má vliv na její rozhodnutí v životě. Přestože si kněz myslí, že čas vyléčí její rány a že se může naučit přijímat jiné typy vztahů, Laurella se nenechá snadno přesvědčit. Pro ni láska zůstává symbolem nebezpečí, které jí přinesl její otec. Její volba je, ve své podstatě, volbou ochrany. Ať už má na mysli jakýkoli důvod, její přísné rozhodnutí o zůstat sama je především formou obrany před něčím, co ji kdysi zničilo.

Ačkoliv se jedná o příběh jednoho děvčete, jehož minulost je plná bolesti, jeho rozhodnutí je možno vnímat jako výzvu pro všechny ženy, které jsou vystaveny podobným situacím. Mnohdy je lepší se uzavřít do světa, který je bezpečný a známý, než riskovat, že se otevřeme něčemu, co nás může zranit. S těmito volbami se musí každá žena vypořádat podle svého.