„Myslím, že by měl být mozek čas od času stlačován, Lionel,“ řekla Sybil. „Tento pokoj je dokonalý obraz, ale je to jediný, který můžeme vidět?“ „Asi najdeme jeho obrazy, až půjdeme na Akademii,“ řekla paní Stanilandová. „Já… ehm… letos jsem žádost neposlal,“ vysvětlil Babcock. „Zjistili, že nežiji z umění, že nemám potřebu umění jako zdroje obživy, a když to jednou zjistí, nemáte šanci. Tak jsem se Akademii vyhnul. Na podzim tam ale byla malá část mého díla: „Poznámka v karmínové a černé“—poštovní dodávka na břehu Temže pod elektrickým světlem—což jste, předpokládám, viděli?“ „A od té doby nic!“ vykřikla Sybil. „Nic,“ řekl Babcock tiše, tónem, který se snažil naplnit nějakým významem. „Nic, co bych vám mohl ukázat… teď.“

Tato slova přinesla nečekanou reakci, jak ukázal Babcock a zavedl hosty do dalšího pokoje. Na pohovce tam seděl muž s nevšedním vzhledem, jehož přítomnost v sobě nesla tajemství, klidnou trpělivost mezi důstojností a pokorou. Byl to Axel Nebelsen, Nor, který vyrůstal v Německu, původně připravovaný na lékařskou kariéru, ale po účasti na vědecké expedici do Indie se rozhodl opustit vědu a přistoupit k teosofii. Tento krok nebyl náhodný, jeho temperament byl přitahován těmi směry, které ho vedly k hlubší spirituální cestě. Od té doby většinu svého času strávil v ústraní, připravujíc se na další fáze zasvěcení, jejichž skutečný význam mu sám uniká.

Jeho vzhled byl zvláštní: věk mohl být mezi třiceti a čtyřiceti lety, dlouhé bisquitově zbarvené vlasy spadající do spirálovitých kudrlinek, modré oči, které se zdály být plné vidění s opálovým zábleskem kolem každé duhovky. Rysy jeho obličeje byly nejednoznačné, nos široký a nevinný, ústa nebyla nikdy dost jasně definována, a vlasy na tváři se snažily zakrýt každou rozhodující črtu. Nosil neobvyklý oděv, dlouhý těsný kaftan s širokou červenou stuhou kolem pasu.

„Tady je, jak vidíte,“ říkal Babcock, jako by ho vystavoval. „Sám tady.“

„Ne, většinou ne,“ odpověděl Nebelsen s nejasným úsměvem, jehož význam byl těžké postihnout. Měl plynulou angličtinu, která však místy zněla nesrozumitelně. Paní Stanilandová, jak bylo jejím zvykem, okamžitě převzala kontrolu nad rozhovorem.

„Ach!“ říkala s potěšením. „To je způsob, jakým ráda slyším tvoje mluvení; pokračuj, neztrácej čas zbytečnostmi. Buď zajímavý. Nikdy jsme neskončili náš rozhovor o karmě a nirváně. Víš, teosofie je pro mě velmi rozšiřující. A upřímně, kdybych nebyla vychována v ortodoxnosti, byla bych velmi nakloněna přijmout tvoje učení. Ale asi už jsem příliš stará?“

„Ano,“ odpověděl Nebelsen s osvěžující otevřeností, „je již pozdě začít.“

„Ale,“ pokračovala paní Stanilandová, „ráda se držím krok s novými směry, a když najdu něco, co si zaslouží podporu, jsem ráda, že mohu pomoci.“

„Teosofie nepotřebuje, jak říkáte, být opřena o záda,“ odpověděl Nebelsen, jeho tón byl stále vážný.

Tato výměna názorů odhalovala základní principy teosofie, která je často vnímána jako mystická cesta zaměřená na duchovní osvícení, ale také vyžaduje hluboké a věrné oddání. Teosofové nevnímají Západ jako připravený na skutečné pochopení všech duchovních tajemství, která by se měla odhalit pouze těm, kdo jsou připraveni na hlubší zkoumání.

V teosofii se klade důraz na to, že člověk může dosáhnout vyšší úrovně vědomí, přičemž klíčovou roli hrají zasvěcení učitelé, kteří přenášejí tajemství tohoto světa a jiných dimenzí. Mnozí, kteří se k teosofii připojí, hledají konkrétní jevy nebo fyzické důkazy, ale ve skutečnosti tyto „fenomény“ nejsou nikdy záměrně vystavovány veřejnosti. Teosofie se zaměřuje na víru, nikoli na racionalitu. Není to filozofie, kterou by bylo možné plně pochopit prostřednictvím logického myšlení, ale spíše jde o cestu, která si žádá vnitřní přijetí a osobní prožití.

Teosofické nauky nejsou snadné k pochopení, protože nejsou postaveny na jednoduchých odpovědích, ale na otevřených otázkách, které vedou k hlubokým osobním transformacím. Podle teosofů neexistují rychlé řešení, a přítomnost vědomí vyšších principů je často považována za cíl, který je dosažitelný pouze skrze pečlivé úsilí a duchovní praxi.

Učení teosofie, jak ukazuje rozhovor s Nebelsenem, si stále zachovává tajemství, které není určené k tomu, aby bylo snadno sděleno nebo potvrzeno. Tento přístup často vede k nepochopení a zjednodušeným interpretacím, které neodhalují plný rozsah toho, co tato filozofie nabízí.

Vědomí, že teosofové vnímají Západ jako neochotný nebo neschopný přijmout skutečné duchovní nauky, ukazuje na větší konflikt mezi materialistickým a spirituálním přístupem k životu. Je to filozofie, která staví na vnitřním poznání a na osobní zkušenosti, kterou nelze snadno sdílet nebo přenášet do kolektivního myšlení, pokud není přijata s otevřeným srdcem.

Jak se vyrovnat s neviditelným břemenem: barvy, víra a osud

Percevalův klidný odstup, téměř dráždivý ve své zdvořilosti, vytvářel kontrast k Campionově nervózní podrážděnosti. Celá scéna se zdála být banální – jen otázka barvy v obraze, který se stal předmětem sporu. Ale ve skutečnosti šlo o mnohem víc než o barvu. V okamžiku, kdy Bales svým opatrným, vyhýbavým tónem naznačil, že by obraz nenechával volně přístupný „tam, kde je býk“, Campion pocítil, že půda pod ním začíná mizet. Byl to okamžik poznání, kdy se světlo přelomí a zjeví svůj skrytý odstín – tentokrát však v podobě děsivé nejistoty: barvy, jimiž žil a maloval, se mu náhle vymykaly.

Naděje, že jde jen o dočasný stav, byla slabá útěcha. Pro malíře je barva nejen nástrojem, ale samotným způsobem vnímání, prostředkem existence. Campionova představa o své budoucnosti byla pochmurná – stejně jako hudebník bez sluchu, musel by se učit malovat jako člověk bez oka pro barvu, slepý k odstínům, jimiž dřív dýchal. Ztráta nebyla jen profesní; byla to ztráta jistoty ve vlastní smysly, v samotný kontakt se světem.

Nebelsenův příchod znamenal konfrontaci s jinou vrstvou reality. Campion, drcený vědomím své barvosleposti, reagoval nejdřív hořkým výsměchem: „Příjemné zjištění pro malíře, že?“ Ale Chela neustupoval. Test, který provedl, měl hlubší smysl než jen potvrzení fyzického defektu. Dotýkal se víry, která ležela pod povrchem, víry, že příčina jeho stavu není jen v těle, ale i v něčem, co ho přesahuje – v idolku, který Campion neochotně přijal do svého života.

Napětí mezi racionálním a iracionálním, mezi vědeckým vysvětlením a mystickým mechanismem, se prohlubovalo. Campion, ač nevěřící v „foolish idol“, přece jen podvědomě cítil jeho vliv. Akt, kdy chvatně setřel oči modly starým benátským vyšíváním, byl jakýmsi gestem zoufalé očisty, symbolickým pokusem odstranit vinu a kletbu zároveň. Ale zůstala otázka: proč, jak, čím je ta síla působena?

Mahatmův vzkaz, doručený v „modrém tužkovém rukopisu“ na pijáku, byl ironickou směsicí výsměchu a návodu. Nazýval Campiona „husem“ a „broučí hlavou“ za jeho představy o elektromagnetismu, a přitom předkládal řešení, které se zdálo prosté až k banalitě: vrátit idol do rukou, odkud přišel. Taková jednoduchost však byla pro Campiona nesnesitelná – nejen proto, že idol byl darem, ale i proto, že by znamenalo přenést údajnou kletbu na jiného. V tom byl skr

Co se stalo s indickým duchem a jaký je jeho význam?

Staniland. Bylo o něco světleji a když se otočili, všichni uviděli Chelu, jak je schoulený ve svém mystickém diagramu, bez pohybu, s tváří skrytou v rukách. „Ne, nechte ho!“ vykřikla paní Stanilandová. „Nedívejte se na jeho tvář... Vím, že je mrtvý!“ A stejná myšlenka přepadla všechny přítomné – až do chvíle, kdy Chela pomalu vstal s omámeným výrazem. „Kde to jsem?“ zakoktal. „Ah, vzpomínám si... Byl jsem v tranzu. Slečno Elsvortová, vaše vůle byla splněna. Ten prokletý idol je nyní bezpečně na vrcholu Cotopaxi. Viděl jsem ho přistát. Jednou se proud skutečně povedl.“

„Můj drahý Nebelsene,“ řekl Babcock z druhého konce místnosti, „nechci klást nevhodné otázky, ale něco tady přece jen chybí – podívejte se tam!“ Židle, na které idol před chvílí stál, byla nyní zničená a zborcená, kolem ní byly rozházené půlrozpité fragmenty nějaké látky podobné minerálu. „Vidíte! Tohle vypadá jako jeho ošklivá hlava a tady je kousek jeho podstavce, na kterém je vyrytý nějaký tygr. A tady je noha a ruka… Vypadá to, jako by se dostal na špatný proud a narazil do něčeho, Nebelsene, co vy na to?“ Chela si klidně složil ruce, aniž by ho tato drobná nesrovnalost nějak zneklidnila.

„Teď si vzpomínám jasněji,“ řekl. „To druhé byla jen vize. Učinil jsem s ním Cotopaxi, a to stačilo. On sám hodil karty a v zoufalství přivolal to blesk, a pak, jak vidíte, byl rozmetán na kusy.“ „A kde je teď... ten pán?“ zeptal se plukovník, který už určitě ztratil část své barvy. „Falešný tirthankar-geist?“ zeptal se Nebelsen. „Ach, teď, když už není jeho idol, nemůže se držet pohromadě. Je rozpuštěn, dekomponován a znovu vstřebán do mocného Magrogosmu.“

„A to je docela dobrá věc!“ řekl plukovník. Tento závěr bude pravděpodobně přijat většinou bez větších výhrad. Co si tedy počít s Nebelsenovou teorií? Použil duch tohoto dávno mrtvého indického okultisty svou starou moc nad přírodními silami k tomu, aby se nakonec zničil? Nebo měl v úmyslu přivolat blesk, aby se pomstil, a místo toho byl zasažen vlastním úskokem? Nebo – a to je ještě důležitější – existoval vůbec nějaký duchovní tirthankar přítomný u tohoto idolu, nebo byla celá tato historka přizpůsobena temným a esoterickým Chowkydareem Loll?

Tyto otázky si každý rozhodne sám podle své vlastní inclination a schopnosti k zázračnému, a přesto, jak se zdá, i když může Nebelsenova teorie vykazovat nějaké nedostatky, Campion dosud nenašel žádné lepší vysvětlení jeho záhadného trápení – ačkoli to může být způsobeno tím, že se nikdy neobtěžoval tuto záhadu řešit.

Sybil, v každém případě, nebyla v tu chvíli náchylná podceňovat Nebelsenovy služby. Přišla k němu a podala mu ruku. „Jsme vám velmi vděčni,“ řekla s úsměvem. „To nic není,“ řekl Chela s patřičnou skromností, „alespoň... nebylo to moc.“ Babcock si nasadil brýle. „Omluvte mou nevhodnou zvědavost,“ řekl, „ale stále nechápu, co přesně jste udělal?“

„Udělil jsem tohle,“ řekl s hrdostí a ukázal na rozbitý idol. „Pokud myslíte, že jste přivolal bouřku – v tom případě samozřejmě nikdo nemůže říci nic proti tomu,“ řekl Babcock. „Ale připadá mi to jako poněkud silné tvrzení. Přijde vám vůbec trochu pravděpodobné, že ta paletová nůžka, kterou vidím na podlaze, přitáhla blesk?“

„Na takové absurdní a fantaskní domněnky nebudu odpovídat,“ řekl Nebelsen s velkou důstojností.

„Takže, teď je to jasné,“ řekl plukovník, který už, jak se zdálo, ztratil všechny své dřívější pochybnosti, když bylo světlo a bouře se vzdálila. „Vlastně to vypadá na celkem jednoduché vysvětlení. Faktem je, že to všechno hřmění v nás trochu rozrušilo nervy, co myslíte, pane Campione?“ Campion položil ruku na Nebelsenovo rameno. „Nevím,“ řekl. „Byl jsem dost vyděšený. Nemůžu tak rychle všechno zapomenout. Chci si dát ještě trochu času, než úplně zapomenu na všechny problémy, které mi Nebelsen způsobil.“

„Grleichviel,“ řekl Chela, „takže jste zachráněn, co na tom záleží, kdo má kredit? Ale teď,“ dodal, „musím se rozloučit, a to navždy. Ano, odcházím daleko, abych našel svého milovaného Mahatmu.“

„Rozuměl jsem, že nejste v dobrých vztazích?“ zeptal se Babcock. „Kvůli vaší opičí hlouposti jsem na chvíli ztratil důvěru!“ odpověděl Nebelsen. „A i tak jsem byl tak troufalý a tvrdohlavý, že jsem ho zcela zavrhl. Můj guru byl přísný a přísný, ale nikdy více než jsem si zasloužil! Ale“ (a tady se obrátil na Sybil a Campiona) „je to zvláštní věc, a těžko budete chápat, jak to může být – ale je to pravda. Napsal jsem dopis, velký, tvrdý dopis, ve kterém jsem formálně zřekl svého starého Mahatmu – který nikdy nic neudělal, a tento dopis jsem si poslal prostřednictvím okultního telegrafu. A víte co? Jen včera jsem ten samý dopis našel ve své kapse, neotevřený! Mr. Chowkydavee, který je velký adept, jak víte, mi řekl, že má velmi vážné důvody se domnívat, že můj uctívaný guru vůbec ten dopis neobdržel! Pokud je to pravda, nic neví, a je to v pořádku – ale ach! Musím se mu přiznat a všechno mu říct, a k tomu musím najít jeho. Komunikace přes pokročilejší teosofistu, jakým je Mr. Loll, no… nejsou tak soukromé. A Babu souhlasí – je přesvědčen, že musím jít a najít svého Mahatmu daleko v Tibetu, a přeje mi hodně štěstí.“

„A kdy vyrážíte?“ zeptal se Campion, který tajně sdílel poslední Nebelsenovu obavu.

„Dnes večer,“ řekl. „Není dobré teď dál bojovat proti zlé kombinaci nevěřících. Toužím se vrhnout na klidnou náruč svého guru Shang-gasby a získat sílu pro duchovní zkoušky, které mě jednou čekají. A potřebuji být sám a trochu přemýšlet. Takže, drahá slečno Elsvortová, loučím se. Věřím, že teď máte před sebou šťastný pozemský život. A co se týče dalších inkarnací, jistě bude někdo tak milý a tak sladký, jako jste vy, generovat lepší a lepší karmu. Ale někdy na mě pomyslete, jak jdu po své trnité cestě k úplné iniciaci, a omluvte mě, že se neodvážím, alespoň na nějaký čas, na vás myslet

Co se děje, když se minulost vrátí do našeho každodenního života?
Jak správně modelovat environmentální zatížení pro větrné turbíny s pevným dnem na moři?
Jaké jsou pokročilé metody optimalizace v analytických modelech?
Co skrývá neklid dítěte: význam činnosti a zvláštností v dětském chování
Jak využít jarní a letní období pro posílení trávení, srdce a duševní rovnováhy?