V roce 1768 vyplul James Cook, tehdy 39letý poručík královského námořnictva, na svou historickou plavbu z jižního pobřeží Anglie, která měla sloužit jako vědecká expedice do Tichého oceánu. Syn farmáře, Cook, získal své námořnické zkušenosti na nákladní lodi, která plula podél složitých vod anglického východního pobřeží. V královském námořnictvu se etabloval během Sedmileté války (1756–1763), kde se ukázal jako schopný velitel a navigátor. Po válce se proslavil jako kartograf, když vynikajícím způsobem zmapoval pobřeží Newfoundlandu, což upoutalo pozornost britské admirality, která ho vybrala pro velkou vědeckou expedici.

Cook měl na palubě 85 námořníků a mariňáků, ale jeho expedice nebyla určena pouze pro vojenský výzkum. Mezi cestujícími byl také tým vědců vedený mladým, teprve 25letým, přírodovědcem Josephem Banksem. Ten již byl členem Královské společnosti a stál na vrcholu vědecké komunity. Banks a jeho tým měli za úkol dokumentovat nové druhy rostlin a živočichů, jejichž přítomnost na palubě byla pro expedici neocenitelná. Oficiálním cílem plavby bylo však pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk, k němuž mělo dojít v červnu 1769. Tento jev byl považován za klíčový pro stanovení přesné vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem. Cookova širší mise spočívala v detailním průzkumu Tichého oceánu, který měl odhalit existenci tajemného jižního kontinentu, Terra Australis Nondum Cognita – "neznámé jižní země", jejíž existenci předpověděli teoretici jako skotský geograf Alexander Dalrymple.

Zájem o Tichý oceán u Británie a Francie vzrostl po roce 1763, kdy Francie postoupila většinu svých severoamerických území Británii na základě výsledků Sedmileté války. Obě země zahájily závod o objevování a obsazování nezmapovaných oblastí tohoto rozsáhlého oceánu. Britský kapitán Samuel Wallis se stal prvním Evropanem, který přistál na Tahiti v roce 1767. O rok později vedl Louis-Antoine de Bougainville první oficiální francouzskou expedici do Tichého oceánu a jeho popisy Tahiti jako ráje, kde žijí "šlechetní divoši", vzbudily velký zájem. Bougainville také poprvé zmapoval mnohé ostrovní skupiny a zaznamenal životní zvyklosti jejich obyvatel.

Tahiti se stalo první zastávkou Cookovy expedice, kde měla být pozorována Venuše. Loď Endeavour, přestavěná nákladní loď, byla odolná a měla dostatek prostoru pro zásoby, avšak podle Bankse byla „více uzpůsobena pro skladování než pro plavbu“. Podmínky na palubě byly velmi stísněné. Cook musel ustoupit ze své kajuty, aby ji přenechal vědcům a kreslířům, a mladší důstojníci nemohli stát vzpřímeně ve svých kajutách na dolní palubě. Po cestě na jih testoval Cook nové metody prevence kurdějí, což byla nemoc, která dlouho trápila námořníky na dlouhých plavbách. Místo obvyklé diety, která zahrnovala výhradně maso, byla posádce podávána speciálně připravená zeleninová polévka a kysané zelí. Tento přístup vedl k tomu, že Cookova posádka zůstávala „obecně velmi zdravá“.

Po devíti měsících plavby, kdy Endeavour dosáhl Mysu Hornu, pokračoval Cook dál k Tahiti. Měření přechodu Venuše však nebylo úplně úspěšné, problémy s optickými zkresleními, které ztížily pozorování, nebyly objasněny až do 20. století. Během svého pobytu na Tahiti byl Cook fascinován seznámením s místními obyvateli a jejich dovednostmi v navigaci a plavbě. Vzhledem k tomu, že oceánie byla v té době pro Evropany téměř neznámá, objevy, které Cooka a jeho tým během plavby učinili, měly zásadní význam pro porozumění přírodním a kulturním fenoménům v této oblasti.

Po opuštění Tahiti se Cook pustil do hledání tajemného jižního kontinentu. V roce 1769 přistál s Endeavour na Novém Zélandu a stal se tak druhým Evropanem, který přistál na tomto území, přičemž první návštěvu zde provedli Nizozemci pod vedením Abela Tasmana v roce 1642. Cook objevoval, že Nový Zéland není připojen k žádnému obrovskému jižnímu kontinentu, jak se původně předpokládalo.

Když Cook pokračoval na západ, dorazil k australskému pobřeží a jako první Evropan se podíval na jeho úrodné východní pobřeží. U Botany Bay, kde posádka zkoumala rostliny a dokumentovala přírodu, si všiml tmavé pleti domorodých obyvatel, ale komunikace s nimi byla obtížná a na některých místech musela být vyhlášena varování, která vedla k několika střetům.

Tato expedice Jamese Cooka měla nesmírný význam nejen pro vědecké poznání, ale i pro britskou expanze do Tichého oceánu. Jeho průzkumy pomohly podpořit britské úsilí o rozšiřování impéria a položily základy pro další evropskou kolonizaci. Důležitost Cookových map a záznamů by byla neocenitelná i v pozdějších obdobích, a jeho námořnické schopnosti a schopnost vést expedici byly klíčové pro úspěch této mise.

Jak vznikla oceánografie? Významné kroky v historii vědeckého zkoumání moří

V polovině 19. století byly moře a oceány pro vědeckou komunitu velkou neznámou. I když se lidé pokoušeli proniknout do tajemství oceánů, vědecké metody a technologická vybavenost zůstávaly na nízké úrovni. Příkladem jsou první pokusy o položení transatlantických telegrafních kabelů, které se odehrály v roce 1866 na palubě lodě Great Eastern. Tato loď, která se stala symbolem technické odvahy, položila čtyři transatlantické kabely mezi lety 1865 a 1872, ačkoliv první pokus v roce 1857 skončil neúspěchem. Opravy poškozených kabelů na moři, což byla činnost, která vyžadovala nejen technologické inovace, ale i novou úroveň námořního inženýrství, stály na počátku moderní oceánografie.

Začátky systematického zkoumání oceánů se však často připisují americkému námořnímu důstojníkovi a vědci Matthewovi Fontaine Mauryovi, který se proslavil svým atlasem větrů a mořských proudů. Mauryho práce, která byla publikována v roce 1855 pod názvem The Physical Geography of the Sea (Fyzická geografie moře), přinesla zcela nový pohled na oceány. Mnozí vědci ho považují za jednoho z otců moderní oceánografie. Maury dokázal propojit různé související informace o mořských proudech a větrech a položil základy pro přesnější navigaci v oceánech. Jeho mapy a grafy, na kterých byly zaznamenány dráhy mořských proudů, byly užitečné pro námořníky a vysoce ceněné mezi vědeckými kruhy. Nicméně, Maury nebyl bez chyb. Přestože jeho metody a analýzy byly převratné, v některých ohledech, jako v případě teorie příčin Gulf Streamu, jeho závěry nebyly úplně správné.

V Evropě se mezitím situace v oceánografii vyvíjela díky expedičním projektům. V roce 1872 byla zahájena výprava na palubě HMS Challenger, britské válečné lodi, která byla vybavena laboratořemi a nejmodernějšími vědeckými přístroji. Pod vedením profesora C. Wyville Thomsona byla tato expedice prvním skutečně vědeckým zkoumáním oceánů, a to nejen v Atlantiku, ale i v Tichém oceánu a jižním oceánu. Cílem bylo zjistit, co se nachází na dně oceánů a jaké formy života existují v oblastech, které byly dříve považovány za "neobyvatelné". Výprava přinesla neuvěřitelné objevy. Bylo prokázáno, že na dně oceánů existuje život, a byly poprvé podrobně mapovány oceánské pánve a hlubiny. Tyto výsledky vedly k publikaci 50 svazků vědeckých zpráv, které položily základy pro vznik oceánografie jako samostatné vědní disciplíny.

Zároveň s vědeckými objevy se začaly objevovat i konkrétní potřeby pro bezpečnost na moři. V polovině 19. století byla námořní doprava stále velmi nebezpečná a smrtelná nehodovost mezi námořníky byla vysoká. Jeden z každých pěti námořníků umíral při službě. Tato situace byla přičítána přetíženým a nebezpečným lodím, které se často stávaly obětí špatného hospodaření a neetického jednání majitelů. Byl to Samuel Plimsoll, britský politik a sociální reformátor, kdo se rozhodl prosazovat změny v bezpečnosti na moři. Jeho úsilí vedlo k přijetí takzvaného "Plimsollova znaku" v roce 1876, který označoval maximální hladinu, na kterou mohla být loď naložena, což pomohlo chránit lodě před přetížením a námořníky před nebezpečím. Plimsoll nejen bojoval za zlepšení bezpečnosti na moři, ale i za zajištění práv námořníků, což bylo v té době naprosto nezbytné.

Během těchto dramatických období vědeckého a technického pokroku se vytvářela nová paradigma pro námořní dopravu a výzkum oceánů. Významné objevy z této doby, jako jsou důkazy o životě v hlubokých vodách, pokládání podmořských kabelů a bezpečnostní normy pro lodní dopravu, byly součástí širšího procesu modernizace vědeckého výzkumu a technologického pokroku, který umožnil lidstvu začít lépe rozumět a využívat oceány.

Je důležité mít na paměti, že vznik oceánografie nebyl jen vědeckým pokrokem v oblasti mapování a zkoumání mořských proudů. Byl to také výsledek intenzivního propojení mezi technickým vývojem, politickými změnami a praktickými potřebami, které ovlivnily námořní dopravu. Objevování života v hlubokých oceánech, vývoj podmořských kabelů a zajištění bezpečnosti námořníků jsou jen některé z aspektů tohoto komplexního historického procesu, který dal základ pro moderní oceánografii. Tyto kroky však představovaly pouze začátek. Skutečné pochopení oceánů přišlo až později, s rozvojem nových technologií a metod zkoumání, které stále pokračují i dnes.

Jak hrozba jaderné války v Karibiku přežila díky nečekaným rozhodnutím a osudu

Během kubánské raketové krize, která na podzim roku 1962 přivedla svět na pokraj jaderné války, byl moment, kdy se svět skutečně ocitl na pokraji zániku. Tento okamžik nezůstal bez dramatických rozhodnutí a napětí, které mohlo skončit katastrofou. Na Kubě byly rozmístěny sovětské rakety, jejichž existence byla zjištěna americkými špionážními satelity. USA, které považovaly tuto přítomnost za přímou hrozbu, okamžitě reagovaly přijetím opatření, jež se označovala jako "karanténa" Kuby, která byla pečlivě naplánována, aby se vyhnula vyhlášení blokády, jež by mohla být považována za válečný akt.

Návod na provedení karantény byl jednoduchý – americké námořnictvo mělo zřídit tzv. "vlašskou linii", 800 kilometrů severně od Kuby, a všechny lodě se blížící k ostrovu měly být zastaveny a prohledány, zda nepřepravují rakety. Tento přístup měl zastavit jakýkoli další přísun sovětských raket na Kubu a zároveň ukázat odhodlání USA chránit svůj vliv v západní polokouli.

Prvotní obavy o úspěch karantény se soustředily na možný střet se sovětskými ponorkami, které se nacházely v oblasti. V okamžiku, kdy byla karanténa vyhlášena, americké vojenské vedení, včetně prezidenta Kennedyho, začalo připravovat postupy pro případ přímé konfrontace s těmito sovětskými ponorkami, včetně plánu, jak je zastavit a případně na ně zaútočit. Po zahájení karantény a po několika nervózních dnech, během nichž se americké lodě a sovětské ponorky vzájemně sledovaly, přišla zpráva, která vše změnila – několik sovětských lodí otočilo, když dosáhly hranice karantény, a vrátily se zpět.

I když to působilo jako vítězství, situace na moři zůstávala vysoce napjatá. Sovětské ponorky se nacházely v blízkosti amerických lodí a jejich posádky byly pod neustálým tlakem. Některé ponorky byly bombardovány hloubkovými náloži americkými torpédoborci, přičemž posádky ponorek trpěly jak fyzickým, tak psychickým vyčerpáním. V jedné z těchto ponorek, B-59, se situace stala extrémně nebezpečnou. Poté, co byla ponorka více než dvě týdny pod vodou, docházely baterie, teplota v prostoru motorů dosáhla 60 stupňů Celsia a kvalita vzduchu se rapidně zhoršovala. V takových podmínkách se rozhodl kapitán ponorky, Savitsky, připravit jadernou torpédu pro možné použití. Jeho emoce byly silné, přesvědčení, že pokud válka už začala, nemůže se vzdát. Zůstala jediná otázka: zda spustit jadernou torpédu, která by mohla zničit americkou loď, nebo zda se podřídit rozhodnutí jeho důstojníků.

V kritickém okamžiku však oponentní důstojníci, Arkhipov a Maslennikov, proti použití torpéda vystoupili. Arkhipov, který měl klidnou mysl, nakonec přesvědčil kapitána, že válka ještě nezačala. Po několika hodinách bombardování a nervozity ponorka nakonec vyplula na hladinu a byla obklopena americkými torpédoborci. Když na palubě jedné americké lodi začala hrát jazzová hudba, kapitán Savitsky usoudil, že konflikt ještě neskončil a rozhodl se zůstat v klidu.

Zároveň další sovětské ponorky, jako B-36, čelily podobným potížím, jejich posádky trpěly dehydratací, výpadky v komunikaci a neustálým pronásledováním americkými loděmi. Po 36 hodinách sledování se kapitán B-36 rozhodl vyplout na hladinu, aby dobití baterií umožnilo pokračování jejich operací. Když se ponorka dostala na povrch, byla obklopena americkými loděmi, ale byla to pouze šance na přežití, nikoli na otevřený konflikt.

Nakonec bylo dosaženo kompromisu, kdy Sověti souhlasili s tím, že stáhnou své rakety z Kuby, pokud USA poskytnou záruky, že Kubu nebudou invadovat. Kromě toho se tajně dohodli na odstranění amerických raket v Turecku, což vedlo k vyřešení krize, která na několik dní paralyzovala svět a přivedla jej na pokraj jaderné války.

Tento rozhodující moment ukázal, jak malé rozhodnutí a schopnost zachovat chladnou hlavu dokázaly změnit osud celého světa. Možnost odstartování jaderného konfliktu se tehdy zdála téměř nevyhnutelná, ale jak ukázala skutečnost, správné rozhodnutí v okamžiku kritické krize nejen že zabránilo katastrofě, ale umožnilo i zachování diplomatických cest k mírovému vyřešení.

Jaký je pravý pocit vítězství v závodě?
Co je skutečná láska? Příběh o oběti a touze
Jaké výzvy a přístupy se používají při syntéze pohledů ve 3D a VR technologiích?