Cockbird byl neuvěřitelně silný a pod mými nohami se cítil naprosto jistý. Když jsme přeskakovali první překážku, jeho krok zůstal hladký a vyrovnaný, což mi dávalo prostor k tomu, abych jej držel zpět, jelikož Jerry, který závodil na nejlepší tempo, nám stále utíkal. Jeden z vojáků v cylindru vedl závod s Brownriggem a Pomfretem těsně za ním. U páté překážky, která byla umístěna na svahu, Pomfretův kůň skočil stranou a při doskoku se zachvěl. Pomfret na něj reagoval neslušnými slovy, a když přijel k další, opět špatně odbočil a vzal s sebou jednoho z vojáků. Byla to situace, která mi přinesla ohromnou úlevu, protože to znamenalo, že Pomfret zmizel ze závodu. Pokračoval jsem dál, přičemž jsem se soustředil na každý skok a na cestu před sebou.

Pamatuji si, jak jsem přeskakoval potok, který se zdál na zemi široký a děsivý. Na koni však byl mnohem jednodušší, než se zdál při chůzi. Cockbird se krásně vznesl a překonal vodu s naprostým klidem, což jsem ocenil, když mi Stephen po závodě řekl, že nikdy neviděl koně udělat tak obrovský skok. Poté jsme se dostali na pevnou pastvinu, kde jsem začal cítit, že zodpovědnost za závod přechází více na mě. Měl jsem bolestivé ruce, prsty necitlivé, ale stále jsem se snažil držet krok. Po několika dalších překážkách jsme přistáli na lehce zoraném poli a přistoupili k poslední překážce před velkým pádem. Jerry už zaostával, a já jsem byl na úrovni Mikada a vojáka, který se držel v čele.

Když Stephen zaostával, řekl mi: „Jdi, George, máš to v kapse.“ Byl jsem v kontaktu s Mikadem a Brownriggem, který stále šel stabilně vpředu. Přišla ostrá zatáčka, kde jsem ztratil několik délek, ale s odhodláním jsem se dostal na úroveň Brownrigga. V tu chvíli jsem pochopil, že se mi naskytla příležitost. Na posledních skocích jsem ho předjel a přistál těsně před cílem, abych nakonec vyhrál o deset délek. Byl jsem na vrcholu a pocítil neuvěřitelnou euforii.

Přesto vše, co následovalo, bylo pro mě důležité, i když mnohé jiné věci zůstaly v pozadí. Když jsem dostal cenu a zpětně se podíval na celý závod, uvědomil jsem si, jak klíčové bylo nejen vítězství samotné, ale i cesta, která vedla k tomuto okamžiku. Vítězství v závodě totiž není jen o konci, ale i o těch minutách, kdy máte pocit, že je vše možné, a přesto víte, že se vše může změnit během sekundy.

Především, pokud jde o správné načasování a vnímání detailů, vše, co se událo, je součástí širšího obrazu. Nejde pouze o to, jak jste skákali překážky nebo co jste cítili v okamžicích nadšení. Důležité je mít zřetel na správné strategie, schopnost přizpůsobit se změnám v závodě a neztrácet ze zřetele cílovou linii, ať už je cokoli. Každý závod je unikátní a klíčem k úspěchu je, jak se přizpůsobíte a co se naučíte během jeho průběhu.

Jak se ztratit ve Walesu: Příběh o hledání cesty a neznámých zemích

„Jsem to já“ – tato slova ještě nevyřkl, ale mlčel a mumlal ještě děsivěji než předtím. Jak jsem tam stál, zíral na něj, přistoupil ke mně jiný muž a řekl chabou angličtinou: „Není mu pomoci, pane, je hluchý a němý.“ „Jsem rád, že není horší,“ odpověděl jsem, „protože jsem si opravdu myslel, že je posedlý zlým duchem. Můžete mi říci, jak se jmenuje toto místo?“ „Esgyrn Hirion, pane,“ odpověděl. „Esgyrn Hirion,“ opakoval jsem si v duchu. „Esgyrn znamená ‘kosti’ a Hirion znamená ‘dlouhý’. Jsem bezpochyby na místě, které starý hostinský nazval Dlouhé kosti. Možná, že se nakonec dostanu k Ďáblovu mostu ještě dnes večer.“

Poté jsem se zeptal, jestli mi může ukázat cestu k mostu zla, ale on zavrtěl hlavou a řekl, že nikdy o takovém místě neslyšel. Dodal však, že mě může doprovodit k jednomu z dozorů, který by mohl vědět, kde se nachází. Vydali jsme se tedy směrem k řadě budov, které jsem v dálce považoval za domy. Přivedl mě k rohovému domu, u jehož dveří stál středně starý muž v šedém kabátu a řekl: „Tento člověk je dozor.“ Poté se vrátil ke své práci. Přišel jsem k muži a, pozdraviv ho anglicky, požádal ho, zda by mi mohl ukázat cestu k Ďáblovu mostu, nebo spíše k Pont Erwyd. „Bylo by zbytečné vás navádět, pane,“ odpověděl, „protože s jakýmikoli pokyny byste cestu nenašel. Nebyl byste ani pět minut odtud a už byste byl v bludišti, nevíc, kam jít. Odkud přicházíte?“ „Z Machynllethu,“ odpověděl jsem. „Z Machynllethu!“ řekl, „To je divné, že jste se vůbec dostal sem, ale šílenství by bylo jít dál sám.“

„Mohu tedy získat průvodce?“ zeptal jsem se. „Opravdu nevím,“ odpověděl, „bojím se, že všichni jsou zaměstnaní.“ Jak jsme mluvili, z domu vyšel mladý muž v hnědém krátkém kabátu a skleněném klobouku, jehož bledý, ale velmi inteligentní výraz okamžitě přitahoval pozornost. „Co se děje?“ zeptal se. „Tento pán,“ odpověděl druhý muž, „se chystá na Pont Erwyd a chce průvodce.“

„No,“ řekl mladý muž, „musíme mu nějakého najít. Nechceme, aby šel sám.“ „Pokud mi najdete průvodce,“ řekl jsem, „rád mu zaplatím za jeho námahu.“ „O tom, jak zaplatíte, je to na vás,“ řekl mladý muž, „ale nezanecháme vás jít bez průvodce, pro nás i pro vás. Kdybychom vás nechali jít bez průvodce a ztratili byste se, ředitelé společnosti by nás nikdy neodpustili.“

„Která společnost je to, jejíž ředitelé se tak starají o bezpečnost cizinců?“ zeptal jsem se. „Společnost Potosi Mining Company,“ odpověděl, „nejbohatší v celém Walesu. Ale pojďte, posaďte se, musíte být unaveni.“ Vešel jsem do místnosti, která vypadala jako polovina kancelář, polovina obytný prostor. U okna stál dřevěný stůl se účetní knihou a po jižní stěně byla natažena vojenská postel. Po chvíli mě mladý muž zeptal, jestli bych si nechtěl dát něco k jídlu. Poděkoval jsem za nabídku, ale odmítl, říkaje, že bych byl vděčný, kdyby mi sehnal průvodce.

Mezitím přišla do místnosti mladá dívka, asi čtrnáctiletá, a začala se kolem nás hemžit. „Kdo je ta mladá dáma?“ zeptal jsem se. „Dcera kapitána z nedaleké dolu,“ odpověděl mladý muž, „často sem chodí s poselstvími a ráda pomáhá kolem domu, protože je velmi šikovná.“ „Mluví anglicky?“ zeptal jsem se. „Ani slovo,“ odpověděl. „Mladí lidé v těchto horách nemají angličtinu, pokud se nevypraví do zahraničí, aby se ji naučili.“

„Jaké jsou to hory?“ zeptal jsem se. „Součást pohoří Plynlimmon,“ odpověděl. „Ach, takže jsem blízko Plynlimmonu?“ „Ne moc daleko,“ řekl mladý muž, „a k Pont Erwydu se přiblížíte ještě víc.“ „Jste rodák z těchto krajů?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděl, „pocházím z Aberystwythu, což je město na pobřeží, asi dvanáct mil odtud.“ „Vypadá to, že je zde zima a větrno,“ řekl jsem, „je to zdravé místo?“ „Mám důvod tvrdit, že ano,“ řekl, „přišel jsem sem z Aberystwythu před čtyřmi měsíci velmi nemocný, a teď jsem úplně zdravý. Nevím o zdravějším místě v celém Walesu.“

„A co ten člověk s oslem?“ zeptal jsem se. „To byl určitě nějaký zloděj,“ řekl mladý muž. „Psi domu pastýře se mu rozhodně nelíbili a psi většinou poznají špatného člověka.“

Po chvíli přišel druhý muž s informací, že našli průvodce, mladíka z Pont Erwyd, který by rád šel a viděl své rodiče. Měl by se brzy objevit.

Co je třeba ještě pochopit?
Tento příběh ukazuje, jak snadno se lze ztratit v neznámých krajinách a jak v některých místech, kde se cizí návštěvníci setkávají s hostitelskou péčí, existuje hluboký respekt k tradicím a bezpečnosti. Kromě toho, jak důležité je být připraven na výzvy, které přicházejí při cestování v odlehlých oblastech, může čtenář získat lepší představu o tom, jak se zdejší krajiny a místní komunity liší od toho, co je běžné v turisticky frekventovaných oblastech. Tento příběh neukazuje jen fyzickou cestu, ale i cestu do jiného, drsného světa, kde jsou zvyky a normy založeny na jiných principech než ty, které běžně znají návštěvníci měst.

Jak se Tarka vyhýbal lovcům a co nám ukazuje o přírodě a divokých zvířatech

Po dvou mílích těžkého tahu z mlýnů přes rozpálenou trávu, prašnou cestu a horké kameny, na ostrov Elm, se vše změnilo. Před tím, než dorazili k vodě, omdlel Bite’m kvůli horku, a jen chladivý dotek řeky osvěžil unavenou dvojici. Snažili se bojovat proti tlakům obojků, které jim svíraly hrdla. Tarka se najednou zvedl, když byli jen krok od místa, kde ležel. Chlapec z psího útulku upustil řetěz, jakmile Tarka vyskočil. Běžel k řece, ale na samotném okraji ostrova uviděl muže na kamenech pod ním. Vybíhal podél okraje, zrychlil, když uslyšel výkřik chlapce, a už téměř dosáhl konce ostrova, když ho Bite’m sevřel za rameno. Tiskařské zuby se střetly, vzduch prosytila vzteklá štěkání. Tarka se vrhl na zemi a bojoval s teriéry. Jejich zuby klapaly. Tarkaovy pohyby byly nízké a plynulé; kousl Bite’m několikrát, ale teriér se držel. Biff se pokusil kousnout Tarka do krku, ale ten se vykroutil. Všichni tři se točili, škubali a cenili zuby, dokud se znovu neroztrhali, aby se opět vrhli zpět na sebe. Uši byly roztrhané a srst vytrhaná. Honiči slyšeli zvuky a běželi podél útesu ostrova, hledajíc cestu nahoru. Chlapec z útulku se pokusil nohama zajistit konec řetězu, věděl totiž, že pokud se dostanou do problému, mohou všichni tři být zabiti.

Tarka se vrhl pod nohy Dabstera, a přestože Bluemaid vyrazil na jeho bok, dostal se do vody a zmizel. U břehu, padesát yardů pod ostrovem Elm, stál Mistr, zírající do mělké vody. Na hladině proplul kapradinový list, který se točil jako malý zelený drak, dokud nezmizel. Po něm následovala větvička jasenu, která se přilepila ke sloupku, o který se Mistr opíral. Její listy se ohýbaly proti proudu a pak se znovu uvolnily a unášely dál. Kousek za ní se vynořil mrtvý klacek a za ním slabě bojující moucha. A pak se objevilo to nádherné divadlo: vydra pohybující se po kamenech, pomalu se vznášející pod hladinou, jemně se dotýkající dnem, jak hladká jako olej. Mistr, který zůstal klidně u vody, si pomyslel, že by to mohla být dvacetikilová vydra.

Při pohledu na tyto události si čtenář může uvědomit, jak moc se příroda a její zvířata vymykají lidskému vnímání a chápání. Vydra, která se s minimálním pohybem dostává po kamenech a je téměř neviditelná pod vodou, je symbolem nenápadného, ale neústupného přežití. Tarka, ač bojuje s lovci a psy, představuje divokost, která je součástí přírody a je pro člověka obtížně pochopitelná.

Podobné momenty v příběhu ukazují sílu, kterou zvířata, ať už divoká nebo domestikovaná, mají v přírodním prostředí. Vytvářejí mezi sebou složité vzory chování a reakce, které nejsou vždy snadno čitelné. Je to součást jejich přirozeného instinktu, který je formován miliony let evoluce. V okamžiku, kdy Tarka uniká nebo bojuje s teriéry, dochází k souboji nejen mezi zvířaty, ale i mezi jejich přirozeným chováním a tlakem, který na ně vyvíjí člověk.

V těchto chvílích není rozhodující pouze samotný boj o přežití, ale i to, jak silně je příroda ovlivněna lidským zásahem. Zatímco Tarka a jeho následovníci stále bojují o své místo ve světě, lidé, vybavení nástroji a technologiemi, v podstatě změnili přirozený tok událostí. Zatímco Tarka musí proti těmto zásahům neustále bojovat, lovci a jejich psi se učí využívat své prostředky k tomu, aby dosáhli svého cíle.

Je zajímavé pozorovat, jak zvířata v tomto příběhu ukazují různé úhly přežití a taktiku, kterou volí. Tarka sám je výborným příkladem pro ukázání inteligence a instinktu zvířat. Nejde pouze o rychlost, sílu nebo schopnost rychle reagovat, ale také o schopnost plánovat a vyhýbat se nebezpečí, co nejvíce to jde.

Tento příběh v sobě nese hlubší vrstvu o vztahu mezi přírodou a lidmi. Ukazuje, jak je příroda neúprosná a jak i ti nejdivočejší a nejsilnější tvorové čelí své vlastní zranitelnosti v konfliktu s lidskými zásahy. Co to pro čtenáře znamená? Že vztah mezi člověkem a přírodou, mezi lovcem a kořistí, není černobílý, ale komplexní a plný nuance. V tomto smyslu bychom měli uvažovat o tom, jak se náš zásah do přírody stále více mění, a jak bychom měli chránit divoká zvířata, která se stávají svědky našich rozhodnutí.

Jak začít kreslit roztomilé věci?
Jak příroda ovlivňuje naši kreativitu a jak ji využít ve výtvarném umění
Jak elektrochemické techniky, jako je EIS, galvanostatika a SECM, přispívají k optimalizaci materiálů pro skladování elektrické energie?
Jak kombinace ingrediencí ovlivňuje chuť a zdraví: Příklady z různých receptů