Když se Cate loni přihlašovala na pracovní pohovor v Orfeu, byla to Dottoressa Meadows, která ji vyzvedla na nádraží v Pozzu. Ředitelka přijela osobně, což Cate v té chvíli považovala za příznivé znamení. Doprovod od samotné šéfky jí připadal jako něco demokratického v systému, který jinak působil velmi elitářsky. Jenže hned jak se usadily v autě, Dottoressa Meadows sotva potřásla její rukou a cestou nepadlo jediné slovo. Vzduch v autě byl nasáklý vůní drahého parfému, který Cate připomínal vůni z nejexkluzivnějšího šuplíku její nejsofistikovanější tety. Tohle všechno jí tehdy připadalo jako náznak elegantní tajemnosti, která se ukázala být prázdnou fasádou.

Brzy se Cate dozvěděla, že Dottoressa Meadows, ačkoliv na první pohled působila jako profesionál, si svůj offroader přivlastnila tak, že se stal jejím osobním majetkem, a s tím i celým způsobem jejího života. Vůně parfému byla všudypřítomná a spojovala se s místy, kde se pohybovala. Cate, ale až nyní, když na to vzpomínala, začínala chápat, že vše včetně její osobní přítomnosti v tomto světě bylo pouhým pozlátkem.

Jednoho dne, když už byla v Orfeu nějaký čas, si Cate povšimla malé změny. Cítila něco, co ji v první chvíli zarazilo – nezvykle tichý chlad v chodbách, jako by se dům sám od sebe zavíral do samoty. Před očima jí přelétl obraz neuzavřených dveří vedoucích do apartmánu, který si Dottoressa Meadows přivlastnila pro sebe, stejně jako vše ostatní. V tuto chvíli, kdy by mohla pokračovat ve své běžné práci, si všimla neobvyklého ticha v místnosti. Ta, jak se zdálo, skrývala něco více než jen vzpomínky na jednu osobu.

Když se Cate rozhodla vstoupit, a přestože na chvíli zastavila, aby se zamyslela, pocítila chlad, který se jí dostal až pod kůži. Dveře se otevřely samy, když je jemně zatlačila. V místnosti bylo příjemně prosvětleno slunečními paprsky, přesto však byla vzduch, který nesl v sobě přítomnost něčeho nejasného, nevyřčeného. Vůně, kterou před chvílí měla na sobě Dottoressa Meadows, nyní prostupovala vším kolem. Srdce Cate bilo rychleji. Vzpomínky na minulý večer byly ještě čerstvé – byl to právě její včerejší obraz, když seděla u stolu v zeleném hedvábí, v botách a jemně se pohybovala kolem. Jenže teď se vzduch stal těžší a přítomnost ještě více znepokojivá.

Než si uvědomila, co se děje, zvuk, jaký byla schopna slyšet, jí naprosto zneklidnil. Byla to jako stopa – tichý krok někoho nebo něco, co procházel místností. Cate instinktivně vykročila, aniž by přemýšlela, a snažila se zjistit, co to je. Otočila se k místnosti, kde se zdálo, že se zvuk šířil. Jakmile otevřela dveře na schodiště, uvědomila si, že nikdo tam není. Ticho, které nastalo, jí připadalo neobyčejně těžké.

Celé to byl pocit, který se později nedal nijak definovat. Co to všechno vlastně znamenalo? Někdo by mohl říct, že šlo o náhodu. Náhodu, která byla tak nevyzpytatelná a zároveň přirozená. Smrt a tragédie přicházejí tak rychle, že se vše, co bylo před tím, jeví jako příliš vzdálené, nedůležité. Ale Cate si stále říkala, že to, co zažila, nebylo náhodné. To byla součást něčeho mnohem většího. Nebo spíše něco, co tu odnepaměti bylo.

V ten moment si Cate vzpomněla na svého pohovoru s Lucasem Gallem, který jí kdysi vyprávěl o historii Trustu. Původně to byl příběh o migrantu, který se rozhodl vrátit do Itálie, ale po tom, co se stalo v noci, už byla všechna ta slova jako výplod prázdného vzduchu. Co všechno pro nás znamená smrt, ztráta, náhoda, a jak často se vše v našem životě setkává s tímto nevyhnutelným průsečíkem? Na jednu věc si byla Cate jistá: věci nikdy nejsou tak, jak se na první pohled zdají. A to, co se skrývá za tichými, vyprahlými stěnami zámku, je jen část celé skutečnosti.

Jaké tajemství skrývá Castello Orfeo?

Není vyloučeno, že její manželka mohla mít jiný vztah, možná i více než jeden, nebo že své ženství využívala ve svůj prospěch. A tyto věci mohly být příčinou antipatií vůči ní. Sandro se na něj upřeně podíval, nic neřekl, a Mascarello pokračoval: „Pokud bych vyšetřoval tuto nehodu, začal bych rozhovorem s těmi, kteří byli vaší ženě nejbližší: s těmi, s nimiž byla intimní, nebo těmi, kteří o intimitu usilovali, což by pravděpodobně zahrnovalo i vás. To je to, co chci říct.“

Nastalo ticho. „Moje žena a já jsme byli blízcí,“ řekl Mascarello, „ale nežili jsme spolu více než deset let; taková intimita – to, co popisujete – už nebyla něčím, co bych od ní požadoval, ani jsme o jejím životě v tomto směru nikdy nemluvili.“ Na chvíli se odmlčel, jakoby přemýšlel. „Jasněji řečeno, na vaši narážku odpovídám, že jsem neznal její milence. A ještě jasněji, v noci, kdy moje žena zemřela, jsem byl v nemocnici Santa Maria Nuova, kde jsem podstoupil rutinní léčbu. Omluvte mě, pokud vám neposkytnu detaily. Doprovázela mě sestra, která se mnou zůstala i tu noc. Spokojil by vás takový alibi?“

Na rtech mu téměř vykouzlil úsměv. Sandro jen stroze přikývl. „Potřeboval bych promluvit s tou sestrou,“ řekl. „Ale ano, myslím, že to stačí.“ Po chvíli dodal: „A teď bych se rád dozvěděl, co přesně podezříváte?“ Nastalo dlouhé ticho. Sandro měl pocit, že světlo na bílé zdi stačilo změnit svou pozici, než Mascarello pomalu vstal, položil prsty na stůl a postavil se před ně.

„Moje žena byla žena, která přesně věděla, co chce. A zajistila si, že to dostane. Ten e-mail byl odeslán v dnech následujících po oznámení jmenování Leony ve vzdělávacích a uměleckých médiích. Nejednalo se o široce známou zprávu, spíše o malé skupině lidí –“ a při zmínce o nich se mu na rtech objevila jemná pohrdavá grimasa „- kteří se pohybují od jednoho retreatu k druhému, od jedné čtení k festivalu, od stáže k další stáži po celém světě. Žijí z mylné štědrosti druhých.“

Mascarello se na chvíli odmlčel, jakoby si tuto linii útoku znovu promýšlel. „Moje žena – Loni – nebyla nějakou kurtizánou. Byla umělkyní, byla aktivní v oblasti umělecké správy a významnou kritikou v tisku a na internetu.“ Tvářil se, jako by ta slova byla sama o sobě už trestem. „Psala pro velmi čtený weblog. Takzvaný blog.“ Na chvíli to vypadalo, že jeho tón naznačuje jistou neznalost, ale zřejmě tomu tak nebylo. „Blog je takový kontinuální komentář k zajímavým tématům,“ pokračoval netrpělivě. „V tomto případě k umění prostřednictvím internetu. Často anonymní, i když identita autorů je vždy předmětem spekulací.“

„Byl její blog anonymní?“ zeptal se Sandro. „Psala pod jménem Lonestar,“ řekl Gallo, krátce pohlédl na Mascarella. „Samozřejmě jsem věděl, že byla autorkou blogu. Ostatní to asi taky věděli.“

„Co chci říct,“ pokračoval Mascarello náhle, jako by ho něco pálilo, „je, že věřím – a vlastně to není jen víra, ale jistota – že ten e-mail byl odeslán někým, kdo se ucházel o místo hosta na hradě, a věřím, že ten člověk byl motivován touhou pomstít se mé ženě. Udělat jí nějaký druh trestu.“ Posadil se znovu, Sandro si všiml, že Mascarello jen tiše a krátce oddychuje. Starý muž, nemocný muž.

Sandro chvíli čekal, než promluvil. „Pomsta za co?“ zeptal se. „Takže vaše žena měla nepřátele?“ Sledujíc, jak se Mascarello snaží skrýt svou křehkost, vydechl a nakonec řekl: „To je na vás, abyste zjistil.“

Na jejich výstupu z Borgo degli Albizzi vypadal Gallo tak znepokojeně, že se Sandro rozhodl mu projevit soucit a beze slov ho nasměroval do místní kavárny, kousek odtud. Uvnitř bylo příjemně teplo, všude spěchající nakupující, mladé dívky vracející se ze stánků s levným oblečením, ženy s nákupními taškami z San Ambrogio. Sandro se v tom ruchu vesele omluvil několikrát, když se nešťastně otřel o nějakou ženu s artičoky a krvavými pomeranči.

Sandro neměl v úmyslu opustit město. Město bylo živé. Ženy nakupovaly, kavárny voněly kávou a koláči. Myslel na Luizu, která byla kousek odtud, na prodejní ploše své obchůdku. Přesto věděl, že by měl jít za ní, vysvětlit situaci a říct, že se určitě vrátí před jejím odletem do New Yorku. Ale myšlenka na to místo ho znovu rozrušovala – New York, ty ocelové a skleněné budovy, lidé v ulicích, Luiza se smějící a připíjející si s Frollinim tisíce kilometrů daleko. Zatraceně, říkal si, vymaž to z hlavy a dělej svou práci.

Zde je třeba si uvědomit několik věcí. Když čteme o vztazích, motivech a vzorcích chování postav, vždy bychom měli pamatovat, že realita těchto dynamik bývá komplikovaná a mnohdy zamlžená. I když Mascarello ve svých výpovědích naznačuje určité pochybnosti o povaze manželky a jejích vztazích, to, co je nejdůležitější, je podstata jeho výčitek a očekávání. Pomsta, tajemství, a snaha potrestat jsou silnými motivacemi, které mohou vést k nečekaným a tragickým výsledkům. Stejně tak i vztah mezi umělcem, kritikem a veřejností, kdy i každodenní interakce mohou být propletené s osobními a profesními cíli.

Jak rozpoznat pravdu ve světě špionáže?
Jak funguje rotační prvek v jednoduchých reverzibilních buněčných automatech
Co se stane, když člověk překročí hranice vytrvalosti?
Jaký vliv má chlazení na kvalitu biopolymerů při vstřikování a 3D tisku?
Jak příroda nabízí neuvěřitelné objevy a tajemství