Co se stane, když člověk překročí hranice vytrvalosti?

Na malém zeleném pahorku, ztlačený silným kopem, ležel pták v měkké a tiché kupce. Ani jeden z ptáků se nepohnul. Jejich oči však byly stále upřeny na něj. Dívka seděla jako socha z živého kamene. Viděla a hrůza ji ovládla. Její dlaň, na které stále spočíval jeden nehybný pták, byla stále roztažená poblíž její tváře. Z výšin, z vysokého nebe, spadl pomalu do černé hloubky ticha jeden tón nevyjádřitelné sladkosti. Zůstal ve vzduchu, umíral pomalu, až se splynul s tichem. A pak dívka vykřikla. Náhle a děsivě.

Ambrose Bierce, autor tohoto příběhu, se během Americké občanské války vyznamenal a tato válka mu poskytla inspiraci pro mnoho jeho příběhů, které začal psát poté, co byl zraněn a musel opustit armádu. V jeho nejslavnějších knihách, jako je „Mnich a katova dcera“ a „Mohou takové věci být?“, lze nalézt podobnou mrazivou atmosféru, kterou vytváří v tomto příběhu. Po jeho záhadném zmizení během mexické revoluce se stala jeho postava téměř legendou.

Příběh „Cizinec“ ztělesňuje jistý druh samoty, která je nejen geografická, ale i existenciální. Člověk, jenž se ocitá v naprosté izolaci, je vystaven neuvěřitelným těžkostem. Tento příběh začíná setkáním s tajemným cizincem, který v noci přichází do tábora adventuristů, aby jim vyprávěl příběh, který je tak podivný, že se začíná dotýkat hranice reality a šílenství.

Cizinec začíná vyprávět o své cestě do nehostinné arizonské pouště. Své vzpomínky na expedici, která vedla čtyři muže – Ramona Gallegose, Williama Shawa, George W. Kenta a Berryho Davise – za hranice známého světa. Cíl jejich cesty byl jasný: najít cenné nerosty, nebo alespoň zjistit, zda je něco k nalezení. Nicméně, jak to tak často bývá, očekávané bohatství bylo ztraceno v drsnosti přírody, která se brzy proměnila v boj o holý život.

V tomto příběhu se každý krok adventuristů stává vážným rozhodnutím. I když jejich outfit (výbava) byl dobrý, neměli průvodce. Ve chvíli, kdy se ocitli v nebezpečné situaci, kdy byli napadeni bandou Apachů, jejich rozhodnutí stalo otázkou života a smrti. Ve chvílích, kdy byla hrozba zvenčí neustálá a nevyhnutelná, zůstalo jim pouze jedno: vytrvat a doufat v náhodu. Příběh se neustále pohybuje na hranici mezi vírou a zoufalstvím. Je to příběh o lidech, kteří se snaží přežít, ale neustále se ocitají na hraně psychického a fyzického vyčerpání.

V průběhu vyprávění cizinec zdůrazňuje, jak se záměr jejich expedice změnil z hledání bohatství na jednoduché přežití. Jakmile byli napadeni Apachy a byli nuceni uprchnout do jeskyně, věděli, že jejich šance na přežití závisí na jejich schopnosti vydržet jak fyzické, tak psychické utrpení. Příběh vrcholí dramatickým okamžikem, kdy Ramon Gallegos, jeden z jejich členů, přistupuje k radikálnímu činu – pokusu o sebevraždu, která je vyjádřením naprosté beznaděje, v níž se jejich skupina nachází.

Pro čtenáře tohoto příběhu je zásadní pochopit nejen samotný děj, ale i to, jak jsou rozhodnutí, která postavy přijímají, ovlivněná jejich samotou a izolací. Když je člověk odříznut od zbytku světa, může to mít na jeho psychiku devastující účinky. Příběh zkoumá nejen možnost fyzického přežití, ale i neviditelné boje, které se odehrávají uvnitř mysli, když člověk čelí extrémnímu stresu a zoufalství.

Co vede člověka k nevratné spravedlnosti?

Jeho mysl byla rozžhavená, jako uhlí, které náhle vzplane. Nebyl rozrušený; stále si říkal: „Nesmím být rozhněvaný, musím být spravedlivý.“ Byl v jakémsi vřavě, v jakémsi ohni spravedlnosti, který ho pohltil. Pár, který se s ním potkal na cestě, se od něj odtáhl. Někdo zmínil proroka, někdo tiše zašeptal: „Kaliban…“ On však stále opakoval: „Ta vada v ní. Poškozuje pravdu. Zabíjí duše. Zabila i moji.“

A tak, než ráno přišlo, se jeho účel zjevil jako boží úmysl. Smála se, to viděl. Byla to jen hra. Byla to něha a krása, kterou skrýval. Tohle skrytí světla, to byl klíč k jeho proměně. Byla to ona, kdo ho přivedl k tomu, aby se stal mužem. Řekla: „Ano, věř, Terry. Chápu tě.“ A to bylo všechno. Skočil do toho. Odhodil starou, mdlou zbroj. Pak se smála. A právě tehdy, když se smála, pochopil, co ostatní muži míní, když o ní mluví. Pochopil, co musí udělat. „To je pro mě,“ řekl si. „Nikdo jiný to neudělá.“

Celou noc chodil sám po zahradě, pak pozoroval francouzská okna. Když se znovu otevřela, rychle vešel dovnitř a sundal africký nůž z nástěnné police v jídelně. Ten nůž si přál dlouho. Vyšel do schodů (vzpomenul si při tom na všechny ty schůzky s Josephine, holení, uvazování kravaty), oholil se, převlékl do flanelů, vložil nůž do kapsy saka (byl příliš dlouhý, více než palec čepele trčel ven) a sedl si na parapet okna, pozorujíc, jak sluneční světlo zabarvuje zahradu.

Vstoupil do místnosti, kde byla polovina rolet spuštěná, světlo bylo tmavě žluté. (Tam čekal, až se všichni sejdou, když se vrátil z Cejlonu.) Cítil vůni růžových květů, a slyšel, jak se po stropě pohybují dva nebo tři mouchy. Jeho sestra Catherine seděla k němu zády a hrála na klavír. (Slyšel ji, když přicházel po cestě.) Podíval se na její růžové lokty – hrála valčík, hudba byla přerývaná. „Ahoj, Catherine,“ řekl a poslouchal obdivně. Takto zněl jeho nový hlas: „Ahoj, Terry.“ Pokračovala ve hře, starostlivá a metodická, ale milující drby.

Kdyby to bylo o něčem jiném, asi by jí řekl: „Josephine je v kapli, celá zakrvácená. Šaty jsou zničené, ale myslím, že modré korálky jsou v pořádku.“ Ale ona nebyla vnímavá. Jen se zamračila a pokračovala ve své práci, aniž by věnovala Terryho výkřiku pozornost. „Nechci to vědět,“ pomyslel si. Chtěl se jí zeptat, jestli ví, kde je Josephine, ale neměl sílu.

Každý, kdo byl kolem něj, měl nějaký svůj úhel pohledu. Charles, jeho bratr, byl zdvořilý a bezstarostný, ale vše vnímal jako položky ve své každodenní rutině, stejně jako lidé, které potkával, je vnímal jako součást prostředí, jako „hosty v domě“.

Všechny tyto detaily, zbytečné a odcizené, jsou součástí prohlubující se dehumanizace, která odhaluje vnitřní osamělost hlavní postavy a jeho ztrátu skutečného kontaktu s realitou. Jeho vnímání světa kolem něj se zúžilo do bodu, kdy je schopný provádět děsivé činy bez jakékoli vnitřní reakce. Jeho odpojení od skutečného světa je ukázkou toho, jak se z člověka může stát nástroj vnějších vlivů, kterým se nechává pohlcovat.

Jaký je význam Detektoru pro ducha a jeho interakci s lidsким světem?

Detektor, na první pohled složitý přístroj, je víc než jen soustava kladek a cívky. Spojený s kovovými magnety a nasazený na hlavě mladého operátora, tvoří most mezi světly a stíny, mezi živými a mrtvými. Jeho úkolem je vnímat vibrace éteru, zachytit vlny přenášené mezi loděmi a spojujícími se světy, a přitom je nutné, aby každý zásah byl přesný, nezkreslený a plně pod kontrolou. Pro ducha, který se ocitá v této zvláštní situaci, představuje tento přístroj klíč k pochopení světa živých, ale i nebezpečí, které s sebou nese.

A právě tento duch, kdysi zkušený mechanik, si není jistý, co přesně tento detektor dělá. Chápal svou roli na Zemi jako špičkového odborníka, ale teď, v této nové dimenzi, se ocitá v pokušení zjistit více. Byl tam, u klávesy, sledoval, jak se hraje s vlnami a jak mladý operátor prochází těžkými okamžiky, když se snaží získat informace o ztracené lodi. Zděšení a napětí jsou přítomny ve všech jeho pohybech, jak se s každým kliknutím klíče snaží obnovit spojení. To, co by pro něj mohl být nezajímavý signál, je pro operátora životně důležité. A přesto duch nevěděl, proč to pro něj všechno tolik znamená.

Když se duch rozhodl přistoupit k Detektoru, ucítil podivné napětí, které jako by z něj vyzařovalo zpět. Jakmile se pokusil vložit svůj vlastní éter mezi přijímač a ucho mladého operátora, okamžitě pocítil odpor – jakoby dvě stejné magnetické póly odpuzovaly jeden druhého. Tato zkušenost ho přivedla k tomu, že si začal být jistý něčím, co dříve ignoroval – že existuje něco víc, než je obvyklé lidské chápání technologie a duchovních sil.

V ten okamžik začal chápat, co se děje. Loď, kterou hledali, byla v plamenech. A to byl pro něj ten okamžik, kdy se rozhodl, že nemůže zůstat nečinný. Není to jen o vlivu Detektoru nebo komunikaci mezi loděmi – to je otázka záchrany, to je otázka životů. Jakmile si duch uvědomil, že je tu něco většího než jeho vlastní bytí, než jeho vlastní existencí, vydal se okamžitě k lodi. Přestože jeho podstata byla nezměnitelná, měl tu schopnost být v jediném okamžiku na několika místech najednou, což znamenalo, že okamžitě věděl, kde loď je a jaký směr by měla mít, aby se zachránila.

Je fascinující, jak mezi duchy a technologií vzniká zvláštní symbióza, která pro lidské oko může být neviditelná. Pro operátora, který v tuto chvíli sleduje klávesy a přístroje, není vždy jasné, co přesně je za tímto zážitkem. Když si duch uvolní tlak a začne komunikovat s éterem, je to pro mladého inženýra jako rána z čistého nebe. Signál, který přichází, vypadá jako divný kód. Ale co je důležitější, jeho náhlé rozhodnutí – poslat zprávu, která obsahuje varování, že loď je v plamenech – vyžaduje větší odvahu, než si kdokoli dokáže představit.

A přesto, jak se všechno začne odvíjet, duch zjistí, že jeho úsilí nebylo zbytečné. Ačkoliv všechno probíhá v tichosti, rozhodující krok byl učiněn – nejen že varoval operátora, ale dostal loď z nebezpečí, a to navzdory všem překážkám. Jakékoliv technologie nebo nástroje, které spojují světy živých a mrtvých, zůstávají stále nepochopené a nebezpečné, pokud není člověk nebo duch dostatečně přizpůsobivý a ochotný přiznat, že není všechno tak, jak se na první pohled zdá.

Když dojde k krizové situaci, jako je požár na lodi, duch si uvědomí, že to není jen otázka technologie nebo schopnosti komunikace. Je to otázka zachování rovnováhy mezi oběma světy – mezi živými a mrtvými. Jak se tato rovnováha změní, jak se v ní pohybují postavy z jiných dimenzí, to je otázka, která nikdy nebude mít jednoznačnou odpověď. Důležité je, že ani technologie, ani duchové neexistují ve vakuu. Jsou propojeni, propojeni k tomu, co nás přesahuje – ať už jde o vlny éteru, které nás spojují, nebo o síly, které jsou za tím, co nevidíme.

Jaké tajemství spojuje vědu a smrt?

Lord Mountstable se dlouho po svých objevech v oblasti magnetismu nesměl dočkat, až se ukáže, jak hluboký dopad bude mít jeho práce na moderní vědecké chápání. Mnohé z jeho pokusů byly zahaleny tajemstvím, a jejich vliv na okolní svět se v několika případech ukázal být tragický. Pokusy, které na první pohled vypadaly jako běžné experimenty, se rychle proměnily v neovladatelné síly, které se neomezovaly pouze na fyzikální rozměr.

Ovlivnění těla a mysli experimentátora, které zůstává po jeho smrti, je otázkou, která už dávno vytryskla ze spárů tradiční vědy a stala se výzvou pro ty, kteří se zajímají o neodhalené hranice lidského vědomí. Možná právě zde, v oblasti, kde se mísí náboženství, alchymie a věda, vznikají jedny z největších otázek, na něž moderní věda nemá odpovědi. Ačkoliv vědecké postupy prošly neuvěřitelným vývojem, některé záhady zůstávají neprozkoumané a nekontrolovatelné. To se projevuje například v příběhu, který se týká jednoho z obyčejných smrtelných případů, přesto nesoucího v sobě nádech něčeho neobvyklého.

Albert Trusworth Mackinder, bohatý důchodce, se rozhodl přestěhovat do domu u moře, kde mohl v klidu strávit své stáří po vydařené kariéře v City of London. Představoval si, že si užije klidného života obklopený přírodou a vědeckými záhady. Společně se svou dcerou Elsou žil v domě, který však brzy přivítal záhadného hosta – doktora Bruce Perthwella, muže, jehož zájem o vědecké metody přivedl Mackindera na nezvyklou cestu.

Mackinder, ačkoliv v pokročilém věku, začal pociťovat fascinaci vědeckými objevy, i když věděl, že nikdy nebude mít čas na to, aby se skutečně věnoval nějakému podstatnému výzkumu. Jeho zájem ho ale neodradil od toho, aby naslouchal Perthwellovým příběhům o tajemstvích přírody a vědeckých experimentech. V rozhovorech s doktorem se dozvídal o neuvěřitelných jevech, jež by dříve považoval za pouhou fantazii. A tak, jedné večerní večeři, se dostali k tématu, které pro Mackindera zůstalo záhadou: jak je možné, že jedy, které zabíjejí, mohou zůstat zcela nezjistitelné?

Perthwell, zkušený lékař, který se vždy zdál být zdrojem moudrosti, mu odhalil děsivé tajemství. Dvě běžně dostupné chemikálie, které v kombinaci vytvoří smrtelný koktejl, aniž by zanechaly jakékoli stopy. Smrt, která následovala, by v žádném případě nevedla k odhalení zločinu, protože ani post-mortem vyšetření neodhalí žádné stopy po jedu. Toto zjištění bylo pro Mackindera šokující a zároveň fascinující. Nikdy by si nepomyslel, že by mohl být schopen přistupovat k takovým vědeckým informacím, které otevíraly zcela nové dimenze v jeho pohledu na svět.

Mackinder, poháněn svou zvědavostí, se rozhodl zkoumat tuto problematiku dál. Na druhý den se bez jakýchkoli komplikací dostal k požadovaným chemikáliím, které bez jakýchkoli otázek a podezření zakoupil v lékárnách. Jeho postup, kdy si vše pečlivě připravil, včetně správného dávkování a balení jedů, ukazuje, jak neuvěřitelně jednoduché a přístupné může být něco, co má potenciál změnit životy a nevratně ovlivnit osudy. Tato zkušenost se stala důkazem nejenom toho, jak nebezpečné mohou být vědecké objevy, ale i toho, jak snadno se s nimi může manipulovat, pokud se dostanou do nesprávných rukou.

K tomu je třeba připojit ještě jednu podstatnou skutečnost. Věda, která umožňuje takové objevování nebezpečných tajemství, má také svou temnou stránku. Ačkoli byla vědecká metoda po staletí považována za nástroj k odhalování pravdy a prospěšných zlepšení, je jasné, že zneužití některých poznatků může mít zničující důsledky. Experimenty, které měly původně sloužit ke zlepšení lidského života, mohou být snadno zneužity v neetických, dokonce zločinných kontextech.