Je sobeckost základem svobody, nebo jen ideologií individualismu?

Podle Ayn Randové je racionální sobeckost nejen morálním principem, ale i základem pro svobodnou, mírumilovnou a prosperující společnost. Nejde přitom pouze o vlastnictví a spotřebu materiálních statků, ale i o emoce – lásku, přátelství, úctu –, které představují duchovní „platby“ za duchovní potěšení, vycházející z ctností druhého člověka. Rand tvrdí, že pouze člověk s vysokým sebevědomím, který vyznává racionální sobeckost, je vůbec schopen milovat – protože pouze ten, kdo si váží sebe, může opravdu vážit něčeho nebo někoho jiného.

Společnost založená na tomto pojetí je taková, kde jednotlivci spolu nevstupují do vztahů na základě altruismu nebo oběti, ale skrze směnu hodnot: „Dej mi to, co chci, a já ti dám to, co chceš ty.“ Tato směna – jak hmotná, tak emoční – není výsledkem lidskosti, ale zájmu o vlastní prospěch. Inspiraci pro takový pohled nachází Rand u Adama Smithe, který tvrdil, že se nelze spoléhat na dobrotu druhých, ale je třeba jim ukázat, že pomoci nám je v jejich vlastním zájmu. Racionalita, nikoli empatie, je klíčem k lidské kooperaci.

Proti této představě stojí Marxovo pojetí člověka jako druhové bytosti, která se realizuje ve vztahu ke komunitě, nikoli izolovaně. Jedinec podle něj není atomizovaná jednotka, nýbrž součást organického celku společnosti a přírody. Skutečné lidství se podle Marxe neprojevuje ve vlastnictví nebo směně, ale v neodcizených, autentických vztazích mezi lidmi. Komunismus pak není popřením individuality, ale jejím naplněním skrze komunitní život. Marx tvrdí, že právě kapitalismus redukuje člověka na izolovaného spotřebitele a omezuje jeho svobodu pod záminkou svobody individuální.

Západní společnost, jak ji formují kulturní a třídní elity, prosazuje ideologii individualismu jako „zdravý rozum“. Rodina, vzdělávací systém, náboženství, sociální vztahy – všechny tyto struktury upevňují představu, že svoboda je výlučně individuální. Jenže Randová nikdy neprovedla empirický výzkum, který by její koncept racionální sobeckosti potvrdil. Její pohled na svět je ideologický stejně jako marxismus, který je však v mnoha ohledech více podložen etnografickými a kvantitativními daty.

Pokud však odhalíme ideologickou podstatu tohoto individualistického narativu, začneme chápat, že výchozí předpoklady – například že „vyšší dobro“ vyžaduje oběť jednotlivce – nejsou dané přirozeně, ale jsou kulturně a politicky zkonstruované. Argumentace, že vláda odebírá jednotlivci svobodu tím, že redistribuuje zdroje ve prospěch jiných, vychází z představy, že jednotlivec je izolovanou jednotkou bez sociálního zakotvení. Ale co když je jednotlivý člověk vždy již zapojen do společnosti, nikoli oddělen od ní?

Je proto nutné si uvědomit, že tzv. „racionální sobectví“ může v mnoha případech vést k ignoranci faktu, že naše identita, potřeby a touhy nejsou formovány ve vakuu, ale jsou výsledkem neustálého vzájemného ovlivňování s okolní společností. Skutečný racionalismus není uzavřenost do sebe, ale schopnost vidět, že individuální prospěch nelze oddělit od společenského kontextu. Izolovaný jednotlivec je iluzí – a jakmile tuto iluzi opustíme, může se objevit nový model svobody: svobody skrze vztah, nikoli navzdory němu.

Jak liberalismus napomáhá vzestupu reakčních identitních hnutí?

Čistě volný trh byl vždy spíše filozofickým konstruktem než realitou, jak ukazují keynesiánské politiky Nového údělu v USA a sociálně demokratické principy západoevropských států. Genderová dynamika v rámci kapitalistického patriarchátu zásadně narušuje individuální svobodu žen, když jsou odsouvány do neplacené péče v domácnosti bez přístupu k ekonomickému rozhodování. Liberální feminismus se pokouší tuto nerovnost zmírnit prosazováním rovnosti příležitostí na trhu práce, ale tato snaha zůstává povrchní a nedostatečná. Socialistické feministky poukazují na to, že samotné zaměstnání a výplata žen neruší jejich reprodukční úlohu v domácnosti ani nevylučují vykořisťování v práci. Naopak, péče o děti a domácnost je často přesunuta na chudé ženy, pracující jako chůvy z čiré existenční nutnosti.

Poststrukturalistické feministky rozšiřují tuto kritiku o poznání, že ekonomická emancipace sama o sobě nemění hluboce zakořeněné genderové struktury zakódované v gestech, diskurzech a naučeném chování. Osvobození nelze nalézt ve schopnosti ženy koupit si plastickou operaci nebo luxusní kabelku, ale v demontáži patriarchálního pohledu, který ženu zbavuje identity jako osoby. Tento proces genderového odosobnění se navíc propojuje s dalšími osami identity – rasou, etnicitou, sexualitou.

Jednotlivec tak není nikdy zcela izolovaným subjektem, ale existuje v komplexní sociální mřížce identit, jež se překrývají a ovlivňují. Právě tato intersekcionalita představuje zásadní problém pro liberální filozofii, která nedokáže účinně řešit napětí mezi individuální svobodou a skupinovou identitou. Identity totiž vznikají z konkrétních, lokalizovaných zkušeností s útlakem, ale současně jsou neoddělitelně spojené s širšími strukturami a jinými jednotlivci. Identitní politika by proto měla být přechodová, nikoli asimilační – zachovat jedinečnost, nikoli ji rozpustit v univerzálním celku.

Liberální ideologie však sama připravuje půdu pro tuto reakci, protože nikdy neřeší historicky zakořeněné vzorce násilí, útlaku a dominance – naopak je překrývá rétorikou rovnosti. Tak se může stát, že právě hegemon – bílý muž, nositel křesťanského fundamentalismu a kapitalistické moci – se začne stylizovat do role marginalizovaného. Liberální demokracie, která nedokáže jasně vymezit nepřijatelné odlišnosti (rasismus, sexismus, elitářství), umožňuje těmto identitám pronikat zpět do centra diskurzu a požadovat rovnost, která jim ve skutečnosti nikdy nebyla upřena. Historie vykořisťování však nemůže být zapomenuta, a hegemon, který ji rozpoutal, nemá právo nárokovat si status oběti.

Liberalismus se zároveň zdráhá narušit ekonomickou a sociální nerovnost, protože jeho pojetí štěstí je navázáno na akumulaci majetku. Štěstí je prezentováno jako výsledek soukromého vlastnictví a spotřeby – nikoli jako spravedlnost nebo sociální rovnováha. Tím liberalismus legitimizuje třídní, rasové a patriarchální rozdělení společnosti a odmítá jakýkoli zásah státu do přerozdělování moci a bohatství. Multikulturalismus pak slouží jen jako iluze rovnosti, kdy jsou některé nerovné skupiny „přijaty“, zatímco struktura dominance zůstává netknutá.

Výsledkem je, že právě tento individualistický základ liberalismu poskytuje ideologické ukotvení Alt-rightu – pohybu, který spojuje náboženskou, rasovou a patriarchální hegemonii s rétorikou svobody. Ať už si to Alt-right uvědomuje, nebo ne, je výplodem liberálního individualismu, který nikdy neohrozil historicko-geografickou kontinuitu nerovnosti. Tím se potvrzuje, že bez rozkladu dominantních struktur nelze dosáhnout skutečné emancipace ani rovnosti.

Jak Alt-right využívá Evolovu tradiční filozofii k obraně bílého etno-státu a kritice modernity?

Julius Evola odmítal jak kapitalismus ve své americké podobě, tak marxismus, považujíc oba systémy za materialistické a duchovně mrtvé. Jeho kritika modernity směřovala především proti marxistické tradici, která podle něj zaplavuje univerzity ideologiemi, jež popírají duchovní podstatu člověka. Modernita, jak ji popisuje Evola spolu s Heideggerem a Nietzschem, je nekontrolovatelný rozrůstající se tygr, na kterém sedí lidstvo. Sleznout z tohoto tygra je podle Evoly příliš nebezpečné, ale jezdec může tygra stále dál využívat, dokud se úplně nevyčerpá.

V kontrastu s Evolovým tradičním ideálem duchovního muže a duchovního národa stojí dnešní Alt-right, která neprojevuje zájem o geopolitiku válek či neoliberalismus vedený Amerikou. Zatímco americký neokonzervatismus vyznával výjimečnost USA jako globálního šampióna demokracie, svobody a kapitalismu, Alt-right usiluje o redefinici Ameriky jako etno-státu pro bílé Anglosasy. Toto je vyjádřeno například Trumpovým kontroverzním výrokem o „shithole countries“, kde se jasnoznačně staví za přednost bílé populace, především s nordickými kořeny, s přihlédnutím k historii, která původní obyvatelstvo Ameriky ignoruje.

Alt-right se nehlásí k Evolově duchovnímu probuzení a vzestupu „vyššího člověka“. Jejich přístup vychází z víry, že bílí muži evropského a amerického původu jsou již inherentně vyšší a nadřazení, a že by měli chránit svou čistotu jako elitní rasa. Tento přístup se projevil i v statementech Richarda Spencera, který popírá význam afrického kontinentu a racionalizuje otroctví jako údajně pozitivní zkušenost pro Afroameričany. Tato ideologie odmítá moderní demokratické principy rovnosti, multikulturalismu, inkluze a diverzity jako degenerativní a škodlivé pro bílou nadvládu.

V rámci svého intelektuálního aparátu Alt-right čerpá i z pokusů National Policy Institute o vědecké legitimizování biologických rozdílů mezi rasami, zejména pomocí IQ jako indikátoru genetické výbavy a inteligence. Tyto „výzkumy“ ignorují kulturní podmíněnost IQ, jeho závislost na socioekonomickém prostředí a mnohovrstevnatost inteligence. Zjednodušující pohled, že „lepší“ genetická výbava je atributem určité rasy, slouží k posílení hierarchické sociální struktury, která je centrálním pilířem Alt-right politiky inspirované Evolou. Evola sám vědecký empirismus odmítal jako součást materialistické degenerace, což ukazuje na rozpor mezi jeho filozofií a moderním využitím jeho jména v Alt-right.

Podstatou této filozofie je myšlenka, že fyzická i mentální nadvláda je výsadou „vyšších“ mužů a národů, kteří musí být chráněni před „nižšími“ skupinami. Tento pohled přehlíží skutečnost, že fyzická a mentální odolnost se nachází v nesčetných podobách mezi běžnými lidmi, bez ohledu na barvu pleti nebo společenský status. Vyzdvihování horolezectví či „vznešeného odosobnění“ elitních mužů jako důkaz vyšší duchovní či tělesné síly zcela opomíjí hluboké a nesmírné schopnosti obyčejných lidí čelit každodenním extrémům – například matky v náročných podmínkách, které vyžadují soustředění a výdrž přesahující jakékoli elitní ideály.

Je nezbytné pochopit, že Alt-right a jeho ideologické základy, i když využívají tradiční filozofické odkazy jako Evolovu, zjednodušují a přetvářejí tyto myšlenky do rámce rasové nadřazenosti a biologického determinismu. Tento přístup opomíjí komplexní sociální, historické a kulturní faktory, které formují lidskou identitu a společenské vztahy. Kritické myšlení, porozumění kulturním a biologickým nuancím a odmítnutí redukcionistických tezí jsou proto klíčové pro skutečné uchopení problematiky, kterou Alt-right přetváří a zneužívá k politickým cílům.

Je biologický základ rasové nadřazenosti vědecky podložený fakt nebo ideologický konstrukt?

Alt-right hnutí se systematicky snaží vědecky potvrdit, že rasové rozdíly mají biologický základ, nikoliv pouze kulturní povahu. Publikace jako Observer věnují rozsáhlý prostor zkoumání fenotypů, genetické vzdálenosti a rasových rozdílů, aby obhájily myšlenku, že rozdíly mezi rasami jsou zakořeněné v biologii. Tento biokulturní rasismus tvoří jádro jejich ideologie a je posilován odkazy na klasické zastánce bílé nadřazenosti, jako byli Madison Grant či Lothrop Stoddard. Grant například tvrdil, že víra v sílu prostředí, vzdělání či příležitostí měnit dědičné rysy je mylná a pochází z revolučních ideálů bratrství lidstva, které nereflektují realitu biologických rozdílů mezi „vyššími“ a „nižšími“ rasami.

Alt-right se tedy pokouší přenést staré ideje rasové hierarchie do moderního akademického diskurzu a prezentovat bílou populaci jako „nejschopnější rasu“, jejíž přežití je ohroženo poklesem porodnosti. Tento strach z tzv. „bílého vyhynutí“ je u současných ideologů hnutí jako Pat Buchanan silně patrný a spojuje se s kritikou evropského socialismu, který podle nich oslabuje rodinné struktury a demografický růst bělochů.

Alt-right představuje světovou historii jako boj mezi „Západem“ a „ostatními“, kde Západ definuje výhradně bílá kultura. Tato představa ignoruje komplexitu genetických a kulturních vlivů Afriky, Blízkého východu, migrace a historické interakce různých populací. Jejich ideologický rámec je výsledkem selektivního výběru faktů a manipulace historií, která záměrně opomíjí jakoukoli hybridizaci nebo kulturní výměnu.

Důležité je chápat, že koncept rasy není pevně daný přírodním zákonem, ale sociálním konstruktivním rámcem, který může být využit různými způsoby. Biologická data sama o sobě neurčují chování společnosti, ale interpretace těchto dat je formována ideologiemi a mocenskými zájmy. Proto je nezbytné věnovat pozornost tomu, jak se vědecké informace používají v politickém a kulturním diskurzu a jak mohou sloužit nejen k pochopení, ale i k manipulaci s pojmy identity a příslušnosti.

Zásadní je rovněž uvědomit si, že myšlenky o biologické rasové nadřazenosti jsou historicky spojeny s praktikami eugeniky a koloniální nadvlády, které měly katastrofální důsledky. Současné vědecké poznání genetiky a antropologie ukazuje, že lidské populace jsou geneticky mnohem více propojené a promíchané, než jakékoliv ideologické systémy Alt-right připouštějí.