Jak Trump využíval „zdravý rozum“ a „politickou korektnost“ k vybudování svého obrazu pravdomluvce?

Donald Trump ve svých veřejných projevech často apeloval na tzv. „zdravý rozum“ jako na základ pravdy, přičemž jeho tvrzení o násilí a nelegální imigraci prezentoval jako něco naprosto samozřejmého a nevyvratitelného. Tvrdil, že „opravdoví Američané“ rozumějí realitě lépe než kariérní politici či insiderové ve Washingtonu, čímž si vybudoval obraz populisty stojícího mimo tradiční politickou elitu. Jeho rétorika naznačovala, že to, co říká, není předmětem diskuse či kritického zkoumání, protože jde o zřejmé pravdy, které „politická korektnost“ a etablované elity záměrně potlačují.

Tento postoj se projevoval i v kontroverzních výrocích, například když Trump zpochybňoval nestrannost soudce Gonzala Curiela kvůli jeho mexickému původu. Tato forma argumentace, která rasu činila důvodem k pochybám o spravedlnosti, byla vnímána jako rasistická i některými jeho politickými spojenci. Trump však zůstával neústupný a nadále zdůrazňoval, že mluví jen to, co je zjevné, a že překážkou je právě nadměrná politická korektnost, která prý brání otevřenému vyjadřování pravdy.

Tímto způsobem Trump upevňoval svůj status pravdomluvce, který odvahu říkat nepohodlné věci, o kterých všichni vědí, že jsou pravdivé, ale které se oficiálně neříkají. Současně však své oponenty označoval za ty, kdo pravdu záměrně skrývají a mají vlastní, skryté zájmy. Tento manévr sloužil k odvedení pozornosti od empirické či morální platnosti jeho tvrzení a upevňoval jeho obraz hrdiny, který bojuje proti „politické korektnosti“.

Tato rétorika byla součástí širší kulturní a politické strategie, kdy se Trump stavěl proti „dominantnímu kulturnímu establishmentu“ a identifikoval se jako autentický kandidát, který osvobozuje diskurz od ideologických omezení. V historickém kontextu taková rétorika navazovala na dlouhodobé snahy kulturní konzervativní pravice, jež od 80. let kritizovala univerzitní prostředí za údajné přehánění „politické korektnosti“ a za „politizaci“ vzdělávání prostřednictvím otázek rasy a genderu.

Pro čtenáře je důležité chápat, že „zdravý rozum“ a „politická korektnost“ nejsou jen fráze, ale nástroje, kterými se utváří a legitimizuje určitý typ pravdy v politickém diskurzu. V případě Trumpa šlo o vytvoření dichotomie, která rozděluje společnost na ty, kdo „mluví pravdu“ a ty, kdo pravdu „zakrývají“ z ideologických či mocenských důvodů. Tento model neumožňuje kritickou reflexi nebo dialog o komplexnosti skutečnosti, ale spíše upevňuje polarizaci a posiluje emocionální a identitární vazby příznivců.

Pochopení tohoto fenoménu je klíčové pro rozbor současné politické komunikace a mediálního prostředí, kde se pravda stává často relativní a podřízenou symbolickým a mocenským hrám. Důležité je uvědomit si, že „pravdomluvnost“ nemusí vždy odpovídat empirické realitě, ale může být spíše produktem narativních strategií, které záměrně zjednodušují a manipulují významy k dosažení politických cílů. Tento aspekt by měl být vnímán jako varování před unáhleným přejímáním názorů prezentovaných jako „zdravý rozum“, bez hlubší analýzy jejich faktické opodstatněnosti a kontextu.

Je Trump skutečně mluvčím pravdy, nebo jen zneužívá její rétoriku?

V událostech, které se odehrály během shromáždění v Charlottesville, kdy James Alex Fields Jr. najel autem do davu protidemonstrantů, zabil jednu osobu a zranil zhruba třicet dalších, se otevřela hluboká trhlina v americkém politickém diskurzu. Donald Trump ve svém prvním prohlášení po incidentu nepřímo postavil na stejnou morální úroveň krajně pravicové demonstranty — složené z neonacistů, příznivců Konfederace a bělošských supremacistů — a protidemonstranty. Jeho výrok „odsuzujeme toto hrůzné projevení nenávisti, fanatismu a násilí ze všech stran, ze všech stran“ vyvolal silnou vlnu kritiky, i uvnitř vlastní strany.

Po výzvách k jasnému odsouzení konkrétních nenávistných skupin sice Trump jmenovitě odsoudil KKK, neonacisty a bělošské supremacisty, ale vzápětí se ve své další tiskové konferenci vrátil k předchozí rétorice relativismu, když prohlásil: „Co alt-levice, která zaútočila na alt-pravici? Mají oni nějakou vinu?“ A dále: „Na jedné straně byla skupina, která byla špatná. A na druhé straně také. A nikdo to nechce říct, ale já to řeknu.“

Tato forma rétoriky není ojedinělým případem, nýbrž součástí konzistentního vzorce, ve kterém Trump a jeho příznivci nahrazují empirická fakta relativistickými postoji, kdykoliv skutečnost narušuje jejich politický narativ. Přesto se Trump stylizuje do role nebojácného mluvčího pravdy — toho, kdo „říká, jak to skutečně je“, bez ohledu na následky. Jeho obrácení se k frázi „nikdo to nechce říct, ale já to řeknu právě teď“ je emblemem tohoto sebestylizovaného hrdinství, které ale ve skutečnosti skrývá něco zcela jiného.

Zde přichází ke slovu Michel Foucault, který se ve svých pozdějších pracích zabýval konceptem pravdomluvnosti skrze antické řecké pojetí parrhesie. Tento pojem, často překládaný jako „svoboda slova“, v sobě však nese hlubší závazek — odvahu mluvit pravdu navzdory osobnímu riziku a zodpovědnosti vůči druhému. Parrhesiastés, tedy ten, kdo praktikoval parrhesii, byl podle Foucaulta ten, kdo „říká pravdu“ a neukrývá nic ze svých myšlenek, ale otevírá své srdce i mysl v dialogu s ostatními.

Aby však šlo skutečně o parrhesii, nestačí jen mluvit bez zábran. Musí být přítomny další dva klíčové aspekty: osobní riziko pro mluvčího a záměr kritiky jako morální povinnosti vůči posluchači. Pokud tedy řečník riskuje ztrátu popularity, politickou diskreditaci, nebo dokonce ohrožení života, a přesto mluví pravdu z důvodu snahy zlepšit situaci druhých — tehdy se jedná o parrhesii.

Na první pohled se může zdát, že některé z těchto rysů Trump naplňuje. Otevřenost jeho výroků, jejichž syrovost kontrastuje s vyumělkovaností běžného politického diskurzu, a ochota konfrontovat politický mainstream, mu v očích jeho příznivců dodávají aureolu autentického mluvčího pravdy. Trump se často vysmíval představě „prezidentského chování“ a stavěl se do opozice vůči politické korektnosti, čímž vytvářel dojem, že říká to, co si ostatní jen myslí, ale neodváží se říct nahlas.

Nicméně, Foucaultovo pojetí parrhesie nelze redukovat pouze na upřímnost nebo politickou nekorektnost. Zásadním rozdílem je etická motivace mluvčího — pravdomluvnost nemá být prostředkem k posílení vlastního ega, k provokaci nebo k manipulaci s obrazem síly a autentičnosti, ale nástrojem ke zlepšení kolektivního života. Parrhesiastés riskuje, protože je jeho povinností mluvit k moci, vyzývat k sebereflexi a podpořit morální růst společnosti.

Trumpova rétorika ale postrádá tento etický rozměr. Nevede k prohloubení demokratického dialogu, ani k posílení odpovědnosti vůči občanům. Naopak, relativizací pravdy podkopává samotnou možnost morální orientace ve veřejném prostoru. Jeho odmítání faktů, přehazování viny „na obě strany“ a deklarativní styl mluvy, který si hraje na upřímnost, ale slouží především polarizaci publika, vytváří prostor, kde neexistuje žádná vyšší norma pravdy — jen účelová výměna narativů.

Jak učit studenty dialektickému myšlení na příkladu kontroverzního protestu sportovců

Výchova k dialektickému myšlení je zásadní, pokud chceme vychovat generaci mladých lidí, kteří budou schopni samostatně přemýšlet, rozpoznávat lež, kritizovat moc a aktivně se stavět za sociální spravedlnost. Výuka nesmí být jen o předávání faktů, ale o formování schopnosti chápat složitost světa. Příkladem takové výuky může být univerzitní kurz dějin ve Spojených státech, kde profesorka otevírá citlivé téma protestního klečení sportovců během hymny. Situace, která snadno rozděluje veřejnost a zároveň nabízí studentům možnost hlouběji porozumět dynamice rasových vztahů, médií a občanského protestu.

Student se ptá na Colina Kaepernicka, bývalého hráče amerického fotbalu, který klečel během hymny na protest proti policejnímu násilí na černoších. Vyjadřuje názor, že takové gesto je urážkou amerických vojáků. Reakce třídy je smíšená, což není překvapující — průzkum veřejného mínění ukázal, že tento způsob protestu podporuje 74 % černošské populace, zatímco 63 % bělochů jej odmítá. Profesorka se rozhodne využít momentu a zavést studenty do komplexní analýzy problému pomocí metodiky „tance dialektiky“.

Prvním krokem je popis samotného aktu: co přesně Kaepernick udělal a proč. Jde o nenásilný protest upozorňující na rasově motivované policejní násilí. Studentům je doporučeno shlédnout video a přečíst si aktuální články nebo studii „Black and Blue“, která mimo jiné uvádí, že černošští muži mají 21× větší pravděpodobnost, že budou policií zabiti, než bělošští muži stejného věku. Následuje vedená diskuse, během níž učitelka zjišťuje, proč se studenti cítí tak, jak se cítí, a rozlišuje fakta od emocí.

Dalším krokem je historizace — zařazení současného aktu do širšího historického rámce. Profesorka připomíná protesty černošských sportovců na olympiádě v Mexiku v roce 1968, nenásilné akce hnutí za občanská práva nebo sezení u rasově segregovaných pultů v 60. letech. Studenti pak porovnávají, co spojuje tehdejší protesty s těmi dnešními, co zůstalo stejné a co se změnilo. Dialektické myšlení se zde formuje skrze porozumění, že historické paralely nejsou náhodné, nýbrž strukturální.

Pak následuje fáze visionizace — návrat do přítomnosti, zhodnocení rozporů a změn v pochopení. Například, proč se tehdejší aktivisté považují dnes za hrdiny, zatímco současní protestující čelí odsouzení. Jak se mění náš pohled v čase? Proč jsou postoje k protestu často rasově polarizované? Jaké emoce a ideologie se do hodnocení těchto aktů promítají? Proč, pokud byl Kaepernickův protest tak urážlivý, získal v roce 2018 cenu Amnesty International jako ambasador svědomí?

V závěrečné fázi studenti reflektují. Sepíší úvahu o tom, jak se jejich názor na protest změnil, co je k tomu vedlo a jak mohou sami přispět k boji za spravedlnost. Nejde o změnu postoje ke konkrétnímu tématu, ale o schopnost chápat složitost sociálních

Jak se konspirační rétorika a popírání reality staly základem politického rozhodování

Rozklad tradičních forem žurnalistiky a jejich nahrazení spektáklem sociálních sítí způsobil, že se zásadní politická rozhodnutí začala opírat o obsah pocházející z několika málo konspiračních webů, často bez jakéhokoliv ověření nebo kritického posouzení. Výsledkem je politika formovaná "zdravým selským rozumem", střelbou od boku a instinktem, jenž je prezentován jako politická prozíravost. Tento přístup je pak zpětně medializován jako seriózní diskurz, případně mu je dán prostor v rámci tzv. žurnalistické vyváženosti, což jen dál rozmazává hranice mezi faktem a fikcí.

Analýza od Austina Pickupa a Erica Sheffielde dobře ukazuje, jak se média stávají reproduktorem bezobsažného tlachání, a to i ve chvílích, kdy jde o zásadní otázky jako impeachment prezidenta či americko-íránské vztahy. V rámci slyšení k impeachmentu republikánští představitelé opakovali konspirační narativy namísto odpovědí na konkrétní otázky, často je pouze přeformulovali do podoby otázky a přednesli s teatrální naléhavostí. Prezident Trump se slyšení aktivně neúčastnil, avšak v reálném čase ovlivňoval veřejné mínění svými neustálými tweety, v nichž opakoval tytéž konspirační motivy, zejména kolem Ukrajiny a syna Joea Bidena.

Po atentátu na Solejmáního došlo k podobné rétorice: média i vládní představitelé se uchylovali k post hoc racionalizacím, v nichž byli íránští činitelé vykreslováni jako teroristé s přímou odpovědností za smrt amerických občanů. Tyto narativy měly původ v několika málo dezinformačních zdrojích, jež byly dále šířeny prezidentovými účty na sociálních sítích.

Obzvlášť znepokojivým fenoménem je skutečnost, že část americké společnosti dnes vidí v Donaldu Trumpovi jediný platný zdroj pravdy. Jeremy Godwin tuto dynamiku vysvětluje v souvislosti s bílou evangelikální religiozitou: Trump se stal jakýmsi mesiášským archetypem, navzdory své zjevnému pokrytectví, přičemž každá jeho lež je vnímána jako pravda – a každá kritika jako útok vedený zevnitř systému, tedy nutně nedůvěryhodná. Média, akademici i jiní republikáni jsou okamžitě odmítáni jako zaujatí nebo zkorumpovaní.

Daniel Rubin rozpracovává souvislost mezi strukturálním rasismem a radikalizací bílé většiny, která v roce 2016 masivně podpořila Trumpa. Ačkoli jeho popularita v této skupině částečně slábne, Republikánská strana nadále slouží jako platforma pro bělošský nacionalismus, udržující se u moci skrze gerrymandering, volební útlak a šíření mýtů o volebních podvodech imigrantů. Jak ukazují kapitoly Faith Agostinone-Wilson a Jonese Irwina, tento stav nelze chápat izolovaně, ale jako součást širšího projektu autoritářského populismu a latentního fašismu. Problém ovšem nezmizí s odchodem Trumpa – jeden z dvou hlavních politických bloků USA se zcela odvrátil od racionality a směřuje k permanentnímu udržení moci za jakoukoli cenu.

Australské požáry, které propukly v říjnu 2019, poukázaly na neodkladnost klimatické krize, o níž píše Mike Cole. S více než 500 miliony uhynulých zvířat a dvěma desítkami lidských obětí se s