Úspěšná léčba DIC není možná bez důsledné terapie základního onemocnění, které tento syndrom vyvolává. U pacientů s DIC způsobenou sepse se doporučuje okamžitá aplikace intravenózních antibiotik cílených na patogen a chirurgická nebo jiná forma kontroly zdroje infekce. V jiných případech může jít o chirurgický zákrok nebo chemoterapii u nádorového onemocnění, evakuaci dělohy při abrupci placenty, resekci aortálního aneurysmatu či chirurgické ošetření drtivých poranění.

Podpůrná léčba koagulopatie je indikována zejména tehdy, když klinický obraz dominuje riziku nebo přítomnosti krvácení. Transfuze krevních derivátů — destiček, plazmy, fibrinogenu nebo kryoprecipitátu — by neměla být zahájena pouze na základě laboratorních nálezů, nýbrž musí být klinicky indikována. Účinnost těchto opatření není podložena rozsáhlými randomizovanými studiemi, přesto se v praxi osvědčují zejména u pacientů s aktivním krvácením nebo u těch, u kterých existuje reálné riziko jeho vzniku v důsledku vyčerpání koagulačních faktorů.

Transfuzní praxe doporučuje aplikaci 5–10 jednotek trombokoncentrátu při poklesu počtu trombocytů pod 20–30×10⁹/L, případně až 50×10⁹/L před invazivním výkonem. V jedné z recentních studií se ukázalo, že profylaktická transfúze trombocytů u pacientů s hodnotami mezi 10 a 50×10⁹/L před zavedením centrálního žilního katétru vedla k nižšímu výskytu krvácivých komplikací.

Transfuze čerstvě zmražené plazmy nese riziko objemového přetížení, což může vést ke kapilárnímu úniku, plicnímu edému a v nejhorším případě k TRALI — transfuzí indukovanému akutnímu poškození plic. Podání koncentrátů koagulačních faktorů, jako je protrombinový komplex, může tuto komplikaci částečně obejít, ovšem tyto přípravky neobsahují některé klíčové složky, například faktor V, a navíc mohou obsahovat stopy aktivovaných faktorů, které mohou dále zhoršit koagulopatii.

Specifické deficity, jako je například nedostatek fibrinogenu, lze cíleně léčit pomocí jeho koncentrátu nebo podáním kryoprecipitátu, který ve srovnání s plazmou obsahuje až pětkrát více fibrinogenu na jednotku objemu. Kryoprecipitát je obzvláště vhodný při DIC komplikované krvácením, kdy hladina fibrinogenu klesne pod 1 g/L.

Léčba heparinem má v DIC své místo, avšak zůstává kontroverzní. Experimentální data naznačují, že heparin může částečně tlumit aktivaci koagulace, ale přínos v podobě zlepšení klinických výsledků nebyl ve velkých studiích prokázán. Nízkodávkovaná profylaxe heparinem je obecně doporučována u kriticky nemocných k prevenci venózního tromboembolismu, ovšem terapeutické dávky vyžadují individuální posouzení rizika krvácení.

U specifických forem DIC, jako je chronická forma spojená s metastatickým karcinomem, purpura fulminans nebo neresekované aneurysma aorty, může být kontinuální infuze nefrakcionovaného heparinu v dávkách 500–1000 U/

Jaký je význam antikoagulačních mechanismů v regulaci hemostázy a fibrinolýzy?

Nízkomolekulární hepariny (LMWH) představují významný pokrok v antikoagulační léčbě, a to nejen díky svému cílenému působení na faktor Xa v koagulační kaskádě, ale i díky svým farmakodynamickým vlastnostem, které jsou předvídatelnější než u standardních nefrakcionovaných heparinů. Koagulační kaskáda totiž vede k exponenciálnímu nárůstu enzymů, a proto je efektivnější působit dříve v procesu, tedy právě na úrovni faktoru Xa, než inhibovat trombin. Trombin sám o sobě totiž vykazuje paradoxní antikoagulační aktivitu při vazbě na trombomodulin, což znamená, že jeho inhibice by mohla narušit přirozený antikoagulační mechanismus.

Antitrombin (AT) hraje klíčovou roli v regulaci koagulace a jeho nedostatek je spojen s vyšším rizikem žilní trombózy, zvláště u mladších pacientů. Defekty AT mohou být kvantitativní i kvalitativní, přičemž ty druhé ovlivňují schopnost vazby na heparin nebo na cílové enzymy, čímž oslabují jeho antikoagulační funkci.

Protein C systém představuje další významnou složku antikoagulační obrany. Aktivovaný protein C (APC) degradací ko-faktorů Va a VIIIa snižuje generaci trombinu. Mutace, jako například Leiden, která mění jedno z klíčových míst štěpení Va APC, vedou k tzv. rezistenci na APC a tím ke zvýšené trombogenní aktivitě. Protein C se váže na fosfolipidové membrány pomocí domény Gla a k optimální funkci vyžaduje ko-faktor protein S, jenž mimo jiné přímo inhibuje faktory Xa a Va.

Aktivace proteinu C je katalyzována trombinem, když je vázán na trombomodulin na endotelu, což dramaticky mění vlastnosti trombinu – z prokoagulačního enzymu se stává účinný aktivátor proteinu C. Tato změna podmiňuje tzv. trombinový paradox, kdy nízké dávky trombinu mají převážně antikoagulační a profibrinolytické účinky díky aktivaci proteinu C. Proteiny trombomodulin a receptor EPCR jsou distribuovány různě na cévním endotelu, což umožňuje maximální antikoagulační účinek zejména v mikrooběhu.

APC vykonává také cytoprotektivní funkce – potlačuje zánětlivé procesy, apoptózu a podporuje regeneraci tkání, včetně neurogeneze a angiogeneze. Nedostatek proteinů C nebo S zvyšuje riziko trombotických příhod a jejich kvalita je dále ovlivňována interakcemi s dalšími faktory, které musí být správně funkční pro zachování rovnováhy hemostázy.

Fibrinolýza je nezbytným závěrečným krokem hemostázy, který umožňuje odstranění krevní sraženiny po opravě cévní stěny. Klíčovou roli v regulaci fibrinolýzy hrají trombocyty a trombin, takže poruchy primární nebo sekundární hemostázy mohou zrychlit nebo zpomalit rozklad sraženiny, což může vést k hemoragickým nebo trombotickým komplikacím.

Proces fibrinolýzy je charakterizován aktivací plazminogenu na plazmin pomocí tkáňového plazminogenu aktivátoru (t-PA) a urokinázy (u-PA), následovanou degradací fibrinu na rozpustné fragmenty. t-PA je hlavním aktivátorem intravaskulární fibrinolýzy, zatímco u-PA se podílí spíše na extracelulární proteolýze, například během migrace buněk a remodelace tkání. Inhibitory jako PAI-1 a α2-antiplazmin regulují aktivitu fibrinolytických enzymů, čímž brání nadměrné degradaci fibrinu.

Za fyziologických podmínek je t-PA kontinuálně uvolňován endoteliálními buňkami, ale rychle neutralizován PAI-1, což zabraňuje nežádoucí aktivaci plazminu v nepřítomnosti fibrinu. V průběhu hemostatického procesu se však t-PA a plazminogen váží na fibrin a vytvářejí komplex, který výrazně zvyšuje efektivitu přeměny plazminogenu na plazmin. Vazba na fibrin také chrání t-PA a plazmin před inhibitory, čímž je zajištěna lokalizace fibrinolytické aktivity přímo na místě sraženiny.

Je důležité chápat, že tato komplexní interakce mezi koagulačními a fibrinolytickými mechanismy je základním předpokladem pro udržení rovnováhy mezi srážením a rozpouštěním krevní sraženiny, což je klíčové pro prevenci patologických stavů, jako jsou trombózy nebo krvácení. Poruchy v těchto mechanismech mohou mít závažné klinické důsledky, a proto je jejich hluboké pochopení zásadní nejen pro klinickou praxi, ale i pro vývoj nových terapeutických přístupů.

Jak ekonomické a sociální změny v USA formovaly politický úspěch Donalda Trumpa
Jak modely proudů ovlivňují návrh větrných turbín na mořském dně?
Proč se Alt-right staví proti feminismu a jaký je vztah mezi neoliberálním kapitalismem a patriarchátem?