Neoliberální kapitalismus je často vnímán jako systém, který přináší prosperitu, svobodu a příležitosti pro jednotlivce. Avšak tento rámec skrývá hluboké důsledky, které se projevují v marginalizaci celých skupin lidí, především žen, menšin a migrantů. Tato marginalizace, obvykle vycházející z ekonomických a sociálních struktur kapitalismu, se ne vždy zmiňuje, protože kapitalismus je považován za dobrý a nezpochybnitelný základ společnosti. V takovém kontextu se snadněji ztotožňuje feministky, muslimy a migranty s příčinami vyloučení, místo aby se poukazovalo na systémovou nerovnost, kterou kapitalismus neustále produkuje. Feministky, jejichž boj o rovnost a změnu genderových rolí je často považován za hrozbu pro tradiční patriarchální struktury, se stávají terčem útoků.

Alt-right, který představuje nový směr v rámci konzervativní politiky, s tímto narativem dobře rezonuje, neboť je založen na představě, že bílé mužské identity byly potlačeny, což vyvolává v některých vrstvách společnosti pocit ztráty hodnoty. V tomto smyslu se Alt-right zaměřuje na oponenty, jako jsou feministky, ženy v pracovním procesu a progresivní menšiny, které jsou vnímány jako ohrožení tradičního mužského a patriarchálního pořádku. Neo-masculinistické skupiny se sice tvrdí, že si přejí, aby ženy byly více doma, ale zároveň je podporují v tradičních rolích, jako je mateřství a podpora mužské kariéry, což je, paradoxně, v souladu s neoliberálními představami o individuální soutěživosti a produktivitě.

Je zajímavé, že i v rámci liberalismu se můžeme setkat s podobnými tendencemi, kde feministky v mnoha ohledech vyžadují pro ženy stejnou míru individuální autonomie jako pro muže, a to zejména v kontextu pracovního trhu a ekonomické nezávislosti. Když však ženy vstupují na trh práce, to, co je prezentováno jako feministický krok vpřed, je zároveň součástí širšího neoliberálního rámce, který oceňuje jednotlivce, jehož hodnota je měřena produktivitou a konkurenceschopností, nikoli skutečnou rovností nebo spravedlností. Pro Alt-right je tato transformace vyjádřena ve vnímání feminismu jako protikladu vůči kapitalistickému zřízení. Feministky jsou vnímány jako narušitelky status quo, které opouštějí prostor rodiny a domácnosti a vstupují do světa práce a politiky, což je považováno za destabilizaci tradičního řádu.

Tento paradox je však hlubší. Neoliberální feminismus, který klade důraz na individuální svobodu, se často zaměřuje na ekonomickou nezávislost žen, ale současně je včleněn do systému, který umožňuje kapitalistické hodnoty a soutěživost. I když jsou ženy vyzývány k tomu, aby se staly silnými, nezávislými jednotlivci, tento proces je ve skutečnosti součástí širšího systému, který zůstává nezměněn – systém, který ve své podstatě podporuje patriarchální kapitalismus. Z tohoto pohledu je neoliberalismus paradoxní: i když se feministky mohou cítit jako vítězky, jejich role v pracovním procesu je často redukována na „produktivní jednotky“, jejichž hodnota je opět měřena ekonomickými ukazateli.

Mezi těmito protichůdnými tendencemi, tedy mezi feminismus usilujícím o větší prostor pro ženy a Alt-right usilujícím o zachování tradičních genderových rolí, se vytváří prostor pro vzrůstající napětí. V tomto prostoru se vytváří nová genderová norma, která jakoby uznávala ženy v tradičních rolích (například jako matky a pečovatelky), ale zároveň podporovala jejich individualitu v kontextu kapitalistické soutěživosti. Tradice „tradičních manželek“ a jejich role v podporování kapitalistického jednotlivce se tedy prolíná s neoliberalismem a Alt-right, přičemž obě strany sdílejí ideál o potřebě sebeuvědomění a sebehodnocení jako individuálních bytostí.

V tomto složitém diskurzu, kde jsou postaveny proti sobě různé formy patriarchálního a neoliberalistického uspořádání, je klíčové pochopit, že hlavními aktéry zde nejsou pouze ženy nebo menšiny. Neoliberální kapitalismus totiž vytváří prostor pro zrození těchto identit, které se nakonec stávají součástí širšího ideologického rámce. Tato dynamika ukazuje, že ačkoli jsou Alt-right a liberalismus na první pohled v konfliktu, oba sdílejí některé společné prvky: individualismus, nerespektování systémových příčin útlaku a zaměření na sebehodnocení jako jednotlivce. Takto se vytváří prostředí, v němž není zcela jasné, kde končí rozdíly mezi těmito hnutími.

Endtext

Jaký je vliv orientalistického pohledu na muslimský svět a jeho politické důsledky?

Po událostech 11. září se výrazně prohloubila orientalistická představa, která muslimský svět redukuje na násilnou, předmoderní a statickou kulturu. Tento obraz, jak upozorňuje Mamdani (2004), vytváří „kulturologický diskurz“, který předpokládá, že každá kultura má nějaké nezměnitelné, esenciální jádro. Z tohoto esence se pak odvozují politické důsledky – v případě muslimského světa je to představa, že islám je zdrojem terorismu a násilí, a že tyto projevy jsou neměnnou součástí jeho „kultury“. Dvě hlavní narativy, které se zde střetávají, buď odsuzují všechny muslimy jako degenerovanou skupinu, nebo rozlišují mezi „hodnými“ a „špatnými“ muslimy, kde politika má za úkol porazit ty „špatné“. V obou případech je ale muslimská historie i kultura prezentována jako zkostnatělá, bezvýznamná a nezměnitelná.

Tento přístup současně produkuje a zároveň ničívá muslimskou identitu, což vede k jejímu „odtělesnění“ – muslim je vnímán jako abstraktní, bezděčný symbol hrozby, nikoli jako historický a politický aktér. Podobně Abu-Lughod (2002) kritizuje snahy liberálních feministických hnutí „zachraňovat“ muslimské ženy za použití diskurzu lidských práv. Varuje před přehnanou soucitem a paternalistickou arogancí, která předpokládá, že všechny ženy by měly usilovat o stejný typ sociální změny. Pokud se orientalistický pohled zaměřuje na sexismu v islámu, bylo by logické, kdyby stejný pohled aplikoval na západní společnosti, kde je komodifikace žen, skleněný strop, domácí chudoba a sexuální obtěžování rovněž přítomné, a přesto nejsou tyto jevy redukovány na náboženskou esenci křesťanství.

Ortel mezi „civilizovaným“ Západem a „barbarským“ islámem se dále projevuje v konspiračních teoriích o tzv. „stealth džihádu“ – tajném, postupném pronikání islámského způsobu života do západních společností s cílem zavést právo šaría. Tento koncept se stal stěžejním argumentem krajně pravicových hnutí, jako je Counterjihad, která tvrdí, že musíme bojovat proti islámské kolonizaci západních měst a proti šíření šaríi, jež je vnímána jako hrozba pro demokratické instituce a hodnoty. Tyto skupiny pracují jak na národní úrovni, tak i v rámci mezinárodních organizací, kde vnímají Organizaci islámské spolupráce jako klíčového aktéra prosazujícího nebezpečný islámský agendu.

V tomto diskurzu je islám a šaría představována jako agresivní a totalitní ideologie, která ohrožuje liberální, pluralitní a sekulární charakter západních společností. Demokratické hodnoty, multikulturalismus a občanská práva jsou konstruovány jako slabiny, které islám využívá pro svou expanzi. Tento civilizační konflikt je často redukován na dichotomii mezi „civilizovaným“ Západem a „divokým“ islámem, jak například vyjadřují některé známé osobnosti krajní pravice, které propagují podporu Izraele jako strážce západních hodnot proti „džihádu“.

Součástí této strategie je i používání zjednodušených, často karikovaných představ proroka Mohameda, který je vykreslován jako násilník, misogynista či pedofil na základě selektivního čtení koránu, což posiluje negativní stereotypy o muslimské víře a kultuře.

Důležitým aspektem je, že orientalistický diskurz nefunguje jen jako pasivní popis reality, ale aktivně přispívá k formování nepřátelských postojů vůči muslimům a jejich identitě. Tento diskurz zároveň ignoruje komplexnost a dynamiku islámu i muslimských společností, jejich rozmanitost a historickou proměnlivost.

Je nezbytné chápat, že představa monolitického „islámu“ je zjednodušená a reduktivní. Muslimské společnosti jsou heterogenní, jejich kultura a politika se vyvíjejí v čase a jsou ovlivňovány mnoha faktory, včetně globálních i lokálních. Redukce muslimů na „jiné“ jako homogenní a neměnnou skupinu podporuje nejen nespravedlivé generalizace, ale i politiku vylučování a diskriminace.

Porozumění této komplexnosti je klíčové nejen pro kritiku a dekonstruování orientalistických narativů, ale také pro podporu pluralitních, inkluzivních společností, které respektují rozmanitost a odmítají zjednodušené dichotomie mezi „námi“ a „jimi“. Dále je nezbytné vnímat, že mnohé problémy spojené s nerovností žen, sociálními nespravedlnostmi či politickými represí nejsou výlučně náboženské povahy, ale mají kořeny v hlubokých historických, ekonomických a sociálních procesech, které nelze redukovat na pouhé kulturní či náboženské esence.

Jak Alt-right konstruuje bílý etnický stát a proč je důležité rozumět jeho ideologii

Alt-right usiluje o vytvoření etnického státu, který by měl představovat novou postmoderní identitní formu národa založenou na bílosti. Tento koncept čerpá inspiraci ze sionismu a vzniku Izraele, kde je klíčové vymezení „my“ – bílá rasa – vůči „oni“, tedy menšinám, jako jsou černoši, hnědí nebo muslimové. Etno-stát je tak vnímán jako globální rasový projekt, jehož cílem je obnovit národní identitu prostřednictvím deportace migrantů a návratu ke kořenům, které jsou idealizovány jako původní evropské.

Tato ideologie stojí na rigidním dichotomickém rozdělení na „zakladatele“ – osadníky, kteří údajně vytvořili skutečné kulturní jádro, a na „přistěhovalce“, kteří jsou vnímáni jako narušitelé tohoto jádra. Alt-right odmítá myšlenku Ameriky jako národa imigrantů a místo toho prosazuje narativ osadníků, čímž se legitimuje exkluze a marginalizace těch, kteří do této konstrukce nezapadají. Tento narativ je podložen pseudoakademickými argumenty, které zneužívají fyziognomii a fenotypové znaky k „vědeckému“ ospravedlnění bílé nadřazenosti a kolonizace jako civilizační mise.

Významná je i absence třídní analýzy v ideologii Alt-right. Ignoruje se ekonomická nerovnost a systémová útlaková struktura, které nevyhnutelně ovlivňují i bílou dělnickou třídu, která se v ekonomické nejistotě často stává zranitelnou. Namísto toho je bílá identita redukována na kulturní symbol nebo „fetiš“, který je odtržen od materiálních podmínek a sociálních bojů. Tento kulturní nacionalismus v podstatě slouží jako odklon od skutečných problémů ekonomické nerovnosti a globálního přerozdělování kapitálu a práce, které jsou dnes transnacionální a složité.

Alt-right tak stojí před zásadním rozporem: na jedné straně chce uzavřít národní hranice a zachovat „čistotu“ bílého etno-státu, na straně druhé však kapitalistický systém vyžaduje neoliberalizaci a využívání práce menšinových skupin, často imigrantů, aby fungoval. Tento rozpor ukazuje, že etno-stát jako koncept je nejen utopický, ale i hluboce rozporuplný vůči realitám globalizovaného kapitalismu.

Ideologická konstrukce bílé identity v rámci Alt-right je podobná marxistickému pojetí „komoditního fetiše“ – bělost, americanness nebo europanness jsou mystifikované kulturní produkty, které nemají skutečný základ v reálných historických či sociálních procesech, ale jsou vytvářeny a udržovány skrze mediální obrazy, stylizované projevy a narativy. V tomto kontextu Alt-right nejenže popírá pluralitu a diverzitu, ale i složitost sociálních struktur, ve kterých se identita formuje.

Současně tento přístup nelikviduje diskriminaci, nýbrž ji jen maskuje jinou formou exkluze. Podobně jako liberální individualismus, který klade důraz na rovné příležitosti bez ohledu na nerovnosti třídní nebo strukturální, Alt-right konstruuje rasovou exkluzi jako přirozený řád. Oba přístupy tak vlastně akceptují předexistující diskriminaci a utvrzují ji ve veřejném vědomí jako legitimní.

Klíčové je proto chápat, že kritika Alt-right nemůže spočívat jen v odmítání rasistických či xenofobních postojů, ale musí jít hlouběji do analýzy strukturálních nerovností a ekonomických podmínek, které vedou k vzniku těchto ideologií. Je nezbytné vidět souvislost mezi identitní politikou a třídními vztahy, protože bez této perspektivy se riziko reprodukce vylučujících narativů zvyšuje.

Důležité je také uvědomit si, že hledání odpovědí na výzvy Alt-right vyžaduje alternativní filozofickou a politickou praxi, která nebude jen reflexivní reakcí na pravicové extremismy, ale bude schopná kriticky analyzovat a překonávat redukce identity na rasové či kulturní schémata. Taková praxe musí být založena na pochopení komplexních propojení mezi kulturou, ekonomikou, třídou a rasou, a nesmí se omezovat pouze na kulturní rozměr, protože právě tento redukcionismus je úrodnou půdou pro ideologie jako Alt-right.

Konečně je zásadní pochopit, že nenávistné politiky Alt-right jsou antagonické k sociální spravedlnosti, která vidí útlak a diskriminaci ve všech jejich podobách bez ohledu na barvu pleti, pohlaví, národnost či víru. Sociální spravedlnost proto vyžaduje, aby byla uznána nejen kulturní rozmanitost, ale především strukturální nerovnost a historická útlaková dědictví, jež formují dnešní společnost.

Jak poznání krásy может стать началом глубинного взаимопонимания?
Jak správně chápat terminologii domácích systémů a jejich funkce v různých jazycích?
Jak správně komunikují Fragments v Android aplikaci mezi režimy portrét a krajina?