Jak se projevuje neústupnost v armádní hierarchii a co odhaluje konflikt mezi osobnostmi v době války?

Jeho oči, jasně modré jako zrcadlo ledovce, přímý nos a upravené bílé kníry – to byl obraz muže, který v sobě nesl stopy dlouhé vojenské kariéry. Modro-stříbrná husarská čapka, kterou si přesto, že to pravidla uniformy zakazovala, trvale nasazoval ke svému štábnímu stejnokroji, připomínala jeho počátky v lehké jízdě. Přestože stárnoucí tělo již bylo mohutnější, téměř jako u těžkého dragona, jeho postava v šedé uniformě s husarskými prýmky a růžovým pruhem Velkého generálního štábu působila stále impozantně. Byla v ní síla i preciznost, která odrážela nejen fyzickou zdatnost, ale i neochvějnou vůli.

Tento plukovník nebyl jen výjimečně inteligentní – jeho mysl, cvičená na válečné škole i v generálním štábu, byla bystrá a intuitivní, vybavená schopností rychlého rozhodování a nadáním pro jazyky. Ale to, co jej skutečně odlišovalo od mnoha okolních důstojníků, byla jeho pevná morální odvaha a bezohlednost k pokrytectví. Stál vysoko nad houfem lichotníků a bezvýznamných kariéristů, kteří se bezmezně přizpůsobovali přáním starších nadřízených.

V kasárnách a na štábu zuřila otevřená válka mezi plukovníkem a většinou štábních důstojníků, kteří se snažili jeho autoritu podkopat. Pouze oddělení zpravodajství, které ho nejen obdivovalo, ale i loajálně podporovalo, zůstávalo pevné. Konflikt nebyl pouze o mocenských hrách, ale také o postoji ke spravedlnosti a pravdě v době, kdy byla pravda často zakrývána a manipulována kvůli zachování válečných iluzí.

Když tedy na deštivém březnovém ránu plukovník předkládal svůj názor na nedisciplinované chování čerstvých jednotek, bylo vidět, že je neklidný. Přes všechny obtíže stále sledoval situaci s neochvějnou pozorností. Mladý poručík Horst, který mu byl přidělen, slyšel o „holubím muži“, tajném agentovi vyslaném za nepřátelské linie s holuby nesoucími zprávy. Plukovník mu vysvětloval, že taková práce je téměř sebevražedná, protože agent operuje v civilním oblečení a je považován za špiona, což znamená smrt na místě.

Pro pochopení této epizody je důležité uvědomit si nejen technické aspekty válečného zpravodajství, ale i morální a psychologický tlak, který je na takové postavy kladen. Válečná administrativa je často plná kompromisů a konformity, zatímco pravdivost a etika jsou někdy vnímány jako překážky v kariéře a přežití. Postava plukovníka von Trompetera je proto příkladem toho, jak se lze postavit proti systému, když ten systém reprezentuje nejen moc, ale i pokrytectví a strach z pravdy.

Čtenář by měl také vzít v úvahu, že konflikt mezi jednotlivci v armádě není pouhou osobní záležitostí, ale často odráží hlubší rozpory mezi ideály a realitou války, mezi touhou po spravedlnosti a nutností přizpůsobit se brutalitě a manipulacím. Porozumění takovým dynamikám může otevřít cestu k lepšímu pochopení nejen historie, ale i současných konfliktů, kde odvaha a morální integrita často stojí proti byrokratické a mocenské mašinérii.

Jak důležité jsou špionáže a jak je ovlivňují naše životy na bojišti?

Než jsme si to uvědomili, byli jsme již obětí špionáže. Těchto zrádců, kteří v našich řadách působili jako informátoři, bylo mnoho, a každý z nich přinášel neocenitelnou hodnotu svým "zaměstnavatelům". Až když jsme začali přicházet o muže, když byly naše plány zrazeny, jsme si uvědomili, jak zásadní roli mohou špioni hrát v každé válce.

O tři dny později, po přestávce v bojích, přišel nový zvrat. Kapitán, který uprchl z anglického zajateckého tábora, nám přinesl důležité informace. Byl to německý kapitán, Johann Gluck, který se po měsíci v zajetí dostal zpět k nám. Zajímavé bylo, že věděl o postavení nepřítele tak podrobně, že jsme začali uvažovat o jeho využití. Někteří naši důstojníci se dokonce rozhodli, že místo toho, aby ho poslali zpět do jeho jednotky, by měl zůstat s námi. Zdál se být cenným spojencem, který mohl přinést důležité informace.

Když jsem s ním poprvé mluvil, jeho tvář mi byla povědomá. Byl to mladý muž, který vypadal jako někdo, koho jsem znal od dětství. Měl blond vlasy, modré oči, ale něco v jeho vzhledu mi nedávalo klid. Věděl jsem, že za pár hodin už nebude mezi námi. Cítil jsem, jak se mi sevřelo srdce. A pak to přišlo. Zatímco jsme s ním seděli a povídali si, začal jsem si uvědomovat, že tenhle muž, kterého jsem považoval za svého přítele, byl ve skutečnosti britským špionem, který se dostal do našich řad. Jmenoval se Eric Rhodes.

Eric Rhodes, který vyrůstal v Bavorsku, měl anglické rodiče, ale jeho mentalita a výchova byly německé. My, když jsme byli malí, jsme snili o tom, jak společně dosáhneme velkých věcí. On bude spisovatel, já hudebník. Naše cesty se ale rozdělily, a ten mladík, kterého jsem kdysi považoval za přítele, byl nyní mým nepřítelem. Tento příběh, jak se ukázalo, měl mnohem hlubší význam, než jsem si dokázal představit.

Tento incident nám ukázal, jak velmi je těžké odhalit skutečné motivy lidí kolem nás. Když se setkáte s někým, kdo se tváří jako přítel, ale ve skutečnosti se stane vaším nepřítelem, je to silný šok. A pro vojenský život, pro operace na frontě, to může znamenat fatální ztrátu. Válka nás učí nejenom bránit se, ale i rozpoznat, kdo je s námi a kdo proti nám. Lidé, kteří mají přístup k tajným informacím, mají schopnost změnit směr bitvy. A pro někoho, kdo se snaží o vojenskou kariéru, je velmi důležité si tuto lekci osvojit.

Kdo je Gun Cotton a co může očekávat čtenář od jeho příběhu?

Maurice se na mě podíval přes stůl, v očích mu zářil smích. „Trochu jsem ztratil formu... už jsem dlouho nehrál nečestně. Ale uvidíme...” Jeho vlasy měly šedý nádech, což v kontrastu s jeho mladým obličejem působilo podivně. Maurice se narodil k tomu, aby lámal srdce, a rozhodně se v této nelehké hře stal mistrem. „Nic moc, Gun Cotton,“ zvolal, „ale pořád máš nějaký ten trik v rukávu.“ Zasmál se a já věděl, že se připravuje na další z řady podvodů, které měly v jeho životě své místo.

Sledoval jsem, jak obratně pracuje s kartami, jak je míchá, krájí a opět míchá. „Listy z ďáblovy modlitební knihy,“ poznamenal jsem, což ho přimělo se zasmát. „Vše je připraveno, Gun.“ Náhle vstal, stáhl si rukávy košile, rozsvítil cigaretu. „Poslouchej, Gun,“ pokračoval, jakoby v okamžiku změní tón, „omlouvám se, že je ve hře i Daily. Kdyby...“

Je pravda, že Maurice byl na lodi známý jako „starý hráč“ a jeho vztah k Juliette Daily nebyl jen o hře. Byla krásná, bohatá, s temnýma očima a možná také hledala něco hlubšího než jen rychlý flirt. Pro Maurice bylo těžké si připustit, že je uprostřed toho všeho znovu podvodník.

Bylo to, jako bychom byli ve hře, která se točila kolem mnohem víc než jen peněz. Wendell, který vyhrál od Dailyho čtyři sta dolarů, od Maxwella šest set a od Carlylea tisíc tři sta, měl přeci jen podstatně vyšší ambice. „Třeba ještě tři sta za cestovní výdaje. Musíme se dostat k těm čistým, křupavým bankovkám,“ dodal Maurice. Když jsem se podíval na jeho obličej, pochopil jsem, že tentokrát to není jen o hře.

Byl to večer, kdy se vše odehrálo jako v nějaké temné komedii. Maurice v obleku, Juliette v černém, okouzlující a plná tajemství. To, co mezi nimi probíhalo, bylo víc než jen náhoda. Pro mě to byl večer, kdy jsem si uvědomil, jak těžké je udržet rovnováhu mezi láskou a podvodem. Nevěděl jsem, jak to dopadne, ale cítil jsem, že přítomnost Juliette by mohla změnit vše. Když se po večeři chystali ke kartám, věděl jsem, že dnes večer se rozhodne, kdo z nich bude vyhrávačem a kdo se stane pouhým nástrojem v rukou ostatních.

Jak se to všechno vyvinulo? Zůstalo mi jen čekat a doufat, že bude dost odvahy na to, aby se Maurice postavil svým vlastním démonům, a že ve chvíli rozhodnutí nebude všechno ztraceno.

Kdo je dáma na obrázku a jaký tajemství skrývá?

Nikdy jsem úplně nepochopil, proč jí říkal "dáma na obrázku". Když jsem se ho kdysi, v období své nevědomosti, přímo zeptal, podíval se na mě s pohrdavým pohledem, pak se usmál tím zvláštním způsobem, který u něj obvykle znamenal, že používá slova, aby zakryl skutečné myšlenky, a řekl, že to je proto, že byla tak krásná jako obraz. To mi nedávalo smysl. Vždyť všechny obrazy nejsou krásné, alespoň ne ve smyslu, jak si to většina lidí představuje, a nejen všechny krásné ženy nejsou jako obrazy. Některé z nich se, čím víc se snaží vypadat dokonale, čím víc se "naolejují", čím víc se přetvařují, tím méně připomínají jakýkoliv obraz, to je můj osobní názor. Možná mám příliš hrubý pohled na svět, jak mi občas říkali. Ale to je jen způsob, jakým se říká, že beru lidi takové, jací jsou, a ne takové, jakými se snaží vypadat. Jmenuji se Bisket a podle toho mě také většina lidí zná. Někteří přidávají k mému jménu i přídavné jméno, ale to neslyším. Ale o tom teď nebudeme mluvit. Možná mě znáte. Nikdy jsem se neskrýval, nikdy jsem neudělal nic, co by o mé existenci mohlo zůstat v tajnosti. Terrel to také nikdy neskrýval. Často mi v jeho zprávách o našich misích v tajné službě dával zasloužený podíl na úspěchu. Možná víte, o čem mluvím, pokud jste se někdy setkali s našimi minulými historikami. Ale dnes chci vyprávět příběh o Dáma na obrázku — a dalších.

V takovém stylu jsem si představoval, že štáb objevil únik informací. Od začátku jsem měl pocit, že to není jen jeden únik, ale několik. Co Terrel myslel v tu chvíli, na tom nezáleží. Neřekl mi to tehdy a později, samozřejmě, by nikdy nepřiznal, že se mohl mýlit. Když jsem poprvé viděl Dáma na obrázku, měl jsem pocit, že si s ní zahrává. Odpoledne, když mě vyzvedl, mi dal alespoň nějakou představu o tom, co se děje. Právě se vrátil od šéfa a byl z toho celý nadšený. Vlastně mi toho řekl tolik, že jsem musel chvíli přemýšlet, co je opravdu důležité a co ne. Když to vše zjednoduším, vyšlo najevo toto: Některé z našich nejnovějších leteckých zařízení, vylepšení bombardovacích letadel a podobně, už nebyly tajemstvím, jak jsme si mysleli. "Máme nějaké podezřelé?" zeptal jsem se. "Ano, máme. Spoustu jich. Přátelé, rodinní příslušníci a známí všech, kteří se kdy setkali s těmito zařízeními." "To je velké," řekl jsem, zamyšleně. "Ale mohlo to být horší." "Horší?" podíval se na mě zvláštním pohledem. "V jakém smyslu?" "No," odpověděl jsem, "mohlo to být ještě horší, kdybys měl být tím, kdo vyšetřuje skupinu mlčenlivých hermitů, kteří jsou sirotky od narození. Takhle aspoň nějakým způsobem musíš dojít k nějakému výsledku, třeba i procesem eliminace."

Endtext.