Byla to noc, která zůstala v paměti jako přízrak. Tichý, poklidný moment, kdy se vše kolem mě změnilo. Ve chvíli, kdy jsem ji viděl – dívku v stříbrném šatu, její prsy, které se jemně zvedaly a klesaly, její vlasy, které padaly na ramena, malé ruce zaťaté v pěst – jsem necítil žádnou fyzickou přítomnost. Ale přesto jsem cítil potřebu chránit ji, jako by se mezi námi zjevil nějaký tichý, neslyšitelný most, který nás spojil.

Zbytek světa se pro mě rozplynul, když jsem jí šeptal: „Neboj se, nikdo tě nevyruší. Rozumím ti. Vím, co cítíš.“ Kdybych měl popsat ten okamžik, slova by selhávala. Přesto jsem cítil, že jsme spolu, jakoby jsme sdíleli nějakou tajemnou, nevyslovitelnou zkušenost. Celou noc jsem v této duchovní samotu seděl, nic neviděl, nic neslyšel, a přesto jsem byl součástí něčeho hlubokého, co mě spojovalo s něčím neviditelným.

A potom, jak se zvuky rozplynuly, jak hlasy ztichly, jsem zůstal v tom pokoji, v té chvíli, jako by se ztratila hranice mezi tím, co je reálné, a tím, co je skryté v nás. Když se vzpomínky na tu noc vrátily, zjistil jsem, že to nebyl jen okamžik s dívkou, ale i s mým přítelem, který byl teď zcela pryč. A přesto, že byl fyzicky mrtvý, jeho duch byl stále se mnou.

A pak, dva dny po té noci, přišel balíček z domu paní Baldwinové. Bylo to něco, co jsem zřejmě nechal náhodou za sebou. V balíčku byla stará modrá hedvábná kapesníček a v něm dlouhá tenká dřevěná krabička. Jakmile jsem ji otevřel, našel jsem starou dřevěnou panenku, oblečenou v dobovém stylu z doby královny Anny. Na sukni byla našita malá páska, na které bylo napsáno „Ann Trelawney, 1710“. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je něco hlubšího, než to, co se dá popsat. Něco, co se nemůže zničit, co přetrvá.

Po celé té zkušenosti jsem si nebyl jistý, zda věřit na duchy. Bylo to něco, co nemělo být racionálně vysvětleno. Ale ta chvíle, kdy jsem pocítil, že s někým sdílím něco víc než jen slova, zůstala se mnou navždy. Ztráta mého přítele, která se mi zdála tak neúnosná, byla najednou překonána. Jakmile jsme objevili tuto hlubokou spojitost, mohli jsme přijmout, že něco zůstane, i když tělo už není.

Následující den jsem odjel do Londýna. A moje žena byla nadšená, že mě vidí tak šťastného, jakého mě nikdy předtím neviděla. Jak jsem říkal, tyto věci se nedají racionálně vysvětlit. Jsou to spíše emoce, pocity, které nás propojují s něčím, co je za hranicí běžného porozumění. Je to jako s literaturou – někdy najdeme v knize něco, co nás vezme za hranice obyčejné zkušenosti, co se dotýká našich nejhlubších, neviditelných míst.

Pocit ztráty a nalezení v těchto chvílích však zůstává. To, co jsme ztratili, nás může změnit navždy. A to, co jsme našli, se nikdy neztratí, i když se zdá, že jsme už všechno zapomněli.

Jak tajemství Malabara zničilo dítě

Matka uprostřed noci, srdce těžké obavami, pozorovala svého syna, jak v horečném šílenství nasedl na svůj dřevěný kůň a křičel o vítězství Malabara. Bylo to dítě, které jakoby bylo obdařeno zvláštními schopnostmi, jež se mu stávaly jeho osudem. Tento příběh není jen o koni, o závodech, ani o hazardu. Jde o hlubokou psychologii závislosti, o nemožnosti uniknout svému osudu a o poškozujícím vlivu touhy po vítězství, která může zasáhnout nejmladší, nevinné bytosti.

Paul byl chlapec, jehož svět byl poznamenán nejen dědictvím jeho rodiny, ale také touhou po něčem, co mu bylo zapovězeno. V očích jeho matky byla závodní dráha rodinným prokletím, a přesto její syn, i když s obavou, že by mohl zdědit tuto slabost, toužil být součástí světa, který se kolem něho točil. Jeho vnitřní boj, nepochopený svou matkou, byl přesně to, co ho nakonec přivedlo do stavu totálního vyčerpání.

Rostoucí napětí a stres, který Paul prožíval, nebyl pouze důsledkem blížícího se závodu. Byla to vnitřní potřeba najít něco, co by mu přineslo úlevu. Dřevěný kůň, i když starý a poničený, byl pro něj něčím víc než jen hračkou – stal se jeho bránou do světa, kde mohl mít kontrolu nad věcmi, jež mu byly jinak cizí. Když se dostal na vrchol své posedlosti, když zavřel oči a prožíval vše, co měl, dostal se do stavu, kdy mu to už nestačilo. Když vyslovil jméno "Malabar", bylo to jakoby se v něm zhmotnila naděje na zázrak, na něco, co by změnilo jeho život. Malabar nebyl jen jméno koně, ale symbolem všeho, co Paul považoval za jedinou možnost, jak uniknout své realitě.

Matka, zmatená a znepokojená, nedokázala pochopit, co se děje s jejím synem. Rodičovská intuice ji vedla k tomu, že mu chtěla zajistit ochranu před závody, což v jejím pojetí bylo zdrojem zla, ale zapomněla na jeden důležitý aspekt: její syn nebyl tím, čím si myslela, že je. Jeho vnitřní svět byl fascinován ne pouze závody, ale tím, co mu slibovaly. A to byl problém, který jí nikdy nedokázala plně vysvětlit.

Když přišel den, kdy byl syn v horečném stavu a křičel "Malabar", bylo už pozdě. On už nejenže nebyl schopen unést tíhu očekávání a tlaku, ale vstoupil do stavu, kdy si přál vyhrát za každou cenu. Tato nenaplněná touha a psychické vyčerpání měly za následek, že dítě, které mělo ještě celý život před sebou, bylo na pokraji fyzického zhroucení.

Je důležité si uvědomit, že to, co Paul prožíval, nebylo jen otázkou dětinských představ nebo nevinné touhy po koni a závodech. To, co prožil, bylo daleko hlubší a temnější. Děti jsou mnohdy schopny absorbovat vnější vlivy způsobem, který dospělí nedokážou postřehnout. V tomto příběhu jde o vnější tlak rodinné tradice a závislosti na hazardu, která se projevuje nejen ve vztahu k samotným závodům, ale v celé rodinné dynamice. To, co se na první pohled může zdát jako nevinný zájem o sport, může skrývat destruktivní sílu, která působí na psychiku.

Z tohoto příběhu vyplývá, že dospělí mají povinnost nejen chránit děti před zlem, které se zdá být neškodné, ale také pochopit jejich vnitřní svět, který může být často mnohem komplikovanější, než si uvědomují. Závody, přátelé, hračky a vzory, kterými se děti inspirují, nejsou pouhé prchavé zájmy, ale mohou mít hluboký a trvalý vliv na jejich duševní a emocionální zdraví.

Není to jen o závodech. Není to jen o vyhrávání. Důležitější než cíl je proces, jakým dítě získává smysl pro svou vlastní hodnotu, jak se vyrovnává s tlaky okolního světa a jak se učí omezovat a vyvažovat své touhy, než se stanou destruktivními.

Jaký je význam bytí a nebytí v záhadném světě duchů a smrtelníků?

Parson otevřel oči. Být, či nebýt? Uviděl ho? Uviděl. Jeho hrůzné, zhmotněné oči spočinuly na chudém, bezbranném Duchu. Dva pohledy se střetly: jeden, bázlivý, ve světle měsíce, druhý, pevný v celé hrůze hmotnosti, vzpřímený v posteli. Poté Smrtelný začal předvádět své hrůzné triky. Nejprve vydal syčivý výkřik, jaký všechny duchy děsí, a Sir Egbert pocítil náhlé těžknutí, jako by přibral na váze. Ale vzpomněl si na své jméno – Nebojácný. Nezalekl se. Poté Parson začal cvakat zuby. Mumlal si něco, a Sir Egbert se zamyslel, zda to není začátek exorcismu. Kdyby to byl exorcismus, už nikdy neuvidí svou milovanou Rodinnou galerii, nikdy nebudou znovu s Rowenou, nikdy neprojde hmotou jako dříve, nikdy neokusí ten veselé pocit být nikde a zároveň všude. „Smilování, smilování!“ pokusil se vykřiknout, a jeho hlas téměř pohnul hmotným vzduchem. Ale v tom hrůzostrašném Parsonovi nebylo žádného smilování. Jeho jedinou reakcí bylo, že jeho vlasy se vztyčily do vzduchu, a pak začal roztahovat oči. Pak se usmál, a začal si hrát s prsty, jako by to byl znak hluchoněmých.

Sir Egbertovo polotuhé tělo se stalo jako červené sklo. Začínala bolest. Jak blízko k Smrtelnému splynutí se dostával, zjistil, když si náhle, téměř s hrůzou, vzpomněl na svou bílou paní. Ona byla Duch. Poté Smrtelný začal brblat slova. Byl to exorcismus. Proč, proč, proč si Sir Egbert nevybral laika? Brblání pokračovalo. Barva – teplo – váha – to vše na něj doléhalo. Pomalu začal být. A jak stále víc a víc „býval“, slova zrychlovala. Sir Egbert ucítil pod nohama podlahu; vykřikl; slabý větrný sténal. Parson vyskočil na postel a hodil polštář do vzduchu. Může něco zachránit Sira Egberta? Ano, může. Ti, kteří vedou skromný a bezúhonný Neexistenci, nebudou shozováni; nebudou nakonec vrženi do hrůz Hmoty a Známa.

Z nějakého venkovního zdroje, pod měsíčním světlem, přišel ostrý zvuk. Byl to kokrhání kohouta. Parson měl polštář přes obličej. Spadl a podíval se znovu. Nic tam nebylo. Sir Egbert, zpět ve své pohodlné Čtvrté dimenzi, byl opět součástí svého milovaného bílého ducha.

A tak zůstával mezi světy, propojený s něčím, co se nachází mezi existencí a neexistencí, mezi pevnou hmotou a neviditelnou, tajemnou substancí, která prostupuje celým vesmírem.

Moc, kterou má smrtelný člověk nad svou vlastní existencí, je v podstatě iluzí. Nejde jen o jeho schopnost odolávat strachu nebo o jeho sílu přemoct neviditelné, nehmotné síly. Důležitý je i moment, kdy se setkáme s neznámem, kdy dojde k střetu mezi tím, co je pevné, a tím, co je nehmotné. Tento střet, plný nejistoty a hrozby, nám připomíná křehkost našeho bytí. Každý krok vpřed v takovém okamžiku není jen rozhodnutím, ale zároveň vkladem do neviditelného světového řádu, kde jakákoliv chyba může znamenat konec nejen fyzické existence, ale i schopnosti být.

Podobně jako duchové a bytosti mezi světy, my sami neustále čelíme otázce našeho vlastní bytí. Jsme neustále v pohybu mezi pevnými hranicemi světa a neskutečností, kterou si pouze domýšlíme. A právě to, jak si dokážeme tuto hranici mezi světem fyzickým a duchovním představit, utváří naše schopnosti, sílu i slabosti v každodenním životě.

V příběhu o Siru Egbertu a jeho setkání s Parsonem, se nám zračí nejen přímý střet s neviditelným, ale i hluboký, filozofický rozměr toho, co znamená být, nebo neexistovat. Kdybychom byli schopni být pouze svědky této neustálé hry mezi životem a smrtí, možná bychom pochopili, jak důležité je, abychom se nikdy nevzdali toho, co nás spojuje s tím, co je pro nás neviditelné, ale zároveň tak přítomné.

Jak se mění osud a co je skryto za nečekanými událostmi?

Po získání právní rady se rozhodli požádat Ministerstvo vnitra o povolení k exhumaci a znovuobjevení pozůstatků jejich zakladatele, v souladu s jeho poslední vůlí. Tento krok jim měl zajistit právní jistotu. Povolení bylo uděleno a v samotných zdech nemocnice bylo připraveno místo k uložení ostatků jako náležitý odpočinkový prostor. Když byly dohodnuty podmínky pro obřad uložení, vedení nemocnice a jejich právní poradci byli zcela zaskočení jedním z těch nečekaných překvapení, která vzrušují a mystifikují anglickou veřejnost. Rakve s pozůstatky Sira Athelstonea Penguina byla vynesena na povrch za přítomnosti právních, lékařských a policejních úředníků. A uvnitř se nacházel mumifikovaný a téměř nerozložený tělo středně staré ženy. Po tak krátkém čase nemohlo být pochyb o tom, že se jednalo o správnou hrobku. Ačkoliv zde nebyl žádný monument, hrobka uchovala několik věčných květů ve skleněných schránkách, na jedné z nich stále bylo čitelné tiskové označení. Znělo: „Sir Athelstone Penguin, Baronet. Od jeho oddané ošetřovatelky. Lord-in-Waiting“.

Když jsem byl na poslední, nejšťastnější dva týdny svého života jako student na Cambridge, kdy jsem si dopřával chvíle klidu, které mi předtím neumožňoval ani veslování, ani studium, byl jsem většinu času s přítelem, kterého budu nazývat Peter Enright. Oba jsme se totiž vyhnuli závěrečným zkouškám a strávili dny objevováním nových míst na řece Cam. Naše cesty začaly touhou najít místní motýla s ocasem, a skončily až u moře. Významnějším výsledkem bylo, že jsme se stali nerozlučnými přáteli a rozhodli se uzavřít dlouhodobé přátelství. Život byl tehdy jednoduchý a děti viktoriánské doby si nemohly představit žádnou změnu ve struktuře společnosti. Viktoriánský věk se jevil jako něco věčného, co se bude stále opakovat s drobnými variacemi. Oxford a Cambridge představovaly věčné pravdy. Německo bylo neefektivní v akademické sféře, zbytečné v diplomacii a fantastické v armádě. Německý muž byl zcela nesportovní, a Velká válka, která smetla Petra Enrighta z minulosti, přítomnosti i budoucnosti, byla pro naši představivost stejně neuvěřitelná jako příběh o potopě světa pro lidi v Sahaře.

Peterův život měl být neobyčejně krátký, i když to tehdy nevěděl. Všechno, co se naučil o matematice (byl totiž sedmnáctým wranglerem), a jeho fyzický vývoj měly být jedním okamžikem vymazány. Naštěstí neměl tušení, že tento okamžik přijde, a jeho několik let po Cambridge byly velmi šťastné. Měl ale v plánu přidat do své životní cesty několik zvláštních zkušeností. Peter mi jednou při pádlení v oblasti Fens prozradil, že se rozhodl vzít si curateship na venkově za velmi staromódních podmínek. Bylo vidět, že je to velmi normální a nepřehnaný člověk. Byl to pravděpodobně „svalnatý křesťan“, ale rozhodně to neměl v žádném urážlivém smyslu. Patřili jsme k jednomu z menších a opomíjených kolejí, které z toho důvodu vytvářely určitou bratrskou vzájemnost mezi svými členy. Byli jsme si zavázáni pomoci v budoucích etapách života, a přestože jsem okamžitě vyjmenoval jména lidí, kteří měli vhodné farářské místo pro Petra, měl jsem pocit, že by dlouho nemusel potřebovat moji pomoc nebo vliv.

V té době jsem vždy věřil, že Peter byl jedním z těch chráněných bytostí, pro které pracují neviditelné síly. Na přednášce o spiritualismu, kterou pořádala naše kolej, byl zvolen, k jeho velkému pobavení, jako někdo s vlohami pro mediální schopnosti. Jelikož vypadal spíše jako boxer střední váhy, tato volba byla považována za mimořádně vtipnou, a zůstal pro nás nějaký čas známý pod přezdívkou „paní Piper“ (po slavné čarodějnici). Přestože se Peter nikdy nevrátil k takzvané psychické vědě, stalo se mu něco zvláštního už v prvním roce, co mu způsobilo jisté morální výčitky.

Jednou se rozhodl přihlásit do soutěže o menší cenu nebo stipendium, kterou si přál získat spíše pro připravené kapesné než pro jeho prestiž. Usilovně se učil několik týdnů a pracoval dlouhé hodiny do noci, až jeho mysl byla evidentně přetížená. Byly to doby, kdy neexistoval jiný způsob přípravy na zkoušky, a Peter tento proces podstupoval s mokrým ručníkem kolem hlavy, pití horkého čaje. V noci před zkouškou usnul při studiu a zdálo se mu, že je již v místnosti zkoušek. Před ním ležel papír, který nebyl schopen dobře vyřešit. Když se ráno probudil, měl tento papír stále v hlavě a při kontrole knih si naučil odpovědi nazpaměť. Když ráno přišel na zkoušku, sedl si před stejný papír. To, co ho překvapilo, nebyly čísla, ale barva papíru, na který měl psát. V jeho snu byla barva papíru nazelenalá. K jeho velkému údivu to byla skutečně pravda, papír byl zelený. Nic jiného mu nezbývalo než napsat úspěšnou práci a poté se tiše zeptat, proč byl papír tak neobvykle zbarvený. Vysvětlení bylo jednoduché. Vyšetřovatel trpěl nemocí očí, která vyžadovala použití barevného papíru. Peter získal cenu a byl plný úzkosti. Nakonec to vysvětlil svému učiteli a uvedl, že věří, že cenu získal nefér způsobem, že papír musel nějakým způsobem najít ve svém spánku. Jak jinak by mohl vědět předem, že papír bude mít zelenou barvu?

Je důležité si uvědomit, že podobné události nás mohou zasáhnout způsobem, který bychom nikdy nečekali. Mnozí lidé si myslí, že pokud jsme připraveni, vše se vždy odehrává podle našich představ, ale jak ukazuje příběh Petra, osud a nečekané okolnosti mohou změnit celý průběh našich životů. V životě není nic zaručeno, a to, co nás může čekat, může být stejně záhadné, jako záhadný zůstal osud Sir Athelstonea Penguina. Kdo ví, jaký vliv na naše životy může mít i jediný nepatrný detail?

Jak faktorové investování formuje trhy a portfolio
Jaká byla role kulturní správy v koloniální době v severní Africe a jak ovlivnila dějiny islámského umění?
Jak vzniká efektivní advokační sdělení?
Jaké materiály a požadavky jsou nezbytné pro betonové konstrukce a jejich svářečské práce?