Jak vzniká efektivní advokační sdělení?

Každý, kdo se někdy pokusil prosadit změnu v oblasti vzdělávání, duševního zdraví nebo jakéhokoli veřejného zájmu, zjistil, že nestačí jen mít dobrý nápad. Nestačí mít pravdu. Je třeba mít i hlas. A ten hlas musí být slyšet tam, kde se rozhoduje. Aby se tak stalo, potřebujeme nejen odvahu, ale i promyšlenou strategii – a právě zde začíná první fáze advokačního procesu: tvorba sdělení.

Tři klíčové prvky, které tvoří základní strukturu této fáze, jsou označovány jako 3 A: povědomí (awareness), přístup (access) a akce (action). Jejich pořadí není náhodné – každé navazuje na předchozí, tvořící logický a nezbytný sled kroků.

Povědomí není jen o faktech. Je to schopnost číst kontext, vycítit příležitost, vnímat dynamiku. Vědět, kdy je příliš brzy, a kdy už může být pozdě. Znamená to sledovat média, sociální sítě, veřejné záznamy, účastnit se veřejných fór a budovat si síť informací, která dává smysl vašemu záměru. Povědomí zahrnuje i poznání klíčových rozhodovacích činitelů – kdo jsou, jak vypadají, kde se pohybují, jak komunikují. Nečekat, až se objeví za stolem s mikrofonem. Poznat je v běžném prostředí, identifikovat je v davu, mít připravenou řeč, i když je potkáte na letišti nebo sportovní akci.

Přístup navazuje tam, kde končí povědomí. Nestačí vědět, kdo rozhoduje – musíte se k těmto lidem dostat. Přístup může mít formu přímého kontaktu, digitálního spojení, účasti na jednáních, nebo využití veřejných kanálů. Důležité je vědět, kdy a kde se příležitosti objevují. Například sledováním webových stránek místních a státních institucí, přihlášením se k odběru jejich zpravodajů, aktivním vyhledáváním informací o veřejných schůzích a slyšeních. Veřejná správa je často neosobní a byrokratická, ale stále platí, že každý může získat přístup – kdo se ptá, ten se dozví. Kdo se přihlásí, bude informován.

Teprve po vytvoření pevného základu ve formě povědomí a přístupu může přijít třetí krok: akce. V této fázi se formuluje samotné sdělení – žádost, výzva, návrh. Tzv. „the ask“. Tato akce ale nesmí být improvizovaná. Je výsledkem přípravy. Je třeba mít připravené jádro sdělení, zformulovat klíčové body, být schopen vyjádřit je srozumitelně a stručně. Ne náhodou se v advokačním světě často hovoří o „elevator pitch“ – tedy o schopnosti představit svůj záměr během několika málo vět, během jediné jízdy výtahem.

Advokační sdělení není pouhé přesvědčování. Je to cílená komunikace směrem ke konkrétní osobě či instituci, která má moc ovlivnit výsledek. Dobře připravená akce začíná správným okamžikem. Vychází ze znalosti prostředí a z přesného načasování.

Mnoho začínajících advokátů se domnívá, že akce je prvním krokem. Právě naopak – je posledním krokem první fáze. Pokud chybí povědomí nebo přístup, samotná akce může být neúčinná, nebo dokonce kontraproduktivní. Sdělení bez kontextu, bez adresáta a bez podpory často zanikne dřív, než zazní.

Je nezbytné také pochopit, že proces advokacie není lineární. Je to neustálé přizpůsobování se okolnostem, ladění sdělení podle zpětné vazby, opakované vyhodnocování pozice, a v neposlední řadě i budování důvěry. Vztahy s rozhodovacími činiteli se nebudují jedním emailem. Vyžadují čas, přítomnost, připravenost a lidský přístup.

Je důležité vědět, že hlas, který není slyšet, neovlivní nic. A že tabulky zasedacích pořádků nejsou neměnné. Každý, kdo ví, proč mluví, má šanci být slyšen. Ale jen tehdy, pokud si nejprve vytvoří prostor, kde jeho slova zazní s významem.

Proč je to důležité?

Mezi nejběžnější mýty o školních službách v oblasti duševního zdraví patří například tvrzení, že tyto služby jsou určeny pouze pro děti se zdravotním postižením, nebo že školní poradci, školní psychologové a sociální pracovníci nejsou poskytovatelé duševního zdraví. Další mýtus říká, že pokud má škola klinického psychologa, který navštěvuje školu dvakrát měsíčně, není potřeba nic dalšího. Také existuje názor, že pokud škola nemá zjevné problémy s duševním zdravím, nepotřebuje tyto služby. Někteří se domnívají, že rozhovory o duševním zdraví mohou způsobit problémy, které předtím neexistovaly, a že poskytování těchto služeb je příliš nákladné. Často se také tvrdí, že podpora duševního zdraví žáků není odpovědností škol, protože to nemá vliv na jejich vzdělávací výsledky.

Přístup k adekvátnímu personálnímu obsazení školními odborníky na duševní zdraví, jako jsou školní psychologové, je zásadní pro kvalitu a efektivitu každého modelu poskytování služeb.

Každý z nás má svou roli v obhajobě školních služeb v oblasti duševního zdraví. Každý krok má svou hodnotu. Pokud čtete tuto knihu, gratuluji – udělali jste první krok k tomu, abyste uznali, že váš hlas je silný a nezbytný pro vytváření a udržování změn. Tento průvodce krok za krokem vám poskytne nástroje pro obhajobu zvýšeného přístupu k těmto službám na místní, státní a federální úrovni. Kniha obsahuje mnoho „pravd obhájce“, skutečných příkladů a rozumných rad od zkušených obhájců. V této knize bych vás rád vybavil několika radami, které vychází z mých zkušeností, a které vám mohou pomoci dosáhnout vašich cílů.

Vztahy jsou základem obhajoby. Věnujte čas rozvíjení profesních i osobních vztahů s vašimi kolegy, zákonodárci a jejich pracovníky, klíčovými lídry různých organizací a dalšími, kteří se věnují podobné práci. Společně můžete rozvíjet nápady a podporovat vzájemné politické cíle. Úsilí, které vynaložíte na budování těchto vztahů, se vám v budoucnosti mnohonásobně vrátí. Jakmile vytvoříte tuto základnu důvěry, budete považováni za důvěryhodného poradce, na kterého se budou obracet klíčoví rozhodovatelé při vytváření důležitých politických rozhodnutí.

Je důležité se vyhnout politickým sporům. Může být snadné se nechat strhnout politikou, zejména při legislativní obhajobě. Pokud se ale rozhodnete spolupracovat pouze s politiky jedné strany, škodíte tím jak sobě, tak dětem. Mnoho úspěchů, kterých jsem se účastnil během své kariéry, bylo dosaženo s podporou obou politických stran.

Pokud nemáte místo u stolu, přineste si vlastní židli. Nečekejte, že vás klíčoví rozhodovatelé osloví. Zúčastněte se školních rad, vypovídejte na legislativních jednáních, aktivně kontaktujte politiky. Ukažte se a udělejte svůj pohled nepostradatelným.

Budujte rozmanité koalice. Politická a obhajovací práce je úspěšnější, když máte širokou skupinu lidí s různými pohledy, kteří mluví jedním hlasem. Téma školního duševního zdraví je obvykle podporováno koalicemi zahrnujícími rodiče, učitele, školní psychologové a další odborníky. Zvažte, kdo v takové koalici chybí a kdo má potřebný politický vliv k tomu, aby váš problém posunul kupředu.

Jaký je skutečný stav duševního zdraví dětí a adolescentů a jaký je význam školní podpory?

Duševní zdraví dětí a adolescentů je v akutní krizi, která nebyla náhle vyvolána, ale dlouhodobě narůstala a pandemie COVID-19 jen zhoršila její následky. V říjnu 2021 vyhlásily přední odborné organizace v USA stav nouze v oblasti duševního zdraví dětí a dospívajících. Pandemie přinesla nejen ztráty blízkých, kdy 140 000 dětí ztratilo svého pečovatele, ale i mnohostranné zhoršení sociálních podmínek. Nestabilita domácího prostředí, nejistota ohledně potravin nebo bydlení, zneužívání a duševní problémy dospělých v rodinách vytvářely nekonečný řetězec traumat, která se neměla šanci vyléčit dříve, než je vystřídalo další.

Dokonce i děti z relativně stabilních domácností čelily narušení svých životních jistot – školní režim, volnočasové aktivity nebo sport, které dříve představovaly oporu a pravidelnost, přestaly fungovat. Dospělí ve svých životech čelili ztrátě zaměstnání, příjmů, identity a osobních vztahů, což vedlo k všeobecnému rozšíření smutku a vyčerpání. Pandemie tak vystupňovala již existující problémy a otevřela prostor pro zviditelnění strukturálního rasismu, který se stal nedílnou součástí této krize.

Situace duševního zdraví u dětí a mladistvých byla alarmující již před pandemií. Rostoucí incidenci depresí, úzkostí, násilí a sebevražedných tendencí dokládají statistiky posledních dvou desetiletí. Mezi roky 2007 a 2017 došlo ke zvýšení míry sebevražd u mladistvých ve věku 15–19 let o 76 %. Sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí nejen u této věkové skupiny, ale nově i u dětí od 10 do 14 let. Čím dál mladší děti jsou vystaveny tlakům, které nedokážou zvládnout, často bez dostatečných ochranných faktorů a schopnosti regulovat své emoce. Tato situace vede k nárůstu extrémních řešení, které mohou mít fatální následky.

Studie epigenetického traumatu odhalují fascinující vliv prostředí a chování na expresi DNA, což má potenciál ovlivnit nejen jedince, který trauma zažil, ale i jeho potomky. I když se nezmění samotná DNA, změní se její expresní vzorce, což se může přenášet přes generace. Tento fenomén je doložen u dětí narozených během pandemie španělské chřipky, potomků přeživších holocaustu nebo dětí matek trpících posttraumatickou stresovou poruchou po útoku na Světové obchodní centrum. Stres a týrání v dětství mohou ovlivnit vývoj mozku a schopnost regulace stresu, což přímo souvisí s tím, jak děti vnímají svět, řeší problémy a reagují na své okolí.

Téměř jedno z pěti dětí ve věku 6 až 17 let má diagnostikovanou duševní poruchu, přičemž polovina všech případů duševních nemocí začíná již do 14 let věku. Ačkoli mnoho dětí a adolescentů potřebuje odbornou pomoc, až 80 % z nich služby nedostává kvůli omezené dostupnosti nebo finančním bariérám. Z těch, kteří pomoc získají, většina (také okolo 80 %) ji obdrží právě ve školním prostředí. To ukazuje na zásadní roli školních psychologů, poradců a dalších školních specialistů, kteří jsou klíčovými aktéry v podpoře duševního zdraví mládeže.

Je nezbytné chápat, že duševní zdraví není izolovaným fenoménem, ale výsledkem komplexního propojení biologických, psychologických i sociálních faktorů. Významná je role školního prostředí jako místa, kde lze zasáhnout včas a efektivně, podporovat zdravý rozvoj a poskytovat pomoc tam, kde je nejvíce potřeba.

Endtext