Něco v tom jemném vzdechu mě donutilo otevřít oči. Nepopsatelný pocit úlevy mě zaplavil. Stejně jako čisté stříbro, které se vznáší nad primitivním bahnem, bytost, kterou jsem miloval, prošla a zvítězila nad příšerným duchovním ohavnostem té invaze. Byla to Margaretina tvář, která se na mě usmívala. Její hlas zněl sladce, ale bezmocně slabě. „Všechno je v pořádku, drahý,“ zašeptala, a v jejím hlase byla něha, kterou jsem nikdy nečekal. „Všechno je v pořádku. Vyhrála jsem. Jsem to já... Jsem to já. Nenech mě znovu podlehnout. Ochraňuj mě…“

Byla si jistá svým útočištěm, hleděla na mě. Její ruka se pevně držela té mé, rty se usmívaly, ale napětí té poslední bitvy bylo příliš silné pro již oslabené srdce. Oční víčka se několikrát zavlnila, jak její sevření ruky povolilo. Téměř neslyšně, ale s extází náhle zjeveného míru, vydechla slova: „Obklopená olovem... Obklopená olovem…“ A ještě něco, co jsem nemohl přesně slyšet. Pocítil jsem poslední, malý, křečovitý stisk její ruky a s jedním nebo dvěma dlouhými vzdechy duch, kterého jsem miloval, vyklouzl ze svého krásného těla.

Několik hodin poté jsem opustil opuštěný dům a vrátil se do „bože, ať ti zůstane ticho.“ Vděčnost se mísila s mým žalem; mé zlomené srdce bylo na míru vnitřně zklidněno, neboť jsem věděl, že je nedotknutelná. Dlouhý strach byl u konce. Je to pustá cesta, kterou teď kráčím, ale někdy, když se zdá být nejstrmější a nejosamělejší, přichází jako jemná vlna, která omývá mou unavenou mysl, měkké utišení jejího hlasu, který šeptá: „Obklopená olovem… Obklopená olovem.“ A opět slyším slib v nekonečné něze jejího zašeptaného „drahý“.

Co to byly za slova, která jsem nedokázal slyšet? Často se zastavuji u jejího prázdného domu. Žádný kouř nevychází z pokřivených komínů, ale holubi stále poletují a zpívají a šedý dům, který jsem dříve považoval za odtažitý, nyní přijímá mě do atmosféry laskavého klidu.

Tato scéna je podobná příběhu, který mi jednoho dne vyprávěl muž jménem Peter Wood. Jeho dědicové našli jeho záležitosti v naprostém pořádku, když po jeho smrti otevřeli jeho psací stůl. Našli tam obálku, na které stálo: „Nechtěl jsem být rušen dobrými úmysly výzkumných společností, nikdy jsem toto nikomu neukázal, ale po mé smrti je každý vítán, aby přečetl, co je podle mého nejlepšího vědomí pravdivý příběh.“

Manuskript nesl datum tři roky před smrtí autora a byl napsán následovně:

„Dlouho jsem si přál zapsat zkušenost ze své mládí. Nebudu se pokoušet diagnostikovat její povahu. Nepřijímám žádné závěry. Prostě zaznamenávám některé skutečnosti, jak mi byly vnímány.“

Jednoho večera, krátce poté, co jsem byl povolán k právu, jsem dešťově smutný kráčel zpět do svého bytu, přál si, abych měl peníze na lístek do divadla, když mě zaujala vitrážovaná výloha jednoho obchodu. Měl jsem nevychovanou lásku k starožitnostem a pamatoval jsem si nevyhnutelný svatební dar, který jsem měl zakoupit. Uchopil jsem kliku dveří, které se otevřely s veselým cinknutím zvonku, a vstoupil do velkého, chaotického obchodu plného všeho možného - fragmenty brnění, cínové hrnky, zkreslená zrcadla, kostelní roucha, obrázky květin, mosazné konvice, židle, stoly, truhly, lustry – všechno tu bylo. Ale navzdory této heterogenní směsici nebyla místnost zahalena do té všudypřítomné špinavé a zaprášené ponurosti, kterou by člověk očekával. Místnost byla jasně osvětlena a v krbu praskal oheň, který dodával útulnou atmosféru. Byl jsem vděčný za teplý úkryt proti venkovnímu studenému mlze.

Při mém příchodu se dvě ženy – evidentně sestry – postavily ze dvou křesel. Byly živé, veselé a oblečené v zářivých šatech, což bylo úplně jiného druhu než u lidí, kteří obvykle obsluhují takové obchody. Považoval bych je spíše za prodavačky z květinového obchodu, než za obchodnice se starožitnostmi. "Jak je úžasné, že si udržují obchod tak čistý," pomyslel jsem si a pozdravil je dobrý večer. Jejich usměvavé tváře zanechaly na mě velmi příjemný dojem. Byla to tvář klidné, pohodlné spokojenosti, a přestože starší sestra byla velmi zdvořilá při ukazování vystavených předmětů, působila zcela indiferentně, zda si něco koupím, či nikoli. Její způsob byl spíše způsobem správce než prodavačky.

Po chvíli jsem objevil krásný kousek Sheffieldského plechu, který byl cenově velmi přijatelný, a rozhodl jsem se, že je to ideální dárek pro mého přítele. Dítě obratně zabalilo můj nákup do hnědého papíru. Vysvětlil jsem starší sestře, že nemám dostatek hotovosti, a zeptal jsem se, jestli přijmou šek. „Samozřejmě,“ odpověděla rychle a vytáhla pero a inkoust. „Napište prosím na 'Obchod na rohu'.“

Návštěva tohoto obchodu byla jedním z těch nevysvětlitelných zážitků, které nás ve chvílích samoty a smutku přivedou k myšlenkám na křehkost lidského bytí. Bez ohledu na to, co jsme nakonec koupili, v nás zůstávají pocity, které jsou mnohem více než jen slova a obrazy.

Co znamená vstoupit do víru Moskoe-Stromu?

Moskoe-strom, vír, který je vzdálený jen několik set metrů před námi, však v tuto chvíli vypadá naprosto odlišně než jakýkoli běžný vír, jakým bývá na první pohled považován. Kdybych nevěděl, kde se nacházíme, a co máme čekat, nepoznal bych toto místo vůbec. Jak to tak bývá ve chvílích hlubokého strachu, mé oči se samovolně zavřely, jakoby v křeči. Nemohlo to trvat déle než dvě minuty, kdy jsme náhle pocítili, jak se vlny zklidnily, a najednou nás zahalil pěnový oblak. Loď se otočila na levobok a okamžitě vystřelila vpřed, jako blesk. V tu chvíli byly všechny zvuky vody přehlušeny pronikavým skřípěním, které připomínalo zvuk výfuků tisíců parníků, když všechny najednou vypustí svůj pára. Teď jsme se nacházeli v pásu mořské pěny, který vždy obklopuje vír. A já si myslel, že už nás v tuto chvíli ponoří do propasti, kterou jsme jen matně tušili díky neuvěřitelné rychlosti, s níž jsme byli neseni. Loď se nevnořovala do vody, ale spíše se pohybovala po jejím povrchu jako vzduchová bublina na vlnách. Na pravoboku se vznášel vír, zatímco na levoboku stála obrovská, kymácející se stěna oceánu, kterou jsme právě opustili.

Může se to zdát podivné, ale v okamžiku, kdy jsme byli přímo na okraji propasti, jsem se cítil klidnější než ve chvíli, kdy jsme se k ní pouze přibližovali. Jak jsem se vzdával naděje, zbavil jsem se i velké části strachu, který mě původně ochromil. Možná to byla zoufalost, co napínalo mé nervy. Možná to zní jako chlubení, ale co vám říkám, je pravda – začal jsem přemýšlet, jak nádherné by bylo zemřít tímto způsobem, a jak hloupé bylo soustředit se na tak bezvýznamnou věc, jako je vlastní život, když kolem sebe vidím tak úžasné projevování Boží moci. Možná jsem se při této myšlence až začervenal. Po nějaké době mě však začala ovládat nesmírná zvědavost ohledně samotného víru. Skoro jsem měl touhu prozkoumat jeho hloubky, i kdyby to znamenalo moji smrt. Moje jediná lítost spočívala v tom, že už nikdy nebudu moci vyprávět svým přátelům na břehu o tajemstvích, která bych spatřil.

Další okolnost, která mi pomohla zůstat v klidu, byla absence větru, který nás v tomto okamžiku nemohl zasáhnout, protože jsme byli v pásu mořské pěny, jenž byl pod úrovní běžného mořského dna. To, co nyní nad námi tvořilo horu černých skal, nás chránilo před vichřicí. Pokud jste nikdy nebyli na moři za silného vichru, těžko si dokážete představit, jaký zmatek v mysli způsobují vítr a vířivá voda, které vás zaslepují, ohlušují a dusí, čímž vám zcela odebírají schopnost jednat nebo přemýšlet. Tato tíseň už nám však byla částečně vzata, jakoby vězni před popravou byli obdarováni malými úlevami, které jim nebyly povoleny, dokud jejich osud nebyl jistý.

Je těžké říci, kolikrát jsme obíhali vír. Možná hodinu, mohli jsme se točit sem a tam, stále hlouběji ve středu víru, až jsme se blížili k jeho hrozivé hranici. Během této doby jsem nikdy nepustil ringbol, zatímco můj bratr držel prázdný sud na zádi lodi. Byl to jediný předmět na palubě, který nebyl smeten v prvním poryvu vichru. Jak jsme se přiblížili k okraji propasti, nechal sud a pokusil se vytrhnout můj úchop. Bylo to děsivé, protože jsem věděl, že jde o šílenství – naprostý zmatek vyvolaný strachem. Nepřál jsem si s ním v tuto chvíli bojovat, věděl jsem, že to nic nezmění, a tak jsem mu uvolnil místo.

Když jsme konečně vstoupili do samotného víru, modlil jsem se, protože jsem měl pocit, že už je vše ztraceno. Jak jsme se sunuli do propasti, instinktivně jsem sevřel sud, zavřel oči a několik sekund jsem se neodvážil podívat. Když jsem nakonec otevřel oči, nic se neudálo – necítil jsem zničení, ani neměl pocit, že jsem v boji s vodou. Loď se pohybovala stejně jako dříve, ale naklonila se více do strany. Když jsem se podíval dolů, uviděl jsem podivný obraz – loď visela, jakoby kouzlem, uprostřed obrovského trychtýře. Stěny víru, černé jako eben, se točily tak rychle, že se zdály být součástí jakéhosi podivného snu. Měsíc, který prosvítal mezi mraky, vrhal na stěny hrozivý, zlatavý odlesk, jaký jsem nikdy předtím neviděl.

I když jsem byl zpočátku příliš zmatený, abych si mohl všímat detailů, nakonec jsem si začal všímat, že pohled dolů na dno byl nezakrývaný, i když v mlze, kterou tvořil vír. Z této mlhy se vznášela nádherná duha, jakýsi most mezi Časem a Věčností. Celý tento obraz byl zcela surrealistický. Cítil jsem, jak síla vody ve víru působí na loď. V každém okamžiku jsme se točili, jakoby osudem řízeni k nekonečnému pádu.

Nejde o pouhý popis hrůzy, nýbrž o moment poznání. Více než strach mě v tu chvíli pohltila fascinace. Fascinace tím, jak naše existence může být jedním z mnoha projevů nekonečné síly přírody, a jak na moment dokážeme cítit její sílu v plné intenzitě.

Jak dosáhnout exponenciálních rychlostí konvergence v parametricích modelech pomocí řídkých polynomických aproximací
Jak nástroje v instrumentálních proměnných mohou ovlivnit kauzální odhady v ekonometrických modelech?
Jak Alt-right vidí „jiné“ a proč je důležité tomu porozumět