Jak Alt-right vidí „jiné“ a proč je důležité tomu porozumět

Alt-right hnutí definuje svůj ideologický svět skrze ostré rozlišení „my“ a „oni“. „Oni“ jsou především ženy, migranti a muslimové — ti, kteří představují „jiné“, ideologického protivníka. Tato skupina, často ztotožňovaná s pravicovým extremismem, vytváří specifický rámec myšlení, který je pro většinu liberálů a levicových aktivistů nepochopitelný, nebo dokonce nepřístupný, protože se pohybuje v kyberprostoru a v politických kontextech, kde je jejich vliv stále významnější. Tento fenomén nelze přehlížet, protože formuje nejen internetové diskurzy, ale i reálnou politickou scénu v klíčových zemích.

Důležitým bodem je, že přijatelné a nepřijatelné rozdíly mezi lidmi nejsou otázkou libovolnosti, ale historických nerovností, které mají kořeny v patriarchátu, rasismu a elitismu. Tyto struktury vyprodukovaly nerovnosti, s nimiž zápasíme dnes. Liberální filozofie, která klade důraz na individuální svobodu, tuto problematiku často rozostřuje, protože ve své podstatě nechtěně legitimizuje status quo, tedy nerovné rozložení moci, bohatství a privilegí. Pokud je štěstí spojeno s akumulací a ochranou soukromého vlastnictví, předpokládá to nerovnosti jako „přirozené“. Liberalismus proto připouští existenci některých skupin jako „přijatelných“ v rámci multikulturalismu, aniž by chtěl narušit hlubší sociální nerovnosti.

Tento fakt činí z alt-right hnutí paradoxního „zlatého potomka“ liberálního individualismu — protože i když alt-right vytváří narativy o bílé nadřazenosti a patriarchálních hodnotách, jejich ideologie spoléhá na stejný základ svobody jednotlivce, která neohrožuje ekonomické a sociální nerovnosti. Tento vztah je klíčový k pochopení, proč je alt-right fenomén tak odolný a jak dokáže rezonovat s částí společnosti, která se cítí být opomenuta nebo ohrožena globalizací a změnami v moderním světě.

Významné je také uvědomění si, jak extrémní politické ideologie, včetně alt-right, fragmentují společnost a vytvářejí falešné komunity založené na nenávisti a vylučování. Naopak, krize, jako byla pandemie COVID-19, ukázala potřebu opravdové sounáležitosti, vzájemné podpory a uznání práce těch, kteří často nejsou vidět — žen, zdravotních pracovníků, učitelů a dělníků. Jejich přínos je klíčový pro udržení společnosti a její schopnost přežít a vyvíjet se v nečekaně proměnlivých podmínkách.

Pochopení alt-right tedy není jen intelektuální cvičení, ale nezbytnost, pokud chceme konstruovat efektivní odpověď na hrozby, které tato ideologie představuje. Přijetí této skutečnosti umožňuje nahlédnout pod povrch politického boje o identitu a zpochybnit základní předpoklady o svobodě, rovnosti a spravedlnosti, na nichž stojí současné demokratické společnosti. Jde o nutnost rozvinout komplexní kritiku, která překročí pouhé potvrzování identit a zaměří se na hluboké sociální struktury, jež vytvářejí prostor pro takové ideologie.

Jakou filozofii a identitární strukturu prosazuje Alt-right?

Alt-right se prezentuje jako odpůrce liberální politické korektnosti, kterou vnímá jako slabou, vadnou a zhoubnou. Tato korektnost má podle nich podobu multikulturalismu, prosazování imigrace, přijímání uprchlíků a pozitivní diskriminace. Diskurz Alt-rightu je otevřeně rasistický, přičemž čerpá z hluboké víry v kulturní a biologickou nadřazenost bílé rasy. Bílá rasa je zobrazována jako motor civilizace, nositelka všeho, co je v dějinách lidstva považováno za hodnotné. Různé formy rasového mísení – ať už prostřednictvím migrace nebo mezirasových sňatků – jsou považovány za hrozbu, která podle nich vede k tzv. bílé genocidě.

Politickým ideálem Alt-rightu je vytvoření bílého etnostátu, zavedení přísných imigračních opatření a zákaz přijímání uprchlíků. Tyto politické cíle nejsou odděleny od filozofického základu – naopak, jsou výsledkem promyšleného spojení idejí a činů. Alt-right chápe své projevy, projevené názory, demonstrace i politické požadavky jako performativní akty, které nesou hluboký filozofický náboj. Nenávist vůči ženám, muslimům, černochům a menšinám obecně není projevem náhody nebo náhlého afektu, ale systematickou volbou v rámci identitární strategie.

Jejich filozofické kořeny sahají k myslitelům jako Julius Evola, Nietzsche a Heidegger. Tito filozofové – v různé míře a různými způsoby – poskytli rámec pro uvažování o nadřazenosti elit, smyslu hranic, úpadku modernity a roli vyvolených v dějinách. Evola explicitně odmítal rovnostářství a demokracii, obhajoval duchovní aristokracii a feudální model společnosti, v němž elita vládne slabším pro jejich vlastní dobro. Heidegger kritizoval banálnost a odcizenost moderního člověka, zatímco Nietzsche volal po duchovní elitu, která vytvoří nový smysl a hodnotový řád. Alt-right tyto myšlenky selektivně přetvořil v legitimizační nástroj pro svůj rasově-kulturní projekt.

Takto chápaný etnopluralismus není o rovnosti kultur, ale o vytváření prostoru pro dominanci té jediné „správné“ kultury – té, která má „strategický smysl“. McCulloh vyzývá Evropany, aby formulovali svou rasovou identitu a zájmy zcela explicitně. Nejde mu pouze o uznání rozdílností mezi skupinami, ale o aktivní politické vytváření rasových hranic.

V tomto světle nelze přehlédnout otázku, proč se mužství tak úzce váže k bělošství. Proč například Alt-right misogynové nevidí spojence v islámských fundamentalistech, kteří rovněž odmítají feminismus? Odpověď tkví ve významu náboženství jako hranice. Křesťanství je zde nejen kulturním pilířem, ale i symbolem odlišení – je tím, co určuje, kdo „patří“ a kdo ne. Takto chápaná identita je nástrojem moci, prostředkem k vytyčení hranic mezi „námi“ a „jimi“.

Alt-right tak představuje formu moderního politického projektu, který není založen na ekonomickém programu, ale na kulturně-symbolické hegemonii. Cílem není revoluce ve smyslu soci

Jak moc a nespravedlnost formují identitu a patriarchát v Alt-right hnutí

Identita se stává útlakovou a „nepřijatelnou“ tehdy, když není schopna uznat vlastní spoluzodpovědnost za historickou a geografickou devalvaci jiných skupin, jako jsou ženy, barevní lidé, domorodé komunity či koloniální subjekty. Současně tato identita vykazuje arogantní sebehodnocení, které staví na útlaku „jiných“. V případě patriarchální bílé identity to znamená, že historická nespravedlnost vůči černým lidem a ženám je popírána; černí byli zotročeni proto, že byli „nižší“ a ženy měly být ovládány, protože byly „iracionálními objekty“. V tomto narativu není žádný útlak – je to jen přirozený, oprávněný hierarchický systém, kde ti „nižší“ musí přijmout své místo a oslavovat nadřazené. Když však ti „nižší“ nesouhlasí, je na ně uplatněn násilný tlak prostřednictvím zastrašování, protiimigračních a antifeministických postojů.

Projev Lany Lokteff je výrazně falocentrický a schizofrenně kombinuje rasu a patriarchát k upevnění stávajícího statu quo. Levicová politika je zde diskurzivně konstruována jako proces „zjemňování“ mužů a zbavování jejich mužnosti, kde feminita je připisována ženám a je vyzdvihována jako přirozená, zatímco u mužů je „ženskost“ považována za slabost. Tento narativ zároveň odsuzuje progresivní sexuální a environmentální politiku jako projevy „zjemnění“ a „perverze“. Progressivní ženy jsou z tohoto pohledu „ošklivé“, bez krásy a rodinných hodnot, nucené dokázat svou sexualitu a tlačit své muže k homosexuálním zkušenostem.

Alt-right tak nevytváří pouze pevné genderové stereotypy, kde ženství je spojeno s krásou, štíhlostí a rodinnými hodnotami, ale zároveň vytváří sexuální narcismus, který kritizuje ženy, jež nesplňují tyto deformované normy, a zároveň „kastruje“ mužnost, pokud jsou proti homofobii. Toto pevné spojení rasy, pohlaví a národní identity vytváří ideologii, ve které jsou ženy ochotné se identifikovat se svými útlakáři a levicová politika je vnímána jako destabilizující síla, která deformuje mužství i ženství. Nejenže „oškliví feministé“ a „ženskost podporující muži“ podporují rozvrat tradičních hodnot, ale jsou zároveň spojeni s environmentálním aktivismem a přistěhovalectvím, které Alt-right vnímá jako ohrožení bílé identity a budoucnosti Západu.

Je důležité si uvědomit, že tato ideologie odmítá společenskou konstruktivitu genderu a prosazuje biologický esencialismus, který ignoruje komplexnost a proměnlivost identit. Zároveň odráží hluboké obavy z nerovnosti, moci a ztráty dominance, které jsou maskovány za obhajobu tradice a přirozeného řádu. Porozumění těmto mechanizmům je klíčové pro rozpoznání, jak mohou ideologie podobné Alt-right ovlivňovat společnost a bránit skutečnému sociálnímu pokroku.

Jak se vytváří identita Bílých v kontextu migrace a politické diskuse o „bělosti“

V současném politickém a ideologickém diskurzu, zejména v rámci tzv. alt-right hnutí, je pojem „bělost“ (Whiteness) prezentován velmi komplikovaně a často paradoxně. Tato kategorie není pouze barvou pleti, ale také komplexním sociálním a kulturním konstruktem, který je neustále zpochybňován a přetvářen. Významným rysem těchto narativů je selektivní definice, kdo a co patří do „bílého Západu“ či „americké identity“. Například muslimská komunita, přestože v Americe žije od dob otroctví a je velmi různorodá, není automaticky považována za součást „bílého“ či „amerického“ jádra. Totéž platí pro hispánské populace, které jsou alt-right skupinami vnímány jako nechtění „noví imigranti“, jež údajně oslabují základní charakteristiky „super většiny“.

Myšlenka „etnostátu“ představuje pro mnohé z těchto ideologů snahu o návrat k idealizovanému kulturnímu dědictví starověkého Řecka a Říma, rozprostřenému od Portugalska až po Vladivostok, kde by se měli usadit všichni „bílí“. V praxi to znamená snahu o uzavření hranic a masové deportace migrantů, jak demonstrovaly i politické kroky například bývalého prezidenta Trumpa. Takové akce často bývají zdůvodňovány momentálními krizemi, jako byla pandemie koronaviru.

Lokteffova interpretace „rozmanitosti“ (diversity) jako „zbraně proti bílým“ představuje kritiku liberálního multikulturalismu a jeho změnu významu tohoto pojmu. Tvrdí, že původní evropská rozmanitost spočívala v jazykových, kulturních a filozofických rozdílech mezi evropskými národy, zatímco dnešní pojetí rozmanitosti zahrnuje zejména nekřesťanské, ne-bílé a migrující populace. Tento posun je podle ní inspirován marxistickými myšlenkovými školami, které prý zneužívají pojem rozmanitosti pro podporu politických agend, jež podkopávají evropskou identitu.

Lokteff tedy spojuje koncepty rasy, třídy, náboženství a sexuality do jednoho komplexního obrazu, kde „třetí svět“ představuje ekonomicky a rasově odlišnou skupinu, jež je vnímána jako hrozba pro tradiční evropské hodnoty. Tento narativ staví marxismus do role hybatele společenských změn, které mají za následek legitimizaci „odlišností“ včetně menšinových sexuálních identit a migračních skupin. Z marxistického pohledu je devalvace jedné třídy prostřednictvím jiné formou krádeže života a práce, což liberální kapitalismus často skrývá za pojmy jako „soutěž“ a „individuální úspěch“.

Je důležité chápat, že tyto narativy představují ideologické přetvoření historických a sociálních skutečností, které slouží k upevnění určitého politického cíle – zachování nebo obnovení „čistoty“ a dominance bílé identity na úkor jiných skupin. Diskursy o „bělosti“ nejsou pouze o barvě pleti, ale o mocenských strukturách, kulturní identitě a vnímání „jiného“ jako hrozby.