Pozoroval jsem jeho ústa, která se při jeho pobavení zvedla na rozích, a napadlo mě, proč mě vlastně tak fascinoval, když jsem ztratil tolik přátel, o které jsem se domníval, že mi na nich záleželo mnohem více, a přesto mi vůbec nevadilo, že jsem na ně zapomněl. Pokaždé, když jsem se zamyslel, povzdechl jsem si, a najednou se mi zdálo, že můj povzdech byl velmi jemně zopakován za mnou. Rychle jsem se otočil. Záclony nebyly zataženy. Víte, ten zvláštní, mléčný nádech, který sníh vrhá na objekty, a přestože v místnosti hořely tři svíčky, stíny bledé jako měsíc se zdály viset nad postelí a přes podlahu. Samozřejmě tam nikdo nebyl, a přesto jsem upřeně zíral kolem sebe, jako bych byl přesvědčen, že nejsem sám. Pak jsem se zaměřil na jeden konkrétní kout místnosti, dál za čtyřpostelí, a zdálo se mi, že tam někdo je. A přece tam nikdo nebyl. Ať už to bylo tím, že jsem měl rozptýlenou mysl, nebo že mě okouzlila krása staré místnosti, osvětlené sněhem, nevím, ale mé myšlenky na přítele byly šťastné a uklidněné. Měl jsem pocit, že jsem ho neztratil, jak jsem si myslel. Naopak, v ten zvláštní moment mi připadalo, že je mi blíže než za svého života.
Od té chvíle se udála zvláštní věc. Přítel mi byl blízký pouze tehdy, když jsem byl ve své vlastní místnosti – a cítil jsem něco víc. Když jsem seděl v křesle a zavřel dveře, měl jsem pocit, že naše nové přátelství není jen Bondovo, ale že to bylo něco víc. V noci, nebo brzy ráno, jsem se probudil a byl si zcela jistý, že nejsem sám. Byl jsem tak přesvědčen, že jsem se ani neobtěžoval to prozkoumat, ale prostě jsem tuto přítomnost přijal a byl jsem spokojený.
Mimo tu místnost, však, jsem pociťoval stále větší nepohodlí. Nenáviděl jsem, jak bylo zacházeno s domem. Rozhořčeně jsem poslouchal, jak Baldwinovi diskutovali o vylepšeních, která plánují, ale oni byli ke mně tak laskaví a tak zjevně si neuvědomovali, že dělají něco, co by se běžně nedoporučovalo, že bylo nemožné svou zlobu ukázat. Přesto si toho paní Baldwinová všimla. „Bojím se, že vás děti znepokojují,“ řekla jednoho rána, napůl tázavě. „Bude to určitý odpočinek, až půjdou zpátky do školy, ale Vánoce jsou jejich čas, že? Ráda je vidím šťastné, chudáci malí.“ Chudáci malí byli právě v té chvíli červenými indiány po celé hale.
„Ne, samozřejmě, mám děti ráda,“ odpověděl jsem jí. „Jediné, co je, že nějak... jak bych to řekl... prostě nezapadají do tohoto domu.“ „Oh, myslím, že je to pro staré domy tak dobré,“ řekla paní Baldwinová energicky, „když je trochu probudí. Jsem si jistá, že kdyby se vrátili starí lidé, kteří tu žili, rádi by slyšeli všechen ten hluk a smích.“ Nebyl jsem si tím tak jistý, ale nechtěl jsem paní Baldwinovou nijak znepokojovat.
Téhož večera, ve své místnosti, jsem byl tak přesvědčený o přítomnosti, že jsem promluvil. „Pokud tu někdo je,“ řekl jsem nahlas, „rád bych, aby věděl, že si toho všímám a těší mě to.“ Pak, když jsem si uvědomil, že mluvím nahlas, mě náhle přepadl strach. Nezbláznil jsem se? Nebyla to první známka šílenství, když mluvíte sami se sebou? Přesto jsem si vzápětí byl jistý. Někdo tu byl.
Té noci jsem se probudil, podíval se na svůj svítící hodinky a viděl, že bylo čtvrt na tři. Místnost byla tak temná, že jsem nemohl rozeznat ani sloupce své postele, ale z naproti posteli se mi zdálo, že je něco bílého. Ne bílé v tradičním smyslu vysoké, přízračné postavy, ale když jsem seděl a díval se, zdálo se mi, že stín byl velmi malý, sotva dosahující okraje postele. „Je tu někdo?“ zeptal jsem se. „Pokud tu někdo je, mluvte se mnou. Nebojím se. Vím, že tu někdo byl celou poslední týden, a jsem tomu rád.“ Velmi slabě, tak slabě, že si dodnes nejsem jistý, zda jsem viděl něco, se mi zdála viditelná postava dítěte.
Všichni víme, jak jsme si občas představovali, že jsme viděli zjevení a postavy, a pak jsme zjistili, že to byla nějaká věc v místnosti, náhodně zavěšený kabát, odraz sklenice nebo hra měsíčního světla, která podnítila naši fantazii. Byla jsem na to připravený i v tomto případě, ale jak jsem se díval, stín se přímo pohyboval před umírajícím ohněm, a něžně, jako list stříbrného břízy, jako okraj nějakého večerního mraku, se postava dítěte vznášela přede mnou. Zvláštním způsobem byla šaty, které vypadaly jako nějaký stříbrný materiál, jasnější než cokoli jiného. Ve skutečnosti jsem tvář vůbec neviděl, ale přesto bych mohl přísahat, že jsem ji viděl. Věděl jsem, že měla velké, černé, široce otevřené oči, malé ústa mírně pootevřená v bojácném úsměvu, a především jsem v její tváři rozeznal strach a zmatenost a touhu po nějakém útěchu.
Po té noci události rychle spěly k malému vyvrcholení. Nejsem nijak přehnaně imaginativní člověk, ani nemám žádnou zálibu v moderním šílenství kolem duchů a přízraků. Nikdy jsem nic takového neviděl, ani jsem si nikdy nepředstavoval, že bych viděl něco nadpřirozeného, ale od té návštěvy jsem nikdy nepoznal tak zoufalou potřebu přátelství a útěchy. Možná je to právě tím, že věci, které v životě opravdu chceme, jsou nám často odepřeny, že se s nimi nikdy nesetkáme? Možná že ano, a možná, že právě tentokrát jsem měl přítomnost, která byla zrozená z potřeb větších než moje.
Po dobu jednoho týdne už jsem neměl žádné konkrétní projevy své malé přítelkyně, ale byl jsem si jistý její přítomností, když jsem byl ve své místnosti, stejně jako jsem si byl jistý, že mám oblečení a křeslo, ve kterém jsem seděl. Bylo načase vrátit se do Londýna, ale nemohl jsem. Ptával jsem se všech, které jsem potkal, na legendy a příběhy spojené s tímto starým domem, ale nikdy jsem nenalezl nic, co by se týkalo malého dítěte. Celý den jsem se těšil na svůj čas v místnosti před večeří, kdy jsem cítil přítomnost nejblíže. Někdy jsem se probudil v noci a byl si vědom její přítomnosti, ale jak jsem řekl, nikdy jsem nic neviděl.
Jednoho večera starší děti dostaly povolení zůstat vzhůru déle. Byl to něčí narozeniny. Dům byl plný lidí a přítomnost dětí vedla po večeři k naprostému chaosu hl
Co se stalo s Macy? A jaké důsledky to mělo?
Když Rhona znovu přišla k vědomí, Thring už ležel mrtvý. Macy stál vedle jeho těla, které se postupně zvětšovalo do obrovských rozměrů, jak pokračoval slabě, ale vytrvale, v práci s pumpou na ničení bílých mravenců, jejíž trubice byla zasunuta do mrtvého muže. Předchozí události, které vedly k této chvíli, byly pro všechny přítomné naprosto neuvěřitelné. Na začátku se Macy ocitl v situaci, kdy měl všechno ztraceno, ale v momentě, kdy Thringova ruka zasáhla jeho hlavu a ohrozila jeho život, našel Macy poslední příležitost k obraně. Na poslední chvíli, v okamžiku zoufalství, se mu podařilo uplatnit svou vůli a k překvapení všech i svou vlastní sílu.
Warwick, který vše vyprávěl, přerušil vyprávění a vzal si prázdný sklenku, jako by tím gestem chtěl ukončit neúnosnou tíhu, která visela nad celým příběhem. To vše bylo příliš k tomu, aby to bylo možné plně pochopit, a přitom to ještě stále nechávalo dost prostoru pro mnoho otázek. "Co se stalo s Macy?" zeptal jsem se neochotně, ale s tím, že už jsem v duchu tušil, že odpověď nebude jednoduše uspokojivá.
Warwick odpověděl, že Macy stále žije, což bylo další z podivuhodných a nejasných faktů v celém příběhu. Byl souzen za vraždu Thring, ale vzhledem k nedostatku skutečných důkazů se z něj stala postava, jejíž příběh byl natolik podivný, že se ho rozhodli ignorovat. Navzdory jeho podivné výpovědi ho nakonec umístili do ústavu pro duševně nemocné, kde žil dodnes, bez naděje na brzké propuštění.
Bylo to neuvěřitelné, jaký zvrat celá událost přinesla. Mnozí by čekali, že příběh skončí podle tradičního scénáře – vrah je potrestán, jeho oběť je zapomenuta, ale v tomto případě byl zůstávající příběh Macyho jiný. Člověk by si mohl klást otázku: Jak bylo možné, že někdo s takovým příběhem mohl přežít a stále žít, když jeho osud byl už na začátku tak nejednoznačný?
Je to záhada, která nenechává žádného čtenáře klidného. Každý detail, každý krok v příběhu přináší nové vrásky, nové pochybnosti, nové úhly pohledu. Je nevyhnutelné, že je zde stále mnoho otázek. Co vlastně bylo tím, co Macyho čin učinilo tak podivným a nepochopitelným? A proč zůstal naživu, i když by se dalo očekávat, že po všech těch hrůzách, které prožil, by měl být uvržen do zapomnění?
Při zkoumání těchto otázek je třeba mít na paměti, že každý člověk má svou vlastní vnitřní logiku, a v případě Macyho to platí dvojnásob. Skutečnost, že přežil, je možná výsledkem něčeho mnohem hlubšího než jen vnějších okolností. Příběh se nám tak ukazuje jako analýza nejenom vnějších činů, ale i vnitřního boje mezi přežitím a ztrátou, mezi mýtem a realitou. Macyho činy byly výsledkem hluboké krize, ale také ukázaly něco podstatného o lidské povaze, o tom, jak si dokážeme najít poslední zbytky síly k tomu, abychom přežili – i když to znamená přetvoření našeho světa na něco neuvěřitelného, co si ani nemůžeme plně vysvětlit.
Endtext

Deutsch
Francais
Nederlands
Svenska
Norsk
Dansk
Suomi
Espanol
Italiano
Portugues
Magyar
Polski
Cestina
Русский