Setkání? "Ano. Věci se dostaly do takového bodu, že jsme museli svolat jedno. Bude tam asi sto lidí. Po setkání je musím pozvat na jídlo. Těžko to mohu připsat na účet zesnulého." "To bude stát pěkný ranec." "Bude. Ale možná se nám podaří něco vyřešit. Budu vděčný." "Nevypadáš dobře, kamaráde," řekl. "Jsi unavený, vypadáš vyčerpaně." "Jsem," odpověděl jsem. "Tallent je stále se mnou. Půjdeš?" "Samozřejmě. Ale nevím, co říct." "Pravdu, celou pravdu..." "Ale je to tak strašné, myslet na toho chudáka, který prožil celý život na těch zatracených... a nakonec, že nikdy nespatřil světlo světa." "Je to ještě horší, že by to spatřil." "Můj drahý kamaráde, jak těžká to je situace!" "Kdybych tušil, jak těžká bude," řekl jsem, "už bych ho na té hoře zabil. Musel jsem najmout dva úředníky na vyřizování korespondence. Nemám ani chvíli oddechu. Celou noc sním o Tallentovi. A teď slyším, že jeden jeho tuberkulózní příbuzný zemřel na zklamání, že nedostal žádné peníze, a jeho žena mi napsala divoký dopis, ve kterém mě hrozí obviněním z vraždy z nedbalosti. Samozřejmě, že to jsou nesmysly, ale ukazuje to, jak hystericky jsou všichni v tomto stavu. Cítím se naprosto vyčerpaný." "Cítil bys se hůř, kdybys přečetl tu krabici," řekl.

Setkání bylo bouřlivé. Bylo zřejmé, že lidé opravdu potřebují peníze. Byli to ti lidé, kteří vždy potřebují pomoc — zápasící, podvyživení, kteří čekají na šanci. Děti čekaly na příležitost v životě, staří lidé čekali, že je někdo zachrání před smrtí, střední věk čekal na možnost postavit si malé domky nebo založit podniky. A tu byl Tallent, mimo to všechno, v duchovním existenci, už nepotřebující maso a chléb, úmyslně jim to všechno brání. Jak jsem o tom přemýšlel, jasně jsem viděl Tallenta, jak prochází oknem místnosti, kterou jsem si pro tuto příležitost pronajal. Vstal jsem, ukázal jsem na něj a vykřikl, aby ho následovali. On sám. Johnson ke mně přišel.

"Klid, kamaráde," řekl. "Jsi přetažený." "Ale viděl jsem ho," řekl jsem. "Toho samého muže. Příčinu všech problémů. Kdybych jen mohl mít na něm ruce!" Lékař, který se oženil s jednou z Tallentových sester, řekl, že tyto halucinace jsou velmi běžné, a že evidentně nejsem vhodnou osobou na to, abych měl na starosti ty peníze. To mi dalo jiskru naděje, až do chvíle, kdy ten hlupák Johnson oponoval, mluvil o mé kariéře a říkal hlouposti. Pak to všechno přerušila stará paní, která zakřičela: "Církev! Církev! Poradit se s církví! Něco je o tom v Bibli, jen si to nemohu vzpomenout. Má někdo Bibli?" Duchovní synovec vytáhl kapesní Nový zákon a ukázalo se, že to, co měla na mysli, bylo "Vezměte deset talentů."

"Pokud bych mohl vzít alespoň jeden, madam," řekl jsem, "bylo by to dost." "O tom se také mluví," odpověděla triumfálně. "Poslouchejte! 'Pokud někdo má jeden talent…' Oh, v Bibli je vše!"

"Tak pojďme," řekl jeden z třinácti právníků, "k věci. Ať už to je v Bibli nebo ne, ať už pan Tallent prošel oknem nebo ne, to, zda je to legální nebo ne, není ovlivněno. Fakta jsou fakta. Zesnulý je mrtvý. Máte peníze. My je chceme."

"Upřímně bych přál, abyste je měli," řekl jsem, "a abyste místo mě měli Tallenta." Setkání trvalo čtyři hodiny. Padlo spoustu nejdivočejších nápadů. Někteří sportovní příbuzní zesnulého navrhli, aby se rozhodovalo hrami—zástupci potenciálních dědiců a zástupci rukopisů. Nemohli pochopit, že to nemůže ovlivnit právní stránku věci. Johnson byl požádán o názor. Řekl, že z pohledu kritika jsou rukopisy nesmysl. Všichni na něj hleděli s pochopením. Ale právě když se užíval v této atmosféře a snažil se zapomenout na Tallenta, přišla obrovská dáma, jako Boadicea, a vyrazila na něj v nepřátelském postoji.

"Já jsem ty knihy nečetla a číst nebudu," řekla, "ale vadí mi to slovo nesmysl, pane, a považuji to za pomluvu. Dovolte mi říct, že jsem pana Tallenta přivedla na svět!" Podíval jsem se na ni s úžasem. Ona přivedla toho tvora na svět! Ale jak... koho přesvědčila?... Rychle jsem se sebral. Jak jsem se odvracel od její podívané, viděl jsem opět Tallenta, jak prochází oknem. Rychle jsem přistoupil, abych otevřel okno, ale místo bylo postaveno pro schůze, ne pro lidskost, a okno se neotevřelo. Uchopil jsem poker, abych rozbil sklo. Myslím, že jsem vypadal dost šíleně, a protože ostatní byli příliš zaměřeni na jednání, nikdo mi nevěřil, že jsem něco viděl.

"Možná bys měl zajít do nejbližší lékárny a vzít si bromid," řekl lékař Johnsonovi. "On je přepracovaný." Johnson, který rád unikl před Boadiceou, šel okamžitě. Setkání ale konečně skončilo. Bylo rozhodnuto, že bychom se pokusili vyřešit věci mimosoudně. Měli jsme se poradit s šesti významnými právníky—ideálně soudci. Také jsme měli předložit to, co Johnson považoval za nejlepší příběh, významnému kritikovi. Na základě jejich názorů jsme měli rozhodnout, zda peníze rozdělit, nebo je nechat, jak jsou. Cítil jsem se velmi demotivovaný, když jsem šel domů. Všechna tato vyjádření by znamenala mnoho práce a výdajů. Zdálo se, že tomu není konec.

"Prokletý muž!" zamumlal jsem, když jsem zabočil do náměstí, kde bydlím. A tam, na vzdálenost šířky náměstí, byl sám. Téměř jsem mohl brečet. Co jsem udělal, že si se mnou bohové takto hrají? Rychle jsem šel, ale on šel rychle a během okamžiku odbočil do postranní ulice. Když jsem došel na roh, ulice byla prázdná. Po tomto dni, sotva uplynul den, aniž bych neviděl Tallenta. Začal jsem být šíleně nervózní a strach z šílenství začal na mě působit. Mezitím probíhaly další právní kroky. Nakonec bylo rozhodnuto, že polovina peněz bude rozdělena mezi příbuzné. Tehdy jsem si myslel, že nastane klid, a na nějaký čas opravdu byl—relativní. Ale měsíc po tomto datu jsem dostal dopis od jednoho z právníků, že se stalo něco podivného a znepokojujícího—dva příjemci byli tak pronásledováni panem Tallentem, že jejich rozum byl v oh

Jak se vyrovnat s nečekanými situacemi a nevyřčenými otázkami?

Na kraji silnice v Norfolk bylo tak ticho, že se zdálo, že každá maličkost je zesílena, jako by celá krajina očekávala nějaký významný okamžik. Ten večer jsem se ocitl uprostřed takového okamžiku, který se nezdal nijak zvláštní, ale brzy se ukázalo, že je to jeden z těch, které vás změní.

Několik kilometrů od nejbližší vesnice se ve tmě objevila neznámá žena se svým autem. Zdálo se, že její problémy začaly zcela obyčejně, zablokovaný motor a potřeba pomoci. Nabídl jsem jí, že ji odvezu do nejbližšího hotelu nebo na cestu k nějakému mechanikovi, ale její reakce byla zvláštní. Nepoděkovala mi, neprojevila žádnou úlevu, ba dokonce odmítla, když jsem jí nabídl pomoc. Také se zdálo, že nechce být nikde jinde než tam, kde byla, což vyvolávalo otázky.

Celou situaci doprovázelo podivné napětí. Její chování bylo spíše nedůvěřivé a chladné, i když jsme se snažili být přátelští a nabídnout pomoc. Když konečně dorazil kamion s mléčnými plechovkami, rozhodli jsme se její auto přemístit do garáže, kde ho necháme do rána. Převezli jsme ji do Norwichu, přičemž nic nenaznačovalo, že by její přítomnost měla nějaký zvláštní důvod.

A přesto, když jsem později zkontroloval auto, zjistil jsem něco, co už nikdo nečekal. V garáži, kde jsem se snažil opravit motor, jsem otevřel dveře a z ničeho nic se na mě sesunul mrtvý muž. Bylo jasné, že se jedná o násilnou smrt, ale kdo byl tím, kdo ho zabil, a proč to tak náhle zasáhlo můj klidný večer, to byla otázka, kterou jsem si nemohl odpustit. Mrtvola byla velmi štíhlá a vysoká, což naznačovalo, že nešlo o obyčejného člověka.

Co bylo ale nejvíce znepokojivé, byla skutečnost, že po celé té události nezanechala žádný náznak, jak se to stalo. Když jsem se ráno vrátil na místo, zjistil jsem, že vše je pryč – auto, tělo, žádné stopy. Jako bych nic neviděl. A přesto, po prozkoumání opuštěného sklenice, která byla stále v obývacím pokoji, jsem našel jeden důležitý důkaz: otisky prstů. Bylo jasné, že žena, která zanechala tento sklenice, měla o celém případu více informací, než byla ochotna přiznat.

Takto začínají nevyřčené otázky, které často zůstávají bez odpovědi, a nevyřešené záhady nás nutí stále více přemýšlet o tom, co se skutečně stalo. Je to podivný a strašidelný zážitek, který v člověku zanechá více otázek než odpovědí. Ale to, co jsme schopni odhalit a pochopit, nás vede k zamyšlení nad tím, jak často zůstávají věci kolem nás nejasné, i když se zdají být tak zřejmé.

Každý detail, každé gesto, každý pohyb může mít svou vlastní důležitost, i když na první pohled zůstává skrytý. A někdy je to právě neochota vyslovit pravdu nebo skrytý strach, co formuje naši realitu. Jak často se dostáváme do situací, kdy nevíme, co dělat, protože nevíme, co skutečně znamená to, co se děje kolem nás?

Jaké jsou základní ingredience для přípravy omáček a dochucovadel?
Jak hluboké učení ovlivňuje těžbu textových dat?
Jak fungují bezdrátové sítě pro lidské tělo a jejich bezpečnost