Jaký je pravý význam zvířecího chování v divočině?

S vědomím, že vykonal nejen svou povinnost, ale vše, co mohly zákony divočiny po něm vyžadovat, starý lev uvolnil svůj stisk a ustoupil. Neměl žádné osobní nenávisti, ani touhu po krvi. Jeho jediným motivem byla obrana jeho mláďat, a za tím nebylo nic víc. Možná se právě teď v něm probouzely vlastní přírodní obavy, které v něm vyvolávaly obavy o jeho potomky, ale teď, když už toto nebezpečí pominulo, se začal vracet do běžného stavu. Mazuka se však nezastavil, aby se zabýval kočičí psychologií. Vstoupil do pochybného bezpečí trnitého křoví a pozoroval svého útočníka. Lev se znovu sebral, zavrčel varovně a otočil se, aby se lehce vrhl zpět za svou družkou.

Mazuka v sobě potlačil poslední zbytky sil a zamířil zpět domů. Měl pravdu. Jeho nádherný boj mu zajistil reputaci, která ho činila hodným pro práci v policejní jednotce, kterou trénoval jeho mistr, ranger MacDonald. MacDonald byl sám starý voják a jeho chlapci byli nejlepšími trénovanými, jaké jsem kdy poznal. Příběh Mazuky, jak jej vyprávěl, jednoduše a s důstojností, zatímco si pečoval o svou zohavenou ruku, rozhodně nepomáhal lidem považovat lvy za mírumilovné kočky. Rozhodl jsem se dát těmto zvířatům pauzu a soustředit se na méně nejisté bytosti.

Tráva se rozestoupila, a pod stínem palmy ilala vyšel dospělý lev. Pochybně funěl a z jeho rychlých pohledů na všechny strany bylo zřejmé, že hledá potravu. Půjde se napít? Vždycky jsem toužil zachytit levu u vody. Lidé tvrdí, že to je nemožné, lovci přísahali, že lev pije pouze v noci. A přesto jsem je viděl sám, jak slézají svahy řeky Sabie, aby uhasili svůj polední žízeň. Ale vždy, když jsem je viděl, neměl jsem fotoaparát, nebo jsem byl na místech, kde nebylo možné fotografovat. A teď byl tady a můj fotoaparát byl připravený. Rychle přistoupil k vodě a pak – možná to byl nějaký bludný pach, nebo snad jeho uši, daleko ostřejší než mé, zaslechly nějaký pohyb v křoví – se otočil, vyšplhal na břeh a zmizel ve křoví nad vodou. Tiše jsem proklínal. Byl jsem připraven na jedinečnou fotografii, ale měl jsem o ni přijít?

Pokud člověk chce být úspěšný v divočině, musí být připraven nejen na příležitosti, které mu nabízí, ale také na to, jak rychle se mohou změnit v rizika. Mnohokrát se člověk dostává do nečekaných situací, kdy neví, co dělat, a najednou zjistí, že musí reagovat na základě instinktů a zkušeností, které získal. Ať už se jedná o setkání s divokým zvířetem, nebo o výzvu v přírodě, nic není nikdy tak jednoduché, jak to vypadá na první pohled.

Jaké je skutečné napětí před závodem?

Ve chvíli, kdy jsme se dostali ven, kde bylo slunečno, a já si natáhl svůj pláštěnku, zvuky buků, kteří se přetahovali o své sázky, začaly být stále hlasitější. První dvě závody byly spíše hlukem a chaosem jakéhosi přehlídky, která rychle prošla kolem. Nejdůležitější však byl závod „Open Race“, který měl pro všechny účastníky velký význam. Závodníci byli oblečeni v barevných úborech a na startu se sešlo dvanáct soutěžících, mezi nimiž bylo několik známých vítězů. Přesto jsem se cítil, jako bych byl nějakým způsobem oddělen od všeho dění, jelikož nervozita mě začínala naplňovat. Všichni kolem mě vypadali jako hrdinové, kteří neuvěřitelně dokázali jezdit na koni. Přitom jsem si uvědomil, že za půl hodiny mám být na startu, a co bylo horší, Dixon očekával od mého výkonu dobrý výsledek. Vlastně mi věřil natolik, že jsem měl ostatním dát „lekci“, jak se to dělá.

Ve chvíli, kdy jsme se konečně dostali na Paddock a já si vzal svou váhovou deku, závod „Open Race“ už byl u konce. Když jsme přišli, vítěz závodu právě vážil, a já následoval jeho příklad, když jsem se postavil na váhu. Můj váhový přídavek se pomalu hromadil, až jsem dosáhl požadovaných čtrnácti kamenů. Pan Gaffikin mě vedl k vážnímu úředníkovi a za chvíli mi byl předán můj číselný odznak – číslo sedm. Mohl jsem se na to dívat s trochou klidu, kdybych nebyl tak nervózní. Zatímco Dixon zajišťoval poslední úpravy na mém koni Cockbirdovi, zmerčil jsem si, že i další jezdci se připravují na start.

Vzhledem k tomu, že jsem byl nervózní a nevěděl, jak se správně zachovat, jsem se stále více spoléhal na rady druhých. Jeden z mých kolegů, malý plukovník, se přišel ujistit, že pokud Jerry nevyhraje, rád mě uvidí jako vítěze. On sám byl s koněm Jerry naprosto klidný, což bylo na rozdíl od mého stavu naprosto zřejmé. Pomalu jsme s Cockbirdem mířili k místu startu, a jak jsem pozoroval všechny ty další soutěžící a jejich koně, připadalo mi to, jako bych vůbec nepatřil do této soutěže.

Když zazněl zvuk klaksonu, najednou jsem měl pocit, že se vše zpomalilo. Můj kůň začal být neklidný, což mě okamžitě přimělo, abych se soustředil. Lidé kolem začali komentovat, jak je Cockbird vypadá, a já se znovu pokusil zklidnit nervy. V tu chvíli si mladí sázkaři začali všímat, že jsem v očích diváků pravděpodobně vypadal „nový“ v sedle. To, co následovalo, bylo okamžité, když pan Gaffikin přistoupil a poradil mi, abych se nedostal na čelo závodu, pokud to není nutné, ale abych držel tempo se zbytkem. Pak mě zvedl na sedlo a s radou „drž se s nimi“ mě pustil na dráhu. Cítil jsem, jak mi srdce buší, ale zároveň jsem věděl, že jsem teď zodpovědný za svůj výkon.

Jaké tajemství скрывает most Ďábla?

Most Ďábla, nebo jak ho nazývají bázliví obyvatelé okolí – Pont y Gwr Drwg, dnes již není ničím více než kuriózním památkovým objektem. V současnosti je využíván pouze most nad ním pro běžnou dopravu, přičemž samotný most je téměř nepřístupný, a to pouze pro ptáky a odvážné, zlomyslné chlapce z okolí, kteří se občas za cenu vlastního života dostanou na jeho kamennou konstrukci, aby si užili mrazivý pocit nebezpečí, když se přehoupli přes okraje mostu, po kterých věk a opotřebení zanechaly svůj otisk, bez zábradlí, jež by je chránilo před pádem do děsivého propasti pod nimi.

Pro řádný pohled na Most Ďábla a jeho okolí je nutné přejít most nad ním a sestoupit strmou roklí na východní straně, až se dostanete na malou plošinu ve skále. Odtud se vám naskytne pohled do hrozivé prohlubně, v jejímž dně víří vody Monk’s River, které se z východního údolí řítí dolů. Tyto vody se v podobě neuvěřitelného víru točí a vře v hrůzostrašné jamě, zvané v místním jazyce Twll yn y Graig, nebo "díra ve skále", jež vytváří pohled skutečně děsivý. Na pravé straně se nachází trhlina, pravděpodobně vzniklá vulkanickými silami, kterou po nekonečném víření vody nakonec unikají. Trhlina je neuvěřitelně úzká, což ještě více podtrhuje její výšku – přes sto stop. Vysoko nad vámi se klene samotný most, most, který svou neuvěřitelnou křehkostí a temně šedou barvou dodává tomuto místu zvláštní atmosféru, ať už ho postavil Satan, nebo nějaký mnich. Klenba mostu je čistá a krásná, daleko kvalitnější než most nad ním, který z této pozice není vůbec vidět.

Pohled na tuto scenérii stačí na pár minut – minutový pohled na každou z jejích částí, pak je čas se vydat zpět. Vracíte se do hostince, kde se můžete na chvíli ohřát u hořícího ohně a nechat si v paměti zůstat obrazy tohoto podivného, temného místa. Pokud si z těchto dojmů neodnesete žádné silné vzpomínky – na divoké vodopády, krásné lesy západně od mostu, nebo na tajemné, nehostinné místo s hrůzostrašnou dírou a mostem ďábla – pak, troufám si říci, jste člověk, jenž postrádá nějaký poetický vklad.

Ráno, i když počasí stále zůstávalo deštivé, rozhodl jsem se, že se vydám na prohlídku Ministerského mostu. Tento most je známý v okolí, ale jeho původ a význam zůstávají poněkud zahaleny tajemstvím. Cesta k němu vedla strmou roklí, která byla v dešti neobyčejně kluzká, ale díky místnímu průvodci jsem se nakonec dostal až k mostu, který spojuje dvě strany hluboké propasti. Samotný most je vytvořen pouze z několika prken a tyče, přičemž pod ním řítí se divoké vody. Most působí dojmem, že byl postaven v úplné nehostinnosti, jako by to byl příklon k něčemu, co nás přesahuje.

Pokud tento most a jeho okolí působí jako místo plné tajemství a nebezpečí, je to právě ten okamžik, kdy si uvědomíte, že skutečné zážitky a poznání spočívají v tom, co zůstává neodhalené. Ačkoliv se dá vidět jen malá část celého příběhu, samotný pohled na taková místa nám připomíná křehkost našich vlastních životů a náš vztah k přírodě, která nezná hranic.

Jak Jack Warhorse přežil: Příběh o síle a vynalézavosti divokého zajíce

Jednou z jeho nejnáročnějších zkušeností byla konfrontace s nebezpečným greyhoundem. Běh přes otevřené sněhové pláno byl pro něj velkou výzvou – těžká jídla, která si den předtím dopřál, mu bránila v rychlém pohybu. Greyhound, jehož tělo bylo přizpůsobeno k dlouhým, vytrvalým běhům, byl tak ideálním predátorem, který měl ve svých drápech Jackovu smrt. A přesto se Warhorse nenechal snadno porazit. Místo aby se pokusil schovat, začal se pohybovat v klikatých trajektoriích, měnících směr a způsobujících, že greyhound měl problém ho dostihnout. S každým nádechem, kdy se mu nohy dotýkaly měkkého sněhu, Jack byl stále rychlejší a hbitější, a nakonec díky své vynalézavosti, úsilí a rychlému myšlení unikl.

V období, kdy byly Jack-rabbits, tedy zajíci, mnohem vzácnější než dříve, se situace pro ně zhoršila. Nemoci a podmínky, které dříve přežili, si začaly vybírat svou daň. Zatímco ve starých dobách zajíci bojovali proti ptákům a šelmám, teď museli čelit novým výzvám, jako byly rozšířené osady farmářů, psi a lovci, kteří se usadili po celém Kaskadu. Zajícům se zdálo, že zůstali s méně možnostmi, jak přežít. Když přibyli osage-orange živé ploty, které byly vytvořeny v okolí osad, zajíci se rychle adaptovali a začali využívat novou strategii. Když byli pronásledováni, schovávali se rychle v malých dírách plotů, což jim poskytovalo úkryt a čas na útěk.

Když Jack Warhorse jako malý zajíc čelil malému žlutému psovi, jeho schopnost vynalézavosti ho opět zachránila. Při útěku mezi poli a farmami, když již byl vyčerpán, využil poslední možnost – schoval se mezi krávy, které se díky své přirozené nenávisti k psům postavily do cesty. Krávy, i když nijak nechránily zajíce, se postavily proti psu a daly Jackovi možnost uniknout. Tento příběh ukazuje nejen odolnost a vynalézavost Jacka, ale i to, jak jsou i ostatní zvířata schopná pomoci, když jsou vnímána jako hrozba.

Je důležité si uvědomit, že přežití není vždy záležitostí síly, ale často schopnosti přizpůsobit se a najít nové způsoby, jak čelit výzvám. Jack Warhorse, přes jeho zdánlivou bezbrannost jako malý zajíc, dokázal přežít v divočině právě díky svým schopnostem a neuvěřitelné vynalézavosti. To nám ukazuje, že v každé těžké situaci existuje šance na přežití, pokud jsme schopni rychle reagovat a najít nečekané řešení.