Kdo je tajemná žena v zahradě?

Z keřů se ozval slabý šramot a žena začala tahat za provaz, který měla ovázaný kolem krku krávy. Pod červeným šátkem na její hlavě unikaly světlé zamotané vlasy, připomínající to, jak provaz visí na vřetenu. Na krku nenosila žádný šátek, jen hrubou vlněnou suknici v černých a šedých pruzích, která byla příliš krátká a nechávala její nohy nechráněné. Mohla by pocházet z nějakého indiánského kmene, jak je líčí Fenimore Cooper ve svých románech; její krk, paže a kotníky vypadaly, jako by byly nabarveny cihlově červenou barvou. Obličej jí byl bez jakékoliv inteligence, oči její, modré a bledé, byly bez výrazu, zatímco její bílé obočí pokrývalo několik neposlušných bílých chlupů. Její zuby byly vyčnívající a nepravidelné, ale bílé jako psí.

„Nevidíte, že je hluchá a němá?“ řekl M. d’Albon.

„Minorité,“ zašeptala nakonec venkovanka.

„Ah, má pravdu,“ pokračoval M. de Sucy. „Dům vypadá, jako by býval Minoritským klášterem.“ Znovu ji zasypali otázkami, ale ona se chovala jako rozverné dítě. Zčervenala, hrála si se sabotem, otáčela provaz, jímž držela krávu, která opět začala spásat trávu. Sledovala sportovce s podivným, zkoumavým pohledem, přičemž se neustále znovu a znovu dívala na jejich oblečení. Žvatlala, huhlala a zvířecími zvuky se snažila zaujmout jejich pozornost, ale žádné srozumitelné slovo nevyšlo z jejích úst.

„Tvé jméno?“ zeptal se Filip, upřeně ji pozorujíc, jako by ji chtěl kouzlem přimět odpovědět.

„Genevieve,“ odpověděla s prázdným smíchem.

„Kráva je nejinteligentnější stvoření, které jsme tu zatím viděli,“ zvolal soudce. „Vystřelím, to přivede někoho ven.“ M. d'Albon právě zvedal pušku, když ho plukovník zadržel a ukázal na tajemnou ženu, která vyvolala jejich živý zájem. Zdálo se, že je hluboce zamyšlená, jak pomalu kráčela zelenou alejí, přičemž její pohyby byly tak pružné, že měli čas ji pořádně pozorovat. Měla zchátralé černé saténové šaty, její dlouhé vlasy se hustě vlnily přes čelo a padaly jako šál pod ramena. Pochopitelně si byla zvyklá na rozcuchanost svých vlasů, protože je často neodhrnovala, ale kdykoli to přeci jen udělala, prudce zakývala hlavou, aby tak setřásla závoj z očí.

Žena se na chvíli zastavila a položila se na trávu, hýbala se jako koťátko na slunci. Bleskurychle vstala, když uslyšela vzdálený hřmot hromu, a okamžitě se začala chovat jako pes, který zaslechl cizí kroky. Dlouhé černé vlasy se jí rozdělily na dvě masy, odhalující její bílou pleť, která zářila jako květ louky, a dokonale formovaný krk. Její pohyby byly tak přirozené, že vypadala téměř jako bytost z mýtů.

„Je blázen!“ zakřičel radní.

Ale když se Marquis obrátil, aby s překvapením sdělil své dojmy plukovníkovi, uviděl ho ležet na zemi jako mrtvého.

„Je to ona!“ vykřikl Filip, když se probral. „Ona!“ M. d’Albon se obával o zdraví svého přítele, jehož výraz se měnil z údivu na strach. Plukovník nevyjádřil žádnou otázku, pouze vypadal vyděšeně. Po chvíli v karosérii přijížděli sousedé, kteří nabídli pomoc. Toho okamžiku si obě postavy konečně všimly.

Mnozí se domnívají, že žena pochází z Moulins, že jde o Comtesse de Vandidres, která byla považována za šílenou.

Pokud je tento příběh skutečný, zůstává to tajemstvím, které nás všechny fascinuje.

Jaký vliv mají očekávání a přijetí v životních výzvách?

Lidé často procházejí životem s touhou po změně – chudý chce být bohatý, nemocný touží po uzdravení, lidé se trápí neustálými přáními, která je nakonec přivádějí k větší nespokojenosti. Málokdo si uvědomuje, jak šťastnější by byl, kdyby přijal věci tak, jak jsou, a přestal očekávat, že se budou měnit. Jak říká Cecil, způsoby Boží jsou nepochopitelné. Někdy je lepší zůstat s věcmi, jak jsou, než neustále toužit po změně, která nemusí vést k požadovanému štěstí.

"Chlapče," začal jednou, "chceme pro tebe to nejlepší. A to, co ti říkáme, je k tvému prospěchu, i když to může být někdy trochu bolestivé." Kanovník ho po celou dobu držel za lokty, mluvil laskavým, ale důrazným tónem. Cecil si dobře pamatoval jeden rozhovor, který probíhal v místnosti s krásným kobercem, na němž se vynořovala velká růže červené barvy. V této chvíli nebylo jeho cílem být nezdvořilý, ale situace, v níž se ocitl, ho naprosto zneklidňovala.

"Proč mlčíš, když s tebou mluvíme?" pokračoval kanovník. Cecil v ten moment věděl, že nechce mlčet, ale pocit sucha v ústech a nervozita mu bránily v odpovědi. Zatímco kanovník dál rozvíjel své úvahy o tom, že je důležité se podívat vzhůru a zaměřit se na vyšší hodnoty, Cecil začal cítit, že mu něco uniká. V mysli se mu rodily myšlenky na to, jak může být člověk šťastný, i když jeho podmínky jsou omezené.

"Ta žena je šťastná, protože nemá žádné přehnané požadavky," pokračoval kanovník. Cecil v ten okamžik přemýšlel o tom, jak by se sám cítil v takové situaci. Místo, aby se zdržoval negativních myšlenek, měl by se zaměřit na vděčnost za to, co má. Tento moment ho nutí přemýšlet o tom, jak často hledáme štěstí v něčem, co nemáme, a zapomínáme na hodnotu toho, co máme.

Nicméně Cecil, i když byl na povrchu pasivní, si uvědomoval, že stále nenašel odpověď na svou otázku: Co to znamená skutečně "dívat se nahoru"? Není to pouze fyzický akt zvednutí hlavy, ale spíše duchovní proces, který zahrnuje přijetí a vděk za to, co máme, místo soustředění se na to, co nám chybí.