Jak se vyrovnat s posledními okamžiky před spánkem?

Tento okamžik, kdy se blížíme k hranici mezi bděním a spánkem, je podobný pocitům, které nás mohou provázet při přechodu mezi realitou a sny. Všechno se začíná rozplývat, jako by se vzdávalo. Sklouzáváme do něčeho, co je zároveň klidné, lehké a nádherné. Stačí zavřít oči a pocit, že se všechno vzdaluje, je téměř hmatatelný. Je to podobné jako když jedeme v místním vlaku a projíždí nás expres, což vytváří dojem, že náš vlak se najednou pohybuje zpět. Tento plynulý, bez námahy pád zpět do něčeho jiného, do něčeho neznámého, je velmi příjemný. Ale přesto je tu vždy nějaké nutkání držet se při vědomí, ujistit se, že všechno je v pořádku, že svět okolo nás je uzamčen a zhasnutý, že jsme udělali vše, co jsme měli udělat.

Vztah mezi těmito pocity a realitou je v nás hluboce zakořeněný, a to nejen v těchto přechodných okamžicích mezi spánkem a bděním, ale i v každodenních životech, kde si s sebou neseme tytéž obavy. Pořád je tu ten pocit, že něco nezůstalo dokončeno, že jsme něco zapomněli. Je to pocit, který pronásleduje naši mysl nejen večer, ale i ve dnech, kdy je vše kolem nás jasné a stabilní.

Příběh vyprávěný pánem Rebeckem, ve kterém se vrací do minulosti a vzpomíná na návštěvu zoo, je dalším způsobem, jakým se snažíme zakotvit naše myšlenky v čase a prostoru. Vzpomínky na staré zoo, na zvířata, která se zdála být tak obyčejná, ale zároveň fascinující svou opakující se rutinnou a pohyby, nám ukazují, jak jsou naše vzpomínky spojené s vnímáním času a místa. Zvířata, jakými jsou hroch nebo orangutan, nám připomínají neodvratnost plynutí času. A přestože vzpomínky mohou být zmatené, zůstávají jako záchytné body v naší myslí.

Mluvčí se dál zamýšlí nad životem a přírodou. Různé druhy ptáků, jak je vyprávěl havran, představují úhel pohledu na to, jak zvířata a příroda mohou být vnímána podle toho, jak jsou vyobrazena v naší kultuře. Například oblíbenost robina ve srovnání s dravcem, jako je jestřáb nebo sova, ukazuje, jak jsou určité druhy zvířat preferovány na základě jejich symboliky a estetického vnímání, nikoliv na základě jejich přínosu nebo přirozené role v ekosystému.

Tento vztah mezi tím, jak vnímáme přírodu a jak jsou určité jevy nebo zvířata interpretována, odráží naše vlastní potřeby a obavy. Například vnímání ptáků jako "hrdinů" a "záporáků" ukazuje, jak se v naší kultuře formují naše postoje k věcem, které jsou nám v každodenním životě zcela běžné. Tyto předsudky jsou tak zakořeněné, že často ani nevidíme, jak jsou iracionální.

Když se Michael připojuje k rozhovoru, jeho chování kontrastuje s Laura a pánem Rebeckem. Jeho těžké kroky, které nevedou k žádnému trvalému dojmu na zemi, jsou metaforou pro jeho vnitřní stav. Chodí pomalu, jakoby sám pro sebe vytvářel cestu, kterou nikdy nenajde, ačkoliv se snaží vnímat svět kolem sebe. Michael žije v naprosté nerealitě, a jeho existence je neustálým pokusem o spojení s něčím, co už dávno ztratilo význam.

Příběh těchto postav, které se snaží najít smysl ve světě, který pro ně ztratil jakoukoliv stálost, je zrcadlem pro naše vlastní snahy o pochopení života a smrti, o vnímání času a prostoru. Jak se vyrovnáváme s tím, co jsme ztratili, a jak se snažíme najít záchytné body v tom, co máme, zůstává otázkou, která se nikdy nevyřeší. A přesto je to otázka, kterou si klademe každý den, i když o ní třeba nikdy nemluvíme nahlas.

Jak ztrácíme čas a co to pro nás znamená?

Bylo to takto: šel jsem na metro a potkal jsem tu ženu, kterou znám z okolí. Řekl jsem „Ahoj, jak se máš?“ A ona na to: „Dobře, ale jakto, že tě tu už dlouho nevidím?“ Odpověděl jsem, že jsem byl zaneprázdněný, a ona se na mě podívala a řekla: „Zaneprázdněný čím – nějakými hloupostmi?“ Rebeck, jak to řekla, jak zamávala prstem a koukla na mě těma očima. „Hloupostmi,“ říká, „já vím, jak to je.“ Tak jsem šel domů, lehl si na postel a hodinu jen tak ležel. Říkal jsem si, že už nikdy nevyjdu ven. Co jsem, blázen? Ležel jsem tam hodinu, pak jsem vzal pláštěnku a šel ven. Tak jsem přišel pozdě.

Pršelo celou noc. Michael a Laura kráčeli v dešti, pozorujíc, jak déšť padá tak silně, že když zasáhne zem, odráží se zpět. K ránu déšť polevil, a než přišli k zdi, která se sklonila nad městem, změnil se v hustou mlhu, která seděla na stromech a nehnula se ani při východu slunce. Srpnový déšť je v New Yorku právě takový.

„To je hezké,“ řekl Michael. Protáhl se, což nebylo vůbec nutné, ale byl to jeden z pohybů, které si pamatoval velmi jasně. „I když jsme to už dělali?“ zeptala se Laura. Seděla vedle něj na zdi. „I tak. Některé věci snesou víc opakování než jiné. Rána jako tato. Hrozny. Nemyslím, že bych se jich někdy mohl přejíst. Rád jsem je schovával. Všechny druhy – zelené, červené, fialové, černé. Někteří muži nemohou projít kolem kulečníkové herny, aniž by tam nešli. Já nemohl projít kolem obchodu s ovocem.“

„Já byla taková s banány,“ řekla Laura. „Ale nikdy jsem u toho nebyla věrná. Snědla jsem hromadu za den, pak jsem se schoulila pod dřez a byla tiše nemocná. To mě uzdravilo na dva týdny a pak jsem zase skočila po banánech. Hrozny trochu, ale hlavně banány.“

„Hrozny,“ řekl Michael pevně. „Ale vidíš, co tím myslím. Líbí se mi to. Líbí se mi, jak tu sedíme, povídáme si, sledujeme, jak mlha mizí a kamiony na ulicích. Vím, že za sto nebo tisíc let budu unavený až k smrti z toho.“

„Nebude to trvat tak dlouho,“ řekla Laura. „Měsíc. Možná dva.“

„Někdy bych si přála, aby Sandra nezasahovala do každé naší konverzace,“ řekla Laura a podívala se dolů na svah. „Pokud zním malicherně a zlomyslně, tak jsem. A omlouvám se za to.“

„Byl jsem líto, že jsem ji vůbec zmínil,“ řekl Michael. „Vím, jak to zní. Nejvíc nudná věc na světě je řešit něčí dívku.“

„Není to tím,“ řekla Laura trochu rozmrzele. „Máš úplné právo o ní mluvit. Každá krásná věc, kterou si pamatuješ, se hodí po smrti. Jen…“

Letadlo z letiště La Guardia přelétlo nad městem a její hlas zmizel, jak použila hluk jako výmluvu, aby svou větu nedokončila. Jakmile letadlo zmizelo, řekla: „Jen… přála bych si, abys rozhodl, zda ji miluješ nebo nenávidíš.“

„Nemiluji ji,“ odpověděl Michael. „Ale všechny hezké věci, na které si pamatuju, jsou s ní spojené, nějakým způsobem. Ne proto, že to byla Sandra, ale protože ty dobré chvíle byly lepší, když tam byl někdo jiný. Zní to to jako filozofie ženských časopisů, ale některé věci nemají cenu, pokud je nesdílíš. Sedět celou noc by bylo zbytečné, kdyby tam nebyl někdo, koho miluješ, kdo ti vybírá hudbu a pomáhá pít bourbon. Chodit v dešti sám je pro studenty, kteří si myslí, že samota je to, co dělá básníky. Rozumíš mi?“

„Rozumím,“ řekla Laura. „Dobře. Nechme to být. Ale víš, že havran měl pravdu o ptácích. Opravdu zpívají těsně před deštěm. Poslouchala jsem.“

Michael se na ni podíval. „Co je, Laura? Řekl jsem něco špatně?“

„Nic,“ řekla Laura. „Nic není špatně. Když jsi zmínil Sandru, začala jsem přemýšlet o tom soudu. Už to asi skončilo.“

„Teď?“ zeptal se Michael. „O čem to mluvíš? Za týden to přece není.“

„Už to bylo před dvěma dny. Mr. Rebeck mi to řekl. Havran to sledoval v novinách, jak jsi ho o to požádal.“

„Opravdu jsem ho o to požádal? Nepamatuju si to. Ztrácím úplně přehled o čase, Laura. Myslel jsem, že to budu mít ještě chvíli.“

Teď začaly v městě zvonit budíky. Jeden po druhém, někdy i dva nebo tři současně, vrážely své malé stříbrné nože do těla velkého snu, který se rozprostíral nahý na střechách. Bylo to smyslné, přívětivé a bezbranné, ale přece jen trochu trvalo, než zemřelo.

„Dělá to nějaký rozdíl?“ zeptala se Laura. „Co nám je čas? Co je pět hodin pro mrtvé? Nemáme žádné naléhavé schůzky.“

„Žádný rozdíl. Ale je to součástí lidskosti, a tak to nenávidím, že to ztrácím. Neříkal jsem ti, že se držím věcí?“

„Pamatuji si,“ řekla Laura. Podívala se nahoru na zataženou oblohu, hledajíc známky po havranovi.

Teď se k nim blížil pár mladých lidí. Bylo jim asi dvacet nebo jedenadvacet. Chlapec měl tak mokré vlasy, že téměř vypadaly jako vínové. Měl pláštěnk

Jak láska existuje bez doteku a jak ji přijmout v nepřítomnosti těla?

Láska, kterou Michael a Laura sdílejí, se vymyká běžným představám o fyzickém spojení a doteku. Laura vyznává lásku jako darování sebe sama, jako schopnost dávat vše, co má, milovanému člověku. Její bolest spočívá v nemožnosti tento dar plně projevit, protože vztah mezi nimi už není propojen tělem. Michael však nabízí jiný pohled: láska nemusí být jen o fyzickém styku, ale i o setrvání blízko sebe, o pocitu, že jsou spolu, i když nemohou být opravdu spojeni hmatem.

Tato představa lásky, která přesahuje tělo, představuje nejen ztrátu, ale i nový způsob bytí. Michael ji vybízí k tomu, aby zůstali spolu v té krátké „věčnosti“, kterou mají. Navzdory nemožnosti doteku se jejich touha a city nevytrácejí; naopak, stávají se silnějšími a pronikavějšími, protože vyžadují jiné formy spojení – duchovní, citové, mentální. Laura a Michael si navzájem přiznávají křehkost a zranitelnost, která je součástí jejich stavu, a to, že pravda o jejich situaci je bolestná a nevyhnutelná.

Michaelův pohled na lásku, který se odlišuje od tradičního chápání, zdůrazňuje, že láska není jen o vlastnictví nebo o přijímání, ale především o přítomnosti a sdílení bytí. Jeho slova o manželství jako závodu mezi poznáním druhého a smrtí odrážejí hlubší pochopení lidské existence a vztahů – konec, ať už v podobě smrti nebo úplného odhalení, je nevyhnutelný. Přesto zůstává možnost lásky být něčím, co přesahuje fyzickou skutečnost, co se dotýká samotné podstaty bytí.

Přestože se Laura zoufale snaží dotknout Michaela, aby prožila pocit spojenosti, uznávají oba, že tato možnost je pryč. Jejich pokus o dotek se promění v symbolickou zkušenost, která je zároveň nádherná i smutná. Fyzický kontakt je nahrazen něčím subtilnějším, co může cítit jen duše, což však přináší i bolest upřímnosti a ztráty.

Je důležité chápat, že vztahy, ať už v přítomném životě nebo za hranicí těla, nejsou vždy o naplnění všech touh a představ. Láska může být také o přijímání omezení, o vytrvání v přítomnosti druhého navzdory nemožnosti plného spojení. Pochopení této skutečnosti umožňuje vidět lásku jako sílu, která překračuje fyzické hranice a čas, přináší pocit smyslu i v omezenosti a zranitelnosti existence.