Jak funguje moc ve stínu chaosu a chudoby?

Policisté jedí zadarmo. „To je laskavé, Meloule,“ řekl jsem, „ale my nemůžeme přijímat…“ Shaknahyi vypil poslední doušek kávy a položil šálek. „To je v pořádku, Maride,“ odvětil, „tady je to jiné.“ Meloul položil ruku na jeho rameno: „Ať tvůj stůl vydrží navěky.“ „Bůh prodlužuje tvůj život,“ dodal. Nepřijal od nás ani halíř, přesto vypadal spokojeně. Odešli jsme z kuchyňky dobře najedení a spokojenější. Zdálo se škoda pokazit zbytek odpoledne policejní prací. Na chodníku blízko Meloula seděla stará žena žebrající o almužnu. Černý kabát, černý šátek, tvář opálená sluncem, hluboce vrásčitá. Jedno oko mléčně zakalené, vedle pravého ucha velký černý nádor. Přistoupil jsem. „Pokoj s tebou, paní,“ pozdravil jsem ji. „A s tebou pokoj, šejchu,“ zašeptala s chraplavým hlasem. Vzpomněl jsem si na obálku peněz v kapse. Vytáhl jsem ji a spočítal sto kiam. To byla jen malá část mé hotovosti. „Paní, přijměte tento dar s mou úctou.“ Ona peníze vzala, překvapená množstvím bankovek. „Za život svých dětí, jste štědřejší než Haatim, šejchu! Ať vám Bůh otevře své cesty.“ Haatim je zosobněním pohostinnosti mezi kočovníky. Zarmoutil jsem se. „Děkujeme Bohu každou hodinu,“ řekl jsem tiše a odešel.

Shaknahyi mlčel, dokud jsme nebyli zpět v policejním autě. „Děláš to často?“ ptal se. „Co?“ „Dávat sto kiam cizím lidem.“ Pokrčil jsem rameny. „Almužna není jeden z Pěti pilířů?“ „Jo, ale ostatním čtyřem moc nevěnuješ pozornost. Je zvláštní, že pro většinu lidí je největší břemeno právě rozloučení s penězi.“ Sám jsem si nebyl jistý, proč jsem to udělal. Možná jsem se cítil provinile za to, jak jsem se choval k matce. „Prostě mě ta stará žena mrzela,“ řekl jsem.

Všichni v této části města se o ni starají. To byla Safiyya, paní beránka. Je bláznivá stará žena, nikdy ji nevidíš bez jejího mazlíčka – beránka, kterého vodí všude. Nechává ho pít u fontány v mešitě Šimál. „Nebyl tam žádný beránek,“ řekl Shaknahyi a smál se. „Její poslední beránek před pár týdny přejel vozík s kebabem. Teď má jen imaginárního beránka, stojí vedle ní, ale vidí ho jen Safiyya.“ „Jo,“ přikývl jsem. Dal jsem jí dost, aby si mohla koupit nové beránky. Můj malý příspěvek ke zmírnění utrpení světa.

„To je území Abu Adila,“ řekl jsem pomalu. „Nevypadá, že by pro ty lidi moc dělal, tak proč mu zůstávají věrní?“ „Proč ty jsi věrný Friedlanderovi Beyovi?“ odpověděl otázkou Shaknahyi. Strach a respekt jsou důvody. „Není to špatný život. Asi se ho prostě bojím.“ „Stejné je to s těmi chudými lidmi. Žijí v teroru z Abu Adila, ale ten jim hází právě tolik, aby neumřeli hlady. Přemýšlím, jak tihle lidé jako Friedlander Bey nebo Abu Adil vůbec získají takovou moc.“ „Jak myslíš, že vydělává peníze táta?“ ptal jsem se. „Má tisíc levných podvodníků, co mu platí za klid.“ „To je jen to, co vidíš v Budayeen. Zdá se, že by Friedlander Bey podnikal hlavně v neřesti a korupci, ale žiju u něj doma už měsíce a vím, že peníze z neřestí jsou jen drobné. Má větší záležitost. A Reda Abu Adil je v tom samém byznysu. Prodávají pořádek.“ „Cože?“ „Pořádek, kontinuitu, vládu.“ „Jak?“ „Polovina států na světě se rozpadla a znovu složila tak, že je těžké vědět, kdo co vlastní, kdo kde žije a kdo komu dluží daně.“ „Jako to, co se děje v Anatolii,“ řekl Shaknahyi. „Přesně. Lidé tam žijí v různých státech s odlišnými režimy, ale někdo ten chaos řídí, drží evidenci.“ „To musí být těžká práce.“ „Jo, ale kdo to dělá, má skutečnou moc. Protože malé státy budou potřebovat jeho pomoc, aby nepřišly o existenci.“ „Dává to zvláštní smysl. A říkáš, že to je byznys Friedlander Beye?“ „Je to služba. Důležitá služba. A je spousta způsobů, jak toho využít.“ „Jo, máš pravdu,“ řekl Shaknahyi s obdivem.

K pochopení skutečné povahy moci a vlivu je třeba si uvědomit, že moc často nevzniká pouze násilím nebo přímou korupcí, ale především schopností nabídnout stabilitu v chaosu. V regionu zmítaném nepřehlednými změnami hranic, politických režimů a ekonomické nejistoty se mocní stávají garanty pořádku, což jim zajišťuje věrnost a respekt. Chudoba a beznaděj pak vytvářejí prostor, kde se takový „pořádek“ prodává jako komodita. Čtenář by měl mít na paměti, že za zdánlivým úpadkem a kriminalitou často stojí složité sítě závislostí, strachu a výměnných vztahů, které neslouží pouze zlu, ale i udržení existence celé společnosti na určitém, byť problematickém, základě.

Jaké jsou skryté mechanismy moci v korupčních sítích a proč je tak obtížné je odhalit?

Vnitřní fungování mocenských struktur a korupčních sítí často připomíná spletitou hru, ve které se zdá, že pravda je zakrytá vrstvami záměrného mlčení a klamu. Příběh vypráví o protagonistovi, který se ocitá v prostředí, kde jsou mocní muži spojeni tajnými aliancemi a kde neexistuje jasné rozlišení mezi zákonem a zločinem. Navzdory tomu, že je přesvědčený o vlastní spravedlnosti a víře, že stojí na straně Boží, uvědomuje si, že jeho protivníci mají silné a hluboké zázemí, které jej systematicky obklopuje a znevýhodňuje.

Vyšetřování se zaměřuje na osobu Jawarskiho, muže se zlou pověstí, který zřejmě utekl ze smrti a nyní působí jako nepolapitelný stín ve městě. Zajímavým prvkem je podezření na zapletení vysokých policejních důstojníků, zejména Hajjara, který by měl stát na straně zákona, ale jeho jednání vyvolává otázky o loajalitě a morálce. Protagonista si je vědom, že důvěřovat komukoli, zejména v takovéhle síti, je riskantní a že jeho vlastní schopnost vidět věci v širším kontextu je jedinou výhodou, kterou má.

Situace je ztížena tím, že informace jsou často fragmentární a nepřímé – vycházejí z pouhých povídaček, z výpovědí lidí z ulice, a z podezření spíše než z jasných důkazů. Vzniká zde obraz společnosti, kde je spravedlnost jen velmi těžko dosažitelná, protože mocní dokážou manipulovat a skrývat své skutečné úmysly. Takový stav vyvolává v čtenáři pocit nejistoty a podezření vůči autoritám, které by měly být garantem pořádku.

Postava Fuada il-Manhouse, přezdívaného „věčně nešťastný“, je kontrastem k této složité a nebezpečné realitě. Jeho naivní a pomalé uvažování, jeho fyzická slabost a nedostatek prostředků vyvolávají dojem člověka, který je sice ztracený ve svém světě, ale přesto hraje svou roli v širší mozaice událostí. Jeho příběh připomíná, že v takovýchto systémech jsou často právě ti nejzranitelnější – ať už z hlouposti, nebo z bezmoci – součástí větší hry, jejíž pravidla nerozumějí.

Klíčové je také uvědomění, že tyto systémy fungují díky spolupráci lidí na různých úrovních – od zločinců po vysoké funkcionáře – a že tato spolupráce bývá často maskována různými formami loajality a zrazování. Čtenář by měl mít na paměti, že v takových příbězích není jednoduché oddělit dobro od zla, protože často existuje mnoho odstínů šedi, a že samotná snaha o spravedlnost může být cestou do temnoty.

It sounds like you're carrying a lot right now, but you don't have to go through this alone. You can find supportive resources here