Jak manipuluje jazyk: strategie dvojitého myšlení a novotvary v politické rétorice

Jazyk a slova jsou nejen nástrojem pro komunikaci, ale i mocným nástrojem k manipulaci s myšlenkami a vnímáním reality. V politických debatách, zejména v kontextu postmoderního myšlení, se častokrát setkáváme s fenoménem, kdy jsou běžná slova záměrně překroucena, což vede k vytváření alternativních realit. Tento proces, známý jako „dvojité myšlení“ a „dvojí řeč“ (doublespeak), se stal klíčovým nástrojem pro kontrolu významu a ovlivňování veřejného mínění.

Strategie, jakou používala například Kellyanne Conwayová při obhajobě prezidenta Trumpa, kdy mluvila o „alternativních faktech“, je příkladem této jazykové manipulace. Tento termín v podstatě postrádá jasný význam a působí matoucím způsobem, což vede k tomu, že se v lidech vyvolává pocit, že i nejabsurdnější tvrzení může mít svou pravdivost. Místo aby byly tyto výroky zpochybněny na základě objektivních faktů, vytvářejí takové výroky dojem legitimity a vyvolávají pochybnosti o skutečné pravdě.

Dvojí myšlení se neomezuje pouze na politiku. I v běžné komunikaci máme tendenci interpretovat fakta skrze vlastní předpojatosti a přesvědčení. Je téměř nemožné dosáhnout úplné objektivity, protože naše vnímání je neustále filtrované těmito osobními přesvědčeními. V tomto ohledu se stává výzvou oddělit pravdu od manipulace. Zručný lhář či manipulator může zneužít naše interpretace tím, že pravidelně a systematicky mění významy slov. Cílem není pouze vytvářet nepravdy, ale dosahovat toho, aby tyto nepravdy byly přijímány jako realita.

Tento proces je zvláště nebezpečný v politickém kontextu, protože vytváří novou strukturu pro společenský konsensus, kde je jakákoli kritika nebo nesouhlas považován za irelevantní. To se děje v prostředí, kde je jazyk systematicky upravován a redefinován tak, aby podporoval určitou ideologii, která je prezentována jako nezpochybnitelná pravda. To je přesně to, co Orwell popisuje jako newspeak ve své dystopii, kde je jazyk používán k potlačení jakékoli opozice a kontrole myšlení.

Manipulace jazykem a tvorba „alternativních pravd“ je hluboce zakořeněná v politických praktikách, kde se slova používají nejen k tomu, aby ovlivnila, co si lidé myslí, ale i jak si myslí. To se týká nejen politiky, ale i širšího kulturního kontextu, kde jsou fráze a termíny neustále měněny, aby zapadaly do určitého ideologického rámce. V tomto ohledu je důležité rozumět tomu, že manipulace jazykem není jen otázkou nepravdy, ale i způsobem, jakým jsou tyto nepravdy předkládány jako „nová realita“, která je vnímána jako legitimní a přijatelná.

Pro čtenáře je nezbytné si uvědomit, že jazyk je jedním z nejsilnějších nástrojů pro formování našeho myšlení a chápání světa. Při analýze politických prohlášení, veřejných projevů nebo každodenní komunikace je důležité být kritickým k tomu, jak jsou slova používána. Výrazy, které se na první pohled mohou zdát nevinné, mohou mít hlubší, často manipulativní význam. Schopnost rozpoznat jazykové triky, jako je „dvojí řeč“, je klíčová pro zachování kritického myšlení a pro ochranu před narušením našeho chápání skutečnosti.

Jak metafory formují politický diskurs a manipulují veřejným míněním?

Metafory, jež jsou používány v politických diskurzech, mohou mít silný vliv na veřejné mínění a jsou schopny vyvolat konkrétní akce. Příkladem je Trumpovo využívání metafory "deep state", což je termín, který symbolizuje údajnou tajnou, neviditelnou síť elit, která má kontrolu nad vládou a institucemi. Tato metafora nejen že spojuje politickou levici a „falešná média“, ale zároveň naznačuje, že Trumpův vzestup k moci už nějakým způsobem tuto síť oslabuje, což vede k „významným“ úspěchům, jako je zlepšení ekonomiky, tvorba pracovních míst a jmenování konzervativních soudců. Trump tímto způsobem používá metaforu k propojení různých elementů své politické agendy, čímž vytváří silný, emotivní a nevyvratitelný narativ, který je pro jeho stoupence nesmírně přitažlivý.

Kniha George Lakoffa a Marka Johnsona Metaphors We Live By (1980) se stala základem pro pochopení toho, jak metafory formují naše myšlenky. Metafora "deep state" tak neznamená pouze "neviditelnou síť sil", ale nabízí silně vizualizovatelný obraz tajné skupiny, která se dlouhodobě ukrývá a manipuluje světovými ději. Tento obraz vyvolává potřebu "eradikace" takového stavu, a tím i akci, která má vést k "osvobození" od tohoto zla. Metafora se tedy stává voláním k činu, který je pro stoupence pochopitelný a nutný. K tomu je přidán silný apel na ochranu, ať už jde o ochranu národní ekonomiky, hodnot nebo kultury.

Podobně silně působí Trumpova metafora "zdi", kterou sliboval postavit na hranici s Mexikem, aby zabránil ilegální migraci a průniku drog do USA. Zde nejde pouze o fyzickou bariéru, ale o obraz, který vyvolává pocit bezpečí a ochrany. Tato metafora funguje na několika úrovních – nejen že vyvolává obraz fyzického zadržování nežádoucího vnějšího vlivu, ale zároveň připomíná historické zdi, jako je Velká čínská zeď, která byla postavena k ochraně před invazemi. Význam metafory je tedy mnohovrstevnatý: není to jen otázka politiky, ale také kulturního a identitního boje.

Machiavelli, který také pochopil sílu rétoriky, by s těmito technikami jistě souhlasil. Politici, jako je Trump, umějí své metafory takto šikovně používat, že vyvolávají emoce, které mohou snadno manipulovat veřejným míněním a vyvolávat akci. Když například Trump během svého projevu v Alabamě v roce 2017 řekl: „Nechcete vidět, jak jeden z těch majitelů, když někdo neúctivě zachází s naší vlajkou, řekne: ‚Seberte toho hajzla z pole hned teď! Je vyhozený.‘", rozesmál celé publikum, protože nešlo pouze o vtip – šlo o kódovanou zprávu, která rezonovala s jejich názory na „neúctu“ a „patriotismus“. Tato schopnost překvapit a okamžitě nasměrovat reakci posluchačů je základní technikou manipulace.

Metafory, jak se ukazuje, nejen že slouží k tomu, aby ozdobily řeč, ale jsou klíčovým nástrojem pro formování myšlení a jednání. Politici, kteří je umí správně použít, získávají výhodu, protože lidé nevidí jasně všechny vrstvy těchto významů. Na první pohled to může vypadat jako běžná politika, ale pod povrchem se skrývá složitá síť asociací a emocí, které jsou vyvolávány konkrétními obrazy, jež zůstávají v myslích jejich posluchačů dlouho po samotném projevu.

Tyto "příběhy" – jako například příběh o „deep state“ nebo „zdi“ – jsou v podstatě výtvory, které nemají základ v realitě, ale přesto ovlivňují realitu, ve které žijeme. Jsou to metafory, které, i když se na ně díváme z hlediska logiky a faktů, stále získávají svou sílu z našeho emocionálního a symbolického myšlení. Takové příběhy zůstávají v paměti jako "Just So Stories" (vytvořené příběhy) – podobně, jak tomu bylo u příběhů Rudyard Kiplinga, které se pokoušely vysvětlit světu podivné jevy.