Byla žena, která byla krásná, měla všechny výhody, ale přesto neměla štěstí. Sice se vdala z lásky, ale láska se rozpadla. Měla hezké děti, ale cítila, že byly na ni jakoby vrženy, a nemohla je milovat. Děti ji sledovaly chladně, jakoby ji obviňovaly z nějaké viny. A ona měla neustálý pocit, že musí něco skrýt. Ale nikdy nezjistila, co to vlastně je. Když byly děti u ní, cítila v centru svého srdce tvrdé místo, které nebylo schopno cítit lásku. I když ostatní o ní říkali, že je skvělá matka a že své děti miluje, ona věděla, že to není pravda. Tato prázdnota, která ji uvnitř tížila, byla tak silná, že i její děti, mezi sebou, věděly, že jejich matka jim nelže jen svými slovy, ale i celým svým chováním.

Děti vyrůstaly v domě, který byl nejen hezký, ale i plný nevyslovené úzkosti. Peníze chyběly, ačkoli rodiče si udržovali zdání bohatství a společenského postavení. Matka, která měla malý příjem, se pokoušela hledat způsob, jak přivést více peněz, ale všechno, co zkoušela, bylo neúspěšné. To ji dovedlo k hlubokému zklamání, které zanechalo stopy v její tváři. Otec, přestože měl dobré vyhlídky, nikdy nedokázal své ambice proměnit v realitu. Oba rodiče byli ve svých přáních a představách o životě nerealističtí, což vedlo k neustálému pocitu nedostatku.

Dům byl tak prosycený touhou po penězích, že tato touha se stala téměř hmatatelnou, jakýmsi tichým pohlcujícím šepotem. Byla slyšet v každém koutě – v nových hračkách, které děti dostaly k Vánocům, v drahých darcích, které nikdy nepřinesly uspokojení. Všichni v domě, včetně dětí, cítili, že tu něco chybí, že ten prázdný prostor je neustále vyplňován nevysloveným voláním: „Musí být více peněz!“ Tento šepot nebyl nikdy vyřčen, ale přesto všichni věděli, že je to pravda. Stejně jako dech, který nikdo nevysloví, a přesto všichni vědí, že se v nás pohybuje.

Jednoho dne malý Paul přišel k matce a zeptal se jí, proč nemají vlastní auto. Proč se musí spoléhat na taxi nebo na auto strýce. Matka s hořkostí odpověděla, že jsou chudí a že otec nemá štěstí. Chlapec ji vyzval, aby vysvětlila, co to štěstí vlastně znamená. Odpověď matky byla vágní, ale ona sama ve svých slovech skrytě vyjádřila hlubokou frustraci, protože v sobě cítila, že štěstí je to, co určuje, zda člověk bude mít peníze, nebo ne. A její manžel, v jejích očích, štěstí neměl.

„Je lepší se narodit šťastný, než bohatý,“ říká matka, a tím odhaluje hluboký paradox své vlastní situace. Bohatství není zárukou dlouhodobé stability, ale štěstí je jakýmsi tajemným klíčem k neustálému získávání. A přesto, jak matka připouští, nikdo vlastně neví, proč jeden člověk má štěstí a jiný ne. Nikdo to nepochopí, nikdo to neodhalí. Štěstí je, podle jejího názoru, neuchopitelný, neviditelný faktor, který je snad větší než veškerý materiální majetek.

Paul, i když je ještě dítě, už touží po něčem, co nedokáže definovat. „Chci mít štěstí,“ říká, a aniž by plně chápal, co to znamená, začne ve své dětské mysli hledat cestu k tomu štěstí. I když se pohybuje v dětském světě, jeho touha je vážná a jeho rozhodnost nezaměnitelná. Při hře na kolébce, v transu, ve kterém se snaží získat kontrolu nad svou představou o štěstí, se pokouší uchopit něco, co se zdá být vzdálené a neuchopitelné.

Ve všech těchto gestech, v těchto touhách a v tomto chování je jasně patrný jeden podstatný prvek – touha po něčem, co přesahuje každodenní realitu. Je to touha po zajištění, po stabilitě, po něčem, co dává životu smysl a naplnění. Avšak i v dětském věku se člověk setkává s tím, že skutečné štěstí je vždy nějakým způsobem zasaženo a znečištěno okolnostmi, které nemá pod kontrolou.

Štěstí v tomto příběhu není jen otázkou náhody, ale i hluboké vnitřní rovnováhy, kterou si člověk musí sám objevit. Není to věc, kterou lze dosáhnout prostřednictvím materiálního bohatství nebo společenského postavení. Je to cosi, co se nachází uvnitř, co je třeba pochopit, respektovat a přijmout.

Jak vnímáme nepřímé důkazy v právních případech: Případ Elliy Grantové

Penderbury lehce položil ruku na ramena zasaženého muže. "Musíš se vzchopit, Freedere," řekl laskavě. "Nepomůžeš sobě ani jí, když se poddáš." Jack zvedl bledý, vyčerpaný obličej k právníkovi. "Je to hrozné, hrozné," řekl chraplavě. "Jaký důkaz mají?"

"Milý, dobrý příteli," odpověděl Penderbury, "jediný důkaz, který má v takovémto případě smysl, je nepřímý důkaz. Kdyby existoval přímý důkaz, mohli bychom testovat věrohodnost svědka. Ale u nepřímého důkazu každý kousek svědectví zapadá do ostatního, každý svědek vytváří další vlákno v pavučině."

"Je to hrozné, je to nemožné, je to šílenství myslet si, že by Ella...," pokračoval Jack, ale Penderbury zavrtěl hlavou. Pustil se do podrobného vysvětlení: "Podívej se na to z právního pohledu, Freedere," začal tiše. "Ella Grantová je v těžké finanční situaci. Podepsala směnku za svou přítelkyni a peníze jsou náhle požadovány. Několik minut po tom, co se to dozvěděla od Isaacsova úředníka, najde v její kanceláři otevřený dopis od právníků plukovníka Daneho, který jí oznámil, že ji učinil svou jedinou dědičkou. Tedy ví, že jakmile plukovník zemře, stane se bohatou ženou. V její kabelce je láhev s kyanidem draselným a té noci, pod rouškou tmy, jede k plukovníkovu domu. U okna knihovny ji vidí plukovníkův hájový správce. Při výslechu se Ella přiznala, že věděla, že plukovník si obvykle sedá u okna, kde si pokládá sklenku portského vína. Co by pro ni mohlo být snazšího, než přidat do vína smrtelnou dávku kyanidu?"

Penderbury pokračoval v detailním přehledu všech okolností: "Je viděna hájovým správcem, který se ji pokusil zadržet, ale ona se mu vytrhla a běžela dolů po cestě k taxíku. Řidič taksíku uvedl, že byla rozrušená, a když se jí zeptal, co se stalo, odpověděla, že zabila muže..."

"Musela myslet na toho hájového správce," přerušil Jack.

"Možná ano, možná ne, ale tuto větu vyslovila. To jsou fakta, Jacku; nemůžeš jim uniknout. Dopis od právníků, který tvrdí, že nikdy nečetla—ale obálka byla otevřená, obsah dopisu zmizel; je pravděpodobné, že by ho nečetla? Láhev kyanidu draselného byla nalezena v její kabelce. Plukovník byl nalezen mrtvý u svého stolu, a příčinou smrti byl kyanid draselný. Svíčka na jeho stole byla převrácena během jeho křečí, a první náznak problémů dostali služebníci, když spatřili hořící papíry na stole, které viděl hájový správce při své cestě zpět. Není pochyb o tom, jaký verdikt vrchní soud vydá."

Proces byl velký a módní. Soudní síň byla plná, lidé se rvaly o poslední místa na galerii. Generální prokurátor Sir Johnson Grey vedl obžalobu a Penderbury měl Jacka Freederu jako svého juniora. Zahajovací proces měl začít v deset, ale když Penderbury a generální prokurátor přišli do soudní síně, bylo již půl jedenácté. Penderbury měl v očích zvláštní lesk a úsměv, který Jacka naprosto udivil. Jack se odvážil podívat pouze na vězněnou ženu, ale nemohl ji déle sledovat.

Případ se vyvinul nečekaným směrem. Generální prokurátor oznámil, že nehodlá předkládat žádné důkazy proti Ellě Grantové. "Včera večer jsem obdržel od Dr. Merrigeta, vynikajícího lékaře z Townville, přísahu, na základě které ho hodlám vyslechnout," řekl generální prokurátor. Dr. Merriget byl na cestách na Blízkém východě, když dostal dopis od plukovníka Daneho, který dorazil právě týden před zahájením řízení. "Plukovník Dane již dlouho podezříval, že trpí nevyléčitelnou nemocí, a proto se rozhodl poradit s Dr. Merrigetem, aby se ujistil. Dopis, který mu poslal plukovník, jsem nyní ochoten přečíst."

Zní to téměř neuvěřitelně: plukovník Dane, vědom si své nevyléčitelné nemoci, se rozhodl vzít si kyanid draselný a ukončit svůj život. Dopis, který napsal Dr. Merrigetovi, potvrzoval jeho záměr. Tímto odhalením se celý případ náhle zkomplikoval a přestal být tak jednoznačný. Dr. Merriget byl přizván k soudu, aby vše objasnil, a nakonec se ukázalo, že veškeré důkazy proti Elle Grantové nejsou tak silné, jak se zdály.

Jack Freeder, který se po tomto případě vrátil z líbánek, byl poslán k dalšímu vysoce sledovanému případu. Po zkušenosti s Ellou Grantovou si ale odmítl vzít na starost jakýkoli jiný případ, kde by se jednalo o nepřímé důkazy. Nakonec se rozhodl, že již nikdy nebude žalovat za vraždu, pokud nebude přítomen na místě činu. Tento postoj vedl k jeho postupnému vzdání se trestního práva. Manželka Jacka Freederu totiž neměla ráda jeho pracovní nasazení.

V oblasti trestního práva je přímý důkaz vždy cennější než nepřímý, ale v některých případech nepřímé důkazy tvoří souvislý a nevyvratitelný příběh. V tomto případě se ukázalo, že i nejednoznačné důkazy, pokud jsou správně interpretovány, mohou být dostačující k dosažení spravedlnosti, přičemž náhody a předpoklady mají své neocenitelné místo. Přesto by měl každý čtenář mít na paměti, že každý důkaz, byť i ten nejméně přímý, je třeba zkoumat v kontextu celého případu a všech jeho okolností.