Jak Donald Trump přetvořil americký sen?

V průběhu americké historie se ideál amerického snu stal neoddělitelnou součástí politické rétoriky. Každý prezident od dob John Adamsa použil tento symbol jako nástroj k mobilizaci národa pro dosažení různých cílů. Ať už šlo o podporu farmářů za Franklin D. Roosevelta, zajištění lepšího života pro příští generace za Harryho Trumana, nebo boj za občanská práva v čase Lyndona Johnsona, americký sen byl neustále prezentován jako klíčový prvek národní identity. A přece, když Donald Trump v roce 2016 oznámil svou kandidaturu na prezidenta, rozhodl se tento sen zcela přetvořit.

Přesto je jasné, že mnozí Američané, zejména afroameričané, nikdy tento sen jako realistický cíl ani nevnímali. Kritici jako Chris Hedges už v roce 2012 označovali americký sen za iluzorní. Uváděli, že místo vize zlepšení života a materiální prosperity je realita pro mnohé jiná — daná korporátními zisky, globalizací a strukturálními problémy, které vedou k nezaměstnanosti, snížení kvality veřejných služeb a narůstajícímu sociálnímu a ekonomickému rozdělení.

Přesto i v době, kdy Trump vedl zemi, byl americký sen pro mnohé stále neuchopitelný. V roce 2019 průzkum veřejného mínění ukázal, že pouze 37 % respondentů věřilo, že americký sen je stále živý, ale pod hrozbou. 27 % jej považovalo za mrtvý, zatímco 51 % uvedlo, že Trumpovy politiky ho spíše ztížily, než aby jej oživily.

Jeho ekonomické politiky, včetně výrazného snížení daní pro korporace a bohaté, však ukázaly jiný rozměr amerického snu. Tento sen byl zjednodušen na přání malého počtu lidí, zatímco průměrní občané stále čelili rostoucí ekonomické nerovnosti. Trump se nepochybně soustředil na to, aby jeho vlastní status bohatého a slavného člověka sloužil jako inspirace pro ostatní. I když mnoho Američanů vědělo, že ekonomická hra je nastavena ve prospěch nejbohatších, stále toužili po této velikosti, kterou Trump představoval. Mnozí začali chápat, že i když jsou pravidla nefér, stále chtějí být bohatí, stejně jako jejich idol.

Trumpova verze amerického snu se tedy nakonec stala pouze představou, která byla stále více přizpůsobována elitám, nikoliv široké veřejnosti. To vyvolalo otázky o tom, zda Trump v podstatě neodebral původní hodnoty amerického snu a místo toho vytvořil nový mýtus — mýtus, ve kterém je úspěch a štěstí dostupné pouze těm, kteří mají dostatek peněz a moci. Tento přístup k moci byl rovněž propojen s Trumpovým autoritářským stylem řízení, což vedlo k jeho politickým srovnáním s historickými postavami, které měly podobné rysy — byť Trump nebyl monarcha, jeho vnímání moci a kontroly bylo v mnohém autoritářské.

Všechny tyto aspekty nás vedou k pochopení, že americký sen, jak ho Trump prezentoval, se stal něčím jiným, než původně zamýšlel. Ideál rovnosti a možnosti pro každého se postupně změnil v nástroj pro udržení moci a privilegium pro ty, kteří už byli na vrcholu. A zatímco Trump pokračoval v obraně tohoto snu pro Ameriku, zůstává otázkou, zda tento sen ještě vůbec dokáže sloužit všem, nebo jestli se stal jen dalším nástrojem pro udržení statusu quo.

Jaké paralely existují mezi Donaldem Trumpem a císařem Kaligulou?

Porovnání historických postav, jako byl císař Caligula a prezident USA Donald Trump, se na první pohled může zdát nevhodné, a přesto existuje několik znepokojivých podobností, které nelze přehlédnout. Oba vládci byli známí svým egocentrickým chováním, osobními excesy a neúctou k autoritám. Jejich chování, byť v odlišných historických obdobích, vykazuje překvapivou podobnost, která ukazuje na nebezpečí, jež může přijít s absolutní mocí.

Caligula, známý svou neúctou k lidské důstojnosti a morálním normám, proslul nejen svou brutalitou, ale i šokujícími sexuálními praktiky, které měly za cíl nejen zneužít ženy, ale i ponižovat jejich manžele. Podle Suetonia, římského historika, Caligula často pořádal hostiny, na kterých pečlivě vyhodnocoval ženy přicházející s jejich partnery, jako kdyby hodnotil otroky. Když ho některá z žen zaujala, pozval ji do své komnaty, aby si s ní užil a následně veřejně diskutoval o jejích fyzických nedostatcích. Tento zcela nihilistický přístup k intimním vztahům měl za cíl nejen uspokojit jeho vlastní touhy, ale také ukázat moc a kontrolu, kterou nad ostatními měl.

Tento vzorec ovládání, který zahrnoval ponižování, se projevoval také v chování Donalda Trumpa. V knize Fire and Fury Michael Wolff popisuje, jak Trump, v rozporu s jakoukoli morální etikou, vychloubal svou schopnost svádět ženy, včetně manželek svých přátel. Byl známý tím, že se snažil přesvědčit ženy, že jejich manželé nejsou tím, kým si myslí, že jsou. Trumpovo chování bylo podobně bezohledné a kalkulující, stejně jako u Caliguly, jehož sexuální hry nebyly jen o uspokojení, ale o demonstraci absolutní nadvlády.

Rovněž jejich chování vůči náboženství vykazuje určité paralely. Caligula, v rámci svého samolibého vládnutí, začal v roce 40 našeho letopočtu zavádět praktiky, které spočívaly v jeho uznání za boha. Nejen že nechal sochy bohů nahradit svou vlastní podobiznou, ale i veřejně se prohlašoval za boha, což vedlo k náboženskému uctívání v Římě. Podobné rysy byly patrné i u Trumpa, který, i když nebyl otevřeně náboženský, se několikrát označil za „vyvoleného“. Během tiskové konference v roce 2019, kdy hovořil o vztazích mezi USA a Čínou, se otevřeně postavil k nebi a prohlásil: „Jsem vyvolený. Někdo to musel udělat, tak to dělám já.“

Další paralelou je jejich podnikatelská povaha a snaha o zisk. Caligula, stejně jako Trump, neustále hledal způsoby, jak zbohatnout, i na úkor morálních a etických hranic. Caligula údajně provozoval nevěstince, které nejenže profitovaly z jeho kontroly nad římským světem, ale dokonce registroval návštěvníky jako „přispěvatele do císařských příjmů“. Trumpovo spojení mezi politikou a byznysem bylo téměř stejně neoddělitelné, přičemž kontroverze kolem jeho finančních zájmů během jeho prezidentského období byly stále častější.

Také jejich přístup k pravidlům, která se jim nelíbila, ukazuje na jejich tendenci manipulovat s realitou. Caligula byl známý svou zálibou v podvodech při hazardních hrách, kdy byl nečestný při hraní kostek. Trumpova posedlost vítězstvím za každou cenu se projevila i v jeho sportovních aktivitách, přičemž i na golfových hřištích měl pověst člověka, který podvádí a manipuluje pravidly, aby vyhrál.

V závěru je nutné zdůraznit, že i když existují znepokojivé paralely mezi těmito dvěma postavami, existují také podstatné rozdíly v historickém kontextu a specifických okolnostech, za kterých působili. Je však jasné, že moc může vést k patologickému chování, které se vyznačuje manipulací, egocentrismem a neúctou k morálce. I v moderním světě je nutné se zamyslet nad tím, jaký vliv má takové chování na společnost a jakým způsobem si lidé vybírají své vůdce.

Jaký je vlastně show Donalda Trumpa?

Trump je především show, která se stala fenoménem. Představení, které je vyprodáno na každém rohu, přitahuje diváky nejen z okruhů, které by člověk očekával, ale i z těch, kteří se jeho politické kariéře vysmívali nebo ji silně kritizovali. Pro Trumpa je to zábava, kterou si užívá, a většina lidí se baví s ním. Mnozí kritici mohou říci, že ti, kdo tuto show nenávidí, jsou vlastně jen závidící, ale většina lidí jí přesto fandí.

Mezi vědci se rozšířil pohled na Trumpův vzestup jako na zjevný příklad pozdního kapitalismu, kde styl převyšuje obsah. Trump je totiž vnímán jako spektákl, jehož hlavním prvkem je zábava, a to nejen pro běžného diváka, ale i pro ty, kteří ho politicky či osobně odmítají. Jeho show, byť se může jevit jako urážlivá, byla přitažlivá a poutavá. K tomu se přidává jeho schopnost vykreslovat své protivníky i sebe sama v komických a nadsazených podobách, což se stalo jedním z klíčových elementů jeho volební kampaně.

Jako zábavná forma umění není Trumpovo vystupování ničím novým. Historie nám ukazuje, jak se již v 16. až 18. století využívali komedianti, kejklíři a další zábavci k tomu, aby přitahovali pozornost napříč společenskými vrstvami. Tato „plynnost“ mezi elitami a populárními vrstvami, kdy se v divadelním prostoru promítal vliv i na politické myšlení, je součástí dědictví, které se nachází i v současném Trumpově fenoménu. Jeho vystupování je zkrátka více o zábavě než o politických myšlenkách, o čemž svědčí i jeho schopnost vystupovat jako mediální postava v rámci televizního formátu, který vždy hledá konflikt a vzrušení.

Otázkou zůstává, zda za tímto spektáklem, za touto mediální maskou, stojí něco skutečného. Psychologové, jako Dan P. McAdams, se pokusili nahlédnout do Trumpovy osobnosti, ale jejich závěr je mrazivý: Trump je v podstatě postava, která neví, proč se chová tak, jak se chová. Pro něho je to vše o vítězství za každou cenu, ale bez hlubšího smyslu. Na rozdíl od běžného člověka, který vytváří svůj životní příběh, Trump zdá se, nic podobného nemá. Vždy je to Donald Trump hrající roli Donalda Trumpa.

Televizní kritik James Poniewozik na tento problém nahlíží jinak: Trump není člověk, je to postava z televizního show. Jakákoli snaha pochopit jeho chování jako psychologii, strategii nebo motivaci vede k nepochopení. Místo toho bychom si měli položit otázku: co by udělala televize? Jaké je její přání? Televize touží po konfliktu, vzrušení, chce víc a víc. Pokud je něco, co může vybuchnout, mělo by to vybuchnout. Je to neustálý hlad po zábavě a napětí.

Avšak pro historiky, kteří se pokoušejí pochopit, jak se člověk s takovým minimálním vzděláním a znalostmi mohl dostat na nejvyšší post v nejmocnější zemi světa, je to záhada. V roce 2019 časopis Time uvedl, že z celé řady nebezpečí, která by mohla být spojena s Trumpovým neznalostmi, se jeho nevědomost jeví jako jedno z největších. Jeho názory na svět jsou ovlivněny jeho zkušenostmi z realitního trhu, kasin a reality show, což z něj činí postavu s velmi omezeným chápáním složitějších záležitostí.

Trumpova neznalost historie byla šokující nejen pro Američany, ale i pro zbytek světa. Když navštívil Pearl Harbor, místo známé každému americkému školákovi jako symbol důležité historické události, zdálo se, že o této události nemá žádné znalosti. Podobně jeho výrok o francouzské historii vojenských vítězství, když se setkal s prezidentem Macronem, naznačil, že jeho historické vědomosti jsou minimální. Zatímco svět se neustále měnil, Trump zůstal v jakémsi trvalém přítomném okamžiku, bez jakéhokoli zájmu o minulost.

To vše, co bylo uvedeno, nám ukazuje, že Trumpova politická kariéra a jeho vystupování na veřejnosti nejsou o hlubokých znalostech nebo zkušenostech. Je to hlavně o postavě, kterou vytvořil a o show, kterou jeho voliči a diváci vnímají jako fascinující. Historie a politická realita jsou v tomto případě až na druhém místě.