V nastavení vašeho telefonu najdete funkci „Digitální pohoda a rodičovské kontroly“, která vám ukáže, kolik času trávíte v aplikacích. Stačilo mi jen málo úsilí, abych zjistil, že trávím mnohem více času, než bych si býval myslel, hraním Sniper 3D. Většinu dní jsem tuto hru hrál až dvě hodiny a někdy jsem jí věnoval i čtyři hodiny. Všechno tohle bylo při sezení s rodinou, když jsme sledovali film. Každá mezera byla zaplněna; čekání na stažení softwaru, ležení v posteli před spaním, stání ve frontě na kávu. Bylo to šílené! Tento čas strávený před obrazovkou omezoval mé interakce s rodinou a klidně bych mohl říci, že to vedlo i k tomu, že jsem jedl svačiny bez jakéhokoli přemýšlení, zatímco jsem hrál tuto nekonečnou, myslní vyčerpávající hru. Rychle jsem se stával jedním z předních hráčů na světě, několikrát jsem se dostal na první místo. Vyhrával jsem hru, ale ztrácel rodinu a svou mysl! Nakonec jsem musel skončit s tímto „výzkumem“ a hru smazat. Otázka, kterou jsem si musel položit, byla: „Co mě to stálo?“

I když hra samotná nic nestála a já jsem se zdržel utrácení centu za upgrady nebo denní pokroky, které mi byly nabízeny, stálo mě to obrovskou cenu. Za rok jsem strávil 1095 hodin hraním, což odpovídá asi třem hodinám denně po celý rok. Pokud vezmeme průměrnou hodinovou mzdu v Austrálii 34,96 dolaru, přišlo mě to na částku před zdaněním 38 281 dolarů. Ale cena, kterou jsem zaplatil, byla mnohem větší než finanční. Největší cenu jsem zaplatil za vztahy s rodinou, které potřebovaly určitou léčbu, protože jsem často věnoval více času své hře než jim. Vím, že i respekt mých dcer klesl. Často se mě ptaly: „Je to ještě výzkum, tati?“ Na což jsem odpovídal: „Samozřejmě,“ a v očích jsem cítil určitou vinu. Jednoho dne přišel přítel neohlášený a vyrušil mě, když jsem se právě chystal získat milion v časovaném turnaji. Křikl jsem: „Nepožádej mě teď o nic!“ aniž bych zvedl oči od obrazovky. Tehdy jsem si uvědomil, že hra musí skončit. To nebylo vůbec jako já. Stal jsem se závislým hlupákem. Přesto se odpouštím a i vy byste měli. Ale zanechat toho je nezbytné.

Musíte pochopit, že hry, sociální média, televize a všechny její soutěže a dramata jsou navrženy tak, aby spustily vaši dopaminovou reakci. Chtějí váš čas a soustředění, a nenechte se zmást. Vědí přesně, jak toho dosáhnout. Málokdo si opravdu uvědomuje, že chytré telefony a platformy sociálních médií nás proměňují v opravdové závisláky. „Cítím obrovskou vinu,“ přiznal Chamath Palihapitiya, bývalý viceprezident pro růst uživatelů na Facebooku, před publikem studentů Stanfordu. Odpovídal na otázku o své účasti na využívání spotřebitelského chování. „Krátkodobé, dopaminem řízené zpětné vazby, které jsme vytvořili, ničí to, jak funguje společnost,“ vysvětlil. Palihapitiya v této přednášce zdůraznil něco, co většina z nás ví, ale málokdo si to opravdu uvědomuje. Chytré telefony a platformy sociálních médií nás mění v opravdové závisláky. I když může být snadné tuto tvrzení odmítnout jako hyperbolu, platformy jako Facebook, Snapchat a Instagram využívají stejný neurální okruh, jaký používají hrací automaty a kokain, aby nás udržely v používání jejich produktů co nejdéle.

Pokud jste někdy ztratili svůj telefon, možná jste zažili lehkou paniku, dokud ho nenalezli. Asi 73 % lidí tvrdí, že tento druh úzkosti zažívá, což dává smysl, když vezmeme v úvahu, že dospělí v USA stráví v průměru 2–4 hodiny denně na svých zařízeních, tedy více než 2 600 doteků denně. Stali jsme se tak úzce propojeni s našimi digitálními životy, že někdy máme pocit, že naše telefony vibrují v kapsách, i když tam ve skutečnosti nejsou. Pokud si myslíme, že chytré telefony, hry, aplikace a sociální média ovládají náš život, měli bychom si to přehodnotit. Nejsou to ony, kdo potřebuje pomoc, ale my. My jsme těmi, kteří předáváme svou moc druhým. Poddali jsme se vlastním psychickým hrám, které ospravedlňují naše zbytečné trávení času.

A tady je ta největší psychická hra, kterou hrajeme. Lidé tomu dávají různá jména: přetížení, stres, obavy, strach, prokrastinace, zaseknutí se nebo snaha překonat mentální překážky. Všechno to nakonec spočívá v jednom: STRACHU! Z mých dlouholetých zkušeností z koučování a konzultací jsem zjistil, že většina problémů lidí má neviditelnou cenu, které si jsou zcela vědomi, ale nikdy ji nevyčíslí. Tato cena je čas. Čas, který jsme ztratili kvůli stresu a strachu. Čas, který jsme ztratili kvůli úzkosti, frustraci a depresi. Čas, který se již nikdy nevrátí, když zmeškáme příležitosti kvůli strachu a prokrastinaci. Věřím, že většina lidí nedoceňuje svůj čas natolik, aby si uvědomila, že ztráta času a smyslu může být tou největší cenou, kterou si můžeme zaplatit. Veškerý odpor k růstu je strach a strach můžeme najít pouze v našem nevědomí.

Je přirozené, že lidé mají tendenci vyhýbat se růstu a změnám. Nazvěme to „přirozenou tendencí“ nebo „sebe sabotážím“, ale všichni máme skleněný strop, který se bojíme prorazit. Na nějaké úrovni se všichni bojíme růstu. Ať už se to projevuje zpomalováním, nečinností nebo pasivní sabotážní strategií, odpor ke změně je přítomen. Co je ale důležité si uvědomit, je fakt, že změny přicházejí zevnitř. Ty největší změny v životě se stanou až tehdy, když jsme připraveni odstranit neurologické bloky, které nás zastavují.

Jak efektivně organizovat svůj čas: Tajemství metod prioritizace úkolů

Metody efektivní organizace času jsou dnes vysoce ceněny. Každý z nás se někdy ocitne v situaci, kdy se množství úkolů a povinností zdá být nepřekonatelné. Jak tedy uspořádat náš den, aby jsme stihli vše, co je skutečně důležité, a přitom se necítili přetíženi? Odpovědí může být jednoduchá, ale efektivní metoda, kterou vytvořil Lee, poradc na efektivitu v oblasti podnikání, a která se v praxi osvědčila jako neocenitelná. Tento přístup vychází z velmi jednoduchého principu: limity zlepšují produktivitu.

Lee navrhl jednoduchý, ale důmyslný způsob prioritizace úkolů, který si vyzkoušel i Charles Schwab, ředitel Bethlehem Steel. Schwab aplikoval Leeho principy ve své společnosti a po třech měsících zjistil, že výsledky jsou ohromující. Tento přístup spočíval v sepsání seznamu šesti hlavních úkolů na den, které se měly stát prioritou a vše ostatní bylo buď odloženo, nebo zapomenuto. V jednoduchosti spočívá síla.

Po třech měsících implementace této metody ve své společnosti Schwab Leeho ocenil částkou $25 000 – což by dnes bylo ekvivalentní částce okolo $400 000. Tato suma, přestože byla v té době nesmírně vysoká, svědčí o tom, jak velký vliv měla efektivní organizace času na růst a rozvoj podniku.

Metoda, jak ji Lee navrhl, zcela přirozeně spočívá v principu limitace: omezit počet úkolů na těch šest, které jsou skutečně zásadní. Tento princip není jen náhodný – je to technika, která nám pomáhá udržet se soustředěni na to nejdůležitější. Mnozí z nás si však kladou otázku, proč zrovna šest úkolů? Odpověd je prostá: Nejde o počet, ale o omezení celkového počtu úkolů, které se mají udělat. Pokud bychom si zvolili pět nebo sedm úkolů, metoda by stále fungovala stejně dobře.

Na tomto principu je fascinující i to, jak je možné odložit méně důležité úkoly a přesto dosahovat lepších výsledků. Například Warren Buffet, další podnikatelský magnát, vytvořil podobný princip zvaný 25-5 pravidlo, které vyzývá k tomu, abychom se soustředili na pět klíčových úkolů a vše ostatní ignorovali. Tato filozofie nás varuje před jedním velmi častým problémem – rozptýlením. Pokud se soustředíme na příliš mnoho věcí, nikdy nedosáhneme skutečného pokroku v žádné z nich. Rozptýlení vede k frustraci, ztrátě času a nakonec i ke zklamání.

Když už tedy máme stanovený konkrétní seznam úkolů na den, klíčové je přistoupit k němu s maximální koncentrací. Doporučovanou technikou je napsat si seznam úkolů na následující den již večer předtím. To nám pomůže ráno nastartovat den s jasným cílem a zamezí nám to rozhodovací únavě. Podobně jako Rebecca Soni, trojnásobná olympijská medailistka, která plánuje každý svůj den dopředu, abyste se ráno nemuseli rozhodovat o tom, co dělat, a to znamená, že máte více energie na samotnou práci.

Důležitým krokem v tomto procesu je i to, jak nakládáme s časem na konci každého dne. V mém vlastním systému 5x5 To Thrive si každý večer věnuji pět minut a zapíšu si seznam úkolů, které bych mohl stihnout příští den. Tento seznam dělím do tří kategorií: Musím udělat, Mám zájem udělat a Co mě znepokojuje. Tyto kategorie mi umožňují soustředit se na nejdůležitější úkoly, ale také pomáhají snížit úzkost tím, že si zaznamenám věci, které mě tíží, ale nemusím je dělat okamžitě.

Není nutné mít všechny úkoly v papírové podobě. Mnozí z nás dnes využíváme digitální technologie, které nám usnadňují tento proces. Pomocí digitálních nástrojů, jako jsou textové soubory, si můžeme své seznamy upravit kdykoli a kdekoli. A co je důležité – nemusíme se bát ani nedokončených úkolů. Naopak, tyto úkoly se přesunou do seznamu pro následující den a tím pádem nikdy nezůstávají zapomenuty.

Pokud se nám tento proces zdá příliš složitý nebo pokud máme pocit, že není dostatečně efektivní, je dobré se zaměřit na jednoduchost. Čím méně úkolů si stanovíme, tím více času máme na jejich dokončení. Tento jednoduchý princip může výrazně zlepšit naši schopnost se soustředit a vykonávat práci s větší efektivitou.

Tato metoda má svůj význam nejen v pracovní sféře, ale i v osobním životě. Lidé, kteří dokážou efektivně využívat svůj čas, si zpravidla užívají vyšší životní spokojenost, dosahují více ve své kariéře a mají lepší rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. Zkrátka, schopnost se soustředit na to podstatné je klíčem k dosažení životních cílů a vyhnutí se prokrastinaci a stresu.

Důležitá je rovněž schopnost věnovat se skutečnému odpočinku. Při efektivní organizaci času není důležité jen to, co všechno stihneme, ale i to, jak si uděláme prostor pro odpočinek a regeneraci. Každý z nás má 24 hodin denně, ale pokud se nezaměříme na správné rozdělení těchto hodin mezi produktivní práci a relaxaci, naše produktivita klesne a ztrácíme schopnost se soustředit.

Jaký odkaz zanecháme za sebou?

Kolik lidí bylo třeba se narodit v naší rodové linii, než jsme se dostali do tohoto okamžiku, kdy čteme tuto knihu? Kolik generací muselo projít, než jsi tu teď, ztělesněním jejich historie a jejich příběhu? A co po nich zůstalo? Jaký odkaz zanechali? Případně jaký odkaz vůbec můžeš zanechat ty sám?

Když se podíváme zpět, na všechna ta jména, která formovala naši rodinu, otázka zní: co nám po nich zůstalo? Nějaké památníky? Majetky? Rodinné dědictví? Obraz Moneta nebo krajina od Toma Robertse? Dědictví v podobě malby, kterou namalovala babička, nebo dokonce kniha, kterou napsali naši předkové? Rodinné jmění, či nějaký byznys? Co všechno je součástí toho, co zůstalo? A odpověď je jednoduchá, ale zároveň hluboká: Ty! Jsi živoucím odkazem. Ty jsi ztělesněním veškerého úsilí, které předchozí generace do tebe vložily. A to je, podle mě, smysl života – být tím odkazem pro všechny ty, kteří přišli před námi. A to nás přivádí k třetí, a možná nejdůležitější otázce.

Co po sobě zanecháme my? Jaký odkaz zanecháme světu, až projdeme touto životní cestou? Co bude naším dědictvím, až už tu nebudeme? Jaké hodnoty a vize předáme dál? Zanecháme po sobě jen materiální bohatství, nebo něco hlubšího, co bude mít skutečný a trvalý význam? Odpověď na tuto otázku ukazuje sílu a smysl našeho života.

Mnozí z nás, když se ptáme, co děláme, většinou začnou vyjmenovávat svoje pracovní pozice nebo předčítat životopis. Většina lidí, když se mě ptá, co dělám, odpoví: „Je to kouč a trénuje lidský mozek. Pomáhá lidem změnit problémy ve způsobech, jakými přemýšlí. Pomohl lidem, kteří trpěli úzkostmi a depresemi, úplně zmizet. Některým lidem pomohl stát se bohatými, moudrými, šťastnými. Napsal několik knih a je mistrem trénování NLP, koučů, řečníků a školitelů." To jsou způsoby, jakými dělám to, co dělám. Ale kdo opravdu jsem? Můžeme říct, že jsem někdo, kdo se opravdu stará o budoucnost lidstva. Záleží mi na tom, co naši lídři udělají v příštích tisíci letech. Chtěl bych přispět k tomu, aby byl svět laskavější, a proto i moje knihy, videa a školení mají za cíl změnit způsob, jakým lidé přemýšlí. Snažím se vytvořit svět, kde budou lidé jednat s větší ohleduplností a soucitem, protože věřím, že právě to může změnit náš svět k lepšímu.

Otázka, kterou bychom si měli položit, není „Co děláš?“, ale „Proč to děláš?“ Když se zamyslíme nad tím, proč děláme to, co děláme, můžeme najít smysl a vyšší motivaci. Pokud chceme dosáhnout větších výsledků, musíme najít větší důvod. Když najdeme svůj důvod, bude pro nás snazší dosáhnout větších a lepších výsledků. Uvědomíme si, že život není o tom, co děláme, ale proč to děláme.

Pokud máme své poslání, pak naše práce nikdy nebude jen povinností, ale stane se součástí našeho životního smyslu. Být součástí něčeho, co má vyšší cíl, nám dává energii. Zatímco někdo jde do práce, protože musí, jiný v práci najde smysl a radost. Jak říká Steve Jobs: „Jediný způsob, jak dělat skvělou práci, je milovat to, co děláte." A právě láska k práci je to, co z nás dělá úspěšné a spokojené lidi.

Když máme vášeň pro to, co děláme, prožíváme stav „flow“, jak jej popisuje Mihaly Csikszentmihalyi. Tento stav, kdy jsme naplno soustředění, kreativní a nápady nám plynou snadno, je klíčem k dosažení výjimečných výsledků. Každá práce, která nás baví, nás energizuje a zvyšuje naši produktivitu. Každý úkol, i ten nejjednodušší, je v tomto stavu naplněn smyslem a uspokojením.

Tento přístup k práci nám ukazuje, jak důležité je najít to, co nás skutečně naplňuje. Děláme-li práci, která nás baví, stává se náš život více propojeným s našimi hodnotami a osobním posláním. Jakmile najdeme práci, která nám dává smysl, není už pro nás těžké se do ní ponořit a dosahovat v ní skvélé výsledky. Vážně se vyplatí hledat nejen práci, ale právě to, co nás motivuje.

Mnozí z nás nevíme, co bychom měli dělat, dokud si neuvědomíme, proč to děláme. Když se nám podaří najít tento důvod, zjistíme, že naše životy budou naplněny smyslem, vášní a spokojeností.

Jak využít svůj čas k dosažení úspěchu: Systém 5x5 pro zlepšení produktivity
Jaké bylo skutečné důvod chování George Edicotta?
Jak správně začít s Pythonem a co je potřeba vědět