Jaký dopad má digitalizace na trh práce a co to znamená pro pracovníky a ekonomiku?

Studie napříč zeměmi OECD ukazují, že významná část pracovníků působí na trzích práce s vysokou mírou koncentrace zaměstnavatelů. Přibližně osm procent pracovníků je na trzích s mírnou koncentrací a jedenáct procent na trzích vysoce koncentrovaných, což znamená omezenou konkurenci mezi zaměstnavateli a tedy i menší vyjednávací sílu zaměstnanců. Tato situace je zvláště zřejmá v rurálních oblastech a v některých profesích, například mezi zdravotnickými pracovníky. Růst monopsonní síly na trhu práce je tématem rostoucího zájmu a znepokojení, což potvrzují i četné akademické studie.

Přestože je stále obtížné získat zcela přesné statistiky, které by zachytily všechny aspekty digitální disintermediace práce, novější průzkumy a data naznačují rostoucí trend práce na dohodu nebo v rámci platformové ekonomiky. Ve Spojeném království například počet samostatně výdělečně činných osob do roku 2020 významně vzrostl a současné průzkumy ukazují, že přibližně 15 % pracovních sil pravidelně využívá gig economy platformy. Podobně i v USA se podíl pracovníků v alternativních pracovních uspořádáních postupně zvyšuje, přičemž nedávné průzkumy odhadují, že nezávislí pracovníci tvoří až třetinu pracovní síly.

Další důležitou stránkou je investování do kapitálu, ať už lidského nebo fyzického. Platformoví pracovníci často musí investovat do vlastního vybavení, a to jak technického, tak například do vozidel, které používají při práci. V mnoha případech však tyto investice nejsou dostatečně zaznamenávány v oficiálních statistikách, zvláště pokud se část příjmů pohybuje v neformální ekonomice. Platformy sice některé aspekty regulují a nabízejí například financování nebo pojištění, nicméně celkový rozsah těchto investic zůstává nejasný a pravděpodobně je nižší, než kdyby pracovníci byli zaměstnáni formálně. Podobně je to i s investicemi do vzdělání a rozvoje dovedností – bez vlastní iniciativy a podpory těchto pracovníků se tyto investice neuskuteční, což může vést k nižší úrovni lidského kapitálu v ekonomice jako celku.

S nástupem digitalizace a zejména v období pandemie se významně zvýšil

Co znamená „bezplatné“ v digitální ekonomice a proč je to problém pro ekonomickou teorii?

Ekonomická teorie je postavena na konceptu směny – transakcí, které mají měřitelnou peněžní hodnotu. Mnoho základních ekonomických modelů pracuje s předpokladem, že produkce a spotřeba jsou vázány rozpočtovým omezením, zpravidla vyjádřeným v penězích. Existuje však i jiné omezení – časové. A to je neúprosné. Zatímco finanční omezení může být flexibilní, čas máme všichni stejný – 24 hodin denně. Lidé proto začínají uvažovat ne o tom, co si koupí, ale co během dne stihnou.

S příchodem digitálních technologií se hranice mezi časem a penězi, mezi domácí produkcí a trhem, začínají rozplývat. Práce z domova, online bankovnictví, streamování nebo digitální vzdělávání – všechny tyto činnosti jsou dnes zprostředkovány technologiemi a často nejsou nijak zachyceny v tradičních ekonomických statistikách. To znamená, že současné nástroje měření ekonomické aktivity často přehlížejí rozsáhlou část skutečné produkce a spotřeby, jež se odehrává mimo sféru přímých finančních transakcí.

Například domácí práce, péče o děti či vaření, byly od počátků národních účtů (SNA) systematicky ignorovány, protože nevstupují do oběhu peněz. Avšak jejich ekonomická hodnota je nesporná. Pokud bychom je započítali, historické trendy produktivity by se značně změnily. Nárůst dvoupříjmových domácností od 60. let by nevypadal jako výrazné zrychlení ekonomického růstu, ale spíše jako přerozdělení práce z domácí sféry do tržní.

Digitální technologie tento vývoj dále posilují. Vzniká celá třída domácí digitální produkce – od práce na dálku přes výrobu obsahu až po uživatelské inovace. Přesto neexistuje dostatek dat, která by tyto aktivity zachycovala s dostatečnou přesností a pravidelností. Nejenže se tím zkresluje obraz o skutečném fungování ekonomiky, ale zároveň to odrazuje technologické inovace, které by mohly být zaměřeny na zlepšení domácí produkce, nikoli pouze na monetizaci pozornosti.

Zásadní problém nastává v momentě, kdy jsou digitální služby nabízeny „zdarma“. Jak může být ekonomická teorie zal

Jak se upravují cenové indexy a jaký význam má uživatelská inovace pro národní účetnictví?

John Lourenze Poquiz (2023) například použil ceny prémiových verzí online produktů (zpravodajství, videohovory, osobní e-mail) k odhadu hodnoty jejich bezplatných komponent pomocí hedonické regrese. Tento přístup je v rámci národních účtů známý a připomíná metodu, kdy se pro veřejné služby používá cena dostupných komerčních substitutů tam, kde není přímo pozorovatelná tržní cena. I tak však tento způsob zahrnuje pouze část přínosu pro spotřebitelskou pohodu, která zůstává mimo dosah tradičního měření národních účtů. Podle Poquizova odhadu se hodnota tří kategorií bezplatných digitálních produktů ve Velké Británii v roce 2020 pohybovala mezi 6,1 a 22,7 miliardami liber, přičemž jejich růst předčil růst reálných spotřebitelských výdajů o 0,07 až 0,12 procentního bodu. Tento model představuje jakýsi kompromis mezi světem národních účtů a světem spotřebitelské pohody, avšak jejich prolínání je nevyhnutelné.

Navíc není možné automaticky předpokládat, že bezplatné digitální produkty vždy zvyšují spotřebitelskou pohodu. Kromě negativních dopadů, jako je závislost či škody ze sociálních sítí, Lukasz Rachel (2024) upozorňuje, že přílišná konzumace těchto produktů může celkovou pohodu snížit, pokud hodnota času stráveného online převáží hodnotu méně online aktivit a spotřeby mimo digitální svět. Tržní mechanismus může být neoptimální právě proto, že nulová cena digitálních produktů zkresluje rozhodování spotřebitelů.

Pokud je cílem zahrnout digitální pohodu do HDP, aby se lépe odrážela ekonomická pohoda, mělo by se zároveň brát v potaz i široké spektrum dalších faktorů ovlivňujících spotřebitelskou pohodu – od hodnoty veřejných statků, jako jsou parky či obrana, až po externality jako znečištění a ztrátu biodiverzity. Je otázkou, zda je správné oceňovat tyto faktory podle marginálních cen, jako jsou například diamanty, nebo podle jejich skutečných stínových cen, například u pitné vody. Odpovědi na tyto otázky zůstávají stále otevřené a vyžadují další výzkum.

Vedle komerčně produkovaných bezplatných digitálních produktů je dalším fenoménem uživatelská inovace, která představuje významnou, často nezdokumentovanou kategorii tvorby hodnoty. Uživatelská inovace znamená, že samotní uživatelé vytvářejí nové produkty či služby, jež rozšiřují možnosti produkce a spotřeby, a nezahrnují pouze substituci stávajících výrobků. Tito inovátoři často své nápady buď bezplatně sdílejí, nebo je komerčně využívají až později.

Pojem uživatelské inovace, rozpracovaný především v oblasti managementu a vědecké politiky, byl poprvé významně zkoumán Ericem von Hippelom již v 70. letech 20. století. Jason Potts (2023) navrhuje označení „von Hippelova inovace“ a uvádí několik charakteristik těchto inovátorů: disponují specifickými tacitními znalostmi o potřebách, nejsou motivováni velkými tržními příležitostmi, jsou ochotni investovat čas a riskovat, nepotřebují vysoké finanční investice, využívají ekosystém společných zdrojů a informací bez transakčních nákladů na patenty a obvykle nemají ziskové cíle.

Typickým příkladem je vznik skateboardu, kdy si uživatelé upravili kolečkové brusle, nebo také inovace v oblasti zdravotních pomůcek, které byly vytvořeny na základě reálných potřeb uživatelů a často se neujaly v komerčním prostředí kvůli malé cílové skupině. Například 3D tištěná protéza ruky, vyvinutá prostřednictvím online spolupráce mezi karpenterem z Jihoafrické republiky a výrobcem z USA, radikálně snížila cenu z desítek tisíc na desítky dolarů a pomohla tisícům lidí. Regulace však může inovacím klást překážky, například pokud by se přidaly senzory vyžadující lékařské schválení.

Hraniční čára mezi uživatelskou inovací doma a inovací v rámci placené práce je často nejasná a odhad jejího rozsahu či hodnoty je náročný. Většina dostupných dat pochází ze sondážních průzkumů. Výzkumy von Hippela a jeho spoluautorů ukazují, že podíl domácností, které se věnují inovacím, se pohybuje od 1,5 % v Jižní Koreji až po 9,5 % v Rusku.

Pochopení významu jak kvalitativní úpravy cenových indexů, tak uživatelské inovace je zásadní pro posun v měření ekonomické pohody a rozšíření národních účtů o nové dimenze, které lépe reflektují současné ekonomické a společenské realie digitálního věku.

Jak digitalizace a nové technologie mění ekonomiku a firmní výkonnost?

Digitální technologie a pokročilé informační systémy zásadně transformují globální ekonomiku, což lze pozorovat nejen na úrovni jednotlivých firem, ale i v makroekonomickém měřítku. Vliv mobilních technologií od roku 2000 do roku 2017 výrazně přispěl k ekonomickému růstu, přičemž rozvoj digitálních platforem a big data optimalizují výkonnost podniků a mění tradiční obchodní modely. Tyto nástroje umožňují firmám lépe analyzovat trh, přizpůsobit nabídku a zefektivnit výrobní procesy, což posiluje jejich konkurenceschopnost v rámci globálních dodavatelských řetězců.

Fenomen globálního propojení, známý jako „velké sbližování“, doprovázejí i nové formy specializace, kdy se výroba a služební procesy rozdělují na různé geografické lokace podle jejich konkurenčních výhod. Tento proces ovlivňuje nejen tradiční obchod se zbožím, ale stále více i obchod s úkoly a službami, které lze automatizovat či digitalizovat. Rychlý rozvoj robotizace a automatizace představuje revoluci v pracovním trhu, kde tradiční manuální práce ustupuje do pozadí a roste poptávka po kvalifikované práci v oblasti IT a řízení komplexních systémů.

Zároveň se mění i charakter práce. Home office a flexibilní pracovní režimy se ukázaly jako efektivní formy organizace, které nejen zvyšují produktivitu, ale přispívají i k lepší rovnováze mezi pracovním a soukromým životem. Tento trend vyvolává otázky o budoucnosti pracovních prostor a role fyzické kanceláře ve firemních strukturách.

Kromě technologických změn je třeba brát v úvahu i environmentální aspekty ekonomického rozvoje. Koncept zelené ekonomiky a nízkouhlíkového růstu nabývá na významu, zejména v souvislosti s globálními závazky k udržitelnosti a klimatu. Národní strategie, které integrují environmentální kapitál do ekonomických modelů, podporují rovnováhu mezi růstem a ochranou přírodních zdrojů.

Všechny tyto fenomény poukazují na komplexní povahu současné ekonomiky, kde se prolínají technologie, sociální faktory i environmentální výzvy. Pro čtenáře je důležité chápat, že digitální transformace není pouze technickou otázkou, ale zásadní změnou v organizaci práce, hodnotovém řetězci i strategii firem a států. Významné jsou rovněž otázky měření ekonomické výkonnosti, kdy tradiční ukazatele GDP nezachycují plně hodnotu digitálních a nehmotných aktiv ani kvalitu života.

V kontextu této transformace je proto nezbytné sledovat nejen technologický vývoj, ale také sociální dopady, včetně změn v pracovních modelech a důvěře, a environmentální souvislosti, které formují dlouhodobou udržitelnost růstu. Ekonomické modely a statistiky musí být proto neustále aktualizovány a přizpůsobovány realitě digitální a ekologické éry, aby poskytovaly relevantní informace pro tvorbu politik a firemních strategií.

Jak měřit hodnotu digitálních služeb a nehmotného kapitálu v moderní ekonomice?

Digitální ekonomika přináší zásadní výzvy do tradičních ekonomických měření. Produkty a služby často nejsou přímo prodávány, ale jsou dostupné zdarma, což ztěžuje stanovení jejich skutečné hodnoty a dopadu na celkovou ekonomickou pohodu. Tradiční ukazatele, jako hrubý domácí produkt (HDP), často nedokážou plně zachytit hodnotu těchto nových forem produkce, zejména v oblasti digitálních služeb, které jsou pro uživatele často neocenitelným zdrojem blahobytu, i když jsou nabízeny zdarma.

Výzkumy, jako ty prováděné Brynjolfssonem a jeho kolegy, se zaměřují na způsoby, jak změřit vliv bezplatných digitálních produktů na reálnou spotřebu domácností a celkovou ekonomickou efektivitu. Jedním z nástrojů jsou masivní online experimenty, které pomáhají odhadnout změny v subjektivním vnímání blahobytu uživatelů. Tyto studie ukazují, že bezplatné digitální služby významně přispívají k zlepšení kvality života, přestože nejsou explicitně zahrnuty do tradičních ekonomických statistik.

Dalším klíčovým tématem je měření nehmotného kapitálu – aktiv, která nejsou fyzická, jako jsou software, organizační know-how, inovace a digitální data. Tyto prvky tvoří významnou část současných investic firem a jejich dopad na produktivitu je často podhodnocen. Brynjolfsson a Hitt ukazují, že informační technologie nejen zlepšují výpočetní kapacitu, ale také zásadně transformují organizace a jejich výkon. Intangibilní aktiva tak představují jádro růstu v moderních ekonomikách.

Ekonomové rovněž zkoumají tzv. attention economy – ekonomiku pozornosti – kde hodnotu nezískává jen samotný produkt, ale i pozornost uživatele, kterou digitální služby získávají. Tato oblast vyžaduje nové metody analýzy a měření, protože pozornost je vzácný a cenný zdroj, jehož efektivní využití je klíčové pro úspěch v digitálním prostředí.

Důležitým aspektem pro pochopení dynamiky moderní ekonomiky je také rostoucí deflační tlak, který vyplývá z dostupnosti bezplatných digitálních služeb. Tento tlak ovlivňuje cenové indexy a vyžaduje aktualizaci nástrojů pro měření inflace a ekonomického výkonu.

Je nezbytné chápat, že hodnota digitálních produktů a nehmotného kapitálu není pouze otázkou tržních cen, ale i jejich schopnosti přinášet užitek a zvyšovat kvalitu života. Tradiční ekonomické modely musí být proto doplněny o měření subjektivního blahobytu, pozornosti a dalších nemateriálních faktorů, aby odrážely skutečný stav ekonomické prosperity.

Proto je klíčové, aby se ekonomové, tvůrci politik i podnikatelé zaměřili na vývoj nových měřítek a analýz, které reflektují tuto komplexitu a zároveň poskytují užitečné informace pro rozhodování v digitální éře. Digitální produkty a služby nejsou pouze ekonomickými statky, ale také nositeli hodnoty, které je třeba adekvátně integrovat do našeho porozumění ekonomice.