Co znamenal tyranský režim Caliguly pro senátory a jeho vnímání moci v Římě?

Cassius Dio zaznamenává událost, která byla pro Caligulu významná, ačkoliv se o ní nikdy podrobněji nerozepisuje. Jde o záhadné okolnosti kolem spiknutí, o němž se domníváme, že by mohlo jít o rozsáhlou intriku zaměřenou proti císaři, ačkoliv není jasné, zda byla skutečně takto organizována. Když se ale podíváme na události, které následovaly, je evidentní, že něco závažného se muselo stát. Caligula totiž pronesl proslov na adresu senátorů, který odhaluje klíčové momenty jejich viny a aktivního zapojení do politických vražd a intrik.

V reakci na tento proslov senátoři přistupují k povrchním gestům, aby ukázali svou loajalitu vůči císaři. Nabízejí oběti na jeho Clemency, což jen ukazuje jejich prázdné pokusy o smíření s ním, které postrádají jakoukoliv skutečnou upřímnost. To vše pouze potvrzuje, že pro ně byl Caligula jen nástrojem, kterého se snažili ovládat. Zároveň tím začíná další intrika, tentokrát zahrnující Caligulovy sestry a vysoce postavené muže, jako byl Marcus Aemilius Lepidus. Tento spiknutí vedlo k jejich popravám nebo vyhnanství, a ještě více prohloubilo Caligulovo vnímání senátorů jako zrádců.

Tento vývoj událostí ukazuje, jak měl Caligula ke svému okolí zcela neosobní vztah. Uvědomil si, že jeho postavení císaře neznamenalo ochranu, ale spíše neustálý boj o přežití mezi těmi, kteří ho obklopovali. Senátoři byli, i když se k němu chovali jako k bohu, jeho smrtelnými nepřáteli. Zároveň to ukazuje i to, jak fungovala politika v Římě – vláda jednoho člověka znamenala totální dominanci nad ostatními, kde láska a úcta byly povrchní a přetvářka všudypřítomná.

Jako pomstu za svou ztracenou rodinu a zrazený důvěru, začal Caligula systematicky ponižovat a trestat senátory. Posílal je do dolů, donutil je bojovat jako gladiátoři, a dokonce je terorizoval tím, že je v noci volal k sobě do paláce. Každý jeho krok měl za cíl ponížit a připravit senátory o jejich poslední zbytky moci. I přesto, že jeho vláda byla plná násilí a tyranie, zůstává jeden z nejhorších císařů, protože v jeho očích šlo o naprostý boj o přežití v prostředí, které neuznávalo žádné ctnosti.

V případě s mušlemi na pláži, kdy Caligula nařídil svým vojskům, aby místo invaze do Británie sbírali mušle, se nabízí několik výkladů. Někteří historici tvrdí, že došlo k chybnému překladu vojenského termínu a místo mušlí šlo o stavební objekty, ale to vypadá jako příliš násilná interpretace. Aloys Winterling ve své biografii navrhuje, že sbírání mušlí bylo záměrné ponížení vojáků, kteří odmítli překročit Lamanšský kanál a bojovat. Ačkoliv tento výklad může být v souladu s Caligulovou touhou po ponižování, zůstává nejasné, zda to bylo skutečně motivováno nějakou vojenskou rebelií.

Caligula ovšem nepotřeboval skutečný důvod k trestání nebo ponížení kohokoli ve své blízkosti. V jeho očích šlo o absolutní moc, kterou mohl využít k jakémukoliv účelu, ať už to bylo zcela iracionální, nebo ne. Možnost zneužít moci nad ostatními mu dávala pocit bezpečí, ale zároveň jej izolovala a vedla k jeho naprosté ztrátě kontroly nad vlastním režimem. Jeho dědictví tedy není jen dědictvím šílenství, ale především zneužívání absolutní moci v době, kdy se z Říma stal tyranský stát.

Tento okamžik, kdy senátoři po Caligulově smrti diskutovali o obnovení republiky, ukazuje, jak silně byli pod vlivem moci a jak zcela ztratili schopnost rozpoznat skutečnou podstatu římské vlády. I když byli připraveni na obnovení republiky, skutečnost byla jiná – Praetoriánská garda již vybrala nového císaře, Claudius, a senátoři tak museli čelit realitě nového režimu.

Proč Vitellius neuspěl: Případový studium římské morálky a vojenské disciplíny

V kontextu těchto změn a morálních zákonů je zajímavé, jak se zrcadlí příběh imperátora Vitellia. Jeho vláda je silně poznamenána nedostatkem disciplíny a morálky, jak na úrovni vojska, tak na úrovni samotného vládnutí. Vojsko, které pod jeho vedením bylo zkaženo rozmařilostí a nezájmem o vojenský výcvik, se rychle stalo synonymem pro neúspěch a slabost. Vitellius, na rozdíl od svého předchůdce Othona, nikdy nevystoupil jako silný vůdce. Když se dozvěděl, že jeho vojáci jsou ve válce s vojsky Vespasiana, jeho první reakce byla ignorování problému a potrestání těch, kdo varovali před nebezpečím. Tento přístup ukazuje jeho neschopnost čelit krizím, což vedlo k jeho politickému pádu.

Podobně jako v případě Galby, který v reakci na neloajální chování některých jednotek přistoupil k tvrdým trestům (včetně známého postupu "decimace"), i Vitellius čelil problémům v rámci armády, která se vzpírala jakékoli disciplíně. Vojáci ve službách Vitellia byli nejen fyzicky zdecimováni, ale také morálně zkaženi. Tacitus popisuje, jak byli legionáři z řeky Rýnu, neustále přeplněni v horkých letních měsících, napadeni nemocemi, což výrazně oslabilo jejich bojovou schopnost. Tato situace ukazuje, jak rychlá degradace vojenských sil může mít fatální důsledky pro vládu a celkový stabilizační proces římské moci.

V římském vojenském světě neexistoval prostor pro slabost nebo pasivitu. Vojenská disciplína a morálka byly klíčové pro stabilitu impéria. A když římské armády ztratily tuto disciplínu, nebo se nechaly rozptýlit luxusem a nepořádkem, stát se rychle ocital v chaosu. Tento proces ztráty kontroly nad vlastními vojenskými silami a následný pád vlády je tragickým příkladem toho, jak slabost a neschopnost vyrovnat se s krizí mohou zničit i nejmocnější říši.

Vitellius nebyl schopen rozpoznat klíčový moment, kdy měl jednat a kdy měl zůstat rozhodný vůdce. Jeho pasivita a slabost v krizových okamžicích vedly k tomu, že ztratil podporu armády i senátu. Tento pád se stal pro římskou politiku varováním – v tomto období byla vojenská síla tím, co určovalo skutečnou moc v římském světě. Bez této síly nemohl nikdo vládnout, ani ten, kdo měl „zlatý věk“ na dosah ruky.