Jak může být pravda relativní, když je zároveň absolutní? Analýza pravdy v konzervativní rétorice a na příkladu Donalda Trumpa

V konzervativních kruzích se často zdůrazňuje důležitost objektivní pravdy jako základního kamene intelektuálních hodnot a společenského řádu. Právě tato „objektivní pravda“ bývá stavěna do opozice vůči postmoderním a poststrukturalistickým teoriím, které relativizují fakta a zpochybňují tradiční západní hodnoty. Tyto teorie jsou v konzervativních médiích i mezi komentátory často označovány za hrozbu, jež podkopává nejen vzdělávací instituce, ale i samotný základ společenské diskuse. Organizace jako National Association of Scholars otevřeně kritizují „popírání možnosti pravdy“ a staví si za cíl obhajobu „nezaujatého hledání pravdy“ jako klíčový intelektuální standard.

Tato snaha o zachování a zdůraznění pravdy však naráží na paradoxy, které se objevují zejména v politickém diskurzu Donalda Trumpa a jeho příznivců. Trump je často prezentován jako „pravdomluvný“ politik, který bojuje proti politické korektnosti a liberálním elitám prostřednictvím zdůrazňování faktů a skutečností – například prostřednictvím fráze „fakta nad pocity“. Přesto však v mnoha situacích Trump relativizuje pravdu, zejména když mu fakta nevyhovují nebo ohrožují jeho narativ.

Typickým příkladem je jeho reakce na tzv. „Access Hollywood tape“, kde otevřeně přiznává svá vulgární a sexistická vyjádření, ale zároveň je bagatelizuje jako „locker room talk“, tedy rozhovory v šatně, které podle něj nelze brát doslova či morálně vážně. Tímto krokem relativizuje nejen fakta, ale i morální soudy o svém chování. Tento způsob argumentace se vyznačuje přesunem z objektivistického chápání pravdy k relativismu, kdy jsou fakta, význam a morálka závislé na kontextu, zájmech či interpretaci daného aktéra.

Tento paradox – požadavek pravdy na jedné straně a odmítání její pevné povahy na straně druhé – vytváří v konzervativní rétorice napětí. Přitom právě konzervativní ideologie historicky stavěla objektivní pravdu do středu svého diskurzu, zejména v kritice politické korektnosti a akademické levicové dominance. Trumpova schopnost současně vystupovat jako „pravdomluvný“ lídr a zároveň využívat relativismus jako obranu či strategii představuje nové paradigma, které někteří komentátoři nazývají „post-pravdou“.

Pro čtenáře je důležité rozlišovat mezi různými způsoby, jakými může být pravda pojetá a používána. Pravda není vždy absolutní a jednoznačná; v politickém a mediálním kontextu bývá často nástrojem k prosazování zájmů, udržování moci či vyvolávání emocí. V tomto smyslu pravda může být jak hledaná hodnota, tak i předmět manipulace. Objektivistický přístup klade důraz na fakta a důkazy, zatímco relativistický přístup uznává, že různé subjekty mohou mít odlišné interpretace a pohledy na to, co je pravda.

Kromě toho je důležité sledovat, jak se otázky pravdy promítají do širších kulturních a společenských konfliktů. Debaty o „politické korektnosti“, „kultuře zrušení“ či postmoderním skepticismu jsou také bojem o definici reality a hodnot, což má hluboký dopad na veřejný diskurs a demokratické instituce.

Jak krize kapitalismu formuje novodobý nacionalismus a nedůvěru vůči elitám?

Prvním a nejviditelnějším symptomem je nebývalý růst nerovnosti. Extrémní koncentrace bohatství dosáhla takové míry, že tři nejbohatší Američané vlastnili v roce 2018 více majetku než celá chudší polovina populace USA. Přestože oficiální rétorika hovoří o „ekonomickém boomu“, reálné mzdy stagnují, zatímco ceny zdravotní péče, bydlení, vzdělání a péče o děti prudce rostou. Neoliberalismus, původně prezentovaný jako záruka prosperity, přinesl místo toho rozsáhlé ožebračování středních a nižších vrstev, a tím i hlubokou skepsi vůči systému jako takovému.

Tato deziluze má silný ideologický dopad. Finanční krize let 2007–2008 neotřásla jen světovou ekonomikou, ale také vírou v neviditelnou ruku trhu. Ukázalo se, že volný trh není samoregulačním mechanizmem, nýbrž nástrojem beztrestného obohacování korporací a bank. Zločiny bílých límečků ve „ctihodných“ bankovních institucích rozbily mýtus o morální převaze kapitalismu. Poprvé od nástupu neoliberalismu se jeho kritika objevuje i v mainstreamových médiích – signál, že dřívější ideologická hegemonie ztrácí půdu pod nohama.

Ztráta důvěry v tradiční instituce a elity vytvořila prostor pro radikalizaci. Dezorientovaná veřejnost, zahlcená globálními událostmi a komplexitou systémů, začíná preferovat jednoduché, emocionální pravdy – nacionalistickou identitu, sílu a „vlastní národ“. Právě zde nachází živnou půdu nový typ nacionalismu, který je organicky propojen s krizí neoliberalismu.

Donald Trump, zosobnění tohoto fenoménu, dokázal využít frustraci bílých pracujících tříd. Pod zástěrkou nacionalistického populismu nabídl falešné řešení – návrat k silné Americe, ochraně domácího trhu a odmítnutí globalizace. Přestože pokračoval v neoliberální politice doma (např. daňové úlevy pro bohaté, deregulace), v zahraničí razil ekonomický nacionalismus. Odstoupením od Transpacifického partnerství (TPP) ukončil jednu z nejambicióznějších dohod o volném obchodu, čímž signalizoval konec éry americké globalizační dominance.

Tato rétorika nacionalismu není však jen politickou strategií – má hlubší, ideologické kořeny. Trumpova ideologie odpovídá klasickým rysům fašistického nacionalismu, jak je popsal sociolog Michael Mann. Tato forma nacionalismu se opírá o představu „organického národa“ se silným pocitem ohrožení, netoleruje kulturní rozmanitost, identifikuje nepřítele uvnitř i vně, a legitimizuje agresi jako obranu národní jednoty. Etnická a rasová identita je zde chápána jako pevně daná, vrozená charakteristika, která legitimizuje vylučování „jiných“ z národní komunity.

Tento vývoj nelze chápat izolovaně. Nacionalistický obrat v USA je součástí širší reakce západní buržoazie na slábnoucí hegemonii. Vzestup Číny, proměna mezinárodního řádu a konec unipolárního světa nutí Západ redefinovat své postavení. Výsledkem je asymetrický multipolární svět, v němž se ztrácí dřívější dominance USA a sílí snahy o uchopení moci prostřednictvím nacionalistických, protekcionistických a imperiálních strategií.

Co je třeba pochopit, je přímá souvislost mezi ekonomickými mechanismy kapitalismu a politickými formami, které z nich vyrůstají. Nacionalismus, fašismus a autoritářství nejsou anomáliemi nebo extrémy – jsou imanentními možnostmi systému, jenž se dostává do hluboké strukturální krize. Nespokojenost mas, narůstající nerovnost, delegitimizace elit a hledání identity nejsou samostatné jevy, ale navzájem propojené projevy jednoho a téhož fenoménu: kolapsu neoliberálního kapitalismu jako globálního hegemonního projektu.

Jaký omyl spojuje bílou dělnickou třídu s miliardářem jako spasitelem?

Trumpismus představuje jednu z nejvýraznějších podob autoritářského populismu v současnosti, a mnozí jej vnímají jako poslední zoufalý výkřik zašlé éry, která neodpovídá současnému pluralitnímu a multietnickému složení dělnické třídy. Tento historický omyl — že dělnická třída je výhradně bílá, mužská a heteronormativní — není jen nepřesností, ale aktivní překážkou pro jakýkoli pokrok v demokratickém, sociálně spravedlivém projektu.

Redukce společenských problémů na pouhé „ekonomické úzkosti“ ignoruje, že v současné podobě autoritářského populismu nejde o sjednocenou třídní vědomost. Je zde přítomno zásadní ideologické rozporuplnosti, kdy se milionáři jako Donald Trump prezentují jako spasitelé „obyčejných lidí“, a přitom zastupují zájmy téhož finančního a korporátního establishmentu, který ničí jejich životy. Tento fenomén, kde privilegovaný outsider přichází jako mesiáš záchrany, má hluboké historické kořeny v rétorice pravicového populismu, a je v jádru spojen s kulturním resentimentem, nikoli s třídním uvědoměním.

Pojetí identity politics jako negativního termínu — často používaného jak pravicovými autoritáři, tak některými levicovými kruhy — slouží k marginalizaci veškerých bojů, které neodpovídají narativu „bílého muže v montérkách“. Tento jazyk záměrně vytváří iluzorní nulovou hru: pokud se věnujeme právům žen a menšin, pak údajně přehlížíme „opravdové“ problémy bílých mužů. Ve skutečnosti právě tato logika posiluje vliv kapitálu, protože odvádí pozornost od strukturálního vykořisťování směrem ke kulturnímu konfliktu.

Snahy vysvětlovat volbu Trumpa jako iracionální nejsou úplně správné. Podle některých autorů už nežijeme v době „racionální volební politiky“. Voliči nejsou jen oběťmi falešného vědomí – aktivně se rozhodují pro destruktivní strategii, která má být formou pomsty vůči „elitám“, a to i za cenu vlastního ekonomického zničení. Tento druh víry má až náboženské rysy: přesvědčení, že spojenectví s miliardářem přinese nejen úspěch, ale i morální vítězství.

Podpora Trumpa, i když jeho politika přímo škodí zájmům jeho voličů, například oslabením odborů či odmítáním investic do infrastruktury, není omylem, ale produktem dlouhodobé mediální manipulace, zejména ze strany konzervativních kanálů jako Fox News. Zde dochází k hlubokému rozporu mezi kritikou globalizace a současným přijetím neoliberálního nacionalismu — tedy kombinací domácí deregulace s vnějším protekcionismem, která sice slibuje ochranu domácího trhu, ale ve skutečnosti posiluje korporátní moc a oslabuje práva pracujících.

Jedním z největších nebezpečí autoritářského populismu je to, že působí jako ideologická mlha, která znemožňuje lokalizaci skutečných příčin sociálního úpadku. V momentě, kdy se bílá dělnická třída obrací k miliardáři, aby jí zachránil před neoliberálními elitami, přehlíží zásadní realitu: problém není jen v politické třídě, ale v samotných sociálních vztazích kapitalistického vykořisťování. Tato neschopnost rozpoznat systémovou podstatu problému nevede ke spáse, ale k prodloužené tragédii, kterou ponesou především ti nejchudší.

Není žádný historický zákon, který by zaručoval Trumpovo vítězství — ale existují zákony tendencí, podle nichž se zoufalí lidé, kteří ztratili důvěru v tradiční politické struktury, obracejí k destruktivním řešením. Tato volba, i když emocionálně srozumitelná, je strategicky katastrofální. Jejím výsledkem je oslabení schopnosti společnosti provádět racionální kolektivní rozhodnutí a nahradit je vírou ve spasitele, který hraje podle pravidel téže elity, proti níž se

Je Trump Božím nástrojem? Náboženská legitimace politické moci skrze narativ Cyruse

Vliv Nové apoštolské reformace (INC) a jejích klíčových představitelů zůstává navzdory rychlému růstu okrajovým fenoménem v rámci křesťanského spektra v USA. Její obtížná sledovatelnost pramení nejen z decentralizované povahy hnutí, ale především z jeho účinného prorůstání do mediální, kulturní i politické infrastruktury skrze konference, publikace, živé přenosy a další formy mediální produkce. I přes relativně malý počet následovníků získala INC zásadní přístup k mocenským kruhům, včetně pravidelných setkání s Donaldem Trumpem, kterého označují za Bohem vyvoleného vůdce v naplnění prorockého údělu.

Významnou roli v teologickém a ideologickém ukotvení tohoto narativu hraje Lance Wallnau, autor knihy God’s Chaos Candidate (Boží kandidát chaosu), publikované těsně před volbami v roce 2016. Wallnau zde formuluje základní myšlenku: Trump je "demoliční koulí" proti duchu politické korektnosti. Tento obraz není metaforický – Wallnau tvrdí, že obdržel tuto vizi přímo od Boha, když mezi republikánskými kandidáty ještě dominovala kvantita a ne jasný favorit. Trump vystupuje jako hlas divočiny, zrozený z krizí jako jsou terorismus, přistěhovalectví a zločinnost, který má být odpovědí na modlitby znepokojených křesťanů.

Wallnau je rovněž autorem tzv. strategie sedmi hor, jedné z klíčových ideových opor INC. Tato strategie tvrdí, že společnost je tvořena sedmi základními pilíři – náboženství, rodina, vzdělání, vláda, média, zábava a ekonomika – a že kontrola nad těmito oblastmi je nezbytná pro obnovení Božího řádu. Wallnau varuje před postupem progresivních sil, které podle něj úspěšně ovládají tyto oblasti, a vyzývá evangelikály k jejich "znovudobytí". Trump je prezentován jako prostředek tohoto "znovunastolení", nikoli pro své osobní náboženské kvality, ale kvůli zjevené Boží milosti, která na něm spočívá.

Aby Wallnau ospravedlnil Trumpovu sekulární minulost a neevangelikální identitu, přichází s analogií k biblickému králi Kýrovi (Cyrusovi). Podle

Jak může dialektické myšlení překonat záměrnou nevědomost a podpořit spravedlnost?

Vzdělávací systém, zejména v USA, který je často zaměřen na standardizované testování a málo podporuje nezávislé kritické myšlení, přispívá k rozvoji této záměrné nevědomosti. Učitelé se mnohdy vyhýbají kontroverzním tématům, protože nechtějí vyvolávat konflikty nebo protože nejsou připraveni vést náročné diskuse. Výsledkem je, že studenti nejsou vybaveni schopnostmi, které by jim umožnily analyzovat a kriticky hodnotit informace, což otevírá prostor pro šíření nesprávných a manipulativních narativů.

Dialektické myšlení představuje nástroj, jak z této situace vystoupit. Tento způsob myšlení, inspirovaný pracemi Bertella Ollmana, se nesoustředí pouze na izolované fakty, ale na celý kontext, ve kterém se události odehrávají. Dialektika je proces, který zahrnuje analýzu jednotlivých částí problému, zkoumání jejich vzájemných vztahů, hledání rozporů a nakonec usilování o komplexní pochopení celku. Myšlení dialektické je jako tanec, kdy člověk může pohybovat svými myšlenkami dopředu, zpět i do stran, přičemž neustále propojuje minulost, přítomnost a budoucnost.

První krok spočívá v analýze současných jevů a hledání vzorců. Následuje historizace, tedy zjištění příčin dnešních podmínek v minulosti. Dalším krokem je vizualizace, kdy se přenášejí sociální rozpory z minulosti do současnosti a promýšlí se možnosti jejich vyřešení v budoucnosti. Nakonec dochází k organizaci těchto poznatků v momentu praxis, kdy jednotlivec nejen porozumí problému, ale rozhodne se na základě toho jednat a přispět ke změně.

Zavádění dialektického myšlení do škol a univerzit je náročné, ale přináší zásadní přínos. Studenti si začínají uvědomovat složitost světa a učí se kriticky zkoumat informace, které přijímají. To je nezbytné nejen pro osobní rozvoj, ale také pro podporu demokratické společnosti založené na pravdě a spravedlnosti.

Média a vzdělávací instituce často reprodukují hodnoty, které podporují zájmy mocenských elit, což přispívá k šíření zkreslených a falešných narativů. Proto je nezbytné, aby školy nejen předávaly pravdu, ale zároveň učily studenty, aby ji zpochybňovali a vyhledávali komplexní a objektivní porozumění světu.