Vzduch byl klidný, bez jediného vánku, a ve vzduchu visela vůně čerstvě pokosené trávy. "My jsme měli zpoždění při opuštění města," řekl Lamberhurst, kráčející v kroku. "Naším plánem bylo dnes v noci spát v Lord Warden v Doveru a ráno přejet do Calais. Chceme prozkoumat Francii až do konce léta." "Rozumím," řekl Harewood. "Závidím ti tu příležitost."

"Pokud máš telefon a řekneš mi, koho mám zavolat, ráno se spojím s nejbližší garáží a ujistím se, že se dostanu z tvé cesty." Harewood se zasmál. Měl dar smíchu. "Telefon? Co si o mně myslíš? Nemám ani vodu, kterou bychom si nepumpovali sami. Ale v Black Bull, půl míle odsud, je telefon, a v Kingstone Green je docela dobrý mechanik, který bývá brzy ráno na nohou. Neřídím žádný stroj, ale Smith je prý celkem užitečný."

Auto stálo na silnici jako mrtvé. Bylo elegantní a vysoce leštěné, s stříbrným andělem na kapotě, který měl roztažená křídla. V okolí auta se vznášela atmosféra, jakou na sebe obvykle bere takové vozidlo v podobných situacích, když je na očích veřejnosti. A tam, opřená o přední dveře auta, s cigaretou v ústech, stála velmi atraktivní dívka, mladá, v krátké sukni, s účesem ve stylu Etonu. Pomalým pohybem kývala malým kloboukem v rytmu písně, kterou si zpívala. Ve světle lucerny, kterou Harewood držel, viděl vše, včetně širokých očí, malého nosu s tupým hrotem a neobvykle humorných úst.

"Má žena," řekl Lamberhurst, přičemž po krátké pauze dodal: "Zapomněl jste mi říct své jméno."

"Harewood, Clive. Major, bývalý R.F.A." Představil se stejně, jak to udělal Lamberhurst, a v pyžamovém županu a pantoflích se v tomto prostředí opravdu nehodil. Bylo však dobře, že měl svůj župan dobře padnoucí, jak se ukázalo. Nikdy neviděl krásnější ženu než manželku George Lamberhursta.

Svěží hlas, plný tepla a kulatosti, řekl: "Jak se máte? Musíte nás proklínat. To je nejhorší na těch levných autech."

"Nebudeme se o tom hádat," řekl Lamberhurst. "Jde o tohle: Major Harewood byl tak laskavý, že nám nabídnul, abychom použili jeho chatu. Pokud si vezmeš svůj kufr, Diana, já vezmu svůj, a náš host, pokud mu to nebude vadit, nám přinese tvůj malý trunk. Vypadá na silného chlapa."

Harewood si gratuloval, že má talent na rozpoznání charakteru. Bylo to právě u tohoto muže, že těžší břímě přenechá někdy někomu jinému. "Pokud mi dáte lucernu," řekl Mrs. Lamberhurst, "a povedete nás, já se postarám o kufry. Brána je nalevo, asi sto yardů odsud. Pozor na schody, jsou kluzké."

"Mockrát děkuji. Myslela jsem, že budeme muset strávit noc v autě. Měli jsme štěstí." Diana si vzala lucernu a než se vydala na cestu, otočila se a několika pohledy posoudila Harewooda. Líbilo se jí, co viděla.

Když dorazili do chaty, začala Diana obdivovat detaily – střechu s došky, trámy, kamennou podlahu, obrazy a Toby džbány, široká sedátka u krbu. "Přesně podle mých představ," řekla nadšeně.

Když Harewood odložil kufry a podíval se na štítky, všiml si, že na jednom z nich nejsou iniciály "D. L.", ale "D. B." "Zřejmě líbánky," pomyslel si. "Není čas na novomanželskou zavazadlovou etiketu. Šťastný chlap, George."

Byl proto velmi překvapen, když mladá nevěsta odskočila od manželova laskavého doteku s výrazem opovržení na tváři. Lamberhurst, i když v sobě nesl spoustu tvrdosti, byl zaražen a raněn. Jak mohl mít takovou reakci, a co ji způsobilo?

Harewood si všiml, jak tato atmosféra vztahu mezi Lamberhurstem a jeho ženou překvapivě změní celkový tón situace. Lamberhurst se najednou začal chovat jinak, jako by se snažil zahalit nějaký skrytý konflikt. Harewood přemýšlel, co vlastně může za ten pohled mezi manželi. Pro něj, který vztah k manželství považoval za posvátný a seriózní, byl tento vztah mezi Lamberhurstem a jeho ženou nepochopitelný.

Když se ubytovali, Harewood stále přemýšlel, co se stalo v posledních několika minutách. Snažil se pochopit, co vyvolalo tento náhlý rozpor, a co se skrývá za vnějším obrazem šťastné novomanželské dvojice.

Jak se vyrovnat se smrtelnou diagnózou v blízkém vztahu?

Byl to moment, kdy si uvědomil, že v její držení je něco víc než jen odvaha nebo sebekontrola — byla to galantní a velkorysá duše, která v něm probudila touhu bojovat za ni, jak nikdy nebojoval za žádné osobní vítězství. Ale marně. Ona nikdy neměla šanci. Kdyby byla starší... ale byla mladá a nemoc se krmila její mládí. Několik týdnů — maximálně osm. Potom, co se mu jemně připomněla, že ho miluje, vyjádřila něco, co by mu nikdy neřekla předtím. "Miluji tě," řekla, zavřela oči a dodala: "Byly to nejkrásnější dva roky mého života." On tomu nerozuměl. Ale věděl, že se mu chystá vyprávět o své tajné síle. Zklidnil se, naklonil se k ní, aby neztratil ani jedno z těch slabě padajících slov.

"Miluji tě," řekla a rozpomněla se, jak to bylo dříve — když ji lidé milovali, protože byla krásná, šťastná a činila lidi šťastnými. Nikdo neznal její skutečné "já", ani se o to nezajímali. Často přemýšlela o tom, jak by to vypadalo, kdyby už neměla nic, co by dala, a přesto, když se jí zjevila skutečná láska, měla pocit, že přesto žila plně. "Koneckonců, sláva života nespočívá v jeho délce, že?"

Bylo to zjevení — ne o tom, co se děje teď, ale o tom, co si vzala z každého okamžiku svého života, protože věděla, že i krátký, ale pravý vztah, má svou hodnotu. Jak zoufale silná byla její láska v tuto chvíli, ve chvíli, kdy už nemohla dát nic jiného než bolest. Tímto vyjádřením nebyla jen zraněná, ale také svobodná, svobodná od tíhy očekávání.

On jí nerozuměl úplně, ale jeho vnitřní logika mu nedala pokoje. "Ale Digby... on tě nemiluje?"

Odpovědí bylo jen tiché vzdychnutí. "Samozřejmě že ano. Nemůže si pomoci. Je tak štědrý, starostlivý, věrný. Ale už nejsem tou ženou, kterou miloval. Ta žena, kterou miloval, už dávno zemřela."

Byl zaskočen. Jak mohl pochopit vztah, který měl s člověkem, jehož miloval a o kterém věděl, že jej nemůže ani zachránit, ani změnit?

Jeho otázky nezůstaly nezodpovězeny. Nešlo jen o ztrátu, ale i o to, že ona sama byla na prahu svobody — svobody, která přišla až po poznání, že by život nemusel mít odpovědi, které by si přála, ale láska v této chvíli byla darem, který se jí dostal. A co znamená být "svobodný" v okamžiku, kdy je tělo na pokraji smrti? Je to neobyčejná a paradoxní svoboda.

On, Digby, byl v úplně jiné pozici. Byl to muž, jehož tělo bylo ještě plné síly, plný života, který byl odpojen od vlastní zranitelnosti. A nyní, tváří v tvář jejímu osudu, byl nucen čelit tomu, že vše, co budoval, vše, co miloval, se má za chvíli rozpadnout. Co je to za bolest, kterou prožívá, když je každý moment bez naděje na budoucnost? Co znamená žít dál s někým, kdo už ví, že nebude žít?

Ve chvíli, kdy se střetávají vnitřní svět Digbyho a vnitřní svět jeho ženy, se objevuje hluboké ticho. Ticho, které spojuje smutek s nevyhnutelností. Ticho, které nevyžaduje slova, protože všechna slova jsou zbytečná.

Pro Digbyho byl zámek v jeho mysli plný bolesti. Co dělat, když není žádná cesta zpět? Co udělat, když je čas, jenž zbývá, výzvou k přijetí skutečnosti, která se zdá být neúnosná?

V tomto momentu, kdy se do zahrady vkrádá bolest, přichází postava Lucy Garfield, která je jedinou, kdo může nabídnout porozumění. A v této její přítomnosti, v tom tichém a neokázalém gestu porozumění, se Digbyho život začne znovu naplňovat alespoň kousek naděje. Lucy byla tou osobou, která v jeho životě, v životě jeho ženy a jeho lásky, dokázala vytvořit most mezi minulostí a přítomností. Lidé, kteří nejsou svázáni očekáváními, kteří přijímají skutečnost i její tragičnost, bývají těmi, kdo poskytují skutečné porozumění, přestože sami nejsou imunní vůči bolesti.

Je to chvíle, kdy si člověk uvědomí, že láska, i když je nešťastná, si zaslouží stejný respekt jako ta šťastná.

Může se to zdát jako paradox, ale klíč k tomu, jak přijmout smrt v životě, leží ve schopnosti milovat a zároveň se vzdát očekávání, jak by měla vypadat budoucnost. Ve chvíli, kdy se člověk smíří s nevyhnutelným, začne vnímat hodnotu každého okamžiku, který zbývá. Láska, i ta poslední, má svou vlastní důstojnost.

Jak se vyhnout pasti úzkosti a přestat se jí podřizovat?
Jak určovat větrné podmínky pro návrh větrné turbíny na volném moři?
Co se skrývá za návratem z ciziny?