Byla Mata Hari opravdu špionkou?

Otázka, zda byla Mata Hari skutečně špionkou, ztratila veškeré pochybnosti poté, co jsem obdržel důkazy o jejích aktivitách – tajné radiogramy, které si vyměňovaly Berlín a Madrid a které se podařilo rozluštit šifrovacím službám ministerstva. Odvážně mě požádala, abych jí jako Francie svěřil novou misi ve Španělsku, a já jí nemohl odmítnout. Zvažoval jsem, zda by nebylo moudřejší ji zatknout ještě před překročením hranic, ale i tehdy jsem se rozhodl vyčkat na další indicie, které by mi sama poskytla. Poskytl jsem jí drobné, zdánlivě nevýznamné informace, a ona mi za to slíbila získat cenná data o aktivitách ponorek a o osobách na španělském dvoře, sympatizujících s Němci. Přísahala, že nebude mít v průběhu pobytu ve Španělsku žádné schůzky, o kterých bychom nevěděli. Právě v tom jsem očekával možnost ji přistihnout.

Lieutenant M. poslal své emisary, aby ji sledovali od chvíle, kdy dorazila do Irunu. Měli rozkaz nenechat ji ani na chvíli z dohledu během jejího jednadvacetihodinového pobytu v Madridu a dále až do odplutí z Viga do Holandska. Rozumně se rozhodli nepracovat ve dvojicích, aby nebyla na jejich přítomnost příliš citlivá. Byli naprostý správně, neboť Mata Hari již od Irunu zaznamenala jednoho z nich, avšak nic nedala najevo.

Agent jí slíbil, že mezi 14:00 a 16:00 odejde na procházku, což dodržel. Neřekl jí však, že v tomto čase ho nahradil jeho kolega, který ji sledoval, když opustila hotel, nasedla do kočáru a později navštívila dvě kavárny, kde sice s nikým nemluvila, ale uskutečnila dva telefonáty – jeden do místní pobočky Deutsche Bank, druhý k německému konzulu ve Vigu. Při soudním procesu, kdy jsem ji na tyto události upozornil, ztratila svou obvyklou chladnokrevnost. Přesto poznamenala, že můj agent dodržel slovo a že ji během jeho procházky sledovala.

Mata Hari netušila, že starý, sotva slyšící šedesátník, který si na telefonu u kavárny Palmario vyřizoval své hovory, byl ve skutečnosti třicet šestiletý agent tajné služby P.S.M. z Hendaye. Tyto epizody provázely její poslední pobyt ve městě, které tak milovala.

V době jejího odjezdu se britské úřady začaly o ni intenzivně zajímat. Kapitán Paul, šéf britské zpravodajské služby v Hendaye, neskrýval nepochopení, jak mohla být podezřelá osoba takového významu ponechána svobodně projet Evropou až do návratu do Holandska, její rodné země. O svých pochybnostech informoval britské námořnictvo, které bez konzultace s námi rozhodlo velmi opatrně. Mata Hari nastoupila ve Vigu na holandskou loď, která měla přistát v Rotterdamu, ale kvůli ní loď zůstala v přístavu o den déle. Britské námořnictvo jí pak nařídilo nalodit se na britskou válečnou loď Marvellous. Mohla protestovat, odmítnout nebo vzdorovat, ale neučinila tak. Přijala pozvání s jistou noblesou a úsměvem. Bylo to od ní odvážné, protože, jak později prohlásila, dostala informace, že loď má 24% šanci být torpédována v Zálivu Biskajském. Loď se však bezpečně vyhnula nebezpečí a Mata Hari přistála v Liverpoolu, kde jí bez dalších formalit umožnili odplout do Holandska.

Naše spojence však trápila otázka, zda se vůbec do Paříže vrátí. Sama tvrdila, že ji „šibenice přitahuje“.

O čtyři měsíce později, 9. března 1917, byly stejným agentům svěřeny podobné úkoly při sledování další ženy, Therese Faucherové, jejíž minulost byla značně kompromitující. Přestože byla jako špionka začátečník, její schopnost rychle rozhodovat téměř zaskočila naše důstojníky. Její návštěva německého konzulátu hned po příjezdu do San Sebastian a rychlý únik na neznámou adresu v Barceloně demonstrovaly její odhodlání i schopnosti.

Je důležité chápat, že sledování a odhalování špionů jako byla Mata Hari vyžadovalo nejen důkladnou obezřetnost a strategii, ale i psychologickou hru, kde nešlo jen o fakta, ale také o manipulaci, klamání a kontrolu nad situací. Významnou roli hrála trpělivost, schopnost analyzovat zdánlivě nevýznamné detaily a pochopení, že špionáž není jen o šifrách a tajných zprávách, ale i o lidské povaze, emocích a vztazích. Čtenář by měl vědět, že v základech zpravodajské práce stojí nejen odvaha a přísné metody, ale i neustálé naslouchání, bdělost a schopnost číst mezi řádky, což často rozhoduje o úspěchu či neúspěchu celé operace.

Jak se připravit na riskantní operaci, kterou nelze zvrátit?

Mám zde před sebou jeho zprávu. Píše se v ní: „Okna vysoko, silné železné mříže. Dveře dvě, jedny obvykle zavřené, druhé velmi solidní, chráněné bezpečnostním zámkem, dvěma západkami a železnou tyčí. ‚Návštěvníci odcházejí kolem šesté hodiny večer. Dva muži a dva psi zůstávají celou noc. Není možné vniknout do oken a dveří. Kolem desáté hodiny večer muž vezme psy ven na několik minut. Vstupní dveře zůstávají pootevřené. To je okamžik k pokusu o útok.‘“

Když jsem tento plán prostudoval, řekl jsem tiše P.: „Ale kde najdeme ty muže? Musí být nebojácní, oddaní věci, s perfektní kontrolou nad sebou a naprosto bez skrupulí. A to není všechno — měli by to být specialisté — na vloupání. Samotní, aby otevřeli trezor...“

„O tom jsem už přemýšlel,“ řekl P. Nevím, jak to zařídil. Druhý den přinesl seznam dvou mužů, kteří byli vězněni ve Fresnes; jeden byl zámečník, druhý inženýr. Kdyby uspěli, chtěli slib rehabilitace a zaměstnání. Hra byla nová, a tak jsem zařídil, aby mi gardien des Sceaux, přesněji šéf jeho kabinetu, slíbil něco, co jsem svým gangsterům představil jako oficiální závazek. Byli propuštěni bez podmínek a vybaveni platnými pasy (samozřejmě falešnými pasy) a poslali jsme je směrem k Bellegarde.

„Kdo za ně zaručí, až se dostanou do Švýcarska?“ zeptal jsem se P.

„Já za ně zaručím; znám je.“

Všechno probíhalo přesně podle plánu. Naši dva vloupači pracovali s jistotou a elegancí. Neuvěřitelné štěstí, že obětovali pouze psy. Obřík ihned zvedl ruce, aniž by vydal poplach. Druhý strážný byl přemožen a svázán. Poté se postaral plamenomet. O pár dní později jsem držel v rukou vzácný seznam: odhalil mi, kromě některých jmen, která jsem dobře znal, i jiná, která bych nikdy nečekal. Jedno z těch jmen mi trhalo srdce — byl to občasný spolupracovník, kterému jsem vkládal úplnou důvěru. Nechal jsem ho sledovat a našli jsme mnoho důkazů jeho viny. Tento muž měl skončit v příkopu Vincennes.

P. objevil svou vášeň pro cestování. Využíval jsem ho na několika delikátních misích, kde se jeho klid, odvaha a znalost jazyků hodily. Pamatuji si, jak v Barceloně zjistil — jak, to nevím — že mladý muž pracující u nápojového pultu byl řecký student (Řecko bylo tehdy stále neutrální), který opustil svou zemi, aby vykonal „Velkou cestu“, a zastavil se ve Španělsku kvůli nedostatku peněz. Byl to vzdělaný muž, básník. P. mu trochu pomohl; občas za ním přišel, aby diskutovali o literatuře a recitovali verše Homéra. Když se vrátil do Barcelony o čtyři měsíce později, P. ho našel znovu, tentokrát v civilním oblečení, na prahu odjezdu do — Francie. Byl překvapen. Řek mu řekl, bez přílišného rozpakování, že dostal práci v Lyonu ve fabrice. „V jaké fabrice?“ „Ve fabrice — chemických výrobků.“ Chlapec se pokusil ustoupit — ukázal svůj pas a argumentoval, že mu byl vydán jen na základě věrohodných důvodů. P. s tím nesouhlasil. Bylo mu dobře známo, že španělská administrativa, z devíti desetin sympatisující s Německem, byla schopná, když to přišlo, pomáhat našim nepřátelům. Neváhal. Šel k studentovi do podkroví a tam ho donutil přiznat, že ho Němci angažovali, aby pracoval ve Francii. Pas dostal podvodně. Měl jim poskytovat zprávy o naší munici. Nebyl pro to nakloněn — neměl pro tuto práci žádné sklony... Ale hrozili mu. A teď ho jiná strana prokoukla. Co s ním bude?

P. věřil, že by mohl být užitečný. Byl to a priori typ dvojitého agenta. P. mu slíbil vše, co chtěl. Chlapec nastoupil do vlaku a zamířil do Lyonu, s úkolem zradit Francouze… a především Němce.

Ačkoliv se ukázalo, že mladík neměl vůbec žádné předpoklady pro tuto roli, už během cesty se stal nápadný svým výrazem, očividným strachem, nervozitou a nesouvislým žvatláním na kontrolora, kterého považoval za německého špeha. Jak si vzal špatný vlak v Nîmes, a byl ve vlaku do Paříže, kontrolor na něj promluvil trochu káravým tónem. Chlapec se hned vrhl na kolena a „všechno přiznal“ — kontrolor si tedy myslel, že nejlepší bude ho vyvést z vlaku v Alès a poslat ho na vojenskou komisařství.

Později jsem se, k mému překvapení, dozvěděl, že se dobrovolně přihlásil a prošel celou kampaň v Thesálii — a několikrát byl dekorován. Existují různé druhy odvahy!

Jaký vliv měly německé pasivní odpor a hlad na francouzskou okupaci Porúří?

V roce 1923, během okupace Porúří, se situace pro francouzské vojáky, kteří zde působili, stala nesmírně frustrující. Němečtí obyvatelé, zejména dělníci v uhelných dolech, projevovali pasivní odpor vůči francouzské okupaci. Tento odpor měl nejen politické, ale i psychologické a sociální důsledky. Francouzští vojáci, včetně poručíka Delavigna, byli uprostřed atmosféry nenávisti, která byla výsledkem nejen okupace, ale i chudoby, hladovění a frustrace Němců.

Poručík Delavigne, který byl mladý a energický, zpočátku tuto situaci vnímal jako součást politické zátěže, kterou si Francie vymohla na základě Versailleské smlouvy. Avšak jak čas plynul, začal chápat, že pasivní odpor není pouze projevem politického nesouhlasu, ale hluboké vnitřní frustrace. Němečtí dělníci a vojáci trpěli, měli hlad, a to je proměňovalo v divoké, neklidné bytosti, které hledaly jakýkoli způsob, jak uniknout své každodenní bídě. Takový stav vedl k výbuchům násilí a zlobě vůči okupujícím vojákům.

Seržant Michel, zkušený voják a realista, měl na tuto situaci jiný názor než jeho mladý nadřízený. Považoval pasivní odpor za neudržitelný, ale také upozorňoval na to, jak hluboký je pocit nenávisti, který se formoval v německých srdcích. Podle něj se nenávist stala horkým nástrojem, který poháněl neklidné masy. Michel rozuměl, že hlad je tím, co skutečně formovalo tuto nenávist. Hladové žaludky mohou vést k masovému násilí a zoufalství, což představovalo velkou hrozbu pro francouzské vojáky.

Delavigne si začal uvědomovat, že situace ve skutečnosti není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdálo. Pasivní odpor byl ve své podstatě vyčerpávající a dlouhodobě neudržitelný. I když Francie potřebovala splatit své dluhy a udržet Německo slabé, samotná okupace nemohla vést k trvalému míru. Zatímco francouzské noviny, jako Le Matin, psaly o tom, že okupace Porúří probíhá hladce, realita na místě byla jiná. Místní odpor, hlad a chudoba nahrávaly těm, kteří doufali v přechod od pasivního odporu k otevřeným bouřím a povstáním.

Důležité je si uvědomit, že v této době francouzští vojáci byli nejen součástí vojenské okupace, ale také se stávali součástí každodenního života v zemi, která byla stále traumatizována válkou. Delavigne a jeho seržant, Michel, byli v situaci, kdy válka, která měla být dávno u konce, stále ovlivňovala jejich životy a rozhodování. Konflikt mezi optimistickými zprávami v tisku a realitou na místě odrážel širší rozpor mezi ideály a skutečností, který charakterizoval mnoho aspektů poválečné Evropy.

Michel v závěru poznamenal, že hlad a zoufalství jsou těmi faktory, které mohou změnit lidskou povahu, což je klíčová myšlenka. Pasivní odpor nemohl trvat věčně, a jak se situace ve vysoce napjaté oblasti Porúří vyvíjela, byla stále reálnější možnost, že konflikt mezi okupanty a okupovanými vyústí v krvavé potyčky. Válka nenávisti, kterou Francie i Německo zažívají, může ve svých důsledcích vyvolat i válku o přežití. Bez ohledu na to, jaké politické a vojenské strategie se nasadí, nelze ignorovat sociální a ekonomické faktory, které mají zásadní vliv na vývoj konfliktu.

V této situaci je nutné chápat, že válečné trauma a sociální problémy, které vznikly po první světové válce, měly hluboký dopad nejen na politickou, ale i na každodenní realitu lidí, kteří byli postiženi. Pasivní odpor a frustrace, které vznikaly v okupovaných územích, byly výsledkem dlouhodobých sociálních tlaků, hladomoru a nespravedlnosti, což nakonec vedlo k hlubokému rozkolu mezi národy, který měl dlouhodobý dopad na Evropu jako celek.

Jak tajná služba čelila hrozbám špionáže během první světové války

Ve chvílích, kdy vypukla válka, se každý voják stal nejen bojovníkem, ale i neúnavným strážcem proti hrozbě špionáže. Ačkoliv byl každý den plný vojenských akcí a napětí na bojištích, práce v zázemí, v odděleních tajné služby, byla stejně náročná. Zprávy, které byly běžně dostávány spolu s rozkazy, často obsahovaly i informace o špionech, vojenských zločinech a dokonce sebevraždách, které se staly součástí vojenské rutiny. Mezi těmito zdánlivě obyčejnými informacemi však byly i znepokojující příběhy, které zůstávaly v mysli mnohých dlouho po jejich přečtení.

Stephan, můj kolega v armádní tajné službě, jednoho dne přinesl zprávu, která mi uvízla v paměti. Zpráva se týkala mladé francouzské dívky, Renée Avallo, která měla být obviněna z špionáže a údajně spáchala sebevraždu. Proč byla její smrt označena za sebevraždu, to bylo těžké uvěřit. Stephan měl jasno: „Byla zavražděna. A za každou její slzu, kterou vylila, zúčtujeme,“ přísahal tehdy. A i když jsem ji nikdy nepoznal, zdálo se, že její příběh ožila v mém myslí. Proč byla její smrt zamaskována jako sebevražda? Jak moc jsou takové příběhy běžné v této zamlžené realitě válečné tajné služby?

Válka přinesla nejen hrůzy bojiště, ale i neustálý boj proti špionážím a infiltracím. Mnozí agenti, kteří pracovali ve službách tajné armády, se stali nejen ochránci své země, ale i neúnavnými vyšetřovateli všech podezřelých aktivit. Všudypřítomní němečtí špehové, kteří se pokoušeli narušit bezpečnost Spojenců, byli stálou hrozbou. Každá maličkost mohla skrývat velké nebezpečí – ať už to byly zjevné signály, jako jsou tajemné světla v noci, nebo podezřelé osoby, které se pohybovaly v oblastech pod kontrolou britské nebo francouzské armády.

Práce v tajné službě nebyla jen o získávání informací, ale o nepřetržitém vyšetřování a často o riskování života, abyste zabránili nebezpečným špionům v jejich misích. V příběhu jednoho francouzského vojáka, který přišel do britských linií na dovolenou se svým otcem, se ukázalo, jak křehká může být linie mezi pravdou a podvodem. Tento voják s otcem tvrdili, že se vracejí do své vesnice, aby našli ukrytý poklad. Prošli zjednodušeným schvalovacím procesem, ale mělo to v sobě něco, co nedávalo smysl. A po přímém prověření se ukázalo, že jejich příběh byl pouze záminkou pro špionážní akci, která by mohla ohrozit celé jednotky.

Tento incident vedl k okamžitému přehodnocení a přísnějším kontrolám povolení pro civilisty pohybující se v blízkosti vojenských linií. Záznamy jako tento ukazují, jak neustálé podezření a nutnost zůstat na pozoru byly klíčové pro ochranu bezpečnosti armád. V rámci tajné služby se ukázalo, že největší hrozbu tvořili ti, kdo byli zcela oddáni své zemi, jejichž motivace byla čistě národní a patriotské. A to platilo jak pro vojáky spojeneckých armád, tak i pro jednotlivce, kteří na svou špionážní činnost hleděli z hlediska vlastenectví, ne z finančního nebo osobního prospěchu.

Mnozí z nás, kdo jsme sloužili v oblasti zpravodajství, jsme byli neustále připraveni čelit nečekaným nebezpečím, a často to znamenalo ochotu nasazovat vlastní životy. Válka byla nejen o taktice, boji a výzbroji, ale i o psychologickém aspektu špionáže. Jak zpravodajské služby spojenců, tak i německé, měly své vlastní metody a způsoby získávání informací, a právě schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží, mezi důvěryhodnými a podezřelými, byla klíčová pro vítězství.

Je důležité si uvědomit, že práce v tajné službě během války nebyla jen otázkou sbírání informací, ale i neustálého sledování, testování a ověřování všech podezřelých situací. Důvěra musela být získána, ale nikdy nebyla samozřejmá. Kromě samotného sbírání informací bylo nutné i vyhodnocovat lidskou psychologii a motivy těch, kdo se pohybovali v zóně konfliktu. Ve světě špionáže není místo pro naivitu – vše musí být zpochybněno a ověřeno. V takovém prostředí nebyl žádný prostor pro chyby, a každý úspěch v odhalení nepřítele mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.