Jaké byly kmeny v počátcích indické historie?

Ve zjednodušeném smyslu lze kmeny označit za politické struktury, které vznikly jako reakce na hrozby od jiných kmenů nebo centralizovaných států. Tyto kmeny, i když byly převážně decentralizovanými útvary, měly v některých obdobích tendenci být dynamickými a flexibilními organizacemi, které se vyznačovaly nižší mírou centralizace než klasické státy. Ačkoliv se obvykle používá pojem „kmen“ pro označení společenských uskupení před vznikem monarchií, to neznamená, že tyto formy politických uspořádání byly archaické nebo přežité. Jak správně poukázal Sumit Guha (2021), kmenové systémy, kde neexistuje jediný, silný vládce, jsou opakujícím se jevem v historii, a ne mrtvým politickým modelem. Kmeny nejsou jedním zástupcem primitivních organizací, ale tvoří specifické útvary, které reagují na změny ve vnějším světě. V tomto kontextu se termín „kmen“ používá v této knize jako označení pro politické struktury, které nejsou monarchistické, mají nižší úroveň hierarchie a kontrolních mechanismů.

Jakkoliv je pojem „kmen“ užitečný pro popis určitého typu organizace, je důležité si uvědomit, že termíny jako „jana“, „vish“, „gana“, „grama“, „griha“ nebo „kula“, které se objevují v rodových knihách, nejsou vždy jednoznačné. Přesný význam těchto slov je často nejasný a může se v různých kontextech lišit. Například „jana“ se obvykle překládá jako kmen, „vish“ jako lid nebo klan a „gana“ jako rod. „Grama“, který později znamenal vesnici, původně označoval spíše mobilní skupinu lidí, kteří nemuseli být příbuzní.

V rodových knihách jsou zmínky o pastevectví, zemědělství a dalších profesích, přičemž zřejmě nejdůležitějšími byly dobytek a pastevectví. Védy nám poskytují mnoho odkazů na slovo „gau“ (kráva), což ukazuje, jak významné bylo chovatelství v životě těchto komunit. Například mnoho slov pro válku, jako „gavishti“ nebo „gaveshana“, naznačuje, že mnoho konfliktů bylo vlastně nájezdy zaměřenými na získání dobytka. Také vedoucí kmene byl známý jako „janasya gopa“, což doslovně znamená „pastýř lidu“, a různé měrné jednotky a označení pro bohy a hrdiny byly úzce spjaty s dobytkem.

Kromě pastevectví však zemědělství také hrálo důležitou roli, jak ukazují časté zmínky o setí, orání a plodinách. Slova jako „vap“ (setí) nebo „krish“ (orání) jsou běžná v hymnech, přičemž jsou zde zmíněny nástroje jako pluh (phala), srp (datra), kosy (srini) nebo sekery (parashu). V některých písních se zmiňuje touha po úrodných polích nebo modlitby k Indrovi, který je nazýván „ochráncem plodin“. Z těchto textů se dá usuzovat, že zemědělství nebylo okrajovou činností, jak někteří badatelé tvrdili, ale spíše významnou součástí každodenního života, ačkoliv to nebylo vykonáváno ve všech kmenech stejně.

Kromě těchto hlavních činností byla běžná i řemesla a řada profesí, které byly nezbytné pro přežití a rozvoj společnosti. K výrobě vozů, lodí, nábytku a různých nástrojů se používalo dřevo a kovy. Védy rovněž odkazují na různé řemeslné aktivity, jako je výroba luků, kovářství, tkaní a výroba koberců. Ačkoliv jsou v rodových knihách zmínky o kovech, není zcela jasné, zda se skutečně jednalo o železo, nebo zda slovo „ayas“ znamenalo měď nebo bronz. V některých hymnech se „ayas“ používá v kontextu „vysoce hodnotného kovu“, ale nelze s jistotou říci, o jaký kov šlo.

Zajímavým aspektem je i výměna darů mezi kmeny a rodinami, která je v těchto textech často zmiňována. Podle Marcelea Mausse, jednoho z významných teoretiků výměny darů, jsou tyto transakce v kmenových společnostech nejen ekonomickými, ale také sociálními akty. Darování a přijímání darů nebylo nikdy čistě dobrovolné, ale vyžadovalo dodržování specifických pravidel, která upevňovala vzájemné vztahy mezi členy kmene. Tento typ výměny nejen podporoval vztahy, ale zároveň umožňoval udržování hierarchií v rámci komunity.

Důležitým aspektem tohoto světa byly i válečné konflikty, které, jak už bylo zmíněno, často souvisely s dobytkem, ale i s ochranou úrodné půdy nebo přístupem k vodním zdrojům. Války tedy nebyly pouze o expanze, ale také o zajištění přežití. Kromě války a obchodu byly také běžné jiné formy solidarity, jako například pomoc v těžkých obdobích nebo sdílení rituálních obřadů, což ukazuje na důležitost kolektivních vztahů v těchto společnostech.

Jaké byly podmínky a postavení ženských řádových členek v raném buddhismu?

První verše písně jedné starší řádové členky vyjadřují její hlubokou touhu po nibbáně, po okamžiku duchovního osvobození, který skutečně zažila. Přestože mladí bráhmani získávají bohatství starostlivostí o pole, rodinu a majetek, ona, která dodržovala pravidla svého učitele, se ptá: „Proč jsem nenašla mír?“ Obraz její meditace – sledování stékající vody, soustředění mysli jako na výcvik koně, a nakonec zhasnutí lampy – symbolizuje moment, kdy její mysl byla osvobozena. Tento příběh nejen ilustruje osobní duchovní zkušenost, ale zároveň naznačuje, že cesta k osvícení nebyla vázána na společenské postavení nebo majetek.

V pravidlech uvedených ve Vinaya Pitaka je kladen důraz na osm přísných podmínek, které musely řádové ženy dodržovat po celý život. Mezi ně patří bezvýhradný respekt k mnichům bez ohledu na jejich zkušenosti, povinnost se pravidelně informovat o obřadech a nauce, a přísné omezení vzájemných interakcí – například žádné soukromé rozhovory s mnichy bez přítomnosti třetí osoby, což výrazně omezovalo autonomii řádových žen a udržovalo hierarchii pohlaví.

Tato pravidla odrážejí dobový pohled na postavení žen nejen v náboženském, ale i společenském kontextu. Zatímco Buddha umožnil ženám vstup do řádu a tím otevřel cestu jejich duchovním aspiracím, zároveň je řídil systém, který zaručoval jejich podřízenost mnichům. Přestože ženy byly ve srovnání s jinými náboženskými tradicemi do určité míry viditelné, například jako dárkyně nebo řádové členky, jejich samostatné působení bylo výrazně regulováno.

Sbírka veršů starších řádových žen – Therigatha – nabízí jedinečný vhled do duchovních zkušeností těchto žen. Vypráví o jejich předchozích těžkostech, od nešťastných manželství po osobní tragédie, a zároveň ukazuje, že mnohé z nich dosáhly vysoké úrovně duchovního poznání, podobné arhatům. Jejich poezie zdůrazňuje nejen útrapy a oběti, ale i sílu odhodlání a možnost osvobození.

Když zkoumáme raný buddhismus, je třeba chápat, že i přes určitý pokrok v rovnoprávnosti žen se duchovní a společenské struktury výrazně opíraly o hierarchii a kontrolu. Buddhova nabídka cesty a pravidel pro laické následovníky byla flexibilní a nevyžadovala od nich radikální změnu životního stylu ani odklon od stávajících kulturních rituálů. Tím pádem nebylo možné hovořit o „konverzi“ v dnešním smyslu slova, nýbrž o přijetí morálního a duchovního kodexu, který mohl koexistovat s tradičními zvyklostmi.

Je důležité uvědomit si, že interpretace a aplikace těchto pravidel a postojů byly hluboce zakotveny v kontextu doby, kdy vznikaly, a jejich pokrokovost je třeba hodnotit právě z tohoto historického hlediska. Vnímání žen v raném buddhismu je tak složité a mnohovrstevnaté – zahrnuje jak omezení, tak i nečekané formy duchovní svobody a viditelnosti, které v jiných tradicích nebyly běžné.

Jaké byly významné texty raně středověké indické literatury a jejich vliv na společnost?

V Tamil Nadu v 12. století došlo ke shromáždění příběhů o shaijských svatých v díle zvaném Periyapuranam, což je důležitý text, jenž nejen přenáší náboženské příběhy, ale i ukazuje na hlubokou víru, která formovala společnost té doby. Tyto texty přinášejí komplexní obraz tehdejšího náboženského života a ukazují, jak byly písně a básně používané jako nástroj k oslavě bohů a králů. Ve středověkém Tamilu vznikla řada nových žánrů poezie, mezi které patřily například kalampakamy, ve kterých poslední slovo předchozí básně tvořilo začátek následující. Dalším významným žánrem byly kovai – tematicky uspořádané básně, jejichž významný zástupce je Manikkavachakarův Tirukkovaiyar, oslavující boha Šivu.

V Kannadě začala raná středověká literatura v 9. století s dílem Kavirajamarga, zaměřeným na poetiku. Vzhledem k tomu, že oblast Karnátaky byla silně spojena s džainismem, mnoho děl z tohoto období bylo právě džainského charakteru. Autoři jako Pampa, Ponna a Ranna napsali zásadní džainské Puranas a epické básně. Pampa, známý svým Adi Purana, vyprávěl příběh prvního tirthankary Rishabhy a také zpracoval příběh Mahabharaty v díle Vikramarjunavijaya. V 12. století pokračoval tento trend, když Nagachandra napsal Ramachandracharitra Purana, džainskou verzi příběhu o Ramovi.

Telugská literatura má kořeny až v 5. a 6. století, kdy jsou zaznamenány první verše v nápisech. Nicméně první významné dílo, které se zachovalo, je Mahabharata od Nannayi, napsané v 11. století, které položilo základy telugské poetiky. Tento text nebyl jen literárním dílem, ale i prostředkem kultivace jazyka a estetiky. Nannaya byl známý pro svůj výběr metriky, která kombinovala sanskrtská slova s telugskými, čímž vytvořil unikátní poetický styl. Tento styl se dále rozvíjel ve 13. století, kdy Tikkana přidal nové části Mahabharaty a vytvořil Uttararamayanamu.

V oblasti sanskrtské literatury se raně středověké texty vyznačují především dramatickými a filozofickými díly. Mezi nejvýznamnější autory patří Kalidasa, jehož díla jako Abhijnanashakuntala a Raghuvamsha patří k nejkrásnějším příkladům sanskrtské poezie a dramatu. Kromě Kalidasy byli významní i autoři jako Bharavi a Vishakhadatta, jejichž dramatické texty, například Mudrarakshasa, nabízejí fascinující pohled na politické intriky a společenské zvyklosti té doby.

Indická raně středověká literatura má však také svou praktickou stránku. Texty jako Kautilyův Arthashastra, který se zaměřuje na státní správu, nebo Aryabhata a Varahamihira, kteří se zabývali astronomií, ukazují na vysokou úroveň odborných znalostí v různých oblastech. Tato díla nejen poskytují historické informace o vědeckých a filozofických pokrocích, ale také o kulturní výměně mezi různými částmi Indie, která byla v tomto období velmi silná.

Endtext

Jaké bylo postavení a význam dynastií Západních Čalukjů a Raštrakútů v indické historii?

Dynastie Západních Čalukjů představuje klíčovou kapitolu v dějinách jižní Indie, jež byla významná nejen vojenskými úspěchy, ale i kulturním a politickým vlivem. Vládce Pulakešin I., zakladatel nezávislé moci tohoto rodu, vybudoval pevnost ve Vatapi a praktikoval významné rituály, mezi nimiž vynikal i ašvamedha, obřad symbolizující panovnickou legitimitu a moc. Jeho syn Kirtivarman I. významně rozšířil království vítězstvími nad sousedy – Kadamby, Mauryi, Naly, ale také nad vzdálenějšími zeměmi jako Vanga, Anga, Kalinga, Magadha, Pandya či Chola. Tyto vojenské úspěchy nejen upevnily moc dynastie, ale také ovlivnily politickou mapu oblasti.

Pulakešin II., nejslavnější představitel rodu, je známý díky svým bojům proti Haršavardhanovi na březích Narmady i konfliktům s Pallavami, které byly zapsány v nápisech v Aihole. Jeho armáda prokazovala nejen vojenskou sílu, ale i schopnost organizovat expanze do různých regionů, například do Andhra, Jižního Kosaly a Kalingy. Po jeho smrti pokračoval boj s Pallavami, což vedlo k obsazení Badami jejich nástupcem Narasimhavarmanem. V polovině 8. století se Západní Čalukjové dostali pod tlak Raštrakútů, kteří nakonec jejich moc oslabili, přestože jejich východní větev – Východní Čalukjové – si zachovala určitou samostatnost.

Východní Čalukjové dosáhli vrcholu za vlády Vijayaditya III., který nejenže zaznamenal úspěchy proti Pallavům a Pandyům, ale i poskytl útočiště králi Chola. Jeho vojenská kampaň zahrnovala také porážky Gangů, Raštrakútů a Kalachurů, přičemž však soustavný tlak Raštrakútů nakonec přiměl východní větev k jejich uznání. Přes četné spory o nástupnictví a krátké vlády některých panovníků dynastie zůstala východní linie významnou mocí až do doby, kdy ji podrobili Rajaraja Chola v roce 999 n. l.

Raštrakúti představovali během 8. až 10. století jednu z hlavních mocností Dekánu. Jejich legitimita byla spojována s mýtickou linií Yadů, což posilovalo jejich postavení jako vládnoucí dynastie. Slovo „Raštrakúta“ znamená „vládce oblasti či království“ a původně označovalo provinční úředníky. Jejich kořeny sahají do oblasti mluvící kannadsky, přičemž titul Lattalura-puraveshvara odkazuje na správu města Lattalura (dnešní Latur). Raštrakúti dosáhli vojenských vítězství proti Pratiharům, Palům, Východním Čalukjům i Cholům, i když své severní území dlouhodobě neudrželi.

Důležité je chápat, že moc těchto dynastií byla vždy křehká a závislá na rovnováze mezi vojenskou silou, legitimitou plynoucí z náboženských a rodových tradic, a schopností vládnout rozmanitým obyvatelstvem. Jejich dějiny jsou příkladem, jak se v indickém subkontinentu střídaly období expanze a úpadku, často podmíněné nejen vnějšími hrozbami, ale i vnitřními spory o nástupnictví.

Jaké informace o historii nám mohou poskytnout starověké indické mince?

Ve východní Indii se mezi 6. a 7. stoletím objevují zlaté mince bengálských králů jako byl Šašanka, zatímco pozdější palaští vládci patrně používali teoretické jednotky hodnoty, založené na pevném počtu předmětů, jako jsou například mušle cowrie, namísto skutečných ražených mincí. Stříbrné mince známé jako harikela cirkulovaly v Bengálsku mezi 7. a 13. stoletím a měly lokální varianty podle jednotlivých regionů, což naznačuje decentralizovanou povahu měnových systémů.

V západním Dekkánu jsou některé raně středověké mince spojovány s dynastií Čalukjů z Badami. Po určitém přerušení se koncem 10. století obnovuje ražba zlatých a měděných mincí pod pozdějšími vládci této dynastie. Nejednoznačná zůstává atribuce některých zlatých a stříbrných mincí Čalukjům z Kalyany nebo Rádžputům z rodu Kaláčurí. V jižní Indii mince s motivy lva a býka odkazují na Pallavy, zatímco čólské mince nesou emblém tygra a mnohdy zobrazují i znaky dalších dynastií — rybu (Pandyové) a luk (Čérové), což odráží politickou nadvládu Čólů nad těmito oblastmi. U některých čólských mincí lze na rubu číst jména měst jako Kančí nebo snad Nellur, zřejmě místa ražby.

Se severozápadními invazemi Ghaznavidů a Ghuridů přicházejí do Indie nové typy mincí, často ze zlata, stříbra nebo billonu. Některé z těchto mincí si uchovaly indické motivy, jazyky i písma. Například mince Mahmúda z Ghazny ražená v Láhauru má na líci islámské vyznání víry v arabštině a na rubu nápis v sanskrtu psaném písmem nágarí. Mince Muhammada Ghúrího zase kombinují motivy býka a jezdce — tradiční prvky rádžputských mincí — nebo zobrazují hinduistickou bohyni Lakšmí.

Mince umožňují nahlédnout do mechanismů obchodu a ekonomických cyklů. Rozšíření kušánských mincí poukazuje na rozkvět obchodu jejich období, zatímco lodní motivy na mincích Sataváhanů podtrhují význam námořního obchodu v Dekkánu. Římské mince nalezené v různých částech Indie dosvědčují rozsah indo-římského obchodu. Mince vydávané cechy dokládají důležitost těchto institucí v ekonomice.

Numismatický záznam raně středověké Indie je úzce spojen s širšími diskusemi o povaze tehdejších politických, sociálních a ekonomických struktur. Přestože se na většině raně indických mincí nevyskytují data, některé výjimky — například západní Kšatrapové používající šaka letopočet, či stříbrné mince Guptovců s údaji o vládních letech — umožňují dataci. Archeologické vrstvy na lokalitách jako Sonkh u Mathury byly rozlišeny právě na základě mincí, což ukazuje jejich význam v chronologii.

Díky mincím lze také zkoumat rozsah říší. Oblast jejich oběhu může naznačovat hranice politického vlivu, ačkoli mince z drahých kovů často cirkulovaly i mimo původní teritorium a někdy dlouho po pádu dynastie. Ve stejné oblasti tak mohlo fungovat více překrývajících se měnových systémů.

Na některých mincích se objevují termíny jako „gana“, což u skupin jako Jaudhéjové nebo Málavové ukazuje na jejich nemonarchickou politickou strukturu. Městské mince napovídají o významu či možné autonomii městských správ. Jindy mince přinášejí biografické detaily — například o sňatku guptovského krále Čandragupty I s liččhavskou princeznou víme pouze díky pamětní minci. Stejně tak mince dokazují existenci málo známého guptovského krále Ramagupty.

Obřad ašvamédhy vykonaný Samudraguptou či Kumáraguptou I je doložen právě na mincích. Samudraguptovy typy mincí se lukostřelcem či sekerníkem symbolizují jeho fyzickou sílu, zatímco typ s vinařem, který ho ukazuje při hře na vínu, poukazuje na jeho kulturní rozměr.