Jaký byl Nerva jako císař a proč se stal tím, kým se stal?

Faenius Rufus nebyl na počátku považován za jednoho z hlavních spiklenců, přesto byl přítomen během výslechů některých z vrahů a nezůstalo to bez povšimnutí. Byl to právě on, kdo, když Subrius Flavus během výslechu naznačil pohybem ruky, že by měl vytasit meč a vykonat krutý čin, zakroutil hlavou a zastavil ruku, která se již chystala uchopit pochvu. Rufus nebyl pouze fyzicky blízko císaři, měl také možnost okamžitě jej zlikvidovat. Když však jeho spolupachatelé začali pochybovat o jeho loajalitě a neocenili jeho brutální metody při výslechu, byl prozrazen a sdílel osud těch, které měl zradit. Tento incident ukázal, že spiknutí bylo skutečně reálné, protože se do něj zapojili muži, kteří byli blízko císaři a měli dostatečnou moc k tomu, aby ho odstranili. To, že k atentátu nedošlo, bylo dáno těmi, kteří včas zvedli varovný prst, včetně nervového Nery, který hrál zásadní roli v rozkrytí Pisonova spiknutí.

I když není zcela jasné, jakou konkrétní roli Nerva v tomto procesu sehrál, jeho odměna od Nerona byla více než významná. Nero jej odměnil triumfálními sochami, které byly umístěny nejen na Foru, ale i přímo v císařském paláci, což bylo v římském světě neobvyklé, neboť sochy běžných lidí v těchto prestižních místech byly považovány za výsadu císařské rodiny. Ať už Nerva vykonal jakýkoli výjimečný čin, jeho pozice a vděk Nerona ukazovaly na jeho zásadní roli v záchraně císařství.

Zajímavým aspektem Nerva je, že byl jmenován konzulem v roce 71 n. l., a to během vlády Vespasiana, který si velmi chránil pozice v rámci rodiny. Pro někoho, kdo nebyl přímo v rodinném okruhu, jako byl Nerva, to naznačuje nějaký významný politický favor, kterým mohl být spojen s Vespasianem v průběhu občanské války v roce 69 n. l. Tato skutečnost ale vyvolává otázky, jaký konkrétní význam měl tento čin a co bylo součástí vzorců Nerva. V každém případě měl blízké vztahy s Flaviovci, což mu otevřelo cestu k pozici, která byla politicky výhodná.

Ale ani tento „neviditelný“ vláda nebyla bez výzev. Nerva musel čelit nejen rozzlobeným legiím, které byly věrné Domitianovi, ale i ambiciózním členům Praetoriánské gardy. Bylo třeba uklidnit zbylé členy spiknutí a zabývat se neustálými problémy uvnitř paláce. Ačkoliv Nerva prohlašoval, že svou roli splnil tak dobře, že by se mohl kdykoliv vzdát trůnu a vrátit se k soukromému životu v bezpečí, zůstalo jeho období vlády plné nebezpečí a nejistoty.

Jeho první kroky, které zahrnovaly amnestii pro všechny obviněné z velezrady a zrušení obvinění na základě „židovského způsobu života“, ukázaly jeho vůli obnovit rovnováhu a ukončit období paranoidní represe, které bylo charakteristické pro předchozí vládnutí Domitiana. Tato opatření byla vítána nejen senátory, ale i širší veřejností, protože obnovila důvěru ve státní systém a umožnila začít novou éru, bez strachu z politických procesů a pomluv.

Pro mnoho senátorů, kteří ho podpořili na trůnu, to muselo být příjemné, ale jejich nadšení vzrostlo, když Nerva vrátil konfiskovaný majetek zpět jeho původním vlastníkům. Dalšími kroky, které Nerva učinil, bylo zavedení rozdělení půdy pro chudé obyvatele Říma, což opět ukázalo jeho orientaci na širší vrstvy společnosti. Když se zdroje vyčerpaly, Nerva neváhal prodat cenné předměty, včetně svého osobního majetku, aby zajistil tuto důležitou iniciativu.

Důležitým aspektem bylo, že i když Nerva prohlásil, že nebude zabíjet žádného senátora, čelil celé řadě spiknutí proti své vládě. Přesto nikdy neudělal krok bez porady s předními muži v senátu, což podtrhovalo jeho úsilí o stabilitu a spravedlnost. Tento jeho pragmatismus a snaha o zachování rovnováhy moci ve státě byly jedním z klíčových faktorů, které mu umožnily přežít první těžké měsíce na trůnu.

Jak Valentinian II vládnul v časech krize a intrik?

Během vlády Valentiniana II. v Římské říši se odehrávaly události, které by dnes byly považovány za tak absurdní, že by byly spíše námětem pro historický román než pro faktografii. Jeho vláda byla poznamenaná nejenom vnitřními problémy v církvi, ale také zrádnými intrikami a nečekanými zvraty, které by měly za následek nejen změnu vlády, ale i smrt jeho blízkých. Mladý Valentinian II. v tomto chaosu začal svou vládu jako dítě, což mu jakožto císaři rozhodně nepomohlo v zajištění skutečné moci.

Valentinian II. byl v okamžiku nástupu na trůn pouhým čtyřletým chlapcem. Když jeho otec Valentinian I. zemřel náhle, zůstali v říši zmatky. Císařovi úředníci, včetně vojenských velitelů, byli znepokojeni přítomností potenciálních uchazečů o trůn a nechtěli riskovat nový konflikt. Proto došlo k rozhodnutí jmenovat mladého Valentiniana II. císařem, místo aby se pokusili vyřešit problém s konkurencí. Tento krok však měl nejen svou praktickou stránku – protože Valentinian II. byl geograficky mnohem blíže než jeho starší bratr Gratian – ale především ukázal, jak bezmocný a bez skutečné moci byl tento císař, jehož vláda byla zcela závislá na rozhodnutích dospělých mužů kolem něj. I když Gratian, který se nacházel 600 mil daleko, mohl mít přirozené nároky na trůn, přijal tuto situaci s určitou dávkou pragmatismu. Bylo mu jasné, že v daném okamžiku nemá moc nic změnit a musel přijmout rozhodnutí, které se v konečném důsledku ukázalo jako klíčové pro jeho vlastní přežití.

Navzdory své slabé pozici na trůnu čelil Valentinian II. skutečné hrozbě. Jeho vládnutí bylo oslabeno nejen vnitřními spory, ale také vnějším nebezpečím. Rivalita ve formě Magnuse Maxima, který se rozhodl získat trůn pro sebe, byla katastrofální pro stabilitu říše. Maximus, který se chopil moci po zavraždění císaře Gratiana, byl pro Valentiniána II. přímou hrozbou. Maximus přitom vystupoval jako ochránce církve, což bylo nanejvýš paradoxní, když se k císařskému trůnu dostal násilím. Tento ambiciózní muž, který proslul pod přezdívkou „Největší Veliký“, použil armádu k tomu, aby získal politickou moc, a přitom se snažil navodit dojem, že byl legitimně zvolen císařem, nikoliv že se k trůnu dostal krvavou cestou.

Pro Valentiniana II. to znamenalo ještě větší osamělost. Byl stále vděčný za ochranu svého bratra Gratiana, ale v těžkých chvílích ztráty autority musel čelit vzpourám a možnému odstranění. V tomto neklidném období byla jeho vláda více než jen politickým dramatem; byla symbolem celkového rozpadu římského impéria, které se stále více rozpadalo na jednotlivé frakce. Zde tedy není čas na hrdinské příběhy mladého císaře, ale spíše na tragický obraz moci, která se nacházela v rukou těch, kdo byli ochotni manipulovat s dětmi a slabými vůdci.