V 90. letech 20. století Costa Rica, i přes svou relativní malost a politickou stabilitu, prokázala schopnost reagovat na klimatické výzvy a vytvářet ambiciózní politiky zaměřené na udržitelnost a snižování emisí. Tento proces byl silně podporován „zelenou elitou“, což byla skupina odborníků a vládních činitelů, kteří usilovali o implementaci projektů zaměřených na obnovitelné zdroje energie a klimatickou ochranu.

Jedním z klíčových okamžiků, který definoval tuto cestu, byl přijetí zákona 7200 v roce 1990, jenž umožnil státnímu institutu ICE (Instituto Costarricense de Electricidad) nakupovat elektřinu od soukromých firem, které zkoumaly potenciál nekonvenčních obnovitelných zdrojů energie, jako je hydraulická energie. V roce 1995 byl tento zákon upraven a umožnil větší zapojení malých soukromých producentů energie z obnovitelných zdrojů, jako je geotermální, vodní, větrná nebo biomasa. Tento krok odrážel pragmatismus a nutnost diverzifikovat energetické zdroje vzhledem k prodlužujícím se suchým obdobím, které ohrožovaly stabilitu hydropower.

V té době bylo již 72 % elektrické energie v zemi generováno z vodních elektráren, ale vláda se rozhodla rozšířit kapacitu výroby z dalších obnovitelných zdrojů. Tento strategický přístup, jak popisuje Figueres Olsen, se projevoval v důrazu na „racionální využívání energie“, což bylo ve své době i na globální úrovni relativně pokrokové. Tento zákon nejen podporoval snižování emisí skleníkových plynů, ale i vytvářel zázemí pro další kroky k dekarbonizaci energetického sektoru.

V polovině 90. let začal bývalý prezident José María Figueres realizovat program, který se zaměřil na postupné vyřazování fosilních paliv z výroby energie do roku 2010. Tento krok zahrnoval i zavedení 15% národního palivového daně, která byla použita k financování projektů zalesňování a snižování emisí. I když téma uhlíkové neutrality ještě nebylo v té době tak výrazně diskutováno, Costa Rica již tehdy měla jasně vymezené cíle snižování emisí a přešla na cestu, která vedla k formálnímu přijetí politiky uhlíkové neutrality v roce 2006.

V době Figueresovy vlády se vytvořil tým, který se soustředil na realizaci konkrétních klimatických iniciativ. Tento tým zahrnoval odborníky jako René Castro a další vládní činitele, kteří byli klíčoví pro navázání mezinárodní spolupráce, například s USA v rámci projektů snížení emisí skleníkových plynů. I přes náročné období, kdy byly sníženy rozpočty pro rozvojovou pomoc, Costa Rica dokázala vyjednat partnerství s mezinárodními subjekty, které pomohly financovat její zelené projekty. Tato mezinárodní spolupráce nebyla vždy bezproblémová, ale ukázala se jako nezbytná pro dosažení ambiciózních klimatických cílů.

V pozadí tohoto úspěchu stála i stabilní politická situace, která umožnila vymanit se z potřeby rozvojové pomoci a soustředit se na vlastní rozvoj, který byl stále častěji vnímán jako model pro ostatní. Tato stabilita, podporovaná vzrůstajícími příjmy z turistického sektoru, přispěla k růstu povědomí o důležitosti ochrany životního prostředí a rozvoje obnovitelných zdrojů. Tato „zelená elita“ se ve své době nejen stala silným faktorem v domácí politice, ale postupně i uznávaným subjektem na mezinárodní klimatické scéně.

I když dosažené výsledky neznamenaly konec všech environmentálních problémů, Costa Rica se v roce 1994 ukázala jako lídr v oblasti udržitelného rozvoje. Různé klimatické iniciativy byly podpořeny silným domácím konsenzem, který umožnil přijetí závazků na snižování emisí a rozvoj obnovitelných zdrojů. Není bez zajímavosti, že Costa Rica se dokázala orientovat na udržitelnost v době, kdy mnoho rozvojových zemí čelilo mnohem složitějším výzvám v oblasti životního prostředí. Tento pragmatický přístup k obnovitelné energii a klimatické politice ukázal, že i malé země mohou mít ambiciózní a efektivní strategie na ochranu klimatu.

Endtext

Jak Costa Rica stala lídrem v oblasti změny klimatu?

Costa Rica je příkladem země, která se vyvinula v globálního lídra v oblasti změny klimatu, i když její ekonomická síla není mezi největšími na světě. Tento úspěch není náhodný, a za jeho dosažením stojí jak politická vůle, tak dlouhá historie v oblasti ochrany přírody. Významné bylo nejen zapojení státu, ale i tzv. "zelené elity", která se stala klíčovým aktérem v prosazování politik zaměřených na klimatickou neutralitu.

Jedním z klíčových momentů byl návrat bývalého prezidenta Óscara Ariase Sáncheze k moci v roce 2006, kdy Costa Rica deklarovala svůj závazek k „Míru s přírodou“ a jasně se vymezila vůči jiným zemím, slibujíc, že dosáhne uhlíkové neutrality do roku 2021, k výročí dvoustého výročí nezávislosti. Tento závazek byl spojen nejen s rozvojem politiky ochrany životního prostředí, ale i s výzvou k zavedení ambicióznějších opatření než v jiných státech.

V tomto období sehrál významnou roli fakt, že Costa Rica již měla solidní základ v oblasti rozvoje a vzdělanosti, což umožnilo její elity, včetně těch politických, přijmout zásadní a novátorské kroky. Zelená elita, podporovaná rozvinutým systémem národních parků a biologické rozmanitosti, se rozhodla pro kroky, které by zemi pomohly nejen omezit emise, ale zároveň zvýšit její mezinárodní prestiž jako příklad odpovědné a ekologické politiky.

Avšak, jak ukazuje vývoj v letech po 2006, rostoucí ekonomická nerovnost, která byla částečně důsledkem globální recese, vedla k novým výzvám, především v oblasti ochrany přírodních zdrojů. Spory o těžbu surovin, které se zintenzivnily v důsledku rostoucí ekonomické nerovnosti, začaly ohrožovat politiku ochrany životního prostředí. I přesto, že se zelená elita a stát soustředily na posilování klimatických závazků, domácí ekonomické problémy a protesty proti některým těžebním projektům ztěžovaly přijetí některých klíčových opatření.

V roce 2015, kdy Costa Rica měla ještě větší ambice na poli klimatické politiky, se začala profilovat na globální scéně díky jmenování Christiany Figueres do pozice výkonné sekretářky Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Její jmenování mělo pozitivní dopad na místní politiku, protože přineslo znovu oživení zájmu o opatření na zmírnění změny klimatu. Nový prezident Carlos Alvarado, zvolený v roce 2018, pokračoval v prosazování politiky dekarbonizace, která byla postavena na předchozích závazcích a institucích, jež Costa Rica vybudovala již od 80. let.

Klíčovým faktorem úspěchu Costa Ricy v oblasti změny klimatu byl silný státní aparát a ochota politiků přijímat inovativní a ambiciózní závazky, přestože ekonomické možnosti země byly omezené. Jejich cílem bylo ukázat světu, že i menší, středně rozvinuté země mohou hrát klíčovou roli v boji proti klimatické změně. I když domácí občanská společnost nebyla hlavním hybatelem těchto změn, její podpora byla neocenitelná, zejména v obdobích, kdy se zvyšovaly sociální napětí kvůli těžebním aktivitám. Důležitou roli hrály i mezinárodní organizace, jako je Světová banka, které poskytly finanční podporu pro ekologické iniciativy, včetně programu platby za environmentální služby (PES).

Přestože se Costa Rica etablovala jako lídr v oblasti ochrany klimatu, je důležité si uvědomit, že její úspěch nespočívá pouze v politických proklamacích, ale v neustálém vyvažování ekologických a ekonomických zájmů. Významným faktorem je také skutečnost, že i v rámci rozvinuté politiky ochrany životního prostředí musí stát čelit výzvám spojeným s domácími socioekonomickými problémy, jako je rostoucí nerovnost a napětí v důsledku vnějších ekonomických vlivů. Tento konflikt mezi ekologickými a ekonomickými zájmy byl zřetelný především v obdobích, kdy byla veřejná podpora klimatických opatření oslabena domácími krizemi.

Pokud se na problematiku podíváme z širšího globálního pohledu, lze konstatovat, že Costa Rica ukázala, jak mohou středně rozvinuté země, které nejsou závislé na fosilních palivech, přijímat ambiciózní klimatické závazky. Tento přístup by mohl být modelovým příkladem pro jiné národy v podobné situaci, které mají omezené ekonomické možnosti, ale silnou politickou vůli a dobře rozvinuté instituce pro ochranu přírody.

Jaký je význam přechodu od uhlíkové neutrality k dekarbonizaci?

Přechod od uhlíkové neutrality k cíli dosažení nulových emisí skleníkových plynů implikuje výrazné zvýšení ambicí v oblasti klimatické politiky. Tento krok stále zůstává nejasný, přičemž není zcela specifikováno, zda cíl nulových emisí zahrnuje všechny skleníkové plyny, nebo pouze oxid uhličitý. Z odborného hlediska lze říci, že dekarbonizace představuje širší rámec, v němž se skrývají různé environmentální cíle, jejichž dosažení je nezbytné pro úspěšnou klimatickou transformaci. Jak tvrdí Levin, Song a Morgan (2015), dekarbonizace je orientována na snižování emisí CO2 a dalších skleníkových plynů souvisejících s produkcí primární energie. Zatímco úplná dekarbonizace znamená nulové emisí CO2, které nejsou zachyceny technologiemi pro ukládání uhlíku, tento pojem neimplikuje zcela nulové emise – ty mohou být vyrovnány prostřednictvím uhlíkových kompenzací nebo zachycování uhlíku, pokud existují adekvátní metody pro zvýšení uhlíkových pohlcovačů.

V rámci některých ambiciózních plánů, jako je dekarbonizační plán Kostariky z roku 2018, je snižování emisí z primární energetické produkce kladeno na hlavní prioritu. Tento plán však není omezen pouze na oblast energetiky, což ukazuje, že dekarbonizace může zahrnovat širší spektrum environmentálních cílů, než jen snížení emisí CO2. Samotný plán Kostariky také vymezuje časový rámec a určuje konkrétní tempo dekarbonizace, čímž zajišťuje systematičnost a měřitelnost svého postupu.

Důležitým aspektem, který si však nelze nechat ujít, je skutečnost, že dekarbonizace neznamená pouze technické a administrativní změny v oblastech energetiky nebo průmyslu. Tento pojem odráží celospolečenský a geopolitický posun, kdy se zvyšuje potřeba koordinace mezi veřejnými institucemi, mezinárodními organizacemi a soukromým sektorem. Je nutné vzít v úvahu, že skutečná dekarbonizace bude vyžadovat nejen změnu technologií a postupů, ale i rozsáhlou změnu v hodnotových systémech a preferencích jednotlivců i států.

Pro pochopení významu dekarbonizace je nezbytné zmínit, že tento proces je neoddělitelně spjat s dlouhodobými a často radikálními změnami, které ovlivňují nejen energetický sektor, ale i všechny aspekty života společnosti. Významně ovlivňuje například způsob, jakým bude probíhat doprava, průmyslová výroba, zemědělství a další sektory, které jsou tradičně velkými emitenty skleníkových plynů. Bude potřeba efektivně provádět integraci udržitelných zdrojů energie do všech oblastí ekonomiky a zároveň zajišťovat spravedlivou transformaci pro různé sociální skupiny.

Ve světle těchto faktorů je také důležité brát v úvahu, jak různé národní strategie dekarbonizace zapadají do širšího globálního rámce. Například i když některé země, jako je Kostarika, definovaly konkrétní kroky k dosažení dekarbonizace, jiné mohou čelit výzvám spojeným s politickou nestabilitou, ekonomickými zájmy nebo strukturálními problémy, které mohou zpomalit nebo zkomplikovat tento přechod.

V závěru je kladeno důraz na to, že dekarbonizace je proces, který vyžaduje nejen technologické inovace, ale také hluboké změny v politických, ekonomických a sociálních strukturách. Jak ukazuje zkušenost zemí, které se již začaly na tento cíl zaměřovat, úspěch v tomto směru bude záviset na ochotě celospolečenské spolupráce, dostupnosti vhodných technologických nástrojů a především na koordinovaném úsilí na mezinárodní úrovni. Tento proces není krátkodobý, ale dlouhodobý závazek, který bude mít dalekosáhlé důsledky pro životní prostředí, ekonomiku i samotnou povahu mezilidských vztahů v globálním kontextu.

Jak byliny mohou pomoci při úzkosti a depresi: Cesta k rovnováze a zdraví
Jak můžeme skutečně zvládat úzkost?
Jak technologie RFID a bezdrátového přenosu energie zlepšují kontinuální monitorování srdečního zdraví?
Jakým způsobem se připravují polymerní nanodisperze pomocí dialýzy a dalších technik?