Jak se mění životy: Návrat Jacka Chappela k Marianne Bechet

Byla to minulost. A už nebyla Chappelovou. Téměř dvacet let manželství, pryč. Umělecká galerie na Rue de Verneuil, kdysi zchátralý muzeální prostor, měla po celý měsíc hostit novou výstavu Marianne Bechet. Předtím tu byla sbírka Picassových pláten, věnovaná jeho druhé manželce Jacqueline. Po Marianne měla následovat výstava Modiglianiho. Této noci, jak si Chappel přečetl, se měla konat vernisáž, na které se sejde hrstka „mogulů“. Francouzští luxusní baroni a několik britských sběratelů. V průběhu osmi let, co Chappel nebyl přítomen, si Marianne vybudovala status výjimečné umělkyně, pohybující se na úrovni celebrit. Druhý život.

Stál na okraji malého kruhu kolem ní, když se diskutovalo o Chabrolovi, Truffautovi. Kdysi by měl co říct k těmto tématům, ale teď si sotva vzpomínal na jejich filmy. Znovu objevili tyto režiséry Nové vlny společně, když se s Marianne oženil. Byly to součásti jeho života, kdysi: kino, knihy, hudba. Ale roky je zredukovaly na pouhé rozptýlení. Místo toho, s výhodou anonymity, pozoroval Marianne. Měla na sobě drahé černé šaty, které se stále přitiskly k její postavě, i když už to bylo třicet let, co ji poprvé viděl. Prsa se pohybovala jemně v jejich látce. Chappel si byl vědom toho, že šepot publika za ním utichá. Byla skoro padesát, ale v tom posledním záblesku její nejjistější krásy. Vlasy měla sepnuté, oči jiskřily, ta pomíjivá dokonalá úsměv. Přestávala se zajímat o rozhovor a její dvorní přisluhovači se snažili, aby si ji udrželi. Ale už ji viděl. A jak vstala, oni se rozestoupili, aby se podívali na objekt její pozornosti.

„Jack…“ řekla. Otevřel ruce, neochotně, a přitáhl ji k sobě. Na okamžik zavřel oči a cítil její teplo. Příliš mnoho let. Ale nemohl nechat, aby to, co bylo, zmizelo jen kvůli jeho věznění v Le Sante.

„Jack,“ řekla, když se odtáhla. „Bylo to dlouho.“

„Osm let,“ připomněl jí, sotva skrývajíc hořkost v hlase. Hledal na její tváři nějaký náznak viny, ale nic neviděl. Otočil se.

„Neodcházej,“ řekla, chytila ho za zápěstí. A pak, naléhavěji: „Neodcházej. Počkej, až tohle skončí, a budeme si povídat. Chci, abychom si promluvili.“

Chappel se rozhlédl kolem sebe a ignoroval všechny tváře, které se dívaly jeho směrem. „Kde je Victor? Nezůstane tě podpořit?“

Marianne zakroutila hlavou, odmítavě. „Nemluvme o něm. Je pryč. Kniha. Byznys.“

Žena v koktejlových šatech se snažila přerušit rozhovor, ale Marianne ji vůbec nepozorovala, pouze přikývla. „Poslouchej, Jacku. Zůstaň. Než to tady skončí, budeme si povídat.“

Chappel přikývl, slíbil, že počká, a odstoupil. Zůstal ještě chvíli, ale pak se omluvil a vyšel ven. Zapálil si cigaretu a díval se na úzké ulice. Vykuřil jednu krabičku Gauloises a začal další. Po hodině se vrátil zpět dovnitř. Galerie se pomalu vyprázdnila, výstava končila. Číšníci nosili kávu. Chappel se prodral zbytkem davu k Marianne, která byla stále obklopena svými obdivovateli. Její agent jednal se sběrateli. Obchody se uzavíraly v zadních kancelářích.

Usedl na okraj jejího okruhu, ruce složené mezi stehny, až se k němu připojil někdo nový. Usadil se na pohovce, v tenkých prstech držel černý tenký doutník. Měl pečlivý vzhled. Vlasy mu ustupovaly a byly pečlivě upravené do drdolu. Jeho oblečení bylo okouzlující. Na prstu měl dokonale kulatý diamant, který zachycoval každé světlo v místnosti. Usmál se na Chappela s hořkým úsměvem a když promluvil, jeho řasy se zachvěly, jak se snažil předstírat, že není opilý.

„Znám tě, že?“ řekl konečně, pečlivě si dával pozor na svou angličtinu. „Ano, vím, ale nemohu si tě umístit, drahý.“ Mávl rukou a usmál se koketně. „Gerard Toy,“ řekl a podal ruku.

Chappel ji vzal a pak okamžitě stáhl. „Neznáme se, pane Toy.“

Toy se ale nedal. „Možná to byl nějaký předchozí život. Byli jsme milenci, možná?“

Chappel se na něj podíval, pak zpět na své poškrábané boty.

„Tajemství, to je on, drahá,“ řekl Toy, když Marianne přišla k nim.

Chappel se postavil. „Zvažoval jsem, že bych si sedl do jeho klína,“ pokračoval Toy, „ale nemyslím, že by mu to bylo příliš příjemné. Trochu ztuhlý, trošku se bojí…“ Smál se tiše.

Marianne stiskla Chappelovu ruku. „Ne,“ řekla. „Možná bychom měli objednat Gerardovi taxi...“

„Ani s Victorem?“ Její úsměv byl nečitelný.

„Jsi tady kvůli tomu, Jacku? Je to jediný důvod? Vrátila jsem se k němu, a pak ti vzal život. Chceš jen trochu pomsty?“

„Osm let v Le Sante, Marianne. Osm let.“

„Tak měl být on, ne ty. Dítě v autě, umírající… co jsi čekal?“

„Snažil jsem se dítěti zachránit život. Victor ho chtěl pohřbít, ať už byl mrtvý nebo živý. Řekni, že bys

Jak se vyrovnat s minulostí, která tě nikdy neopustí?

Jack Chappel, postava, jejíž život je zasažen neustálým vnitřním konfliktem a tíhou minulosti, se ocitá ve spleti vztahů a situací, které jsou, jak se zdá, nevyřešitelné. Jeho rozhovor s Victorem, bratrancem, je zcela prosycený frustrací, kterou cítí vůči životu, a neschopností přiznat si své vlastní motivy. Na první pohled se může zdát, že Jack je poháněn nenávistí, že jeho návrat do města je spíše výsledkem neochoty odpustit než nějakého hlubšího vnitřního přání. Ale Victor, i přes svou cynickou povahu, jakoby viděl něco více. Možná, že to, co skutečně Jacka přivedlo zpět, není nenávist k určité osobě nebo k nějakému konkrétnímu okamžiku, ale láska. Láska k nevyužitému potenciálu, k tomu, co mohl mít, ale ztratil.

Jackova chování, jeho postupné rozpadání, je nejen výsledkem vnitřního boje, ale i odrazem společenských tlaků a morálních dilemat. Paríž, město, které na něj působí jako magnet, se stává nejen kulisou jeho osobní tragédie, ale i zrcadlem pro jeho vnitřní zmatek. Jakmile opustí Toyův byt, je pro něj město již jen chladným svědkem jeho vlastního rozpadu. Každý krok, každý okamžik je v něm zachycen jako bolestivý připomínka toho, co ztratil, a co je mu stále ukradeno.

Důležitý je právě tento paradox. Chappel je neustále poháněn jakýmsi vnitřním očekáváním, že všechno, co prožil, se musí v nějaké podobě vrátit. Hledá katarzi, ale marně. Nikdy se nemůže odpoutat od toho, co zůstává nevyřešené. Právě to, co ho spojuje s tímto městem a s lidmi kolem něj, je nejen tragédií, ale i příležitostí. Možná, že právě ta propast mezi tím, co by mohl být a tím, kým je, je to, co jej pořád nutí běžet dál, ať už vede kamkoli. Jaký je tedy skutečný motiv Jacka? Nenávist, láska nebo ztráta, která nikdy nebude v plné míře pochopena?

V závěru se ukazuje, že v těchto postavách a jejich vzorcích chování, v jejich rozhodnutích a osudech, se odráží to, jak si každý z nás hledá odpovědi na otázky, které nám život neustále klade. Jackovo opakované hledání řešení pro problémy, které neexistují, a jeho neustálý vnitřní boj s minulostí jsou příklady toho, jak nás naše vlastní neschopnost přijmout určité skutečnosti může pohánět k neustálému hledání, aniž bychom si uvědomovali, že odpovědi nemusí být vždy tak jasné, jak se zdají.

Jak se paměť může stát vězením: Osudová chvíle Caseho

Byl to okamžik, který Case nikdy nezapomněl. Jeho paměť na tuto chvíli byla tak ostrá, že se stala jakýmsi pevným bodem v labyrintu jeho myšlenek. Všechny ostatní vzpomínky, zmatené a zmuchlané, se s tímto konkrétním okamžikem nedaly srovnat. Vzpomínal na něj, dokud se z něj nestala vyprávěná historka, kterou opakoval, když se ocitl v zapadlém baru na okraji letištního terminálu. Byla to rutina, která začínala stejně – vždy v té samé horké, dusné atmosféře, s těmi samými tvářemi, které slyšely jeho příběh už několikrát. Vzpomínka, která se ve vyprávění zdála stále jasnější, ale její skutečný kontext zůstával stále víc a víc mlhavý, až se někdy zdálo, že vůbec nepatřila do jeho života.

"Tohle neuvěříš," začal, a vždy to řekl stejně, s přesvědčením, že i pro toho, kdo příběh už znal, to může stále znamenat něco nového. Barman, i když už tisíckrát slyšel jeho slova, se nikdy nezmohl na nic víc než na unavený úsměv, jak naslouchal příběhu, který byl pro všechny jen opakováním jedné tragédie. A přece – každý nový posluchač, každé nové přehrání této scény zanechávalo v Caseovi stejný pocit, že se nic nemění, a přece se vše kolem něj nějak podivně točí.

A pak přišel okamžik, který nikdy nechtěl zapomenout: výbuch v letadle. Nevěděl, co dříve slyšel – zda to byl výbuch samotný, nebo jen jeho zvuk v jeho těle, jak se rozléhal a trhal ticho okolo. Letadlo, které se ocitlo v neřízeném pádu, bylo místem, kde smrt byla jen krůček od něho. Vzpomínal si, jak v té chvíli, když se stalo to, co nemohl nikdy předtím pochopit, byla jeho realita najednou naprosto jiná. Vzpomínky na obyčejné okamžiky, jako byla myšlenka na zdlouhavé čtení časopisu nebo drobné poznámky o letadlové službě, se rázem změnily na otřesné obrazy – na kousky hmoty, které byly odtržené od jeho vlastního těla, padající v prázdnotě.

V tom okamžiku ve vzduchu, kdy neexistovalo nic kromě volného pádu, když veškeré zajištění zmizelo a vše, co zůstalo, byl chaos, smrt byla zjevení. Jak se tedy mohlo stát, že on jediný přežil? Bylo to tak, že osud nikdy nebyl spravedlivý, nebo to bylo jen náhoda? Nikdy se to nedozvěděl, ale ten okamžik s výbuchem zůstal navždy zachycený v jeho paměti. Ne snad proto, že by to byl okamžik, který by si vybral, ale spíše proto, že to byl okamžik, kdy on, ačkoliv se změnil, nikdy nemohl být úplně tím, kým byl předtím.

Někdy si uvědomoval, že jeho vzpomínky byly pouze střepy, útržky něčeho, co se mu vrylo do těla. Vzpomínal si na vše, co se stalo, a přece to vše bylo jen fragmentem jednoho celku. Všechno se točí kolem jedné události, která, i když byla jasně oddělená od jiných, stále pronikala do každého jeho kroku. Když si prohlížel hodinky, měl pocit, že neúprosný pohyb času ho neustále vrací k tomu samému bodu. A i když se snažil opustit tento okamžik, vždy se vrátil zpět, jako by byl v pasti vlastní paměti, která jej nenechávala jít dál.

Jak důvěra a loajalita formují náš život a rozhodnutí v neobvyklých situacích

Cesta do Trenton byla jednou z těch velkých, kde bylo potřeba odtáhnout nějaké rozbité traktory. Ukradl jsem je dvě hodiny předtím z dvora u letiště a přibral si k tomu klobouk a pracovní kombinézu. "Hrdinové Thunderbirds bojují proti někomu," řekl jsem. "Říkal jsi mi to už dřív," odpověděl John. "Proti vodním příšerám," řekl John. "Voda je jejich domov." "V Černé laguně ne," řekl jsem, protože jsem věděl, že se jen snaží zaujmout. John se zasmál, ale pak začal mluvit vážněji.

"Víš, že ho musím vzít ven, že?" Zeptal se. Na chvíli jsem se zamyslel, a potom začal přemýšlet, co to může znamenat. Pokud mi to říká, buď už jsem mrtvý, nebo se stanu součástí něčeho, co by se dalo považovat za povýšení. Zvažoval jsem tuto možnost. Možná jsem ve svých čtyřiceti šesti letech konečně dostal "skutečnou práci", i když v mém konkrétním oboru to nebylo příliš významné. Loajalita, pomyslel jsem si. John a jeho neustálé zenové příběhy o indických mistra. "Víš, víš," říkal stále dokola, jako by mě přesvědčoval, že už jsem to všechno věděl.

"Je to na tobě, šéfe," odpověděl jsem nakonec. "Já jsem jen řidič." "Něco se změní," řekl John. "Nebo taky ne." Za chvíli jsem zastavil na okraji Woodhaven, u zavřené prodejny autodílů. John ukázal na hvězdnou oblohu. "Vidíš tuhle, co nazýváš Hydrou?" "Nemám ponětí, co to znamená," řekl jsem, protože souhvězdí byla oblast, ve které jsem se neorientoval. "Vezmi část Hydry a přidej k tomu Lva. To je Mishipeshu." "Aha," řekl jsem. "A co to znamená?" "To je Velká Rysice," řekl John. "Ale taky žije ve vodě."

Přesto všechno jsem měl pocit, že něco nehraje, a pořád jsem se snažil vyhnout těm těžkým otázkám. Když John začal zmiňovat další podrobnosti o plánu, uvědomil jsem si, že jsem možná jediný, kdo z celé situace nebude mít snadný výstup. Celý plán spočíval v tom, že pokud se objeví policie, dva naši braves mají rozkaz zastřelit první. A já byl nejpravděpodobnější cíl, pokud by věci šly špatně. Přišel jsem na to, že se snažím najít způsob, jak tuto situaci přežít, i když věděl jsem, že to nebude mít jednoduché řešení.

Ve chvíli, kdy Billy Hooper, naštvaný, ale ochotný riskovat, skočil do ledové vody Černé laguny v potápěčské výstroji, jsem si připadal jako divák. Věděl jsem, že tento zážitek bude součástí mnohem většího příběhu, který se začínal vyprávět. Byli jsme tady, abychom zjistili, co vlastně znamená věrnost a jak nás tyto momenty formují. Jak může být jeden nebezpečný večer naplněný malými rozhodnutími, které v konečném důsledku změní celou naši budoucnost?

John, v tuto chvíli už mírně zklidněný, mi naznačil, že jediný důvod, proč to děláme, je právě on. Snažil se udělat výpověď o loajalitě. Věděl jsem, že je to hra, kterou všichni hrajeme, ale její výsledek se ještě musel ukázat. Billy, který má všechno potřebné, dokázal na poslední chvíli plně pochopit, co se od něj očekává, i když si nebyl jistý, jestli si to zaslouží.

A tak všechno začalo a pokračovalo v ponuré tichosti. Na povrchu zůstaly jen bubliny, které praskaly při kontaktu se sněhovými vločkami. Tento okamžik mi zůstal v paměti, protože mi připomněl, že i v těch nejtemnějších chvílích, kdy čelíme svým největším strachům, se loajalita a důvěra mezi lidmi projevují v těch nejnečekanějších okamžicích. A že v těchto chvílích se ukáže, kdo je ochoten riskovat a kdo je ochoten dát vše, co má, na záchranu druhého.

Tento příběh ukazuje, že ne vždy to, co se zdá jako obyčejná cesta, je jednoduché nebo snadné. Většina těchto rozhodnutí je plná nejasností, ale zároveň ukazují, jak v kritických chvílích promlouvají naše vnitřní hodnoty, jak moc důvěřujeme druhým a jak se rozhodujeme, když není jiná volba. Když se střetnou osobní morálka a vnější tlak, nelze vždy počítat s tím, že výsledek bude jednoznačný nebo čistý. To vše je součástí širšího rámce, jak si vytyčujeme cíle a jak tyto cíle naplňujeme.

Je to štěstí, osud nebo prokletí?

„Forget — jsme dobří, Jack. Když vyhrají V.C., tenhle kraj bude plný komunistů. A choroba se rozšíří po světě. Jsme tady pro jejich dobro. Pro dobro každého svobodného muže.“ Pohled se mu stáčí přímo na mě; úsměv, hraně hravý, hlas se sklání do lstivého, nízkého tónu. „Muži vždycky válčili. Správno proti špatnu. Příběh lidstva. Až k Bibli.“ Znova sklouzne hlas dolů. „Jsi tichý, Jack. Ale v pohodě. Dělal jsi to dobře. Víš, kdysi vítěz jedl srdce poraženého. Jsou na to historické záznamy. U mnoha kultur. Jako instinkt.“

Číňané tomu říkají osud, buddhisté karmu, špatné sci‑fi osudovost; v Americe tomu říkáme štěstí. Slepé štěstí, paní Štěstěna. Jestli máš štěstí, vyhraješ v kartách, koupíš dům, stanes se prezidentem. Nemáš‑li, budeš chudý, ve vězení, mrtvý. Bůh nebo ďábel mi nic neříkají, ale v štěstí věřím. Někteří se s ním narodí, někteří ne. Hádej, s kým jsem se narodil já.

O tom často přemýšlím — hlavně o svém štěstí. Když hniji v cele smrti, času na přemýšlení je dost. Nešťastně zrozený — nejmladší z pěti, otec nás bil denně, nos mi byl zlomen dvakrát do sedmi, kotník nedosedl správně a zůstal s limpem do konce života. Matka mě zneužívala od deseti, utekl jsem ve dvanácti. Jedna sestra, Lizzie, měla asi štěstí — zemřela na zápal plic v osmi. O ostatních nevím: jedna brala heroin, bratr obchodoval s drogami, nejstarší v Wal‑martu. Otec umřel na pití ve třiceti osmi; matku nepoznávám.

Systém mě sice vytáhl, ale pěstounské domovy nic neřešily. Přesto jsem dospěl, prošel sérií bezvýznamných prací: úklid, rychlé občerstvení, prodej. Ne byl jsem hloupý, ale s takovým štěstím škrábeš nehty o okraj. Měl jsem jednu přítelkyni — Betty. Krátce jsem si dovolil věřit, že se štěstí obrátilo. Pak mi došlo, že mě Betty od začátku podváděla s mým jediným „nejlepším“ přítelem. Osud nebo krutý žert? Když čteš tohle v pohodlném křesle, už máš výhodu.

Když jsem se ocitl bez práce a dlužil nájem, rozhodl jsem se přestat prohrávat pomalu a prohrát jednou pořádně — v dvaceti dvou jsem přepadl banku. Naplánoval jsem to pečlivě: dny sledování, zkoumání ochranky a pokladních. Vše naloženo do auta, odjezd, a vyšlo to. Samozřejmě jsem nechal jednoho strážného raněného nebo mrtvého — nevím; mrzelo mě to. Odjel jsem s $432 v kapse. Auto se rozbilo až za hranicemi Kalifornie. Přešel jsem jen s jedním batohem a levnou pistolí k Nevadě. Vegas — mecca štěstí. Myslel jsem, že osud mě tam přivedl. Jedna hra, řekl jsem si. Stačí jeden výherní tah.