Jak vznikl mýtus o Mafiích a proč je důležitý pro pochopení jejich současného vlivu?

V feudálním systému Sicílie potřebovali absentiční šlechtici silné postavy s místní mocí a vlivem, které by spravovaly jejich majetky v jejich nepřítomnosti. Tito lidé byli ochotni použít násilí, aby zajistili, že poddaní nepoškodí jejich statky ani se nezúčastní loupeží. V této roli se objevili násilníci najímaní jako osobní strážci a šerifové pro panství. Jak však feudalismus ustupoval, tito vykonavatelé pořádku nezmizeli, ale stali se nezávisle mocnými díky tomu, že zůstali sdruženi jako skupina. Vzhledem k tomu, že státní úředníci byli často nepozorní, právní procesy byzantinské, korupční a pomalé, získali tito „vigilanti“ důvěru obyčejného lidu, i když je často vydíraly a vyhrožovaly. Korupce byla běžná: soudci si kupovali svá místa, právníci dostávali minimální odměnu, případně byli nezákonně odměňováni za uzavírání dohod, a policejní úředníci byli často nemorální a neúctiví. Lidé, kteří ztratili víru v autority, hledali ochranu u těchto násilníků, kteří se postupně etablovali jako poskytovatelé ochrany. Tak se banditismus stal podnikem ochrany a postupně se rozšířil napříč sicilskou společností.

Během povstání v roce 1848 proti bourbonským vládcům Sicílie se tito banditští strážci připojili k povstání a ali se s Giuseppe Garibaldim, vůdcem italské sjednocení. Po sjednocení Itálie získali ještě větší legitimitu a moc, protože autority opět podlehly korupci. Jak poznamenává historik kriminality Paul Lunde, „tradiční sicilská podezřívavost vůči státním institucím vytvořila podmínky pro vznik mafie“. Nic se od té doby nezměnilo. Tento historický kontext ale není příliš prospěšný pro mafiánskou legendu, která si ve svých vyprávěních o původu snaží vytvořit pozitivní obraz.

Příběhy o statečných banditech, kteří se stali folklórními hrdiny, byly pro mafii důležitým nástrojem vytváření vlastní identity. Nejznámější z těchto postav, jako například Saponara, který v roce 1578 odmítl prozradit jména svých spolubojovníků, i když byl vystaven mučení, představoval ideál loajality a odvahy, která se stala symbolem odporu proti útlaku. I když byl jeho příběh romantizován a přikrášlen, tento obraz o jeho statečnosti a hrdinství pronikl do sicilské kolektivní paměti.

Příběhy tohoto typu mají trvalý dopad na myšlení jak „vnitřních“, tedy samotných členů mafie, tak i „vnějších“, tedy těch, kteří mají tendenci věřit v historické základy těchto legend. Vytvoření mýtů a fiktivních příběhů pomáhá posílit soudržnost a identitu organizace, která se tímto způsobem staví do role obránce a ochránce svých lidí před vnějším světem a neexistujícími hrozbami. Tyto mýty, jako například příběh Saponary, nejen podporují vnitřní solidaritu mezi členy organizace, ale také přitahují pozornost obyčejných lidí, kteří je považují za ochránce před skutečným zlem, které je ohrožuje – korupcí a neschopností státních institucí.

Umění lži: Jak jazyk manipuluje myslí a politickým diskursem

Lhářství není jen prostředkem vyhnutí se nepříjemnostem či ochranou vlastního obrazu, je to komplexní fenomén, který má v politice a ve veřejném životě výrazně destruktivní roli. I když na první pohled může zdát, že jde jen o osobní nebo individuální volbu, ve skutečnosti lži ve veřejné sféře mají moc měnit společenské normy a formovat realitu, ve které žijeme. Jedním z příkladů, jak tato schopnost zkreslovat a manipulovat jazykem může mít globální dopad, je styl komunikace, který se stal synonymem pro éru Trumpa, a to nejen ve Spojených státech, ale i na celosvětové úrovni.

Trumpova schopnost ovládat jazyk, v němž se mísí lži, polopravdy a manipulace, není pouze technikou, kterou používá k získání politické moci. Jde o součást širšího trendu, ve kterém se pravda stává relativní, a komunikace se mění v umění lži. V současné digitální éře, která připomíná Huxleyho "Nový svět", se tato tendence stává každodenní realitou. Lži, které jsou prezentovány jako pravda, a manipulační techniky, které zpochybňují objektivitu, se stávají běžnými a dokonce přijatelnými. Lidské přesvědčení, strachy a představy mohou být snadno zneužity těmi, kteří ovládají schopnost přesvědčit masy.

Umění lži, jak ho popsal Machiavelli ve své knize "Vláda knížete" z roku 1532, je základem pro pochopení moderní politické komunikace. V ní Machiavelli radí vládcům, jak získat a udržet moc pomocí jak etických, tak neetických prostředků. Mistr lži, jakým byl ve své době Machiavelli, viděl v lži prostředek, který může vládce postavit nad ostatní. Měl by být "liška", která má schopnost zmást a oklamat, ale zároveň "lev", který zůstává silný a odvážný v očích svých příznivců. Trumpova politika a jeho styl komunikace, který se vyznačuje bezohledným využíváním lži a manipulace, je v souladu s tímto Machiavelliho modelem. Ačkoliv jeho lži často vycházejí najevo, mnoho jeho podporovatelů je stále ochotno je přijmout jako pravdivé.

Proč tomu tak je? Odpověd na tuto otázku se může zdát jednoduchá: „Není to lež, pokud tomu věříte“. Tato slova, která pronesl George Costanza v kultovním seriálu Seinfeld, mohou být klíčem k pochopení fenoménu Trumpa a jeho podporovatelů. Zajímavé je, že tento přístup k lži nevyžaduje objektivní pravdu; stačí, když věříte vlastnímu narativu, bez ohledu na skutečné důkazy. Tento relativismus pravdy má dalekosáhlé důsledky nejen pro politiku, ale pro celkovou strukturu veřejného diskurzu.

Lži mají schopnost manipulovat nejen veřejným míněním, ale i psychologií jednotlivců. Významné je, že jakýkoli akt lži má své následky. Tato manipulace nezůstává bez následků na osobní úrovni. Když je lež použita proti jednotlivci, její efekt je dlouhodobý a těžko se z něj zotavuje. Jak řekl John Dean, lži jsou jako rakovina, která, pokud se šíří "shora", může podkopat důvěru ve veřejné instituce a samotné základy demokratického systému. Tato rakovina je rozšířená, nepozorovaná a neviditelná pro mnoho lidí, kteří se stávají jejími obětmi, aniž by si to uvědomovali.

Jazyk, který je naplněn lžemi a manipulacemi, tedy může změnit způsob, jakým vnímáme svět. Lži neohrožují pouze politické systémy, ale mohou zasáhnout základní hodnoty společnosti a formovat kulturu, kde pravda a objektivita ztrácejí svůj význam. Představitelé, kteří tuto schopnost ovládají, mají moc nejen ovládat jazyk, ale i osudy celých národů. Jak se ukazuje, schopnost manipulovat s významem slov je nejen politickou silou, ale i kulturním nástrojem, který neustále ovlivňuje to, co považujeme za realitu.

Zamysleme se však nad tím, co znamená žít ve světě, kde se lež stává normou. Veřejná sféra je dnes místem, kde manipulace s pravdou je téměř neustále přítomná. Co to znamená pro jednotlivce, kteří jsou vystaveni těmto vlivům? Co to znamená pro demokratické instituce, které se zakládají na transparentnosti, pravdě a odpovědnosti? Jak se může společnost vyrovnat s tímto novým typem politické komunikace, která má své kořeny právě v manipulativní síle lži? To jsou otázky, které je třeba si položit při pohledu na současnou politiku a její neustálou evoluci.