Barbara Ward byla klíčovou postavou, která formovala myšlení Lyndona B. Johnsona o zahraniční pomoci a její roli v mezinárodních vztazích během jeho prezidentského období. Její vliv na Johnsona, především v kontextu jeho přístupu k rozvojovým zemím a boji proti chudobě, byl nezanedbatelný a zasahoval i do jeho strategií v oblasti civilních práv.

Ward, která psala o potřebě západu pomáhat chudým národům na globální úrovni, se stala Johnsonovou neformální poradkyní a často se podílela na formulování jeho projevů a politiky. Její kniha, která obhajovala mezinárodní New Deal, byla pro Johnsona téměř jakousi biblí, což naznačovalo silný soulad mezi jejími názory a jeho administrativními cíli. Ward podporovala myšlenku, že Spojené státy by měly udržet svou pověst v rozvojovém světě a že zajištění rovnosti mezi národy by mělo být základem zahraniční politiky. Johnson tuto ideu přijal a aplikoval ji, když v roce 1964 vyjádřil v proslovu v rámci své politiky boje proti chudobě v USA a v zahraničí svůj závazek vůči boji proti chudobě a rasismu.

Když Johnson po Kennedyho vraždě převzal úřad prezidenta, měl příležitost implementovat některé z těchto myšlenek. Jeho snaha propojit občanská práva s mezinárodními vztahy byla jedním z klíčových prvků jeho politiky, přičemž se zaměřoval na to, jak Amerika může prokázat svou sílu a hodnoty světu prostřednictvím pozitivních změn na domácí půdě. V jednom ze svých projevů uvedl, že největší silou této země – jak doma, tak v zahraničí – je právě její odhodlání v boji za občanská práva.

Přestože byl Johnson v otázkách rasismu a rovnosti méně hlasitý než jeho nástupce Richard Nixon, zůstával jeho přístup pragmatický. Když se začala projednávat Civil Rights Act z roku 1964, Johnson se rozhodl pokračovat v nepublicitním způsobu tlačení na Kongres. Potřeboval získat podporu pro zákon v Kongresu, a to i přes silnou opozici ze strany jihoamerických demokratů, kteří byli ochotni přejít k republikánům, pokud by zákon prošel. I když se Johnson rozhodl pro tuto strategii, nakonec musel přistoupit k veřejné kampani – tedy „going public“ – jak doporučoval jeho poradce Hubert Humphrey.

Důvodem, proč Johnson nezvolil širší veřejné vystoupení hned na začátku, bylo, že věděl, že přímá konfrontace by mohla zničit již tak křehké politické aliance. Když však začal hrozit použitím výjimečných právních kroků k obcházení filibusterů v Senátu, musel se postavit proti svým vlastním stranickým kolegům. Veřejný tlak, který byl následně vygenerován, přiměl kongresmany, aby se postavili proti jižanským demokratům a podpořili tak přijetí zákona o občanských právech.

Tento tlak veřejného mínění byl klíčovým faktorem, který nakonec vedl k úspěšnému schválení zákona o občanských právech v roce 1964. Mnozí tvrdí, že tímto krokem Johnson „navždy ztratil“ podporu jižanských voličů, což byl skutečně přímý důsledek jeho rozhodnutí podporovat civilní práva v takové podobě. To ukazuje, že Johnsonova politika nebyla pouze o domácí politice, ale také o globálních následcích rozhodnutí, která činil.

Kromě této klíčové politické linie bychom neměli zapomínat na širší souvislosti, které tvoří Johnsonovu vizi mezinárodní politiky a vztahů mezi národy. Důležité je si uvědomit, že jeho přístup k zahraniční pomoci a snaha o zlepšení života lidí v rozvojových zemích nebyly jen otázkou humanitárních cílů, ale také cílem politickým, kdy Amerika chtěla i v rámci studené války demonstrovat svou morální převahu a odhodlání bojovat proti chudobě a nespravedlnosti nejen doma, ale i ve světě.

Jak Reagan formoval svou "americkou koalici": etnické a rasové rozdíly v jeho politickém diskurzu

Běloši, kteří tvořili stabilní základnu Reaganovy podpory v průběhu volebních kampaní v roce 1980 a 1984, představovali příležitost pro posílení spojení mezi americkou identitou, prací a bělostí. Reagan využil těchto skupin k vytvoření obrazu, který spojoval tvrdou práci, víru v příležitost a bílou etnicitu jako základní hodnoty. Příkladem tohoto přístupu byla jeho proslulá řeč na shromáždění v Elizabeth, New Jersey, 26. července 1984, kde chválil přistěhovalce, kteří přišli do Spojených států „ze všech koutů světa“, a zdůraznil, že v historii každé americké rodiny je člověk, který se stal Američanem „ne podle narození, ale podle volby“. V tomto kontextu Reagan nepochybně ignoroval historii otroctví, která byla součástí americké reality. Jeho slova o tom, že „všichni Američané přišli za svobodou a příležitostí“, byla nejen historicky nepřesná, ale také odrážela etnickou selektivitu, kterou si Reagan v politickém diskurzu dovolit mohl.

V jeho projevech bylo důležité, že vždy definoval své podporovatele jako tvrdě pracující jednotlivce, kteří se vyhýbali systémům sociální pomoci a místo toho toužili po svobodě a příležitosti. Když Reagan hovořil o „všech Američanech“, kterými měli být podle něj všichni, zapomněl na otroctví a jeho důsledky, které jsou hluboce zakotveny v historii Spojených států. Ačkoliv to mohl být záměrný krok, nebo jednoduchý problém se slovy, důsledky této omylu byly patrné – v jeho výkladu byl etnický a rasový rozdíl skrytý za obrazem Američanů jako jedné, homogenní a svobodné skupiny.

V roce 1984 Reagan také vyjádřil svoji opozici vůči „Rainbow Coalition“, kterou vytvořil Jesse Jackson jako odpověď na rostoucí politickou participaci menšin. Reaganova kritika Jacksonovy koalice měla nejen přímý politický cíl, ale byla také reakcí na změny, které se v americkém politickém systému v této době odehrávaly. Reagan označil Jacksona za příklad demokratické koalice, která podle něj představovala politiku, jež se soustředila na menšiny a jejich specifické požadavky. Reagan ve své kampani upozornil na potřebu obnovit „staré americké hodnoty“, které měly být spojeny s pracovitostí, rodinou a náboženstvím, a které měl podle něj podporovat bělošský střední stav.

Problém Jacksonovy koalice spočíval v tom, že v mnohých ohledech ztělesňovala opozici vůči tradičním hodnotám, které Reagan představoval. Jacksonova koalice, která byla často nazývána „koalicí obětí“, se zaměřovala na redistribuci a zajištění práv menšin, což bylo v očích Reaganových voličů spojováno s politickými a etnickými „benefity“. Reaganova voličská základna se proti této vizi stavěla jako proti těm, kteří se spoléhali na vládní pomoc a byli závislí na státu.

V Reaganově pojetí byla americká identita vyjádřena v hodnotách práce, víry a rodiny, zatímco „Rainbow Coalition“ byla vnímána jako koalice skupin, které místo toho usilovaly o sociální podporu a reformy. V tomto smyslu Reaganovo „americké společenství“ stávalo proti Jacksonovu „duhovému společenství“, čímž se vytvořil obraz rozdělené Ameriky, která měla být sjednocena kolem hodnot tradičního středního stavu a bělošského středního segmentu.

Tento diskurz, přestože vypadá jako přirozené pokračování hodnotového politického jazyka, měl ve skutečnosti silně vyhraněný rasový a etnický podtext. Reaganovo pojetí „nového vlastenectví“ – termínu, který měl reflektovat obrozený smysl pro národní hrdost – bylo do značné míry replikací předchozích hodnotových kampaní, například těch, které byly součástí Nixonovy politiky. Reagan se na jednu stranu snažil zaujmout širokou veřejnost s apelováním na „střední Ameriku“ a její silnou pracovní etiku, na druhé straně však zcela ignoroval kulturní a politické změny, které nastaly v důsledku hnutí za občanská práva a rostoucí politické angažovanosti menšin.

I když se Reaganova politika snažila vypadat jako nový přístup, ve skutečnosti byla v mnoha ohledech starým sdělením pro nové skupiny. Ačkoli se Reaganova politická strategie profilovala jako něco nového, hodnoty, na nichž byla postavena, byly přetrvávajícími aspekty americké historie, které se od Nixonovy administrativy příliš nezměnily. Klíčovým bodem, který je třeba chápat v kontextu Reaganovy politické rétoriky, je to, jak jazyk a symbolika, kterou používal, podporovaly určitou představu o americké identitě, v níž byla kladeno důraz na práci a víru, ale zároveň popíralo historické zkušenosti a obtíže, které prožily menšiny, zejména Afroameričané.

Jak rasově kódované poselství ovlivnilo politickou komunikaci v USA v 80. letech?

V roce 1988 se během prezidentské kampaně George H. W. Bushe objevily volby, ve kterých se rasové a etnické otázky propojily s obavami o kriminalitu a bezpečnost. Tato strategie byla účinně podpořena mediálním prostředím, které využívalo rasové kódování ve svých zprávách, čímž se podařilo vytvořit silný obraz o nebezpečích, která číhají v městských aglomeracích. Základem této komunikace byla nejenom přítomnost “zločinného” městského prostředí, ale i promyšlené vyjádření strachu, který vyvolávalo násilí a kriminalita, což mělo za následek změnu veřejného vnímání politiky Michaela Dukakisa.

Bushova kampaň v roce 1988 zahrnovala reklamní spot, jenž se zaměřoval na případ Williama Hortona, černošského muže, který uprchl z vězení a spáchal zločin. Tento obraz, i když byl pravdivý v konkrétním případě, byl vybrán záměrně, aby vyvolal obavy z toho, jak údajně slabý přístup Dukakisa k trestní politice podporuje kriminalitu. Zatímco Dukakis se snažil vysvětlit, že jeho politika nezahrnovala podporu takzvané "otáčivé dveře", tedy uvolnění zločinců na základě jejich chování, veřejnost vnímat jeho postoje jako příliš mírné. To, co se ukázalo jako rozhodující, nebyl jeho skutečný postoj, ale vnímání jeho slabosti v očích amerických voličů, což vedlo k dramatickému poklesu podpory v průzkumech.

Přístup George H. W. Bushe v jeho inauguračním projevu dne 20. ledna 1989 pokračoval v podobné notě, když se soustředil na problémy městské chudoby a násilí. Když hovořil o dětech, které "nemají nic, žádnou lásku ani normalitu", a o těch, kteří jsou "spoutáni drogami, sociálními dávkami a demoralizací, jež ovládá slumy", použil silně negativní a rasově kódované pojmy, které měly neodvratně vyvolat spojení mezi chudobou, drogovými problémy a nepořádkem v městských oblastech. Tento projev nezmiňoval rasu přímo, ale prostřednictvím obrazů a slov, jako jsou "slumy" a "sociální dávky", se rasové otázky nevyhnutelně dostaly do popředí.

Taková jazyková volba v Bushově projevu byla velmi promyšlená. Zatímco Reaganova kampaň použila otevřenější rasově zaměřený jazyk, Bush dokázal propojit chudobu s problémem morálky a práce, aniž by explicitně zmiňoval rasu. S tímto jazykem apeloval na bílou americkou populaci, která začala vnímat problém kriminality jako jednu z největších hrozeb pro jejich bezpečnost. Strach z kriminality, který se rozšířil ve veřejnosti, zvláště mezi bílými voličskými základnami, se stal hlavním faktorem Bushovy kampaně.

V této době byly ve Spojených státech významné změny, které se týkaly i samotné struktury městských oblastí. Bílí obyvatelé začali opouštět městské oblasti, často v reakci na pokusy o desegregaci a problémy spojené s pracovními příležitostmi. Bez silného výrobního sektoru a s rostoucími problémy v oblasti nezaměstnanosti mezi afroamerickými obyvateli městských oblastí rostl nejenom počet bezdomovců, ale i kriminalita. Tyto změny byly reflektovány v médiích, která stále častěji ukazovala obrazy chudoby, drogové závislosti a násilí v městských oblastech, přičemž byly kladeni důraz na černošské komunity.

Strach z kriminality ve městech, který byl často nafouknutý médii, se odrazil ve vnímání veřejnosti. V roce 1992 uvedlo pouze 8 % Američanů kriminalitu jako největší problém, ale o dva roky později, v roce 1994, to bylo již 49 %. Tento vzrůstající strach pomohl formovat politickou agendu, která se soustředila na potřebu silného a nekompromisního přístupu k trestní politice, přičemž média i politici tento strach využívali k mobilizaci voličů. V tomto prostředí se Bush prezentoval jako ten, kdo může přinést řešení, čímž se jeho kampaň zaměřila na "tvrdé volby" a podporu konzervativních hodnot.

Ve své inauguraci Bush nejen že odkazoval na městské chudinské čtvrti jako na „slumy“, ale také použil jazyk, který oddělil „je“ (městské chudé oblasti) od „nás“ (bílých konzervativních voličů). Tento rozdíl vytvořil obraz, v němž byly problémy, jako jsou nelegální těhotenství a násilí, spojeny s nižšími etickými hodnotami a osamělými matkami, které údajně nemohou správně pečovat o své děti. Tento jazyk nejen že podněcoval obavy z kriminality, ale zároveň vykresloval bílou populaci jako morálně nadřazenou těmto „problematickým“ městským oblastem.

Důležitým dopadem této politické komunikace bylo to, jak se veřejné vnímání městské kriminality spojilo s etnickými a rasovými stereotypy. I když byly obavy z kriminality reálné, politika Bushovy administrativy je vnímala v kontextu "kultury oběti", v níž byly městské oblasti, zvláště ty s vysokým počtem černých obyvatel, vykreslovány jako neřestné a nemorální. I když Bushovo vystupování zůstalo vně rasových hranic, jeho sdělení o zločinu, nezaměstnanosti a chudobě formovalo veřejné vnímání problematických oblastí jako míst, která potřebují pomoc od těch, kteří jsou morálně a kulturně „nadřazeni“.

Jak dosáhnout exponenciálních rychlostí konvergence v parametricích modelech pomocí řídkých polynomických aproximací
Jak nástroje v instrumentálních proměnných mohou ovlivnit kauzální odhady v ekonometrických modelech?
Jak Alt-right vidí „jiné“ a proč je důležité tomu porozumět