Co znamená, když někdo zmizí: ticho, předměty a stopy

Byla tam fotografie ženy. Vlasy měla tmavě zrzavé, pleť bledou a posetou pihami, typickou pro Abruzzo. Dívala se stranou, bez špetky líčení. Sandro ji považoval za krásnou. „Pracovala?“ zeptal se a uvědomil si, že použil minulý čas. Opravil se: „Myslím – před dítětem?“ „Učí,“ odpověděl Rosselli a sklopil oči k rukám. Zaznamenal ten čas, určitě. „Před dítětem učila matematiku na Agnesi?“

„Kontroloval jste, jestli nevybírá peníze?“ zeptal se Sandro. „Online – kreditní karta, její použití?“ Rosselli vypadal prázdně. Udělal vůbec něco? Nebo jen seděl a čekal? „Volal jste jí?“ pokračoval Sandro – jistě, Rosselli musel volat. Ale ne. „Volal? Ale já nevím, kde je.“ „Na mobil? Telefonino?“ Sandro vytáhl svůj telefon, ten nový, do kterého ho museli dlouho přemlouvat. Dotkl se obrazovky a ta se rozsvítila. Zmeškaný hovor: Pietro. Jak dlouho s ním nemluvil?

Sandro nevěřil. Jeden telefon pro dva – pro nouze, které přece přicházejí jen společně. Byli někdy od sebe? „Ale volal jste na něj?“ Rosselli jen zíral. Sandro s telefonem v ruce zadržoval netrpělivost. „Jaké je číslo?“ Rosselli vytáhl z kapsy opotřebovaný kožený notýsek, sešněrovaný gumičkou, plný útržků papíru. Pečlivě hledal. Sandro vytočil číslo, Rosselli četl prstem po každé číslici. „Ale určitě je vypnutý,“ řekl Rosselli. Oba naslouchali. Automat. Číslo nedostupné. Sandro vydechl a ukončil hovor. Takže Flavia telefon nevzala. Nechtěla být nalezena. Ani nikoho hledat.

Sandro si ji představil: jak se brzy ráno vydává sama, odřezává od světa. Jen kabelka? Možná náhradní šaty. Nebo šla za někým, kdo se o vše postará. Poprvé Sandro skutečně připustil tu možnost. Tahle dvě vážná, politicky uvědomělá manželství – aféra by tu byla spíš nemístná. A přesto by byla lepší než to druhé, temnější. Kabelka – ženský reflex, i kdyby šla jen položit se na koleje. Kreditní karta jako most k novému životu. Ale žádný telefon. Rtěnka, diář, kniha, fotografie, peněženka. Nechala dítě doma.

A pak zazvonil pevný telefon Rosselliho. Hlasitý, rachotivý, starý přístroj vedle počítače. Byt se nadechl a zadržel dech spolu s oběma muži. Všechno následující se stalo zpomaleně. Rosselli vyslovil své jméno do sluchátka a zakymácel se, když pochopil, co mu volající říká. „Kde?“ zeptal se, dech popadající, nevěřící, odsouzený. „Ona je kde?“

Sedli si na lavičku na Piazza Tasso. Giuli vytáhla cigaretu. „Vzdám to,“ řekla. „Jen ne dnes.“ Vdechla kouř, držela ho dlouho. „Našli ji v hotelu ve Viareggiu. Vzala si prášky, pořezala si zápěstí, vlezla do vany. Žádný vzkaz, zatím ne, ale pochyb není. Našla ji pokojská, Bosňanka. V kabelce měla Flaviinu adresu a telefonní číslo. Policie zavolala Niccolòovi, zatímco u něj byl Sandro.“

„Bude muset identifikovat… tělo,“ řekl Enzo a díval se do rukou. Giuli opřela hlavu o jeho rameno. Cítila kouř na svém dechu, na šatech. „Nejsem pro něj dost dobrá,“ pomyslela si. „Asi bude,“ řekla nahlas. „Strašné.“

Jak se smířit se ztrátou a hledat pravdu v chaosu?

Sandro seděl v hotelovém lobby, pohledem sklouzával po titulní straně novin, která oznamovala nález těla Flavie Matteo v hotelové vaně. Byl to šok, i když ve skutečnosti se tomu dalo těžko věřit – smrt v tomto městě bývá většinou tak tichá, tak nevyhnutelná. Nešlo o nic víc než o další incident, další kapitolu v záplavě tragédií, které se neustále opakovaly a které měly své místo ve veřejné paměti. Přesto však něco na tomto příběhu bylo jiné. Byla to Flavia, žena, která se již nemohla znovu zrodit, nemohla se už nikdy vrátit k životu, ke své rodině, ke své roli matky. Všichni byli pouze svědky jejího pádu.

Sandro měl vždy tendenci dívat se na věci z nadhledu, nikdy nebyl ten, kdo by se nechal pohltit emocemi. Ale něco ho na této situaci znepokojovalo. Možná to bylo kvůli jejímu věku, možná kvůli tomu, že byla matkou. Možná právě to, že byla žena ve „nebezpečném věku“, jak říkala Cristina, místní majitelka kavárny. Flavia byla ve věku, kdy se život mění, kdy se tělo a mysl začínají chovat jinak, kdy minulost tlačí na přítomnost a budoucnost se zdá stále vzdálenější. Tento věk měl svou vlastní váhu – váhu, která pro někoho může znamenat smíření s realitou, pro jiného však ne.

„Nebezpečný věk,“ zopakoval Sandro její slova v duchu, přičemž si pomalu pokládal otázky, které nikdy nezískají odpověď. Jak těžké je pro ženu smířit se s tím, že život, který znala, se chýlí ke konci? Jak těžké je pro ženu vědět, že už nikdy nebude mladá, že její tělo ztrácí sílu a její mysl už nefunguje jako dřív? Flavia nebyla naivní, byla to žena, která si byla vědoma svého stáří, ale i toho, že její život v mnohém ztratil svou jasnost.

V životě každého člověka přichází okamžik, kdy si musí přiznat, že určité věci už nikdy nebudou. Často to bývá spojeno s těžkým vnitřním bojem. Pro Flavii to byl asi tento okamžik. Možná i ona, stejně jako ostatní ženy v jejím věku, pociťovala tíhu času, který ubíhal, a s tím spojený pocit ztracených příležitostí, nesplněných snů. A možná právě tento vnitřní boj byl tím, co ji přivedlo k rozhodnutí, které neměla odvahu napravit.

Ale i když se příběh Flavie zdál tragický, její smrt byla jen jedním z mnoha příběhů, které se neustále opakovaly. Byla to smrt, která mohla být pohledem na konec, ale zároveň byla i začátkem něčeho jiného. Kde byl tedy začátek jejího příběhu? A kde je vlastně hranice mezi životem a smrtí?

Sandro se díval na slunce, které zlehka osvětlovalo prázdnou ulici před hotelem, a vzpomněl si na rozhovor s Cristinou. „Pro každou ženu nebezpečný věk,“ říkala. A v tom okamžiku si uvědomil, že každý z nás čelí svému vlastnímu věku a svému vlastnímu tělu, které je neúprosné a konečné. Ale co se stane, když je člověk příliš mladý na to, aby smířil se smrtí, a přitom příliš starý na to, aby měl naději na změnu? Jak hledat pravdu v chaosu a bolesti, které člověk prožívá?

Tato smrt nebyla jen tragédií pro rodinu, pro manžela, který ji musel pochovat, ale také pro město, které ztratilo jednu ze svých postav. A snad, stejně jako všechno ostatní, i toto bylo jen jedním z mnoha příběhů, které nikdy nebudou mít jasný konec. Byla to smrt, která se odrazila v každém, kdo ji slyšel, a zanechala v jeho srdci zbytek prázdnoty, která nikdy nevyprchá.

Co se stane, když láska a odmítnutí splývají?

V okamžiku, kdy člověk čelí rozhodnutí mezi láskou a odmítnutím, kdy váhá mezi tím, zda zůstat nebo odejít, se před ním otevírá příběh, který není vždy tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá. V těchto chvílích se nezřídka střetává hluboká vnitřní nejistota, strach z neznámého, ale i touha po uznání a přijetí. Když Vesna s očima plnými bolesti a bez slz vyjádřila, že nemá důvod zůstat, že může odejít a zjistit, co je za rohem pizzerie, v jejích slovech zazněla jakási prázdnota, která překonávala jakoukoli racionální úvahu. Bylo to odhodlání vypadnout z situace, která jí neumožňovala růst, neumožňovala jí cítit se bezpečně.

Ve chvíli, kdy vesnice i lidé kolem ní ztratili svůj význam, se pro ni stala jediným řešením únik – únik od všeho, co představovalo bolest a nevyřešené konflikty. Tato fáze života, kdy se člověk ocitá na křižovatce, kdy je jeho existenciální otázkou, zda má vůbec smysl zůstat na světě, nebo zda není lepší se vzdát, je obdobím, které mnozí zažívají, ale málokdo o něm mluví. Flavia Matteo, jejíž tragický osud zanechal stopy v srdci těch, kteří ji znali, nebyla špatnou ženou. Byla ženou, která se bála. A to strach a odmítnutí dokáže transformovat člověka natolik, že se stává někým jiným, někým, kdo ztratil sám sebe.

Když se Vesna vrátila do zadní místnosti, plakala. Byl to pláč, který byl přítomný v jejím životě už dávno, ale nyní našel svůj výraz. Plakala, ale nezůstala v této fázi dlouho. Po chvíli ticha a sebepozorování přistoupila k tomu, co je nevyhnutelné – ukončila pláč. Bylo to jako poslední kapka, která se přelila přes okraj, a ona neměla sílu pokračovat v tomto procesu, protože věděla, že pláč nikdy nevyřeší nic, ale pouze odhalí bolest, kterou nelze vymazat.

V takových chvílích je důležité se podívat na to, jak se lidé, kteří procházejí těmito obtížemi, cítí. Jsou to chvíle, kdy se člověk soustředí na vlastní ztráty, ale také na strach z toho, co přijde. To je moment, kdy vnitřní ticho přerůstá do vnější akce, kdy člověk, i když vypadá silný a odolný, je ve skutečnosti křehký a vnitřně zničený.

Ve chvíli, kdy se Sandro potkal s Giuli, se v jejich rozhovoru ukázala znepokojivá pravda – nejen, že Flavia zmizela a její život skončil tragicky, ale i její příběh, který měl být uzavřen, zůstává otevřený pro otázky, na které nelze odpovědět. Jaký byl její skutečný problém? Co se stalo v jejím životě, že se rozhodla pro tak radikální čin? Nešlo jen o její ztrátu hmotnosti nebo o hormonální změny – za tím vším byl problém, který sahal hlouběji, než jen na povrch těla.

Tato diskuse ukazuje, jak složité je porozumět druhým lidem, jak snadno se můžeme zmýlit v našich soudcích. Flavia, která se zdála být úplně zdravá, mohla skrývat problémy, které se nedaly vidět na první pohled. Závislost, kterou skrývala, mohla být pro mnohé naprosto nepochopitelná. Když se Giuli zmínila o jejím možném návratu k lékařskému ošetření v centru pro závislé, otevřela tak otázku, která zůstává nezodpovězena: jak může někdo, kdo na první pohled vypadá jako normální a zdravý člověk, trpět něčím takovým, co se nedá rozpoznat?

Jak se v nitru rodí tajemství a proč jejich odhalování může být ničivější než jejich skrytí?

Ztráta, následovaná těhotenstvím, není nikdy pouhou chronologií událostí. V případě Flavie Matteo by bylo snadné sklouznout k banálním vysvětlením – mimomanželský poměr, spor s manželem, vleklé hádky o dítě, zásahy tchyně. Jenže dítě bylo Rosselliho a Flavia nebyla žena, která by bezmyšlenkovitě ničila vlastní svět. Proto bylo tak svůdné přijmout nejjednodušší verzi – že po porodu propadla depresím. Všichni, včetně odborníků z Centra, to chtěli nechat být. Logické, nejméně škodlivé, smířlivé. Jen Niccold Rosselli ne. Chtěl jistotu. Ne dohady, ne šeptandu. Fakta.

Sandro, který měl tuto mozaiku složit, se ocitl mezi vlastními poznámkami, psanými pod kuchyňským světlem, a prázdnými nočními ulicemi. Četl je znovu a znovu: jména, útržky rozhovorů, nejasné stopy. Giuli, která sledovala stopu závislosti, mu teď odmítala cokoli potvrdit – lékařské tajemství, řekla chladně. Její mlčení bylo výmluvnější než slova. A tak Sandro seděl, půl hlavou naslouchal ozvěně cizích kroků, druhou půl vizualizoval poznámky a pokoušel se v nich nalézt řád.

Začínala se mu vybavovat jména, která kroužil, škrtal a zase zapisoval. Giovanni Bastone – bohatý statkář. Chiara – zapsaná mechanicky, vymazaná ve chvíli, kdy Luisa začala úzkostlivě mluvit. Pietro – jméno, které se zdráhal vytočit, protože jeho starý přítel se změnil, byl cizí. A nakonec i sny. Představa vraha, beztvářného, pronásledujícího Flavii, ruka s nožem, rozsekané tělo, prázdné chodby paláce. Nebyl žádný vrah šplhající po balkóně Stella Maris, nebyl žádný palác, jen omšelý hotel prozářený sluncem. Ale hrůza z toho snu přetrvala, pronikala do skutečnosti jako pach, který nelze vyvětrat.

Přesto se Sandro, obklopený Luigií, Giuli a Enzem, snažil ty obrazy přetavit do slov. Vyprávěl o hotelu, o Calzaghovi, o klíčích, které mohla držet Vesna. Luisa, ostře vnímavá, se zamračila, ale Sandro nechtěl věřit v Calzaghovo zapojení. Hotel byl v úpadku, možnost úplatku visela ve vzduchu, ale nic nebylo prokazatelné. Každé slovo se zdálo viset mezi nimi, aniž by mělo sílu pohnout případem kupředu.

Nad tím vším se skláněla únava. U stolu se vytrácela vůle pokračovat, až první vstala Giuli a prchala na svůj motorino, jen krátce se ohlédla na Enza s neurčitým příslibem. Sandro, který se zatím proplétal uličkami kolem Santa Croce, cítil pod prsty špínu ze zdí, četl nápisy, jejichž význam byl záměrně pokřiven – od Gandhího ke králi Niccoldovi, od světce ke králi, který se nechává vyzdvihovat výš a výš. Z toho nemůže vzejít nic dobrého, napadlo ho.

V té chvíli Sandro sledoval scénu na lavičce, dívku sklánějící se ke klukovi na kolenou, a cítil, jak se mu vrací paměť na ty vzteklé okamžiky mládí, kdy tělo přetéká hormony a svět je nesnesitelně úzký. Na okamžik byl rád, že už není mladý. Ale vzápětí pocítil neklid – Giuli přece také není mladá, a přesto ji láska ničí. Možná žádný věk není bezpečný, pomyslel si. Možná stačí jen náznak ztráty, abychom se ocitli na hraně.

Tento obraz ukazuje, jak málo je v podobných příbězích černobílých odpovědí. Porod, deprese, závislosti, touha po jistotě – všechno se může splést do jedné husté tkáně, která obaluje pravdu. Čtenář by měl chápat, že postnatální deprese není jen medicínský pojem, ale sociální a psychologická realita, že rodinné tlaky a nevyřčené emoce mohou vést k tragickým koncům. Stejně tak je nutné pamatovat na to, že potřeba faktů může být stejně destruktivní jako fámy, pokud se stane posedlostí. Pravda, pokud se odhaluje bez citlivosti, může mít následky, které nikdo nepředvídal.

Jaké důsledky má dokumentace osobních tragédií pro politiku a vztahy?

Giuli se držela školního zápisníku, který měl gelový obal. Nevěděla, co s ním dál, ale nechtěla ho zničit, ani odevzdat policii, aby ho důkladně prozkoumali. „Dám to Pietrovi,“ řekla Enzovi, když připravovali stůl na večeři pro Luisu a Sandra, kteří přijížděli na večeři, která byla dlouho odkládána. „Až se zeptá. Je to důkaz, to vím.“ Mohla ho zničit. Možná by to byl způsob, jak vše zahodit za hlavu a pokračovat dál. Ale jak řekla Barbara: „My nemáme rádi zničení.“

Giuli řekla Enzovi, co všechno je v tom zápisníku. Některé věci. „Byl do toho opravdu zapálený, to je zřejmé,“ řekla. „Kdyby to jinak nefungovalo, Flavia by do toho nikdy nešla. Líbilo se mu to, bavilo ho to a Flavia byla inteligentní žena, dobrá volba pro něj. V tomto ohledu.“ Enzo pochopil, protože on byl ten, kdo to říkal už dřív: správná návnada pro správnou rybu.

„Možná je to důvod, proč s ní nespal,“ řekla. „Nepřinutil ji. Měl své důkazy, dělal jen to nejnutnější. Možná neviděl důvod jí ubližovat víc, než bylo nezbytné.“ „Možná,“ odpověděl Enzo pochybovačně. „Ublížil jí dost.“

Užil si to Arturo? Začalo to pro něj jako zábava, jako trip pro ego? Možná. Pravděpodobně. Nebo to byla i otázka moci. Možná. A co Farmigová? Možná to byla ona, kdo to celé nahrál, protože všechno, co se týkalo Flavie, Farmigovou zajímalo: její politický idealismus, její stud, její čistota. Farmigová o tom mlčela, ale Sandro si to myslel. Možná to byla zábava, možná výzva – ukázat, že ji dokáže dostat. A co by to znamenalo pro Rosselliho, kdyby byla jeho žena přistižena v posteli s jiným mužem? Ta svatá Flavia. A když by k tomu byly i dokumentární důkazy, obrázky, které by šly na internet, mohlo by se to přetvořit na zbraň proti Rosselliho veřejnému obrazu – obrazu otevřenosti, spravedlnosti a čistých rukou.

Když už získal to, co chtěl, když přestal odpovídat na její zprávy, když už začal směřovat svou pozornost jinam, Flavia se snažila měsíc udržet svou psychiku pohromadě. Flavia Matteo, která se celý život trénovala necítit nic, kromě potřeby ostatních, nebyla schopná dál pokračovat. Vrátila se zpět k oslnivým vlnám a bílé mořské záři a ukončila své trápení. Malý zápisník obsahoval všechno. Byl to výtvor Flavie Matteo, její příběh lásky. Giuli si říkala, že ho jednoho dne zničí.

Když Flavia zemřela a vypadalo to, že by Rosselli mohl získat sympatie veřejnosti, bylo třeba inscenovat vloupání a poslat policii hledat kompromitující fotografie. „Dobře,“ řekla Giuli, když se podívala na perfektně prostřený stůl a cítila vůni jídla na sporáku. Přišla k Enzovi, objala ho a cítila, jak se uvolnil. „Miluji tě,“ řekla. „Kravata?“ zeptal se Sandro, když se podíval do skříně. Luisa se na něj překvapeně podívala. „Pro Giuli?“ Zeptal se a shrnul ramena. „Mám pocit, že je to výjimečná příležitost,“ řekl a Luisa souhlasně přikývla. „Kromě toho,“ dodal, „je tam venku chladno. Možná si vezmu i sako.“

„A Chiara?“ zeptala se nakonec. „Agendu měl asi trochu jinou, techniky taky,“ odpověděl Sandro, „ale stále je to stejná hra. Pořád stejné hry.“ „Co se s ním stane?“ zeptala se Luisa. „Je suspendován s plnou mzdou, dokud vyšetřování pokračuje,“ odpověděl Sandro.

Něco se změní, ale možná to nebude tak dramatické, jak se zdá. Chiara je v bezpečí a to je to jediné, na čem Pietro záleží. A vigilanti utrpěli ránu. Snad bude mít Rosselli šanci začít znovu, přestože jeho obraz utrpěl nenávratné škody.

Zde se ukazuje, jak hluboký vliv mohou mít osobní tragédie na politiku. Dokumentace soukromých neštěstí může být nástrojem manipulace, ale zároveň i zbraní, která boří veřejné obrazy a ničí životy. Zatímco pro některé to může být jen hrou o moc a kontrolu, pro jiné to může znamenat konec. Skutečné otázky ale nezní, kdo vyhrál nebo prohrál, ale co se s tímto materiálem děje poté, co je veřejně vyložen.