Vibrace prolétly celou lodí, když náš hypatomik L. Biggs začal neuvěřitelný manévr. Byla to podívaná hodná zadržení dechu. Představte si: vše se třepotalo kolem nás, když jsme se vznesli, a já si jen stabilizoval postavení, připraven na vzlet. V jednu chvíli byly hvězdy všude kolem nás a v tu ránu, přesně jak to předpověděl Biggs, došlo k náhlé změně v časoprostoru. A tam byla ona — Diane Hanson, neuvěřitelně krásná, ale zároveň naprosto zmatena celým tím zážitkem. Její oči vyzařovaly úžas, zatímco já jsem měl v hlavě pořád jen jeden obraz: jak se čas, prostor a gravitace začaly prolínat ve zcela nových, nečekaných směrech.

Diane byla, jak říkal Biggs, přímo zosobněním nebe a pekla — jeden pohled na ni, a vše kolem ztrácelo svou jasnost. A Biggs? Ten se tvářil jako zmatený génius, jehož teorie o časoprostoru zůstávaly pro ostatní nepochopitelné. Vysvětloval, jak náš "let" využívá nevysvětlitelné fenomény, jakým je změna gravitace pomocí jediného tryskového motoru, místo tradičního způsobu zrychlení. A vše to mělo dalekosáhlé důsledky pro samotný čas a prostor kolem nás.

A tady se to začalo komplikovat. Bylo jasné, že Biggs, ačkoli se tvářil jako naprostý blázen, možná byl právě tím, kdo může pochopit složité mechanizmy a jevy, které jsme se snažili pochopit i my. A přestože naše "běžná" časová linie zůstávala stabilní, my jsme byli schopni — v důsledku Biggsovy experimentální techniky — zasáhnout do samotné podstaty času a způsobit nevídané posuny v našem vnímání přítomnosti, minulosti a budoucnosti.

Tento experiment s časoprostorovými změnami měl mnohem větší důsledky, než si kdokoli z nás dokázal představit. V okamžiku, kdy Biggs dokončil svou manévr, se nejenom změnila gravitace na palubě, ale změnily se i parametry, které ovlivnily naše interakce s okolním vesmírem. Na časovém horizontu, který se nám jevil jako nezkrotný, se začaly projevovat paradoxy, které byly v rozporu s naší základní logikou. A přestože jsme byli na lodi, kde se hranice mezi realitou a fantazií stíraly, skutečný problém přišel až ve chvíli, kdy jsme začali čelit otázkám: co když se náš zásah do prostoru a času ukáže jako trvalý?

A právě zde se musíme zastavit a zamyslet. Jakým způsobem ovlivňuje naše vnímání světa a naše rozhodnutí v podmínkách prostorových a časových anomálií? Jak lze ovládat a předvídat takovou technologii? A je vůbec možné, aby časová linie byla tak flexibilní, jak ji popisují vědecké hypotézy? Na všechny tyto otázky nemáme jednoznačnou odpověď, ale jedno je jisté: experimenty, jako jsou tyto, mohou mít obrovský vliv na náš pohled na čas a prostor.

Odkud ten zápach pochází?

„Máme cenný náklad mekel‑root a clab — a nemůžeme přestat čichat ty svinstva, co Slops míchá v hrnci,“ řekl Hanson a jeho pohled by uvízl salátu. „Jestli ten chlap ještě jednou zkazí let—“ Skřípěl. Já si poškrábal hlavu. „Nechci s tebou žádné potíže, Sparks!“ vrhl Sparks obranářsky zpátky. „Cargo!“ vykřikl jsem. „To je odpověď, kapitáne. Dej Biggse na starost nákladu. Bude pořád dole v skladišti. Nebude v kontrolním věži, aby ti lézt na nervy. A dole nic neudělá, co by někoho zranilo.“ „To je úkol superkarga,“ zamračil se kapitán. „Biggs to ví.“ „Harkness to s tebou sehraj. Nech ho předstírat nemoc, dej mu dovolenou na tu plavbu. Tak bude logické dát Biggsovi zvláštní službu dole.“

Šlápl jsem do toho jako do rozjetého vozu. Šli jsme do kuchyně. Slops něco míchal v míse. Jeden pohled mi stačil — tapioka zasypaná znovu; vůně jako zkažené zelí se linula a já se otřásl. „Tapioka zas?“ vydechl kapitán. „A neříkej mi, že to není tvůj úkol, Slops.“ Slops pokrčil rameny. „Nejsem já vinen. Mám teď jídlo na plotně. Jděte a nechte mě být.“ Kapitán na mě vrhl pohled. Oba jsme věděli, co znamená: ten smrad nebyl tak silný pod palubou jako nahoře. Biggs nebyl účasten lží; tohle nebylo hraní.

Řádky se kroutily vedle sebe: nekompetence, privilegiální slepota, vědecké opilství. Muselo to být zastaveno — nejen kvůli hodnotě zboží, ale kvůli principu. Biggsova „teorie“ o „simulaci domova“ se rozpadla, když nám Garrity oznámil, že vedení bateriových roztoků je vytrženo z místa a že bez chlazení začnou korupovat sulfidové sloučeniny, které s sebou nesou zápach z naprosto jiné chemické kategorie. Zápach, co se vinul od kuchyně až k velitelské věži, nebyl jen trapným odporem žaludku — byl příznakem systémového selhání: technické, sociální a morální.

V tomhle stísněném světě vesmírné plavby se osvědčilo několik krutých pravidel: suroviny si žádají specifickou péči; privilegované zacházení s pravomocí se rovná riziku; a malá, přechodná vůně může předzvěstí úplného rozpadu. Než jsme ho stáhli z velení, Biggs hleděl s šokem, jakoby právě dozvěděl, že experimen­tovat s cizím ekosystémem není hračkou. Kapitán rozkázal úklid; Garrity přitáhl inventář; Slops ztichl s vařečkou v ruce. A v té chvíli, mezi hadicemi a bednami, jsme poznali, že pravdu někdy přináší falešný nos — a že vůně umí mluvit hlasitěji než logy nebo dekret.

Jak vzniká modrá růže: Tajemství barvy a jejího vnímání

Lidé toužili po modré růži po staletí. Botanici na celém světě vynaložili miliony dolarů na výzkum a pokusy o její vytvoření. Modrá růže se stala symbolem krásy, kterou si lidé vysnili, ale nikdy ji nebyli schopni přivést k životu. Tento sen přetrvával po generace, až do chvíle, kdy vědci, v rámci experimentu, nečekaně dosáhli tohoto cíle. Výsledek však překvapil i je samotné.

Když byla poprvé vytvořena modrá růže, vědci si mysleli, že jde o běžnou červenou růži. Když však květ podrobili zkoumání pod běžným světlem, ukázalo se, že tento nový květ absorboval všechny barvy světelného spektra kromě modré, která byla tím, co se skutečně odráželo. Takže ve skutečnosti, i když vypadala modrá, ve skutečnosti to byla růže, která byla jiná, než jak ji vnímáme.

Není to jen o barvách nebo o vědeckých objevech. Tento experiment nám ukazuje, že v přírodě není nic tak jasně definovaného, jak bychom si přáli. I to, co považujeme za známé a pravdivé, může být ve skutečnosti úplně jiné. Ačkoliv vědci vytvořili modrou růži, která zcela změnila naše představy o botanice, ukázalo se, že naše vnímání přírody je stále omezené. Každý objekt, každá barva, každý odstín je výsledkem složitých interakcí světla a materiálu, které se vyvíjejí a mění.

Taková událost nás vede k úvahám o našem vnímání skutečnosti. Vědecký pokus, který začal jako snaha o vytvoření krásy, se ukázal být mnohem hlubší, než se na první pohled zdálo. Co všechno ještě nevíme o světě kolem nás? Jaké další pravdy o barvách a vnímání čekají na objevení? Možná jsou to otázky, které budeme hledat ještě dlouho, nebo možná najdeme odpovědi mnohem dříve, než očekáváme.

Kdo opravdu zradil? Jak odhalit pravdu skrze svého zdánlivého spojence?

Biggsova tvář zrudla, vypadl z něj výkřik, který ho natolik ztrapnil, že se snažil vzpamatovat. Jeho dlouhé nohy se kroutily, pot mu stékal po čele; v jeho obličeji bylo cosi zbídačeného, obraz strachu a zrady. Thaxton na něj pohlédl s ledovým přesvědčením: „Venušanská armáda používá zrádce,“ řekl ostře, „ale nevyužívá je. Ale návrh má cenu. Dohoda, Biggsi. A měli bychom se zabývat touto záležitostí hned. Řekni mi čísla beden—“ Biggs však štěkavě protestoval: „Já—já nic nevím!“ a jeho hlas se lámal.

Bylo to zvláštní: pokud mluvil pravdu, byla to banální náhoda; pokud lhal, stal se z něho zrádce. Když však vyslovil přesná čísla — třináct, čtrnáct, patnáct — a Thaxton popsal, co v nich je, pocítil jsem mrazivý zvrat odhadu: zřejmě to byla pravda. První dvě skutečně obsahovaly munici, třetí rotory, granáty a děla, přesně jak Biggs řekl. V tu chvíli se všechno zlomilo; doufání, že jeho podivné chování je jen přestrojením, vyprchalo jako pára.

Thaxton přitom nepůsobil jako obyčejný vládce lži—jeho hlas byl cukavý, oči vyvalené. Přechod od napětí k hereckému klidu byl děsivě dokonalý: napjal se, čelo mu ztvrdlo, rty se lehce pohnuly, a pak plynule začal popisovat obsah beden. Jako by jeho zvláštní vjem spojil odstup mezi tímto turretem a prostředím, kde se věci skutečně nacházely. S naprostou jistotou prohlásil: „V první vidím bedny. Naplněné municí. V další—“ a já slyšel slova, která pro ostatní byla zázrakem vhledu.

Naděje, že okamžik rozuzlení využijeme k násilnému osvobození, byla krátká. Kapitán Hanson, obočí svraštělé, se snažil zakrýt rozhořčení; jeho pěst svírala vzduch a tělo se chvělo pod tlakem. Biggs se rozklepal: „To nepomůže, kapitáne! Cyclops připluje každou chvíli!“ přesto pak klidně pronášel další informace, jako by mu hlas někdo vší silou nastavoval do role „informátora“.

Jenže ta zranitelnost vedla i k manipulaci: přesvědčit Thaxtona, že prohledal celou loď a nic nenašel, bylo jednoduché, jakmile byl uveden do určitého stavu. Vypěstovaná jistota, která nás následně propustila, byla deklarací vítězství z jedné arogant