Vibrace prolétly celou lodí, když náš hypatomik L. Biggs začal neuvěřitelný manévr. Byla to podívaná hodná zadržení dechu. Představte si: vše se třepotalo kolem nás, když jsme se vznesli, a já si jen stabilizoval postavení, připraven na vzlet. V jednu chvíli byly hvězdy všude kolem nás a v tu ránu, přesně jak to předpověděl Biggs, došlo k náhlé změně v časoprostoru. A tam byla ona — Diane Hanson, neuvěřitelně krásná, ale zároveň naprosto zmatena celým tím zážitkem. Její oči vyzařovaly úžas, zatímco já jsem měl v hlavě pořád jen jeden obraz: jak se čas, prostor a gravitace začaly prolínat ve zcela nových, nečekaných směrech.

Diane byla, jak říkal Biggs, přímo zosobněním nebe a pekla — jeden pohled na ni, a vše kolem ztrácelo svou jasnost. A Biggs? Ten se tvářil jako zmatený génius, jehož teorie o časoprostoru zůstávaly pro ostatní nepochopitelné. Vysvětloval, jak náš "let" využívá nevysvětlitelné fenomény, jakým je změna gravitace pomocí jediného tryskového motoru, místo tradičního způsobu zrychlení. A vše to mělo dalekosáhlé důsledky pro samotný čas a prostor kolem nás.

A tady se to začalo komplikovat. Bylo jasné, že Biggs, ačkoli se tvářil jako naprostý blázen, možná byl právě tím, kdo může pochopit složité mechanizmy a jevy, které jsme se snažili pochopit i my. A přestože naše "běžná" časová linie zůstávala stabilní, my jsme byli schopni — v důsledku Biggsovy experimentální techniky — zasáhnout do samotné podstaty času a způsobit nevídané posuny v našem vnímání přítomnosti, minulosti a budoucnosti.

Tento experiment s časoprostorovými změnami měl mnohem větší důsledky, než si kdokoli z nás dokázal představit. V okamžiku, kdy Biggs dokončil svou manévr, se nejenom změnila gravitace na palubě, ale změnily se i parametry, které ovlivnily naše interakce s okolním vesmírem. Na časovém horizontu, který se nám jevil jako nezkrotný, se začaly projevovat paradoxy, které byly v rozporu s naší základní logikou. A přestože jsme byli na lodi, kde se hranice mezi realitou a fantazií stíraly, skutečný problém přišel až ve chvíli, kdy jsme začali čelit otázkám: co když se náš zásah do prostoru a času ukáže jako trvalý?

A právě zde se musíme zastavit a zamyslet. Jakým způsobem ovlivňuje naše vnímání světa a naše rozhodnutí v podmínkách prostorových a časových anomálií? Jak lze ovládat a předvídat takovou technologii? A je vůbec možné, aby časová linie byla tak flexibilní, jak ji popisují vědecké hypotézy? Na všechny tyto otázky nemáme jednoznačnou odpověď, ale jedno je jisté: experimenty, jako jsou tyto, mohou mít obrovský vliv na náš pohled na čas a prostor.

Pokud máme věřit v Biggsovy teorie, pak můžeme uznat, že každý náš pohyb v čase a prostoru závisí na tom, jak se vyrovnáváme s vnějšími a vnitřními změnami. Ve chvíli, kdy se rozhodneme experimentovat s těmito parametry, mohou se objevit nové, nečekané realitní linie, které nás nejenom překvapí, ale změní i naše dosavadní chápání vesmíru.

Odkud ten zápach pochází?

„Máme cenný náklad mekel‑root a clab — a nemůžeme přestat čichat ty svinstva, co Slops míchá v hrnci,“ řekl Hanson a jeho pohled by uvízl salátu. „Jestli ten chlap ještě jednou zkazí let—“ Skřípěl. Já si poškrábal hlavu. „Nechci s tebou žádné potíže, Sparks!“ vrhl Sparks obranářsky zpátky. „Cargo!“ vykřikl jsem. „To je odpověď, kapitáne. Dej Biggse na starost nákladu. Bude pořád dole v skladišti. Nebude v kontrolním věži, aby ti lézt na nervy. A dole nic neudělá, co by někoho zranilo.“ „To je úkol superkarga,“ zamračil se kapitán. „Biggs to ví.“ „Harkness to s tebou sehraj. Nech ho předstírat nemoc, dej mu dovolenou na tu plavbu. Tak bude logické dát Biggsovi zvláštní službu dole.“

Šlápl jsem do toho jako do rozjetého vozu. Šli jsme do kuchyně. Slops něco míchal v míse. Jeden pohled mi stačil — tapioka zasypaná znovu; vůně jako zkažené zelí se linula a já se otřásl. „Tapioka zas?“ vydechl kapitán. „A neříkej mi, že to není tvůj úkol, Slops.“ Slops pokrčil rameny. „Nejsem já vinen. Mám teď jídlo na plotně. Jděte a nechte mě být.“ Kapitán na mě vrhl pohled. Oba jsme věděli, co znamená: ten smrad nebyl tak silný pod palubou jako nahoře. Biggs nebyl účasten lží; tohle nebylo hraní.

Následující ráno na můstku stál Garrity, hlavní inženýr, se zkřiveným výrazem a dotazem v očích, který nikdy nepřinášel dobré zprávy. „Kapitáne Hanson,“ vybuchl, „mohl byste mi laskavě říct, kde jsou moje Forenzi sklenice?“ Hanson zamrkal. „Forenzi… cože?“ „Ovocné nádobky pro bateriový roztok,“ sykl Garrity. „Včera jich bylo třicet v skladišti, dnes jich je šest!“ Hanson to odhodil trochu podrážděně, „Chief, vyhledejte je. Nevím o nich nic.“ Pak jsme se vydali do zeleninového skladiště — a tam to bylo. Biggs stál u binů oblečen v bulgeru, květy quartzitu mu odrážely světlo, audiopohon mu klapal u ucha. Pokojně stříkal do beden mekel‑root a dab s hadicí. „Dobrý den,“ řekl s klidem, „je něco špatně?“ „Špatně?“ zavrčel Hanson. „To oblek! A ta hadice!“ Biggs lakonicky vysvětloval: „Vypnul jsem chladicí jednotku. Klima Venuše je teplé a vlhké; chtěl jsem napodobit podmínky růstu, aby náklad nevymřel.“ Garrity bouchl pěstí do stolu. „A ty sklenice?“ „Dočista pryč, pane. Nenarazil jsem na ně.“ Kapitán zrudl. Padesát tisíc dolarů v nákladu, mizí chlazení, vegetace se dusí v teple — a Biggs, viceprezidentův synovec, vesele experimentuje s životním prostředím jako s hračkou.

Řádky se kroutily vedle sebe: nekompetence, privilegiální slepota, vědecké opilství. Muselo to být zastaveno — nejen kvůli hodnotě zboží, ale kvůli principu. Biggsova „teorie“ o „simulaci domova“ se rozpadla, když nám Garrity oznámil, že vedení bateriových roztoků je vytrženo z místa a že bez chlazení začnou korupovat sulfidové sloučeniny, které s sebou nesou zápach z naprosto jiné chemické kategorie. Zápach, co se vinul od kuchyně až k velitelské věži, nebyl jen trapným odporem žaludku — byl příznakem systémového selhání: technické, sociální a morální.

V tomhle stísněném světě vesmírné plavby se osvědčilo několik krutých pravidel: suroviny si žádají specifickou péči; privilegované zacházení s pravomocí se rovná riziku; a malá, přechodná vůně může předzvěstí úplného rozpadu. Než jsme ho stáhli z velení, Biggs hleděl s šokem, jakoby právě dozvěděl, že experimen­tovat s cizím ekosystémem není hračkou. Kapitán rozkázal úklid; Garrity přitáhl inventář; Slops ztichl s vařečkou v ruce. A v té chvíli, mezi hadicemi a bednami, jsme poznali, že pravdu někdy přináší falešný nos — a že vůně umí mluvit hlasitěji než logy nebo dekret.

Jak vzniká modrá růže: Tajemství barvy a jejího vnímání

Lidé toužili po modré růži po staletí. Botanici na celém světě vynaložili miliony dolarů na výzkum a pokusy o její vytvoření. Modrá růže se stala symbolem krásy, kterou si lidé vysnili, ale nikdy ji nebyli schopni přivést k životu. Tento sen přetrvával po generace, až do chvíle, kdy vědci, v rámci experimentu, nečekaně dosáhli tohoto cíle. Výsledek však překvapil i je samotné.

Představte si, že ve vědeckém laboratoři, plné moderní technologie, se objeví květ, který na první pohled vypadá jako modrá růže, jak jsme ji vždycky chtěli. Ale co když to, co považujeme za modrou, není vůbec modré? Všechno, co jsme kdy o barvách věděli, může být zpochybněno. Barvy, které vnímáme, nejsou jejich skutečné podstaty, ale pouze odrazy světelných vln, které objekty absorbují nebo odrážejí. Různé materiály odrážejí různé spektrum světelných vln, což určuje jejich vnímanou barvu. Představte si list, který na první pohled vypadá zeleně. Je opravdu zelený? Ve skutečnosti není. Když byste ho podrobili důkladnějšímu zkoumání, zjistíte, že jeho barva vzniká tím, jak absorbuje světlo a jaké barvy odráží.

Když byla poprvé vytvořena modrá růže, vědci si mysleli, že jde o běžnou červenou růži. Když však květ podrobili zkoumání pod běžným světlem, ukázalo se, že tento nový květ absorboval všechny barvy světelného spektra kromě modré, která byla tím, co se skutečně odráželo. Takže ve skutečnosti, i když vypadala modrá, ve skutečnosti to byla růže, která byla jiná, než jak ji vnímáme.

Tento experiment otevřel nové možnosti pro chápání toho, jak naše oči vnímají barvy. Růžová barva, kterou vidíme u některých květin, není dána jen jejich povrchovou barvou, ale je výsledkem složitého procesu, jakým světelné vlny interagují s materiály v přírodě. Co tedy máme dělat s těmi vědeckými pokusy a s modrými růžemi, které se nakonec ukázaly být něčím, co jsme nikdy nečekali?

Není to jen o barvách nebo o vědeckých objevech. Tento experiment nám ukazuje, že v přírodě není nic tak jasně definovaného, jak bychom si přáli. I to, co považujeme za známé a pravdivé, může být ve skutečnosti úplně jiné. Ačkoliv vědci vytvořili modrou růži, která zcela změnila naše představy o botanice, ukázalo se, že naše vnímání přírody je stále omezené. Každý objekt, každá barva, každý odstín je výsledkem složitých interakcí světla a materiálu, které se vyvíjejí a mění.

Taková událost nás vede k úvahám o našem vnímání skutečnosti. Vědecký pokus, který začal jako snaha o vytvoření krásy, se ukázal být mnohem hlubší, než se na první pohled zdálo. Co všechno ještě nevíme o světě kolem nás? Jaké další pravdy o barvách a vnímání čekají na objevení? Možná jsou to otázky, které budeme hledat ještě dlouho, nebo možná najdeme odpovědi mnohem dříve, než očekáváme.

V konečném důsledku je to vlastně jednoduché: svět, jak ho vnímáme, je jen odrazem toho, co se děje v našich očích a mysli. A takový objev, jakým je modrá růže, nám může připomenout, že skutečnost není nikdy taková, jak ji vidíme na první pohled. To, co nazýváme "skutečným", může být jen iluzí nebo odrazem, a cesta k pravdě je často složitější, než jsme si ochotni připustit.

Kdo opravdu zradil? Jak odhalit pravdu skrze svého zdánlivého spojence?

Biggsova tvář zrudla, vypadl z něj výkřik, který ho natolik ztrapnil, že se snažil vzpamatovat. Jeho dlouhé nohy se kroutily, pot mu stékal po čele; v jeho obličeji bylo cosi zbídačeného, obraz strachu a zrady. Thaxton na něj pohlédl s ledovým přesvědčením: „Venušanská armáda používá zrádce,“ řekl ostře, „ale nevyužívá je. Ale návrh má cenu. Dohoda, Biggsi. A měli bychom se zabývat touto záležitostí hned. Řekni mi čísla beden—“ Biggs však štěkavě protestoval: „Já—já nic nevím!“ a jeho hlas se lámal.

Bylo to zvláštní: pokud mluvil pravdu, byla to banální náhoda; pokud lhal, stal se z něho zrádce. Když však vyslovil přesná čísla — třináct, čtrnáct, patnáct — a Thaxton popsal, co v nich je, pocítil jsem mrazivý zvrat odhadu: zřejmě to byla pravda. První dvě skutečně obsahovaly munici, třetí rotory, granáty a děla, přesně jak Biggs řekl. V tu chvíli se všechno zlomilo; doufání, že jeho podivné chování je jen přestrojením, vyprchalo jako pára.

Thaxton přitom nepůsobil jako obyčejný vládce lži—jeho hlas byl cukavý, oči vyvalené. Přechod od napětí k hereckému klidu byl děsivě dokonalý: napjal se, čelo mu ztvrdlo, rty se lehce pohnuly, a pak plynule začal popisovat obsah beden. Jako by jeho zvláštní vjem spojil odstup mezi tímto turretem a prostředím, kde se věci skutečně nacházely. S naprostou jistotou prohlásil: „V první vidím bedny. Naplněné municí. V další—“ a já slyšel slova, která pro ostatní byla zázrakem vhledu.

Naděje, že okamžik rozuzlení využijeme k násilnému osvobození, byla krátká. Kapitán Hanson, obočí svraštělé, se snažil zakrýt rozhořčení; jeho pěst svírala vzduch a tělo se chvělo pod tlakem. Biggs se rozklepal: „To nepomůže, kapitáne! Cyclops připluje každou chvíli!“ přesto pak klidně pronášel další informace, jako by mu hlas někdo vší silou nastavoval do role „informátora“.

Když přišla zpráva od poručíka Todda — „Venušanská loď na levoboku. Střílela přes náš buk a přikázala nám zastavit!“ — křehké scény se rozplynuly. Biggs najednou znovu našel schopnost zdvořilosti; sundal si visifon a sarkasticky podotkl, že žádný kontraband na palubě není. A pak, jako by odhalil klíč, prohlásil: „Thaxton byl hyperthyroidní. Všechno na něm ukazovalo — vyklenuté obočí, vypoulené oči, nervozita. Esper při telestetickém výkonu je otevřen k hypnóze; jakmile je v příjmovém rozpoložení, i zkušený hypnotizér—“ a tu slova přerušil úsměv Biggse, který naznačil, že vše bylo pečlivě naplánováno. Vzpomněl jsem si na starý experimentální poznatek, že přirozený esper, pracující naplno, bývá nejzranitelnější vůči vkládání falešných vzpomínek.

Jenže ta zranitelnost vedla i k manipulaci: přesvědčit Thaxtona, že prohledal celou loď a nic nenašel, bylo jednoduché, jakmile byl uveden do určitého stavu. Vypěstovaná jistota, která nás následně propustila, byla deklarací vítězství z jedné arogant