Všechno to vypadalo tak jinak, řekla jsem znovu. „Vůbec jsem to nepoznala." Pod tímto obloukem jsem stála a cítila vůni kadidla a chryzantém. Nesla jsem květiny pevně přitisknuté k prsu, jejich stylizovaná elegance byla zploštělá a zničená, zlomená v papírovém kornoutu, který je obklopoval. Chryzantémy jsem nenáviděla od té chvíle. Byla to chyba, impulzivní nákup, který se během pohřební služby proměnil v trapnou záležitost. Nevlastní matka se smutkem ztracený v prázdnotě zmizelé dítěte, za nímž zůstaly jen tlumené vzpomínky.

Po obřadu stála malá skupinka lidí na schodech, zatímco malý rakve byla ukládána do vozu pohřební služby. Stála jsem opodál. Dvě ženy, jedna středního věku, a kněz. "Tři roky, říkáte?" "Ano, otče." "Chudák dítě, chudák dítě." Slyšela jsem, jak středně stará žena něco zašeptala a zachytila jsem slovo „utrpení“. „A moc toho nebylo,“ řekla druhá, mladší žena, která vypadala, že se rozpláče. „Dělala jsem, co jsem mohla, chudinko, ale muselo to tak být. A nikdy nebyla v pořádku, víte, nikdy.“ Znechuceně jsem se na chvíli postavila blíže. Věděla jsem, co tím myslí: dítě bylo jiné než ostatní, nebylo dost vyvinuté. Zpomaleno, pokud chcete. Nenáviděla jsem ji v tu chvíli. "Snažila jsem se, jak to šlo," pokračovala. Otřela si oči. "Udělala jste to skvěle," řekla druhá žena a pohladila ji po paži. Z jejího chování byste mohli hádat, že mezi nimi byl spíše profesionální vztah než osobní. „Ano, slečno Staffordová,“ řekla mladší žena, poslušně. „Byla adoptována, otče, ale milovala jsem ji, jako by byla moje vlastní.“ „Samozřejmě, že ano,“ řekla slečna Staffordová. „Ale ona nemohla reagovat, víte, prostě tam nebylo nic.“

V tuto chvíli jsem věděla, že jsem nebyla nepozorována. Předtím, než se ženy vydaly ke schodům a k autu, zůstala slečna Staffordová pozadu. Otočila se ke mně. „Myslela jsem, že jsem ti říkala, abys nepřicházela," řekla rozzlobeně. „Jsem její matka,“ začala jsem. „Ne,“ řekla rychle, sestupujíc na schody. „Ne, už ne." To byl okamžik, kdy mé kůže byla probodnuta a já byla otevřena k tomu, aby byla snědena.

Brzy poté přišli dva muži a požádali mě o něco, jako by věděli, že jsem připravena být stravena. Šla jsem zpět do kanceláře, kde jsem tehdy pracovala (bylo to něco jako předchůdce té, ve které jsem teď), a setkala se s rodinou Barkerových. Tak se jejich problémy a moje zamotaly v mé mysli.

„Nikdy to tady nebylo moc úspěšné jako kostel,“ řekla mi Yvonne Mitchumová, vracející mě zpět do přítomnosti. „Lidé se odstěhovali a kongregace se rozpadla. A důvod, proč to tady vypadá jinak, je ten, že před třemi lety došlo k požáru. Způsobil velké škody.“ Podívala se kolem sebe spokojeně, jako by osobně dohlížela na poškození a schvalovala ho. „A tak to přišlo k nám.“

I když mluvila, zdálo se, že slyším hřmění plamenů. Jak zvláštní je, jak si z tichého světa vybíráme zvuky a vytváříme z nich něco skutečného. Slyšela jsem to hřmění, jako by mi znělo v uších, když jsem šla pryč. Moje představivost jakoby vzplanula s ním.

Když jsem přišla do bytu Timothyho Deana, dveře se snadno otevřely. Policie se mě ptala, jestli mám klíč. Klíč jsem neměla, dveře se otevřely jen když jsem otočila klikou. Takto si to pamatuji. V jednom okamžiku jsem měla dojem, že jsem zazvonila a čekala, a v příštím okamžiku to vypadalo, že jsem věděla, že dveře se otevřou jediným dotekem a já jsem vklouzla dovnitř. Pamatuji si oba pohyby, a je to matoucí.

Byl to byt, který měl určitý styl, ale byl také chaotický. Stála jsem tam, uprostřed pokoje, pak jsem začala sbírat věci a snažila se uklidit. Takové chování není pro mě typické, a rychle jsem přestala.

„Timothy?“ zavolala jsem. Objevil se u dveří. Chvíli byl tam, pak zmizel. „Vědecká fikce,“ řekla jsem. „Ano, to je přesně to, co to je. Jsi muž z jiného světa.“ „To jsem,“ souhlasil. „Každý kousek mě.“ „Takže víš, jak se objevit tak náhle.“ „Prostě jsem prošel dveřmi.“ „Opravu?“ zašklebila jsem se. „Vypadalo to, jako bych se objevil instantně, a to je standardní procedura ve vědecké fikci.“ „Ne, tento film je sofistikovanější, intelektuálnější,“ řekl s úsměvem. „Jsme ve spirále prostoru a oba brzy budeme vrženi do nového světa.“ Jeho oči se zablýskly. „Opravdu? A budou tyto objekty kolem nás stále stát?“ Podívala jsem se kolem na pokoj. Chvíli přemýšlel. „Možná se budou zdát stejné nějakou dobu, ale věřím, že se postupně změní a stanou se něčím jiným.“

Čas, který se zpomaluje, a prostor, který se tvaruje do nových forem, je tak důležitý k pochopení. Jak měníme své vnímání událostí a situací a co skutečně zažíváme – vše se promítá do nevyhnutelného procesu změny a přetváření. Chtěli jsme si představit, že jsme svědky jedinečné chvíle, ale možná jsme už dávno prošli těmito stavy. Možná jsme se ocitli ve spirále času, která se neustále vrací. A to, co vnímáme jako nejednoznačnou realitu, je pouze zrcadlem naší vlastní vnitřní změny.

Co znamená být vážně oddaná a jak to ovlivňuje naši realitu?

Olivia Cooper byla osobou, jejíž život se zdál být v neustálém pohybu mezi protichůdnými světy a ideologiemi. V jejím životě se střetávaly různé politické a náboženské orientace – byla současně členkou Komunistické strany i katolické církve, což v očích mnohých mohlo znamenat, že má rozdělené loajality. To však byl pouze povrch. Ve skutečnosti byla Olivia člověk s hlubokým smyslem pro osobní hodnoty, člověk, který nikdy neztratil svou vážnost a odhodlání. Tento paradox jí obklopoval nejen v osobním, ale i profesním životě, kdy se nikdy nezbavila svého původního jména, i když byla vdaná dvakrát – jako paní Devlin a paní Waverly.

Její životní cesta však nebyla jednoduchá. Na jedné straně byla součástí politických skupin, které na povrchu neměly žádnou zásadní váhu, na straně druhé byla vtažena do hlubších, tajemnějších her. To, co na první pohled vypadalo jako chaotická a povrchní existence, bylo ve skutečnosti odrazem neustálého hledání jejího pravého místa na světě. Po dlouhém zkoumání jejích aktivit a minulosti si její příběh získal pozornost mnohých, kteří věřili, že její život není jen náhoda, ale součást něčeho mnohem většího.

Zajímavým okamžikem v jejím životě bylo, když byla spojena s neobjasněným zločinem. Auto, které bylo ukradeno, mělo být použito k útěku po loupeži a následně vráceno na místo, kde Olivia žila. Bylo to podivné, protože auto bylo staré a pomalé, a bylo otázkou, proč by ho zločinci použili místo rychlého a moderního vozu. Tento incident přivedl ke zjištění, že Olivia byla víc než jen náhodným účastníkem událostí; její jméno, které se objevovalo v různých záznamech a spisech, naznačovalo, že její život byl podroben pečlivému a možná i neúplnému vyšetřování.

Ve chvíli, kdy se s ní setkal detektiv Coffin, byla Olivia již osobou, jejíž jméno a existence vzbuzovaly otázky, které nelze snadno zodpovědět. Při setkání s ní v policejní stanici se jeho pozornost zaměřila na její podivnou osobnost a chování. Olivia se jevila jako někdo, kdo přišel z jiného světa, někdo, kdo měl v očích smutek a zmatení, jako by byl v cizím městě bez mapy, stále hledající cestu domů.

Zde je klíčové pochopit, co znamená skutečně hledat svůj účel a identitu ve světě, který je neustále v pohybu. Olivia, byť byla součástí různých organizací a ideologií, nikdy zcela nezapadla do žádného systému. Byla to žena, která procházela životem s pocitem, že něco důležitého jí stále uniká, že její příběh není jen obyčejný. A v tom spočívá zásadní otázka, kterou je třeba si položit: jak se vyrovnáváme s těmi, kdo se cítí být jiní, kdo jsou poháněni hlubokým, často nepochopitelným smyslem pro účel, jenž se vymyká běžné logice?

Olivia byla v tomto směru výjimečná. Nešlo jen o její politické nebo náboženské volby, ale o způsob, jakým se vnímala a jaký význam připisovala svému životu. Pro ni byl každý okamžik příležitostí prozkoumat, co skutečně znamená být „vážně oddaný“. A právě tato oddanost, jak se ukázalo, ji vedla k mnoha nepochopením a k záhadám, které byly často těžko uchopitelné pro ty, kdo ji pozorovali z vnějšku.

Navíc, důležité je také pochopit, jak její příběh a její vztah k těm, kteří jí byli blízcí, odrážel širší téma izolace a touhy po pochopení. I když Olivia byla součástí různých světů, nikdy se v žádném z nich necítila zcela doma. A právě toto vnitřní napětí mezi přijetím a neustálým hledáním bylo tím, co ji odlišovalo.

Je také nezbytné uvědomit si, že Olivia nebyla jediná, kdo se nacházel v podobné situaci. V mnoha životních příbězích lidí, kteří byli na okraji společnosti nebo kteří se stali objektem různých vyšetřování, se často objevuje motiv hledání identit. Tato neustálá snaha o definování sebe sama a o to, najít smysl v chaosu, je součástí lidské existence, která se neustále vyvíjí.