Jak John Collier zpochybnil tradiční představy o fantazii a lidské povaze

John Collier je autorem, který ve své tvorbě zpochybňuje hranice mezi realitou a fantastickým světem, často míchá ironií, sarkasmem a kousavou kritikou lidského chování. Mnozí ho kritizují za to, že si udržuje příliš velký odstup od svých postav, což jeho příběhy činí chladnými a bez vážného záměru. Avšak Collierova „Evening Primrose“ je příkladem jeho schopnosti ztělesnit vnitřní napětí mezi vzdáleností autora a postavami, přičemž samotná historie se v závěru proměňuje v silné vyjádření touhy a zklamání. Tento příběh ukazuje, že i v rámci fantazie lze nalézt hluboký emocionální záběr, jenž by při „normálním“ vyprávění zůstal neuchopený.

Collierovi příběhy o andělech a démonech, jak je ukazuje v „Fallen Star“, jsou výrazy zvrácenosti lidských vztahů. Mladý anděl, který se dostane na Zemi, ztrácí svou paměť a zjišťuje, že se ocitla v rukou psychoanalytika, který ji považuje za svou pacientku. Když se ďábel pokusí její duši získat, psychoanalytik jej zkoumá a nakonec promění ve „modelového občana“. Tento příběh ukazuje Collierovu tendenci zpochybňovat tradiční pojetí dobra a zla a místo toho se zaměřit na vztah mezi oběma těmito silami jako na neustále se vyvíjející a mnohdy překvapující dynamiku.

Příběhy, jako je „Halfway to Hell“, zasahují do jiných oblastí lidských zkušeností – zde je mladý Louis Thurlow, který se pokusí o sebevraždu z lásky k ženě, která ho opustila. Místo smrti se však probudí v jakési „poloviční“ existenci, kde je neviditelný a zažívá zcela nový pohled na svět. Jeho setkání s fiendem, který čeká na jeho příchod do pekla, a následná dobrodružství podtrhují Collierův humoristický, ale zároveň temný přístup k lidským dilematům. Louisova zkušenost ukazuje, jak lidé čelí nejen svým vnějším překážkám, ale i svým vnitřním rozporům. Tento příběh má rovněž výraznou kritiku nejednoznačného přístupu k lidským emocím a vztahům.

V dalších Collierových příbězích, jako je „Bottle Party“, zůstává přítomná charakteristická hra se žánrem, v níž hlavní hrdina, Franklin Fletcher, získá džina, který mu má splnit přání. Jeho přání, kterým je získání krásných žen, se však obrací proti němu a on sám se stane obětí svých vlastních touh. Tento příběh je sarkastickým pohledem na lidskou nespokojenost a neustálou touhu po něčem, co se zdá být dosažitelné, ale nakonec přináší jen zklamání.

Collierovo zpracování klasických motivů, jako jsou pohádky a mýty, přináší novou perspektivu na známé příběhy. V jeho verzi „Sleeping Beauty“ nebo „The Frog Prince“ jsou postavy často zasaženy tragikomickými rysy, které dávají těmto příběhům hlubší, často temnější podtón, než jaký by mohl očekávat běžný čtenář. To je vidět také v jeho přístupu k Božím příběhům a k tradičním náboženským motivům, jak ukazuje jeho reinterpretace „Paradise Lost“.

Tento ambivalentní vztah k náboženství a víře se projevuje i v Collierově díle jako celku. Přestože byl ateistou, přistupoval k náboženským tématům s velkým respektem, ale také s jistým odstupem. V „Paradise Lost“ zkoumá náboženské motivy, ale zároveň je přetváří podle vlastního pohledu na svět a lidskou povahu. Tento přístup, plný paradoxů a konfliktů, činí Collierovu tvorbu nejen literárně zajímavou, ale i filozoficky provokující.

Jak se vyvíjel svět Oz a proč L. Frank Baum nikdy skutečně neskončil s jeho psaním?

Po úspěchu Čaroděje ze země Oz čelil L. Frank Baum čím dál silnějšímu tlaku, aby příběh rozšířil. Roku 1904 tak publikoval pokračování The Marvelous Land of Oz, dnes známé jednoduše jako Land of Oz, kde se poprvé objevuje řada nových postav jako Jack Dýňová hlava, pilinový kůň Sawhorse, čarodějnice Mombi, vtipkující Wogglebug a chlapec Tip – ten je na konci příběhu magicky proměněn ve skutečnou dědičku trůnu, vílí princeznu Ozmu. Dorothy se zde nevrací – příběh se přesouvá k postavám, které začínají být samostatnými ikonami celé série.

S touto knihou vstoupil do Baumova světa ilustrátor John R. Neill, který se stal klíčovou postavou v grafické podobě série. Neillovy kresby přetvořily Denslowovy původní postavy do realističtějších forem a jeho barevné obálky výrazně přispěly k oblibě knih. Jeho vliv sahal dál než jen k Baumovým knihám – ilustroval i díla Ruth Plumly Thompson a později napsal tři vlastní tituly ze světa Oz. Neillovy ilustrace nejen přežily svého autora, ale stále jsou součástí nových vydání.

Rok 1905 přinesl publikaci Queen Zixi of Ix, často považované za Baumovo nejlepší dílo po Čaroději. Příběh o magickém plášti, který přináší problémy těm, kdo si ho přejí z nesprávných důvodů, je oslavován pro svou klasickou strukturu a jemný humor. Baum zde ukazuje svou typickou lehkost – jednoduchý děj slouží jako rámec pro bohatou jazykovou hru a imaginativní epizody.

Baum ale netvořil jen pro Oz. Ve stejném roce napsal pohádky pro časopis The Delineator, které vyšly pod názvem Animal Fairy Tales až o desítky let později. Neúspěšný pokus o divadelní adaptaci The Land of Oz jako The Woggle-Bug ukončil další experimenty na scéně, ale autor se nevzdal. Roku 1906 vytvořil The Twinkle Tales, pohádky pro nejmenší, které nikdy nebyly knižně vydány.

Jeho tvorba pro mládež se také rozrůstala – často pod různými pseudonymy. Jako Edith van Dyne napsal sérii Aunt Jane’s Nieces, jako Captain Hugh Fitzgerald dobrodružství Sama Steela, a jako Floyd Akers sérii Boy Fortune Hunters. Kromě toho psal knihy i pod jmény Laura Bancroft, Suzanne Metcalf a Schuyler Staunton – často pro dospělé publikum. Významné je například satirické dílo Tamawaca Folks, v němž si utahuje ze sousedů u Michiganského jezera, či mysteriózní román The Last Egyptian.

V následujících třech dílech se zdálo, že Baum směřuje k zakončení série. Dorothy and the Wizard in Oz z roku 1908 umožňuje návrat čaroděje do říše Oz jako trvalého obyvatele. The Road to Oz (1909) přivádí Dorothy i nové postavy jako Polychrome a Shaggy Mana. A The Emerald City of Oz (1910) činí z Dorothy a jejích příbuzných trvalé obyvatele Ozovy říše. V závěru knihy Baum čtenářům oznamuje, že Ozma se rozhodla uzavřít Oz před vnějším světem – symbolicky tak ukončuje sérii.

Tato trilogie vznikla během zimních pobytů Bauma a jeho ženy v Kalifornii, kde si v roce 1910 postavili dům „Ozcot“ – právě v době, kdy se Hollywood začínal formovat jako filmové centrum. Navzdory neustálé literární aktivitě se Baum v roce 1911 dostal do finančních potíží a musel se ke světu Oz vrátit. Pokusil se nejprve o scénické dílo The Tik-Tok Man of Oz a v roce 1913 vydal The Patchwork Girl of Oz, kde tvrdil, že s říší Oz navázal kontakt přes „bezdrátový telegraf“.

V roce 1914 založil vlastní filmovou produkci, Oz Film Manufacturing Company. Vznikly adaptace několika jeho děl, včetně The Magic Cloak of Oz a The Patchwork Girl of Oz, ale všechny filmy skončily komerčním nezdarem. Kritici později uznali určitou originalitu v kostýmech a efektech, ale celkově působí tyto snímky dnes jako naivní a technicky zastaralé.

Smrt Bauma ale nebyla koncem země Oz. Ruth Plumly Thompson pokračovala s každoročními příspěvky do série až do roku 1939 a později přidala další tituly. Desítky autorů i ilustrátorů po ní přinesly nové pohledy na tento svět, který nadále žije v knihách, filmech i dalších médiích.

Důležité je porozumět, že ačkoliv Baum několikrát naznačil konec série, svět Oz si postupně vytvořil vlastní život. Postavy, které zpočátku sloužily pouze jako součást příběhu Dorothy, se staly nositeli samostatných příběhů, které reflektovaly nejen dětskou fantazii, ale i tehdejší kulturní nálady. Baumova schopnost adaptovat se – ať už formou pseudonymů, nových médií či žánrů – ukazuje šíři jeho tvůrčího záběru. Významné také je, že navzdory jeho finančním i uměleckým neúspěchům v jiných oblastech, svět Oz přežil a rozrostl se právě díky své otevřenosti změnám.