Psychopatologie, tedy to, co se v psychice pokazí, má své jádro v neflexibilitě – v opakování nefunkčních vzorců, kdy děláme věci, které nám nepomáhají, a přitom očekáváme jiný výsledek. Tento princip platí zejména u úzkosti, která u člověka vytváří pocit uvěznění v nekonečném cyklu utrpení. Moderní výzkumy identifikovaly šest klíčových procesů, které tuto neflexibilitu udržují a prohlubují. Tyto procesy jsou vzájemně propojené a ovlivňují se navzájem v komplexní síti, často označované jako „inflexahex“.

Prvním problémem je pevné lpění na konceptuální identitě – například když si někdo říká „jsem úzkostný člověk“ a odmítá vidět sebe jako mnohovrstevnatou bytost, která není definována pouze úzkostí. Tento rigidní sebepojetí omezuje možnosti změny a udržuje člověka v roli, ze které je těžké vystoupit.

Dalším úskalím je kognitivní fúze, tedy stav, kdy se naše myšlenky zdají být naprosto reálné a neoddělitelné od skutečnosti. Myšlenky, zejména úzkostné, se „přilepí“ na naši pozornost a my je začneme vnímat jako neoddiskutovatelnou pravdu. Tento stav zvyšuje emocionální zátěž a brání nám v tom, abychom se na myšlenky dívali s odstupem.

Třetí proces je vyhýbání se zkušenostem, což znamená pokusy ignorovat nebo potlačovat nepříjemné pocity a situace, které úzkost vyvolávají. Snažíme se uniknout vlastnímu tělu a emocím, což je ovšem nemožné a často vede k větší izolaci a omezení života. Vyhýbání se spouštěčům úzkosti sice může přinést dočasnou úlevu, ale dlouhodobě problém zhoršuje.

Čtvrtý aspekt je přehnané spoléhání se na minulost nebo budoucnost, zatímco přítomnost zůstává opomíjena. Když trávíme většinu času „v hlavě“ a žijeme v minulých křivdách nebo strachu z budoucnosti, ztrácíme kontakt se sebou samými a momentem, ve kterém je možné skutečně jednat a měnit život.

Pátým bodem je ztráta kontaktu s vlastními hodnotami a smyslem života. Když se soustředíme pouze na problémy, úzkosti a na to, co „by mělo být“, ztrácíme motivaci a radost ze života. Často žijeme podle očekávání druhých nebo společenských norem, aniž bychom poznali, co nás opravdu naplňuje.

Posledním aspektem jsou neúčinné, opakující se pokusy řešit úzkost stejným způsobem, které však vedou stále k stejným výsledkům – k pocitu, že se točíme v kruhu a nic se nemění. Přestože vyvíjíme velké úsilí, výsledky zůstávají stejné, což vyvolává frustraci a beznaděj.

Porozumění těmto procesům je prvním krokem k překonání stagnace a nalezení větší psychické flexibility. Pomáhá to rozpoznat pasti, ve kterých se člověk nachází, a umožňuje začít uvažovat o nových strategiích, které nebudou založené na odporu, ale na přijetí a vědomém jednání.

Je důležité chápat, že úzkost není cizí „nájemník“ v těle, kterého je potřeba se zbavit, ale součást našeho prožívání, kterou lze naučit zvládat jiným způsobem. Otevřenost vůči svým pocitům a myšlenkám, i když jsou nepříjemné, umožňuje znovu najít spojení se sebou samým a se světem.

Přijmout tuto skutečnost znamená začít žít v přítomném okamžiku, kde existuje prostor pro autentické hodnoty a smysluplné kroky. Uvědomění si vlastní role v procesu uvíznutí a práce s ní otevírá cestu ke svobodě – ne absolutní absenci bolesti, ale k životu, který ji může obsahovat a zároveň být naplněný.

Jak najít své hodnoty v úzkosti a jak se od nich učit odpoutat

Úzkost často představuje hluboký vnitřní konflikt, ve kterém se člověk snaží ovládnout nepříjemné pocity, myšlenky a situace, které mu připadnou neúnosné. Tento boj však paradoxně vede k většímu utrpení a ztrátě kontaktu se svými vlastními hodnotami. Klíčem není úzkost potlačit, ale naučit se ji přijmout a odhalit, co je skutečně pro nás důležité. Hodnoty jsou v tomto procesu nepostradatelné, protože pomáhají nasměrovat naši pozornost a energii směrem k životu, který chceme vést, a nikoliv k úzkosti, která nás omezuje.

Psychologická flexibilita je schopnost být přítomen, otevřený a přizpůsobivý ve vztahu k vlastním vnitřním prožitkům a zároveň jednat v souladu s osobními hodnotami. Tato flexibilita znamená, že člověk dokáže nechat jít strategie, které mu nepřinášejí užitek, a místo nich začít rozvíjet nové způsoby vztahu k obtížným emocím a myšlenkám. Například přijetí toho, že úzkost není něco, co je potřeba ihned zastavit, ale spíše něco, co lze pozorovat bez soudů a vyhýbání se.

Tento přístup vyžaduje ochotu prožívat nepříjemné pocity a myšlenky, aniž bychom se jimi nechali ovládnout, a zároveň pevně stát za tím, co je pro nás v životě opravdu důležité. Kreativní beznaděj, tedy moment, kdy si člověk uvědomí, že dosavadní pokusy o zvládnutí úzkosti nefungují, může být výzvou k hluboké změně a otevření se novým způsobům života. Tato zkušenost nás vede k tomu, abychom si vytvořili širší pohled na sebe sama, kde nejsme ztotožněni pouze se svou úzkostí, ale vnímáme se jako celistvé bytosti s bohatou vnitřní dynamikou.

Sebepojetí jako kontext umožňuje oddělit se od myšlenek a pocitů, které přicházejí a odcházejí, a nahlížet na ně spíše jako na „události v mysli“ než jako na pravdu o sobě. Metafora šachovnice nám pomáhá představit si, že myšlenky a emoce jsou figury na šachovnici, které nemají samy o sobě kontrolu nad celou hrou našeho života. Tento způsob myšlení podporuje kognitivní defuzi – schopnost odstoupit od myšlenek a nebrat je jako absolutní realitu. Je to významný krok, který uvolňuje z boje s úzkostí a umožňuje nám více se soustředit na to, co je skutečně důležité.

Akceptace úzkosti jako součásti reality a našich emocí je dalším zásadním prvkem. Nejedná se o pasivní rezignaci, ale o aktivní přijetí toho, co nelze změnit, a ochotu pokračovat ve smysluplném životě navzdory nepříjemným prožitkům. Tím se přerušuje cyklus vyhýbání se a posiluje schopnost čelit životním výzvám s větší odolností a otevřeností. Přijetí není konec, ale začátek nové cesty, která zahrnuje nejen zvládání úzkosti, ale i rozvoj vlastní identity a hodnot.

V této souvislosti je důležité chápat, že úzkost není nepřítelem, ale signálem, který nám může pomoci rozpoznat, co je pro nás v životě skutečně důležité a kde potřebujeme růst. Naše hodnoty tedy nejsou vzdálené ideály, ale živé principy, které nás vedou skrze nejistotu a bolest k autentickému životu.

Je nezbytné uvědomit si, že cesta k psychologické flexibilitě a akceptaci úzkosti není lineární a vyžaduje trpělivost. Vyhýbání se bolestivým pocitům často zvyšuje jejich intenzitu a zabraňuje nám v rozvoji. Proto je nutné, aby čtenář pochopil, že naučit se být s úzkostí, rozpoznat ji a rozvíjet od ní odstup, je proces, který umožňuje hlubší sebepoznání a život v souladu s vlastními hodnotami.

Dále je třeba si uvědomit, že toto učení může být podpořeno různými technikami – od mindfulness a meditace přes praktiky kognitivní defuze až po strukturované sebereflexe, které rozšiřují smysl pro sebe sama a propojují osobní zkušenost s univerzálním kontextem. Přijetí této komplexity rozvoje vede k větší svobodě a autenticity v životě, kterou nelze získat potlačováním nebo bojem s úzkostí.

Jak začít měnit životní návyky a postupovat směrem k hodnotám i přes úzkost?

Klíčovým prvkem změny je začít malými krůčky, které vytvoří setrvačnost a postupně přinesou větší změny v chování. Například pokud klient uvede, že je pro něj důležitá rodina, můžeme se zeptat: „Co můžeš udělat ještě dnes, hned po odchodu od mého kanceláře, aby ses přiblížil svým blízkým?“ Odpověď může být třeba: „Mohl bych si pět minut hrát s dětmi.“ Toto je skvělý a konkrétní cíl, který je dosažitelný a pomáhá navázat lepší vztahy.

Je však běžné, že se ihned objeví obavy a myšlenky, které mohou bránit vykročení vpřed: „Budu mít úzkost,“ nebo „Děti si řeknou, že to dělám jen proto, že mi to terapeut nařídil.“ Místo toho, abychom se pouštěli do debat s těmito myšlenkami, je efektivnější použít techniky defuze – přijmout myšlenky jako pouhé projevy mysli, které nemusí určovat naše chování, a zaměřit se na akci, která je v souladu s hodnotami. Takové úkoly nazýváme životními experimenty – příležitostmi vyzkoušet nové způsoby chování a zjistit, jestli přinášejí odlišné výsledky.

Klienti s úzkostí často uvíznou v boji s vlastními myšlenkami a emocemi, což je paralyzuje a brání jim v naplňování smysluplných aktivit. Terapeut může zdůraznit význam aktivace chování: „Samozřejmě, že nechceš být úzkostný, nikdo to nechce. Ale úzkost tu je, a ty jsi mi řekl, že bojování s ní zatím nepřineslo změnu. Možná jsi se vydal špatným směrem nebo útočil na špatné věci. Místo boje s úzkostí pojďme směrem k tomu, co je pro tebe důležité.“

Úzkost totiž často vtahuje člověka do přežití a brání mu vzpomenout si, co je pro něj skutečně důležité. Proto je užitečné položit otázky typu: „Co ti dříve přinášelo smysl?“ nebo „Co jsi dělal rád, než přišla úzkost?“ Příklad klienta, který si vzpomněl, že rád jezdil na kole, ukazuje, jak lze motivovat malými, konkrétními kroky. „Zkus dnes, až přijdeš domů, projet se na kole alespoň jednou kolem bloku.“ I když se objeví úzkostné myšlenky typu „Nepomůže to“, je důležité nabídnout možnost vyzkoušet to přesto, s vědomím, že úzkost může být přítomna, ale nemusí určovat rozhodnutí.

Často klienti dovolí úzkosti, aby za ně rozhodovala, a zaplétají se do nekonečných argumentů se svými myšlenkami. Naučit se „mít úzkost“ a nechat myšlenky plynout, aniž bychom podle nich jednávali, a přesto jít za tím, co je pro nás důležité, je základní princip ACT (Acceptance and Commitment Therapy). Vědomé vnímání myšlenek a emocí spolu s vědomým jednáním v souladu s hodnotami přináší opravdový posun.

Praktické pracovní listy pomáhají klientům rozpracovat konkrétní kroky směřující k hodnotám. I když terapeut může pomoci s plánováním, skutečný závazek k akci vychází z vlastních rozhodnutí klienta. Malé denní činy, které vyjadřují naše hodnoty, mají obrovský význam, i když se zdají nepodstatné ve srovnání s velkými životními cíli. Například někdo, kdo touží postavit si vlastní letadlo, může začít čtením pár stránek časopisu o stavbě letadel. Člověk, který si cení spirituality, nemusí hned meditovat hodiny, stačí pár minut pozornosti, nebo projevení laskavosti. I malý každodenní krok v souladu s hodnotou má sílu udržet směr a motivaci.

Při stanovování cílů je důležité, aby byly SMART – konkrétní, měřitelné, dosažitelné, relevantní a časově ohraničené. Velké cíle je třeba rozdělit na menší, aby byly reálné a motivující. Například hodnota rodiny může znamenat začít společnou procházkou nebo návštěvou kina, nikoliv vzdálené představy o důchodu.

Je důležité si uvědomit, že cíle, které mohou splnit „nevědomé osoby“ (automatické procesy nebo jiné okolnosti), nejsou správné, protože nevedou k osobní angažovanosti. Například přání „nechci mít úzkost“ není efektivní cíl – lepší je zaměřit se na to, aby úzkost nebránila žít život podle vlastních hodnot.

Důležitým aspektem je, že výsledky nejsou vždy pod naší kontrolou, ale volba akce je. Vytrvalost v malých krocích, ochota zažívat nepříjemné pocity a nechat myšlenky být, aniž by nám určovaly jednání, je zásadní pro změnu a nalezení smysluplného života navzdory úzkosti.

Jak rozlišit alergickou (leukocytoklastickou) vaskulitidu od septické vaskulitidy?
Jak analyzovat zátěže pro konstrukci větrných turbín na moři a jejich vliv na únavu materiálů
Jak pravděpodobnost a jistota ovlivňují rozhodování v právních případech?
Jakou roli hrají státní vzdělávací agentury v tvorbě a implementaci vzdělávacích politik?