Ztráta vlastní identity, nebo pocit jejího rozpadání, je jedním z těch tajemných a děsivých zážitků, které se mohou objevit v nejrůznějších formách, a přesto zůstávají do značné míry nepochopené. Tento stav se může projevovat jako pocit odloučení od sebe samého, kdy člověk ztrácí kontakt s tím, co považuje za svou podstatu. To, co Margaret prožívala, nebylo pouze nočním snem ani prázdnou iluzí. Bylo to něco, co se dotýkalo samotné podstaty její existence, jejího vědomí a vnímání sebe samé. A právě tato zkušenost se stává klíčovou, protože ukazuje, jak hluboký vliv na lidskou psychiku má zpochybnění vlastní kontinuity a stability.

Začalo to nevinným zdáním – zrcadlo, které neodráželo její obraz, ten pocit zmatení a otřesení, když si uvědomila, že její vlastní tělo jakoby přestalo existovat v její myslí. Reflexe je jedním z nejzákladnějších způsobů, jakým si lidé vytvářejí obraz sebe sama. A když tento obraz zmizí, je to jako ztratit pevnou půdu pod nohama. Pocit odcizení od sebe může být paralyzující, protože se zdá, že zmizela samotná struktura, na které člověk stojí. To není jen psychologické znepokojení, ale závažný konflikt mezi tím, co člověk cítí, a tím, co je realitou.

V případě Margaret nebylo toto ztrácení identity pouze symptomejm, který se dal přičíst k nějakému duševnímu problému, nebo dokonce k psychologické fixaci. Bylo to cosi víc, cosi, co se v její psychice začalo projevovat jako trvalý a stále sílící znepokojivý prvek. Když se snažila o svém zážitku mluvit s doktorem Stoneem, který jí naznačil, že jde o jakousi projekci její podvědomé úzkosti, nemohla se s tím smířit. Ačkoliv její slova vyznívala lehce, její oči prozrazovaly hlubší znepokojení, které se nešlo jednoduše vysvětlit běžnou psychologickou teorií.

Přítomnost, nebo snad přízrak jejího odcizení, ji nutilo stále zpochybňovat realitu kolem sebe. Znepokojivý pocit, že může být "vystrčena" z vlastního těla, vyvolával v ní neustálou úzkost. Mnozí psychologové tento jev popisují jako jeden z projevů deperzonalizace, stavu, kdy si člověk není jistý svou vlastní existencí, nebo vnímá svou realitu jako vzdálenou, jako by byl pozorovatelem vlastního života. Tento pocit, že je člověk na okraji své vlastní identity, je v některých případech natolik intenzivní, že může vést k poruchám, které zasahují do běžného fungování.

Ale co se stane, když tento stav přeroste v něco více? Margaret, ačkoliv se na první pohled jevila jako zcela vyrovnaná a klidná žena, byla stále uvnitř zmítána tímto rozštěpením. Právě v okamžiku, kdy se snažila nahlédnout hlouběji do své duše, když ji znovu a znovu pohlcovaly vzpomínky na ztrátu zrcadlového obrazu a neustálé pocity odloučení, se její psychika začala uzavírat do ještě těžšího a temnějšího místa.

Pocit odcizení od sebe a ztráty kontinuity osobní identity je často příznakem hlubšího psychického problému. Může být způsoben stresem, úzkostí nebo traumatem, ale také může jít o důsledek dlouhodobé izolace nebo neschopnosti člověka vyrovnat se s nároky, které si klade společnost nebo vlastní život. Čím více se tento stav prohlubuje, tím těžší je pro jednotlivce najít cestu zpět k "normálnímu" vnímání sebe sama. A někdy, když se tento pocit stane příliš silným, může vést k úplné ztrátě sebedůvěry a schopnosti orientovat se v reálném světě.

V případě Margaret Clewer se vše zřejmě zamotalo ještě více. Jak vyplývá z jejího dalšího chování, z její "neklidné" noci a znepokojivých změn ve spánkových vzorcích, její stav začal mít fyzické projevy. Nešlo už jen o psychologickou disharmonii, ale i o skutečné symptomy tělesného zneklidnění. Když se nakonec probudila, její odcizení už nebylo jen duševní, ale projevovalo se i v jejím těle – ve studených, znečištěných nohách, které nenasvědčovaly jen o poruchách spánku, ale o hlubší, nepochopitelné změně jejího vnímání.

A právě v této fázi začíná být zřejmé, že ztráta vlastní identity není pouze problémem, který lze snadno zaškatulkovat jako psychologickou poruchu. Je to fenomén, který ukazuje na jemnou hranici mezi tím, co je skutečné, a tím, co si myslíme, že je skutečné. Není to něco, co se dá jednoduše vysvětlit nebo zjednodušit. Každý člověk je jiný, a tak i reakce na ztrátu nebo ohrožení vlastní identity bude mít různé formy, ale vždy to bude znamenat hlubokou vnitřní krizi, která může ovlivnit celý život.

Jak vidí svět zrakově postižený člověk a co to znamená pro lidskou duši?

„Toto,“ řekl doktor, odpovídaje si na vlastní otázku. „Ty podivné věci, které se nazývají oči, a které mají za úkol vytvářet příjemnou měkkou prohlubeň v obličeji, jsou v případě Bogoty nemocné takovým způsobem, že ovlivňují jeho mozek. Jsou silně zvětšené, má řasy a oční víčka se pohybují, a proto je jeho mozek v neustálém stavu podráždění a rozptýlení.“

„Ano?“ řekl starý Yacob. „Ano?“

„A myslím, že mohu s rozumnou jistotou říci, že k jeho úplnému uzdravení stačí jednoduchá a snadná chirurgická operace—totiž odstranit tyto dráždivé objekty.“

„A pak bude rozumný?“

„Pak bude naprosto rozumný a vynikající občan.“

„Děkujme Bohu za vědu!“ řekl starý Yacob a hned šel, aby Nunezovi sdělil svou šťastnou naději. Ale Nunezův způsob, jak přijal tuto dobrou zprávu, mu připadal chladný a zklamávající. „Někdo by si mohl myslet,“ řekl, „že podle tónu, který používáte, vám na mé dceři nezáleží.“

Byla to Medina-sarote, kdo přesvědčil Nuneze, aby čelil slepým chirurgům. „Nechcete, abych přišel o dar zraku?“ řekla. Zavrtěla hlavou. „Můj svět je zrak.“ Její hlava klesla níž. „Jsou tu ty krásné věci, ty krásné drobnosti—květiny, lišejníky mezi skalami, lehkost a jemnost na kusu kožešiny, daleké nebe s jeho klesajícími mraky, západy slunce a hvězdy. A pak jsi tu ty. Jen pro tebe je dobré mít zrak, vidět tvoji sladkou, klidnou tvář, tvé laskavé rty, tvoje milé, krásné ruce složené dohromady. ... Tyto oči jsem ti vyhrála, tyto oči, které mě k tobě drží, které tito idioti hledají. Místo toho tě musím jen dotýkat, slyšet tě a už tě nikdy neuvidím. Musím podstoupit tu střechu z kamene a temnoty, tu hroznou střechu, pod níž tvá představivost klesá... Ne; nechtěl bys, abych to udělala?“

Nesnesitelná pochybnost v něm vzrostla. Zastavil se a nechal tu věc být.

„Přeji si,“ řekla, „někdy…“ Na okamžik se odmlčela. „Ano?“ zeptal se, trochu nervózně. „Přeji si někdy… abys nemluvil takhle.“

„Jak takhle?“

„Vím, že je to krásné—je to tvoje představivost. Miluji ji, ale teď—“ Cítil chlad. „Teď?“ řekl tiše.

Seděla naprosto nehybně. „Myslíš—myslíš, že bych měla být lepší, lepší možná—“ Rychle začal chápat. Cítil hněv, ano, hněv nad tupým průběhem osudu, ale také soucit s jejím nepochopením—soucit, který byl téměř jako soucit.

„Milá,“ řekl a viděl na její bledosti, jak silně její duch tlačí na věci, které nemůže říct. Ovinul jí paže kolem těla, políbil ji na ucho a zůstali chvíli v tichu.

„Pokud bych k tomu souhlasil?“ zeptal se nakonec velmi jemně.

Vrhla paže kolem něj a divoce plakala. „Oh, kdybys jen souhlasil!“ vzlykala. „Pokud bys jen souhlasil!“

Týden před operací, která ho měla vyzvednout z jeho otroctví a podřízenosti na úroveň slepého občana, Nunez nevěděl nic o spánku. Po celé slunné hodiny, když ostatní spali šťastně, seděl ve svých úvahách nebo se bezcílně toulal, snažíc se přivést svou mysl k rozhodnutí. Dal odpověď, dal souhlas, a přesto stále nebyl jistý.

A nakonec přišel poslední den, kdy měl vidět svět naposledy. Měl pár minut s Medina-sarote před tím, než se odešla vyspat.

„Zítra,“ řekl, „už nebudu nic vidět.“

„Drahý srdce,“ odpověděla a pevně mu stiskla ruku. „Bude tě to bolet jen málo,“ řekla, „a procházíš tímto utrpením—procházíš tím, drahý miláčku, kvůli mně… Drahý, pokud ženské srdce a život to mohou udělat, odplatím ti to. Můj nejdražší, můj milý s jemným hlasem, odplatím ti to.“

Byl promočený soucitem sám se sebou i s ní. Držel ji v náručí, políbil ji na rty a naposledy se podíval na její sladkou tvář. „Sbohem,“ zašeptal při pohledu na tu milovanou tvář, „sbohem!“

A v tichu se obrátil a odešel od ní. Slyšela jeho pomalu se vzdalující kroky a něco v rytmu těch kroků ji vrhlo do vášnivého pláče.

Měl v úmyslu jít na osamělé místo, kde louky byly krásné s bílými narcisami, a tam zůstat, dokud nepřijde hodina jeho oběti, ale jak šel, zvedl oči a uviděl ráno, ráno jako anděla ve zlaté zbroji, jak sestupuje z vrcholů.

Zdaž mu nepřipadalo, že před tímto splendorem on, tento slepý svět v údolí, jeho láska a vše, byly ničím jiným než propastí hříchu? Neodbočil, jak měl v úmyslu, ale pokračoval dál, prošel zdí obvodu a dostal se na skály, jeho oči neustále upřeny na sluncem zalitý led a sníh.

Viděl jejich nekonečnou krásu, jeho představivost se vznášela nad nimi až k věcem, které měl nyní navždy opustit. Myslel na ten velký svobodný svět, od něhož byl odloučen, svět, který byl jeho, a měl vizi těch dalších svahů, vzdálenost za vzdáleností, s Bogotou, místem mnohotvárné pohybující krásy, slávou ve dne a tajemným světlem v noci, místem paláců a fontán a soch a bílých domů, ležících krásně ve střední dálce.

Všechno to se mělo stát minulostí. A přece ve všech těch krásách zůstával klidný.

Jakou cenu má čas a судьба dvou synů Johna Gladwina?

Jeho hnědé ruce byly složené před ním, občas se dotkly vzorků obilí nebo plánů farmy, zvětšovacího skla, pásku, nebo jiných předmětů, které byly rozmístěny po místnosti. Čekal napjatý na zprávy z horního patra — na zprávy o Emily. Byly mu přineseny méně slovy doktora, než lesklým obličejem. Dítě bylo chlapec a vše bylo v pořádku. John Gladwin si opět obul boty a položil ruku na malý porcelánový zvonek vedle krbu. Přinesli víno a sklenky — a pak, bez varování, se ocitl opět v kostele. Stál u křestní studny, a když kněz řekl: „Pojmenuj toto dítě“, John Gladwin odpověděl: „George“, a tímto jménem byl pokřtěn ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého. O rok a půl později to bylo znovu, a jméno bylo tentokrát William. John Gladwin upřímně přiznává, že není zcela jistý, co přišlo dál. Jak zhasl svit javorů, staly se i obrazy poněkud méně jasné, trochu se slily. Možná to bylo proto, že jeho život byl po většinu klidný a bezvýznamný. Vyrostli v bázni Boží, vychoval své dva syny. V neděle, v kostele, kdy byli ještě malí, musel jim říkat, aby ztichli, protože byli v kostele. A jak rostli, začalo se dít něco s cenou obilí, chlapci vyrostli až k výšce matčiny pasu, a pak až k jejímu prsu, a zůstali to kostelní chlapci, jak se patřilo na dědice Henryho Gladwina, jehož pamětní deska visela nad lavicí, odkud již motýli nepoletovali.

John si nevšiml odchodu motýlů; motýli chodí všude. A nevšiml si ani odcházejícího svitu javorů, ani změny světla, která proměnila růžovou barvu vrbovky na bílou hnědou. Stále, jak se zdálo, byl napůl v kostele, dvě stě mil daleko, a neděle plynuly jedna za druhou, stejně jako sněhové Vánoce, horká léta a pole plná sedmikrásek, a narozeniny jeho chlapců. Měl obavy o chlapce, říká. Cena obilí se stále méně a méně blížila tomu, co měla být. Mramorový Henry Gladwin, který neustále hleděl ze zdi na lavici, by si brzy mohl všimnout, že jeden z chlapců chybí. Pravděpodobně George, ten starší. Mluvil o Kanadě a Jižní Africe. A možná by to bylo dobře, protože nebylo správné, aby pouze John Gladwinovi dělníci nesli tíhu doby zemědělské deprese. John o tom mluvil s Emily. „Ale dostal jsi nabídku na lovce, Johne,“ říkala znovu, nyní ve starém kostele v Harkness. „Tu přijmu, ale to jen odkládá věci na další rok. To není řešení.“ „George chce odejít jen proto, že si myslí, že to ulehčí situaci.“ „George není jediný, kdo chce jít.“ „A pak asi William bude chtít jít za ním.“ John Gladwin říká, že všechno toto znovu slyšel ve zborceném kostele ve Starém Harkness Bottom. „Musíme udělat, co můžeme. A pokud chceš číst, půjdu pro tebe brýle.“ Ale jak to tak bývá, nebyla to Kanada ani Jižní Afrika, co vzalo George a Williama. Pokud John Gladwin má pravdu, zvon zněl varovně znovu, a když už věděl, co se děje, nevyskočil tentokrát o půl metru do vzduchu. Pokorně poklekl mezi kopřivy. „Ať jdou,“ řekl s hlavou skloněnou. „Půjdu taky. Všichni budeme potřební.“ „Johne!“ její hlas vyrazil ostře. „Nemohou je vzít! Nenosila jsem je! Jsou moje!“ „Půjdou se smíchem. Nebudeš je moci držet.“ „Ale budu sama!“ „Je tu ošetřování. Je tu vaření. Něco ti najdu.“ A znovu, říká John Gladwin, zvon zněl varovně, jakoby měl svolat i ženy stejně jako muže. Ale nakonec nenašel nic, co by jí mohl dát dělat, ani nic pro sebe. Chtěli kapitány do dvaceti pěti let, ne čtyřiceti pěti, řekli, a musel čekat na svůj obrat. Nejmladší a nejlepší napřed; a šli George a William. Krátce poté, co John Gladwin využil příležitost, prodal svou půdu dvě stě mil daleko, přivedl svou ženu na jih a usadil ji v malém domku nedaleko Harkness, a sám se stal zvláštním strážcem, protože to bylo vše, co pro něj dokázali najít. A teď, i když klečel, nebyl na místě, které by se alespoň vzdáleně podobalo kostelu, ale v jakési temné soumrakové mlze, kde vládlo bláto, záblesky a hřmění a smrt, které přirozeně nemohl vidět jasně, protože tam nikdy nebyl. Občasné „Docela divoké“ bylo vše, co mohl dostat z dopisů svých synů, občas doplněné vtipem o jejich zdraví. Světlo mezi trny a ptačím jasanem se stálo ponurým zeleným. Mramorová deska Henryho Gladwina, říká John, se rozplynula a na její místo spadla jiná, nemilosrdně se posouvající. Tato byla z dubu, se jmény na ní napsanými zlatem, a taková byla i v novém kostele v Harkness, stejně jako tam, kde John Gladwin klečel. I jména byla stejná: GEORGE GLADWIN WILLIAM GLADWIN — byli prvními dvěma z celkových sedmi na desce. Jména jen přežila. Co se stalo s těmi ostatními, to John Gladwin ani nikdo jiný nevěděl.

Ve vzduchu byl tichý hukot. Bylo to první dunění bouře. Bylo to bledé záblesk, jako záblesk dělostřelecké granáty za denního světla, a pokud se John Gladwin chtěl vrátit domů dříve, než přijde, měl by si nasadit kapuci a jít. Ale zůstal tam, tak tichý, že by k němu mohli přijít i myšky. Pak hukot přestal být hukotem. Nádherně nad jeho hlavou praskly nebe a hlasitě zahřmělo. Chladný náraz naplnil vzduch vlnami, a jasný záblesk ukázal každý list a bobuli ptačího jasanu. Ale mezi tímto zábleskem a tím, co následovalo, John Gladwin říká, že zaslechl jiný hlas, hlas bílého-haired vikariáře z Nového Harkness, který dal jména synů Johna Gladwina zlatem na stěnu: „Nic nepřinášíme do tohoto světa, a je jisté, že nemůžeme nic vzít s sebou… Pán dal, a Pán vzal: požehnáno buď jméno Páně… Proto odevzdáváme její tělo do země… Neplakat, jako lidé bez naděje…“ Tato slova byla vyřčena tři dny předtím, a John Gladwin říká, že stále slyšel jejich vibrace. „Amen,“ řekl, s hlavou skloněnou, a vstal, když první velká kapka uhodila jeho holou hlavu jako padající kamínek. Sotva vyšel z kostela, začal déšť zuřit. Každý rozbitý náhrobek byl zahalen v mlze a deštivé vlně.

Jak funguje intervence při závislostech?
Jak rozlišit epidermolytickou hyperkeratózu a další kožní procesy: Nevus verrucosus a Acanthosis nigricans
Jak žili lidé ve Sanaa v 7. století?
Jak se divoké instinkty mění v domestikovanou povahu?
Vliv elektrochemického borování na tribologické vlastnosti povlaků z oceli AISI 316L