Jaké skutečné aktivum opravdu chrání před inflací?

Vzhledem k rostoucím obavám o inflaci se investoři stále častěji obracejí na "skutečná" aktiva jako způsob, jak zajistit hodnotu svých portfolií v turbulentních obdobích. Tato aktiva zahrnují například nemovitosti, komodity a inflaci-indexované dluhopisy (tzv. linkery). Přesto se ukazuje, že mnohá z těchto aktiv nesplňují svůj primární účel tak, jak se obvykle očekává. Není neobvyklé, že mnohá "skutečná" aktiva postrádají přímou korelaci s inflací a mohou mít mnohem složitější roli ve správě investičního portfolia, než se běžně předpokládá.

Jedním z nejběžnějších mylných předpokladů je představa, že nemovitosti vždy slouží jako spolehlivý nástroj pro zajištění proti inflaci. Na první pohled se zdá, že přímé investice do nemovitostí by měly chránit hodnotu kapitálu, když inflace roste. To je pravda pouze do určité míry. Nemovitosti mohou mít určitou ochranu proti inflaci, zejména díky růstu nájmů a cen nemovitostí, ale nejsou zdaleka tak univerzálním zajištěním, jak by si mnozí mohli přát. Také jsou spojeny s vyššími náklady na správu, údržbu a rizikem likvidity, které mohou být v určitých obdobích velmi problematické.

Podobně komodity, jako například zlato, bývají často považovány za spolehlivou ochranu proti inflaci. Přesto z historického hlediska zlato není vždy schopné nabídnout stabilní výnosy v obdobích vysoké inflace. Mnohé komodity vykazují volatilitu, která může překonat jejich schopnost chránit hodnotu proti rostoucím cenám. Energetické komodity, jako například ropa a zemní plyn, vykazují lepší korelaci s inflací, ale i zde existují cyklické výkyvy, které mohou tento vztah narušit.

Ve světle těchto skutečností je nutné věnovat se také otázce, zda je možné najít alternativy k těmto "skutečným" aktivům, které mohou lépe splnit roli zajištění proti inflaci. To přivádí k dalšímu důležitému aspektu – dlouhodobý výnos a korelace s inflací. Mnohá aktiva s vysokými dlouhodobými výnosy nemusí být nutně vhodná k tomu, aby se vyrovnala s rostoucími cenami. Skutečné zajištění proti inflaci je spojeno s korelací výnosů a inflace, nikoli s jejich absolutními výnosy.

Při analýze inflace je rovněž důležité pochopit její historický vývoj a dynamiku. Jak ukazuje historická data, inflace v USA prošla výraznými výkyvy od 60. let minulého století, kdy došlo k takzvané "Velké inflaci", až po období nízké inflace po polovině 80. let. Tento vývoj měl zásadní dopad na ekonomické a politické prostředí a ukazuje, jak rychle se mohou změnit podmínky pro investování a jak důležité je správně chápat inflaci jako fenomén, který se ne vždy vyvíjí lineárně.

Je nezbytné se soustředit nejen na dlouhodobý výnos, ale i na konkrétní vzorce chování aktiv v různých makroekonomických podmínkách. Zároveň je třeba nezapomínat na různé faktory, které mohou ovlivnit efektivitu konkrétního aktiva jako zajištění proti inflaci – mezi ně patří například politická situace, měnová politika, vývoj na komoditních trzích a globální ekonomické šoky.

Jak fungují hedgeové fondy a co by měli investoři vědět?

Prvním důležitým faktorem je to, že hedgeové fondy byly původně navrženy tak, aby sloužily individuálním investorům. Tato investiční struktura, která se obvykle zaměřuje na flexibilitu a vysoké výnosy, má kořeny v požadavcích, které byly v minulosti kladeny na investory, kteří hledali alternativy k tradičním akciím a dluhopisům. George Soros, známý investiční magnát, díky hedgeovým fondům získal titul „Muže, který zlomil Banku Anglie“, když v roce 1992 správně předpověděl, že Spojené království bude muset devalvovat libru a opustit Mechanismus směnných kurzů Evropské unie. Tento krok mu přinesl zisk 1,8 miliardy dolarů. Naopak v roce 2007 učinil John Paulson sázku proti hypotečním trhům a vydělal na této sázce 15 miliard dolarů. Hedgeové fondy dokážou produkovat obrovské zisky, ale také nesmírně vysoké ztráty. Jeden z největších krachů v historii těchto fondů nastal v roce 1998, kdy se zhroutil Long Term Capital Management (LTCM), fond založený nositeli Nobelovy ceny, který zkrachoval v důsledku nesprávného odhadu v době, kdy Rusko zažilo měnovou krizi.

Hedgeové fondy mohou také ztratit neuvěřitelné částky. V roce 2006 ztratil fond Amaranth Advisors více než 6 miliard dolarů kvůli vysoké pákovému efektu a chybným sázkám na futures na zemní plyn. To vedlo k rychlému poklesu hodnoty fondu, přičemž investoři se ocitli v situaci, kdy nemohli okamžitě vybrat své investice kvůli zavedeným omezením likvidity. Tato specifika jsou klíčová pro pochopení rizik, která jsou s těmito fondy spojena.

Hedgeové fondy jsou definovány podle několika charakteristických vlastností. Prvním a zásadním je omezený počet investorů, kteří mohou do těchto fondů investovat. V USA jsou regulovány podle zákona 40-Act, který definuje investory, kteří mohou do fondu vstoupit, jako „akreditované investory“. Akreditovaný investor musí mít čisté jmění vyšší než 1 milion dolarů, nebo musí mít příjem přes 200 000 dolarů za poslední dva roky. Mnohé hedgeové fondy pak vyžadují investice ve výši minimálně 1 milionu dolarů, což v praxi znamená, že přístup k těmto fondům je omezen na bohaté jednotlivce a institucionální investory.

Jedním z charakteristických rysů hedgeových fondů je také nízká míra transparentnosti. Na rozdíl od fondů podléhajících zákonům 40-Act, které musí pravidelně zveřejňovat své portfolio, hedgeové fondy často poskytují pouze základní přehledy o svých investicích. V minulosti byla většina těchto fondů úplně uzavřená, ale s novými regulacemi, jako je Dodd-Frank Act z roku 2010, jsou fondy s aktivy přesahujícími 150 milionů dolarů povinny podávat zprávy o svých aktivitách, přičemž tyto zprávy jsou dostupné pouze regulačním orgánům, nikoli samotným investorům.

Dalším významným prvkem jsou vysoké poplatky, které hedgeové fondy účtují. Většina z nich si účtuje základní poplatek za správu, který bývá obvykle 2 % z hodnoty fondu ročně. K tomu se často připojuje i poplatek za výkonnost, který může dosáhnout až 20 % z dosaženého zisku. To znamená, že manažeři hedgeových fondů mají silný motiv k maximalizaci výnosů, což může být pro investory výhodné, ale zároveň je nutné mít na paměti, že poplatky jsou vysoké a mohou výrazně ovlivnit celkový výnos.

Hedgeové fondy jsou navrženy tak, aby mohly flexibilně reagovat na různé tržní podmínky. Jsou schopny realizovat složité investiční strategie, které mohou generovat výnosy i v časech tržních krizí. Nicméně pro investory to znamená, že vstup do těchto fondů je nejen vysoce nákladný, ale i velmi riskantní. Je tedy zásadní mít dobré pochopení pro to, jak tyto fondy fungují, a vědět, jaké jsou možné důsledky při výběru tohoto typu investice.

Jak heterogenní modely agentů ovlivňují cenové očekávání a přiměřenost rizika v ekonomice?

V ekonomice plné heterogenních agentů má stále ekonomický smysl existovat zástupný agent, i když tento agent nemusí být průměrným agentem, jak bychom ho definovali jednoduchým průměrem nebo průměrem podle bohatství. Některé metody řešení modelů heterogenních agentů spočívají v konstrukci reprezentativního agenta se specifickými vahami, kde váhy nemusí odpovídat přímo bohatství či příjmu. V těchto modelech mohou mít agenti, kteří drží malé podíly celkového bohatství, zásadní vliv na cenotvorbu. Reprezentativní agent tedy nelze chápat jako průměrného agenta, ale spíše jako agenta na okraji – marginalizovaného agenta, jehož rozhodnutí o cenách ovlivňují malé změny v šocích faktorů.

V modelech heterogenních agentů se objevuje nový faktor, který ovlivňuje výnosy z aktiv. Ceny aktiv jsou nyní závislé na průřezové distribuci charakteristik agentů, což může zahrnovat distribuci bohatství, přesvědčení, pracovní příjmy, nebo jiné faktory, ve kterých se investoři liší. Tento efekt je zřejmý například ve studii Constantinidese a Duffieho (1996), kde agenti vykazují heterogenitu v závislosti na výši svých příjmů. Tito agenti také nemohou úplně hedžovat riziko ztráty zaměstnání, jak je tomu v reálném světě. Jejich analýza ukazuje, že pokud v recesích vzroste nerovnost příjmů, což se často vyskytuje v historických datech, výnos z akcií bude vyšší. Během recese se zvyšuje pravděpodobnost ztráty zaměstnání, což vede k poklesu hodnoty akcií, protože akcie jsou špatnou ochranou proti riziku ztráty zaměstnání, když přijdete o práci a budete potřebovat peníze na základní potřeby.

Tento efekt trhu neúplného pojištění, kdy agenti nemohou všechna rizika efektivně hedžovat, znamená, že riziko se zvyšuje pro všechny agenty (nebo zástupného agenta). Podobný účinek může nastat v případě, že jsou investoři omezeni v možnosti půjčování. Během špatných časů mohou někteří investoři čelit omezujícím financováním, což je nutí chovat se velmi opatrně a prodávat akcie, což zvyšuje celkovou averzi vůči riziku v ekonomice. Příklad z praxe by mohl být investiční banky, které nemohou refinancovat své dluhy, nebo výběry z fondů spravovaných aktivními manažery.

Pro investora, který zvažuje velkou pozici v akciích, heterogenita znamená, že by měl přemýšlet nejen o tom, jak se odlišuje od trhu (nebo od zástupného agenta), ale také jak se odlišuje od celkové distribuce investorů. Chování těchto ostatních investorů a jejich interakce má vliv na cenovou tvorbu aktiv. V zásadě se koncept "špatných časů" v těchto modelech zachovává: equity premium je vysoké, protože někteří agenti (i když nemusí být početní, ale když mají vliv, je zásadní) zjistí, že akcie jsou v jejich špatných časech nevhodné. Pro jiného investora to však může být naopak příležitost pro nadprůměrný zisk.

Zheterogenní modely agentů ukazují, že pojem „trh“ je ve skutečnosti mnohem složitější, než jak je obvykle vnímán. Může jít o souhrn všech agentů, nebo specifických zástupců, kteří mají zásadní vliv na ceny v daném okamžiku. To, jak se trh formuje a jak se agenti odlišují, je klíčové pro pochopení a interpretaci rizikových prémií.