Některé okamžiky ve vesmíru, kde vše záleží na preciznosti, odhodlání a disciplinovanosti, ukazují, jak křehká může být rovnováha mezi osobními emocemi a profesními povinnostmi. Příběh Lancelota Biggse, poručíka ve vesmírné flotile, je jedním z takových příběhů, který zobrazuje, jak láska a osobní vazby mohou ovlivnit rozhodování ve chvílích největšího stresu a nebezpečí.

Když se po několika dnech náročného letu, během kterého se nic zásadního neudálo, vrátili na loď, která projížděla vesmírem s nebývalou rychlostí, náhle se objevila hrozba. Po několika výstražných signálech se na palubě rozhostil chaos. Pilot, třetí důstojník Wilson, volal na všechny posádky o pomoc. Jeho hlas byl plný strachu, což v této situaci znamenalo jen jedno: něco vážného se stalo.

Na palubě vládla panika, když zjistili, že loď je na kolizním kurzu s Jupiterem, což znamenalo pravděpodobnou smrt pro všechny na palubě. Zásadní rozhodnutí, které mělo posádku zachránit, bylo na Biggsovi, který měl na starosti navigaci. Bohužel, právě jeho selhání při plánování návratu vedlo k tragickému omylu: zapomněl zohlednit přítomnost Jupitera na trase, a tímto způsobem se loď dostala příliš blízko nebezpečnému tělesu.

Když se tato katastrofální chyba ukázala, Biggsovy oči, které byly obvykle plné bystrosti a nadšení, byly nyní zmrazené v hrůze. Byl to muž, který ve vesmíru vždy čelil výzvám bez zaváhání, ale nyní se ukázalo, že jeho osobní život, jeho láska k dívce Diane, ho paralyzovala v kritické chvíli. Tento morální pád byl pro posádku nejen šokem, ale i zradou, která měla dalekosáhlé následky.

Velitel Hanson, který byl na první pohled silný a rozhodný, nyní čelil obrovskému rozčarování. Biggs, místo aby se pustil do hledání řešení a pomohl znovu nastavit kurz nebo přijal zodpovědnost za svůj omyl, se rozhodl jednat jinak. S jasným záměrem zachránit svůj vlastní život a v první řadě chránit svou lásku, Biggs opustil svou posádku a uprchl do záchranného modulu. Tento čin přinesl nejen ztrátu naděje, ale ukázal, jak láska a osobní touha mohou převážit nad odpovědností, kterou má každý člen posádky vůči svým kolegům a samotné misi.

Velitel Hanson nemohl uvěřit, že ten, kdo byl vždy odvážným a loajálním mužem, nyní selhal právě v okamžiku, kdy bylo potřeba nejvíc. Když zůstal sám v kontrolním centru, jeho frustrace a zklamání byly hmatatelné. Biggs se stal symbolem toho, jak i ti nejsilnější a nejodvážnější lidé mohou být zranitelní v přítomnosti osobních emocí, které je činí slabými.

Nakonec, v zoufalé snaze najít nějaké řešení, posádka stále doufala, že by Biggs mohl mít nějaký plán, který by je všechny zachránil. I když se situace stále zhoršovala, nikdo nechtěl uvěřit, že by tento muž mohl skutečně vzdát svou povinnost. Ale to, co se stalo, nebyl jen odraz lásky, ale i strachu. Láska, která ho kdysi činila silným, se nyní stala jeho slabinou. A tato slabina, tento lidský faktor, stál všechny na palubě loď.

Je to příběh, který ukazuje, jak lidské emoce – včetně lásky – mohou ovlivnit rozhodování v krizových chvílích. Mnozí by mohli tvrdit, že jeho jednání bylo v dané chvíli neomluvitelné, ale nelze ignorovat, že za každým rozhodnutím stojí hlubší lidská motivace, která není vždy snadno pochopitelná. Biggsovo chování nás učí, že i v těch nejvíce technických a vědecky precizních oblastech, jakým je vesmírná expedice, není možné oddělit techniku od člověka, který ji používá. A když člověk selže, je to vždy více než jen technická chyba; je to selhání lidské morálky a hodnot.

Co se stalo na planetě Caltech?

Když jsme přistáli na planetě Caltech, věděl jsem, že něco není v pořádku. Co jsem očekával, bylo jasné – pevná půda pod nohama, silný sluneční svit, a měsíční krajina, jak se na takovou planetu hodí. Místo toho jsem uviděl jen hrudky zvláštního, kluzkého materiálu, který obklopoval naši loď, Pegas. Byla to hmotnost, kterou nelze snadno popsat – průhledná, bezbarvá, ale zároveň připomínající jakousi hustou, lepivou hmotu, která se šířila po stěnách naší lodi. Celý výhled ven byl zablokován touto podivnou látkou, která se vine a pohybuje, jako nějaký druh organického masa.

Na začátku jsme zůstali klidní. "Nic se nestalo," řekl jsem, když jsem viděl, že bratr kapitána, Johnny Larkin, pracuje na přístrojích. Ale i přesto se atmosféra rychle změnila. Larkin se otočil od navigačního panelu, na kterém pracoval, a řekl, že jsme uvízli. "Nepomohly anti-gravitační pohony, nefungují ani rakety," říkal, "a všechno, co zůstalo, je tohle – organický materiál, který nás pohlcuje."

Byla to věc, která, jak se ukázalo, byla složena z jakési podivné energie. A právě tato energie, jak jsme později zjistili, byla klíčem k našemu dalšímu osudu. Když jsme se dostali do kontaktu s touto substancí, najednou nás začala pohlcovat. Ani naše nejnovější technologie nepomohly. Všechno, co jsme mohli dělat, bylo snažit se porozumět tomu, co se děje.

Larkin pokračoval ve svých pokusech dostat se z podivné "pasti". Mluvili jsme o tom, jestli bychom neměli použít Ampie, který byl naším hlavním nástrojem pro odstraňování překážek, ale Larkin nám připomněl, že i naše nejlepší nástroje by mohly selhat. První věc, kterou jsme se pokusili, byla extrakce Ampie z lodě. Byl to malý energetický organismus, který měl schopnost rozkládat pevné materiály. Ale jak jsme brzy zjistili, ani Ampie nebyl schopný prorazit tuto látku.

To, co následovalo, se stalo velmi rychle. Ampie, který měl na začátku pozitivní výsledky, jen pomalu ustupoval před tímto podivným hmotným tokem. Jak jsme to postupně zkoumali, začali jsme chápat, že tato látka, která nás pohlcuje, je vysoce komplexní sacharid, který má jakousi energetickou složku. "Tahle věc není obyčejná," řekl Larkin. "Tato hmota je živá, nebo alespoň to tak vypadá."

Když se pokusil tento podivný materiál analyzovat, dostal se k poznatku, že jde o něco mezi neživou hmotou a živou substancí. Jeho analýza naznačovala, že tato látka je nějakým způsobem spojena s energií a je schopná absorbovat energii z okolního prostoru. Byla to jakási superkomplexní formace, která se vyvinula tak, že mohla pohlcovat nejen materiál, ale i energii.

Po chvíli, kdy jsme se pokusili všichni dostat z lodi, abychom unikli z podivného vlivu, jsem si uvědomil, že jsme v pasti. Po několika neúspěšných pokusech o komunikaci, kdy naše rádiové signály byly zcela zablokovány, jsme se dostali do bodu, kdy bylo zřejmé, že na této planetě je něco mnohem nebezpečnějšího, než jsme si mysleli.

Larkin, který se zabýval všemi těmito technologiemi, se nakonec rozhodl, že musíme najít způsob, jak z této situace vybruslit. Po několika hodinách analyzování dat a zkoušení různých metod se rozhodl použít AMP (automatizovanou mikrobiální platformu), což byl malý organismus, který se dokázal živit energiemi v okolním prostoru.

V okamžiku, kdy jsem se podíval na výstupy z AMP, jsem si uvědomil, že v podstatě budeme muset záviset na této živé technologii, pokud chceme přežít. Tento organismus, jak se zdálo, byl jediným způsobem, jak obejít nekonečné množství této zvláštní látky. Ale to, co jsme zpočátku považovali za naši záchranu, se ukázalo jako mnohem složitější, než jsme čekali.

Nebyli jsme na planetě Caltech první. Před námi tam přistála jiná expedice, která, jak se ukázalo, byla pohlcena tou samou substancí. A stejně jako my, jejich technologie selhaly. A teď jsme byli v pasti, na kterou jsme neměli odpověď. Na jedné straně jsme měli tento organický materiál, který nás pohlcoval, na druhé straně, naše nejlepší technologie byly bezmocné.

Po několika dalších neúspěšných pokusech jsem si uvědomil, že existuje ještě jeden způsob, jak se dostat ven. Pokud bychom byli schopni využít tu podivnou energii, kterou tato látka generovala, mohli bychom snad najít způsob, jak se osvobodit. Ať už to znamenalo cokoliv, museli jsme se soustředit na tuto novou dimenzi života, která nám byla před očima.

Jak Prolaktin zcela změnil morálku pirátů: Příběh z paluby Saturnu

Byla to situace, kterou bychom si nikdy nepředstavili. Tady jsme seděli, my, posádka lodi Saturn, spolu s piráty, kteří nás unášeli, všichni u jednoho stolu, sdílející stejný pokrm, a vše se chystalo na vyvrcholení. Ve chvíli, kdy nám kapitán Biggs prozradil, co se ve skutečnosti skrývá za tímto podivným a ironickým setkáním, bylo už jasné, že situace, která na první pohled vypadala jako šance na záchranu, byla v podstatě jen zástěrkou pro něco mnohem většího.

Když jsme se posadili k jídlu, vše vypadalo jako obyčejná pirátská hostina. Runt Hake, jejich vůdce, byl nervózní, jeho oči zkoumaly každého z nás. Zdaleka nešlo o běžnou oslavu. Jak jsme později zjistili, Hake měl své vlastní plány, a i když se tvářil jako přátelský, jeho zájem o nás nebyl upřímný. Všichni jsme se připravovali na to, že tohle jídlo, tento "banquet", je poslední šance, jak zůstat naživu.

Než jsme se nadáli, Hake začal s malou lžičkou v ruce ochutnávat jídlo, které nám Biggs přichystal. Byl to, jak jsme si později uvědomili, trik. Prolaktin, hormon, který jsme nesli na lodi, měl změnit morálku jejich posádky. To byl důvod, proč jsme museli vyvinout zvláštní taktiku: pepsin, který jsme podali ve jídle, aby neutralizoval účinky prolaktinu na naši posádku. Tento hormon totiž, jak nám vysvětlil Biggs, nebyl obyčejným stimulem – byl to hormon lásky, „mateřské lásky“, který způsoboval, že piráti začali cítit náklonnost jeden k druhému.

Bylo to neuvěřitelné. To, co se stalo, nelze snadno popsat. Piráti, kteří dříve vypadali jako nebezpeční zabijáci, začali mezi sebou projevovat vzájemnou náklonnost. Objímali se, hladili se, dokonce si navzájem dávali pohlazení na tváře a šeptali slova lásky. Bylo to absurdní, skoro až trapné, ale efekt byl okamžitý. Runt Hake, který ještě před chvílí vypadal jako tvrdý a nekompromisní vůdce, se začal chovat jako zcela jiný člověk. S kapitánem Hansonem, který ještě chvíli předtím byl odhodlaný bojovat za svou posádku, se začali navzájem objímat a mluvit si do očí, jakoby byli nejlepšími přáteli. Celá situace se okamžitě změnila v něco, co nemělo s válkou nebo pirátskými zvyklostmi nic společného.

Prolaktin, jak jsme se dozvěděli, je hormon, který je běžně zodpovědný za všechny formy rodičovské lásky. V přírodě podporuje inkubaci vajec u ptáků, umožňuje kočkám produkovat mléko, a dokonce i samicím, které nemají dostatek mléka, pomáhá k jeho tvorbě. Tento hormon dokáže výrazně ovlivnit chování lidí i zvířat, a to nejen v pozitivním, ale i v negativním smyslu. Kdybychom nebyli připraveni, mohli bychom skončit jako oběti tohoto „přítulného“ efektu, což by pro naši posádku znamenalo jistou zkázu. Naštěstí se nám podařilo najít způsob, jak tento efekt neutralizovat, a to právě použitím pepsinu, který účinně rozkládá proteiny, což umožnilo, aby naše morálka zůstala pevná.

Když se piráti konečně dostali pod vliv prolaktinu, jejich vůdce Hake začal jednat zcela nečekaně. Místo toho, aby nás okamžitě zlikvidoval, začal nám projevovat náklonnost. Bylo to neuvěřitelné. Piráti, kteří dříve vyhrožovali smrtí, teď vypadali, jako by se starali o naše blaho. Jejich oči byly plné lásky a porozumění, což bylo ve skutečnosti děsivější než jakákoli hrozba. Náš plán, jak získat kontrolu nad touto situací, se začal rozpadat.

Když jsem se podíval na Toddova, věděl jsem, že je na čase jednat rychle. Jakmile jsme byli schopní chytit Runta Hake a jeho posádku, bylo jasné, že tato morálka ovlivnila nejen jejich vůdce, ale i jeho piráty. Ačkoli jsme nebyli připraveni na to, jak hluboce prolaktin zasáhne, nakonec jsme použili pepsin jako záchrannou síť. Byl to moment, který by mohl změnit celý průběh našeho dobrodružství.

Když se piráti odvezli zpět do vězení na Venuši, vzpomínali jsme na to, co se stalo. Pro nás to bylo varování, že v této vesmírné hře může každá nečekaná věc obrátit situaci ve váš prospěch nebo proti vám. A tak jsme pokračovali, vědomi si, že i když prolaktin může způsobit náklonnost a lásku, v konečném důsledku byla tato nečekaná zbraň jedním z našich největších vítězství.

Jaké tajemství se skrývá za vraždami?
Jak ionizující záření ovlivňuje biologické tkáně a orgány?
Jak Polyoksometaláty (POM) a jejich modifikace přispívají k pokroku v biomedicínských a fotokatalytických aplikacích