Dny, které se mění v týdny a týdny v měsíce, začínají ztrácet svou původní podobu, jako by si je nějaký neviditelný rukopis smazával z paměti. Každý, kdo někdy pociťoval bolest z nevyřčených slov, ví, jak těžké je udržet myšlenky na správném místě, když čas začíná krást část jejich významu. Nejde jen o to zapomenout, ale o to nechat věci rozplynout se, jako kouř, který si jen pomalu uvědomujeme. Taková je přirozenost zapomínání, přesto se v něm mnozí hledají. Ti, kdo se snaží pochopit jeho mechanismus, často nevidí, že jeho pravá podstata leží právě v tom, že nic neznáme do posledního detailu.

Laura si přála vědět, jak dlouho to bude trvat, než to přijde. Michael měl na jazyku odpověď, která zněla snadněji, než si představoval. "Měsíc," řekl, protože je to průměr. Měsíc pro zapomnění, měsíc pro rozplynutí. A přesto neexistuje odpověď na otázku, co se stane potom. Jak se věci skutečně změní, když se stanou neviditelnými v mysli, je stále záhadou. Měsíc je jen číslo, jen rámec pro něco, co nemůžeme uchopit. I když věděl, že by neměl být tím, kdo by dával odpovědi, říkal je, protože mu to připadalo jako jediný způsob, jak se odlepit od pocitu, že všechno kolem něj je nějakým způsobem zasaženo tápáním.

V tom všem zůstává otázka, jaký smysl má vůbec pamatovat si, co jsme ztratili. Když se ztrácí jméno, ztrácí se člověk? A co se stane, když jsme tím, kdo ztrácí sebe? Ve chvíli, kdy člověk ztratí svou identitu, nezbývá nic jiného než klid. Mělo by to být tak jednoduché, že to snad ani není možné. Tak jednoduché, že si nevzpomínáme, co bylo na začátku, a jak to všechno vůbec začalo. Co nás spojovalo s těmi, kdo již dávno prošli tímto procesem zapomínání? A co to všechno znamená pro ty, kdo tu zůstali?

Všichni, kteří byli blízko, se zapomínání nebojí. To, co zmizelo, se už nemůže vrátit, a přesto, jak se ukáže, vzpomínky začínají mít svou vlastní váhu. Ta váha je přítomná i u těch, kdo přežili. Mnozí z nás se stávají obětí vlastní minulosti, na kterou už ani nemůžeme dosáhnout. Jsme jen pozůstatky, těla, která zůstávají na místech, kde kdysi stáli. Ačkoliv se pohybujeme v hmotě, naše duše se nacházejí v prostoru, kde slova mají jiný význam. Michael to věděl, i když to nikdy nevyslovil. Je těžké mluvit o věcech, které se nelze uchopit.

Je fascinující sledovat, jak se lidé – ti, kdo byli kdysi důležití – snaží zůstat relevantní. Michael, jak se ukázalo, byl jedním z těch, kdo kdysi v minulosti měli něco, co mělo hodnotu. Dnes už o tom neví. Pro něj to byla hra, něco, co bylo dávno za ním, ale to, co bylo za ním, se z nějakého důvodu stále drželo. Jakmile ztratíme smysl pro sebe, jak začít zase žít, když nás minulost pohltí? Je zajímavé, že minulost může být nositelkou takového druhu bolesti, který nikdy neodjde, přestože se vytrácí z paměti.

Důležité je však si uvědomit, že i když jsme tak daleko, jak je to možné, stále máme v sobě část všeho, co jsme byli. Ten muž, co kdysi byl lékárníkem, prožil něco jiného než ostatní, a přesto se nikdy nevyhnul své vlastní minulosti. Lidé přicházeli s prosbami o kouzelné lektvary, o věci, které si mysleli, že jim pomohou, ale nikdy se nedočkali skutečných odpovědí. Takto fungují i dnešní iluze, které nás mohou přesvědčit, že řešení je někde jinde. Nicméně nic z toho nepomohlo, protože kouzla neexistují. Není žádného kouzelníka, který by nám mohl vdechnout nový život. To, co člověk opravdu potřebuje, je něco jiného – pochopení, že život není jen o tom, co si přejeme, ale také o tom, co máme. A co zůstává, když zapomeneme? Možná jen to, co zůstalo v nás, když jsme nechali všechno ostatní odejít.

Endtext

Jak zůstáváme, když nás už nikdo nevidí?

"Teď přijde, aby ti ukázal, jak moc ti chybí," řekla chlapci, "ale jednoho dne přestane chodit. Co pak budeš dělat?" Chlapec se na ni neohlédl, což ji rozzlobilo. Bylo to, jako by on sám byl živý a ona byla jediná, kdo nemohla být slyšena. "Budeš sedět a čekat," řekla. "Nikdo nepřijde, ale ty budeš sedět a čekat na něj. Lidé budou chodit kolem všech hrobů na hřbitově, ale ne kolem tvého. Ty budeš čekat a koukat nahoru, kdykoli někdo projde kolem, ale oni nepřijdou. Nikdy nepřijdou. Myslíš si, že ho máš teď, ale nemáš nikoho než mě, nikoho než Lauru, kdo by s tebou mluvil a byl s tebou. Teď jsi mrtvý, a máš jenom mě."

A přece muž tiše zašeptal soše, chlapec poslouchal, a socha pokračovala ve vyprávění svého kamenného příběhu. "Dobře," řekla Laura. "Myslíš, že mi na tom záleží?" A otočila se k nim zády a začala stoupat na kopec, který se zdál být stejně rovný jako jakákoli jiná cesta, jako všechny cesty... Přemýšlela znovu o chlapci a divila se, proč to vlastně udělala. Co jsem tím chtěla? Koho jsem tím chtěla zranit? Ne jeho. Ne mrtvé dítě. Kdysi jsem byla velmi dobrá s dětmi. Byla to součást mého kouzla. Bože, byla jsem tak žárlivá na tolik krásy, když jsem byla živá. Mělo to skončit tady. Tohle není místo pro závist, pro touhu být jako měkké ženy s jemnou pletí. Teď jsme si rovni. Nemohou sem přinést svá krásná těla ani hladké obličeje. Nikdo na ně nebude čekat na oběd, ani je domů nezavezou. Jejich muži je už nevidí, nemohou je dotknout, ani je milovat. Trvá to nějaký čas, ale nakonec jsme si rovni. Není mezi námi rozdíl. Je tu jen rozdíl mezi tebou a tou kamennou sochou. Někdo si ho pamatuje.

Hrob Michaela a její vlastní byly v jedné z katolických částí hřbitova, asi půl míle od brány. Byla to střední třída, což znamenalo, že hroby zde nebyly tak těsně u sebe, jako v sekci, kterou právě opustila, a byly zde i malé mauzolea. Jedno z nich, podle kterého rozpoznala místo, když se k němu blížila, neslo sochu klečící ženy, která se držela kříže. Laura tohle neznala ráda. Kříž vypadal hladký a nedosažitelný. Očekávala, že se kříž sám od sebe vyprostí z náruče klečící ženy, jako by se jí to sama nechtěla nechat. I když si to naprosto jasně uvědomovala, že prochází kolem Michaelova hrobu jenom proto, že je to na cestě k jejímu vlastnímu, uviděla dva lidi stojící před ním. Na chvíli se zastavila, připravená se skrýt, než si vzpomněla, že ji nemohou vidět. Poté, co ji to naštvalo, že to zapomněla, přistoupila k nim a stála vedle nich, zatímco se dívali na obyčejnou, čtvercovou náhrobní desku, která nesla jméno Michael Morgan. Byli to muž a žena. Muž byl krátký a široký, trochu nižší než žena. Neměl klobouk, jeho tvář byla zmučená a unavená. Žena byla blondýna a její hlava byla tak malá a jemně tvarovaná, že se skoro zdálo, že nepatří k její plnoštíhlé postavě. Ale její pas a boky byly úzké a nesla se s lehkou arogancí Jolly Rogera. Byla krásná, pomyslela si Laura. Bože, jak je krásná. Kdybych byla živá, nenáviděla bych ji. Ne, to bych ani neudělala. Co by to mělo za smysl? Kdysi jsem nenáviděla téměř krásné ženy, krásné ženy, protože jsem cítila, že bych mohla vypadat stejně, kdybych věděla, co si obléknout, jaký make-up použít a jak správně chodit. Cítila jsem, že ony věděly nějaké tajemství a tajily to přede mnou, protože kdybych to věděla, vypadala bych stejně hezky jako ony a mohla bych s nimi soutěžit o věci, které jsem chtěla. Tato žena je na úplně jiné úrovni. Ani bych si nikdy nemyslela, že s ní budu soutěžit, bez ohledu na to, jak krásná bych byla. A to je od mě hezké.

"Jedovatá látka je ta hlavní věc," řekl muž. Jeho hlas byl vysoký a chraplavý. "Pokud jsi to nekoupila ty, koupil to on. A pokud zjistím, kde to koupil, máme nějaký vodítko." Ženský hlas byl přesně takový, jaký si Laura představovala. "Nevím, jak to můžeš zjistit. Každý malý obchod s nářadím v zemi to pravděpodobně prodává." Muž se triumfálně zasmál. "Ne, to je právě ono. V New Yorku to neprodávají."

Důležité je si uvědomit, že v příběhu není pouze otázka, co se stane s tělem, když umřeme, ale i to, co se stane s naším vztahem k ostatním, když nás už nikdo nevidí. Jak reagujeme na své vlastní vzpomínky a jak se mění náš pohled na svět, když ztratíme vše, co jsme měli. Významná je nejen otázka života a smrti, ale i to, jak žijeme v očích těch, kteří nás ztratili.

Jak magnetické nanočástice mohou změnit medicínu a zemědělství?
Jak využít symetrické polynomy v algebrách a jejich aplikace
Jak byliny pomáhají při bolesti a zánětu: vztah mezi rovnováhou těla a myslí
Jak politika strachu a manipulace ovlivnila americkou demokracii?
Jak transparentnost ovlivňuje důvěru a rozhodování ve firmách?