Ve chvíli, kdy Venturi otevřel složku Cascine a začal hledat informace o Giovanni Biagini, nečekal, že se mu podaří narazit na takové množství relevantních údajů. Jakmile na obrazovce začaly naskakovat seznamy souborů s jeho jménem, pocítil nával adrenalinu. Biaginiho auto, časté návštěvy v parku Cascine a opakované kontroly policií se ukázaly jako klíčové detaily, které měly zásadní význam pro vyšetřování. Výsledky, které na první pohled nevypadaly jako něco zásadního, se ukázaly být cenným nástrojem k odhalení dalších skutečností.

Podle zjištění Venturiho týmu Biagini nikdy neměl záznam v rejstříku Ministerstva vnitra, což znamenalo, že jeho jméno nebylo v oficiálních policejních databázích. Nicméně, bylo přítomno v databázi Squadra Mobile, což naznačovalo, že Biagini byl osobou, kterou si policie alespoň částečně pamatovala. Něco dalšího bylo však ještě podstatnější: jeho auto bylo opakovaně spatřeno v těsné blízkosti místa činu. Nebylo to ale jediné spojení mezi Biaginim a místem, kde došlo k vraždě. Mnoho dalších aut, která byla pravidelně parkována na stejném místě, patřilo lidem, jejichž čísla byla zaznamenána v Biaginiho deníku. To, co zpočátku vypadalo jako náhodná setkání, začalo nabývat konkrétnějších tvarů.

Významným krokem bylo i zjištění o neznámých praktikách, které se v parku Cascine odehrávaly. Informátor popsal, jak řidiči vozidel, která se pravidelně objevovala v parku, používali své auto jako záminku k vytvoření kontaktu s jinými osobami, přičemž si od nich vydírali peníze výměnou za parkovací místo. Tento nátlak, přičemž pod záminkou sexuálních služeb docházelo k vydírání, vytvořil prostor pro spekulace, zda náhodou Biagini nebyl obětí tohoto vydírání. Někteří z těchto vyděračů mohli mít motiv k jeho zabití, pokud by Biagini odmítl platit.

Přítomnost Biaginiho vozu na místě činu a jeho opakované kontakty s osobami, které se pohybovaly kolem podezřelých aut, nakonec přivedly vyšetřovatele k nové úvaze. Mohlo by to naznačovat, že Biagini nebyl zapojen do hlavní vyšetřované záhady – série vražd – ale mohl být obětí zcela jiného druhu trestné činnosti. Bylo to však stále pouze spekulativní, ačkoli to nemohli vyšetřovatelé zcela vyloučit, neboť biaginiho smrt nevykazovala známky loupeže.

Zásadní okamžik nastal, když se ukázalo, že Biagini nebyl včera večer přítomen ve sportovním klubu, kam běžně chodíval. Tento fakt, spolu s dalším zjištěním o jeho aktivitách, otevřel nové směry vyšetřování. Zatímco Rizzo a Sergi pokračovali v analýze záznamů o automobilech, které byly viděny na místě činu, v kanceláři se objevily nové důkazy týkající se Biaginiho deníku, což mělo vést k dalším krokům. Ferrara a jeho tým si uvědomili, že klíčovým prvkem bude porovnat časová okna přítomnosti vozidel v Cascine s dalšími osobními údaji Biaginiho.

Celý proces ukázal, jak je důležité pečlivé sledování detailů, které se na první pohled mohou zdát nedůležité. Stejně tak i zcela nový směr, který se objevil díky informacím od neznámých osob, mohl zásadně změnit pohled na samotné vyšetřování. Kdyby policisté neprokázali dostatečnou trpělivost a nedokázali by reagovat na drobné signály, jako je počet návštěv Biaginiho v parku nebo konkrétní kombinace číslic na registračních značkách, vše by mohlo skončit jinak.

Při analýze všech souvislostí je důležité mít na paměti, že každá nová stopa, jak malá nebo nevýznamná se může na první pohled zdát, může otevřít nové dveře k pochopení složitého obrazu událostí. Významným faktorem zůstává také schopnost soustředit se na detaily, které mohou ukázat souvislosti mezi jednotlivými událostmi. V tomto případě to znamenalo vycházet z drobných informací, jako byly poznámky ve spisech o autech a záznamech v denících obětí, což vedlo k novým krokům ve vyšetřování.

Jak se skládat z detailů: Tajemství a zločin

Ferrara si povzdechl, když rychle přelétl zprávu až do konce. Expertům se, po podrobném prostudování patologických zpráv, v nichž byly popsány rány na tělech obětí, a po zvětšení fotografií těl na počítačích, podařilo dojít k závěru, že, ačkoliv není možné vědecky prokázat, že se jedná o stejnou zbraň, je pravděpodobné, že nůž, jímž byl zavražděn Giovanni Biagini, dokonale odpovídá ranám na tělech Micaliho, Bianchiho a Lupiho. Přeloženo do srozumitelnější řeči: byl to velmi uspokojivý výsledek. Anna Giuliettiová musela mít stejný názor, protože se rozhodla zprávu poslat přímo jemu. Téměř současně přišla i zpráva z Forenzního oddělení v Římě, která informovala o otiscích prstů. Otisky nalezené na noži, jímž byl zabit Biagini, byly identické s těmi, které byly nalezeny na umyvadle a sklenici v bytě Francesca Bianchiho. Ferrara se opřel v křesle a hluboce potáhl z cigáry, kterou právě zapálil. Střípky mozaiky začínaly zapadat do sebe. Samozřejmě, otisky neodpovídaly žádným v národních registrech, ale pokud by se jim podařilo získat podezřelého, měli teď neomylný způsob, jak prokázat jeho vinu. Zamyslel se nad tím, že by mohl získat otisky Dona Sergia, a usmál se. Chvíle přijde, dříve nebo později. Z Rizzových diskrétních dotazů u leteckých společností a pohraniční policie vyplynulo, že nikdo jménem Sergio Rotondi neopustil Itálii za poslední dva měsíce. Bylo možné, že použil falešné jméno, nebo že nebyl zaregistrován, protože patřil do kategorie cestujících, kteří nebyli kontrolováni, ale Ferrara tomu nevěřil. Konec konců, vrah měl úkol, který musel splnit. Jediný problém, který zůstával, bylo proniknout do uzavřeného světa Církve. Všechno záleželo na Anně Giuliettiové.

Téhož odpoledne, když se Cinzia Robertiová vrátila z univerzity, zapnula televizi a šla do kuchyně uvařit vodu na čaj. Vzala čajové sáčky a nějaké sušenky ze skříňky, přičemž jen mlhavě poslouchala zprávy v angličtině na CNN. Snažila se to dělat pravidelně, aby si zlepšila angličtinu, a začínala vidět výsledky. Když dávala čajový sáček do vařící vody, zaslechla jméno Mike Ross. Nebo si to alespoň myslela. Měla pocit, že ten muž ji pronásleduje! Přišla blíž k televizi v obývacím pokoji. Starší muž s řídkými tmavými vlasy a silnými černými brýlemi hovořil o přípravách na nominace na Oscary, které budou brzy oznámeny. Čekala, že se na obrazovce objeví mladý novinář, kterému odmítala říkat jméno. Kamera se odsunula a ukázala dalšího, mladšího muže, který evidentně staršího muže vyzpovídával. Ale ani on to nebyl. Cinzia nerozuměla otázce, ale začátek zřetelně zachytila: „Tak, Mike, takže...“ Určitě si to jen špatně vyposlechla z kuchyně. To byl evidentně jiný Mike. Kamera se opět zaměřila na staršího muže, který začal mluvit. Cinzia vstala a chystala se vrátit do kuchyně, když se na obrazovce objevilo jméno: Mike Ross z New York Times, který hlásil z Hollywoodu. Cinzia zkameněla. Kdo byl... ? „Do háje!“ zaklela. „Ten zmetek!“ Běžela do ložnice, vzala mobil a stiskla číslo 1, rychlou volbu na Valentina. Slyšela, jak telefon zvoní.

Ferrara vzal telefon. „Dostala jsi moji zprávu?“ Zeptala se ho Anna Giuliettiová. „Ano, díky. Souhlasí to s forenzními výsledky z Říma. Pošlu ti kopii.“ „O jaké výsledky jde?“ „O otisky prstů.“ „Dobře, jsem zvědavá na ně. Všechno to podporuje tvou teorii, že?“ „Vypadá to tak.“ „Gratuluji. A ještě něco. Ujala jsem se zařídit schůzku s monsignorem Federicim, zítra v 11 hodin ráno na Curii. Víš, kde to je?“ „Samozřejmě.“ „Tak se tam dostav. Federici je soukromý sekretář kardinála. Slyšela jsem, že by ti mohl být nápomocen.“

Odpovědi na všechny Valentina otázky o tajemném Mikeu Rossovi byly přímo pod jejím nosem. Poté, co si prohlédla složky, se opřela do křesla a zavřela oči. Cítila se omámená. Když je opět otevřela, všimla si předmětu, který spadl ze stolu. Byla to malá knížka, její obálka byla zcela černá, s vyrytým zlatým křížem. Vypadalo to jako malá Bible, ale když ji náhodně otevřela, zjistila, že to byla zápisník, jehož stránky byly plné drobného, pečlivého písma. Na stránce, kterou právě četla, se třikrát objevovalo její jméno. Začala číst deník Mikea Rosse, ať už to byl kdokoli. Kůže ji začala brnět. Deník byl plný jeho neustálých, obsesivních prohlášení lásky k ní. To, co ji nejvíc šokovalo, byla jeho představa o ní, způsob, jak ji popisoval: někdy jako Madonu, jindy jako hloupou holku, ale většinou jako matku, kterou nikdy nepoznal. Neustále se mísily role a v jeho představách, zapsaných na stránkách, ji oslovoval jako „matku“ a vyprávěl jí strašlivé příběhy z dětství, plné zneužívání. Byly tu stránky plné násilných emocí bez interpunkce, a jiné, které vykazovaly podivuhodnou, halucinační jasnost. Než se jí podařilo přestat, otřesená a fascinovaná zároveň, přešla zpět na první stránku deníku a začala číst od začátku. Zápisník začínal těmito slovy: 1. října 1999: Ve jménu Tvé, Otče, jsem zabil. Bylo to snadné. Osvobozující. Daleko víc než zpověď. Teď konečně jsem se narodil! Půjdu až na konec...

Ringnutí mobilu znělo v místnosti jako hrom, jehož zvuk jí rozbušil srdce a projel celým tělem. „Nezvedej to,“ řekl klidným, chladným hlasem, přestože mu z očí tryskaly slzy. Valentina se pomalu otočila, bez emocí, jako automat. Už necítila strach. „Neměla jsi to dělat... neměla jsi to dělat...“ říkal a plakal. „Miluji tě, miluji tě víc než kdokoli jiný na světě.“ Stál ve dveřích. Netušila, jak dlouho ji pozoroval. Valentina nikdy neviděla zbraň, nevěděla, co to je za kovovou trubku, která byla připevněná na hlavni a namířena přímo do jejího srdce.

Ferrara vešel do tiskové místnosti, jako by tam jen náhodou zabloudil. Byl tam pouze Ahmed Farah, reportér z La Nazione. Mladý, egyptského původu, ale velmi dobrý. „Máme něco nového, pane?“ „Ne,

Jak se postavit vůči nepravostem a bezpráví v těžkých podmínkách?
Jak se ztrácí kouzlo Benátek a co zůstává?
Jak využít esenciální oleje pro první pomoc při stresе, úrazech a únavě
Jak se vyvíjely tance v americké kultuře a proč byly některé považovány za skandální?
Jak efektivně pracovat s externím хранилищем в Android: основы и дополнительные возможности