Jak sociální elity formují environmentální politiku: Případ Kostariky

V otázkách environmentální politiky, a především v oblasti mitigace změny klimatu, je zásadní porozumět roli elit. V tradičním pojetí, jak je například zdůrazněno v dílech Bull a Aguilar-Søen (2015), jsou elity často považovány za ty, kteří kontrolují a ovlivňují rozhodovací procesy, aniž by se obvykle zaměřovaly na hlas těch, kdo jsou v politickém nebo ekonomickém systému marginalizováni. Mnozí výzkumníci se přitom shodují na tom, že abychom pochopili, jak dochází k sociálním změnám, měli bychom se soustředit na studium právě těchto elit, neboť to, co dělají, ovlivňuje životy širokých vrstev obyvatelstva (Farrell, 2020; Downey, 2015).

V prostředí Kostariky, kde se na vývoji environmentální politiky podílejí konkrétní skupiny lidí, je klíčové pochopit, jak vznikla a jak funguje specifická elita zaměřená na ochranu životního prostředí, takzvaná „zelená elita“. Tato skupina, která se podílí na formování politiky v oblasti změny klimatu, je rozdělena do několika segmentů, přičemž její členové častěji nemají přímý ekonomický vliv, ale disponují značnou politickou mocí, která jim umožňuje ovlivňovat rozhodování na nejvyšších úrovních.

Pochopení, kdo tvoří tuto „zelenou elitu“, vyžaduje detailní analýzu. Z hlediska Weberovské teorie je elita definována podle své kontroly nad prostředky a schopnosti utvářet rozhodnutí, která ovlivňují širší společnost (Khan, 2012). V kontextu Kostariky zahrnuje „zelenou elitu“ především politické lídry, ministry životního prostředí a odborníky, kteří se pohybují mezi státními a nevládními organizacemi a mají schopnost vytvářet a podporovat politiky zaměřené na ochranu klimatu.

Významným přínosem pro pochopení této dynamiky je využití teoretického rámce „press-pulse dynamics“ (Collins et al., 2011), který umožňuje lépe pochopit, jak se environmentální změny projevují v politických rozhodnutích. Koncept "press" zahrnuje pomalu se vyvíjející procesy, jako je zvyšování hladiny moří nebo změna využívání krajiny, které mění ekosystémy a které mohou být snadno přehlíženy. Naopak „pulse“ dynamika se vztahuje k náhlým změnám, které mohou mít okamžitý dopad na rozhodování a vyžadují okamžitou reakci.

V případě Kostariky bylo těmito "pulse" dynamikami, které působily na rozhodování v oblasti změny klimatu, například zrychlující se nárůst globálních teplot a nátlak mezinárodního společenství na klimatické akce. Tyto faktory významně přispěly k tomu, že politické elity země začaly vysoce prioritizovat environmentální politiku.

Důležitým momentem ve formování zelené elity je schopnost jejích členů pracovat napříč různými sektory – od státních institucí až po akademickou sféru. Tito lidé, jak například ukazuje příběh vědce Pabla, často nepatří do tradiční definice ekonomických elit, ale jejich vliv na politiku je nezanedbatelný. Tento typ „intellectuální elity“ má přístup k tvorbě politiky, a to nejen v otázkách klimatických, ale i dalších sociálních problémech.

Je důležité si také uvědomit, že dynamika, která ovlivňuje rozhodování těchto elit, není jen otázkou technických aspektů změny klimatu. Spíše jde o to, jak jednotliví aktéři, včetně politiků, vědců a nevládních organizací, komunikují a spolupracují na vytváření a prosazování politik, které mají dlouhodobý dopad na celý národ. Jak ukazuje zkušenost z Kostariky, tato spolupráce mezi různými skupinami elit je klíčová pro úspěšnou implementaci klimatických politik.

Pokud bychom chtěli porozumět dalším krokům v této oblasti, musíme zůstat kritičtí k roli elitních skupin a analyzovat nejen jejich rozhodnutí, ale i způsoby, jakými ovlivňují širší politickou a environmentální kulturu, včetně vlivu mezinárodních faktorů na jejich domácí rozhodování.

Jaký je skutečný dopad osobních kvalit Christiany Figueres na globální klimatické politiky?

V roce 2015 byla Christiana Figueres, bývalá výkonná sekretářka Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), středem pozornosti při přípravách na klimatický summit COP v Paříži. Figueres, ačkoliv se fyzicky jevila jako drobná žena o výšce pouhých 152 cm, byla vnímána jako energická a neúnavná vůdkyně, jejíž pracovní nasazení a sociální interakce se staly klíčovými pro dosažení historického Pařížského klimatického akordu. Její charisma a neuvěřitelná schopnost komunikovat s lidmi napříč sociálními vrstvami byly často zdůrazňovány jako její klíčové přednosti.

Podobně jako její otec, José Figueres Ferrer, bývalý prezident Kostariky a významný latinskoamerický politik, měla Christiana schopnost získávat si respekt a důvěru lidí, a to jak mezi elitami, tak mezi obyčejnými lidmi. Tento dar komunikace v ní byl patrný od mládí a zřejmě ovlivnil i její přístup k mezinárodní politice. José Figueres měl podobnou schopnost přecházet mezi různými sociálními vrstvami, což se projevilo například během jeho exilu v Salvadoru, kde, navzdory své politické pozici, udržoval přátelské vztahy jak s bohatými hostiteli, tak s chudšími obyvateli.

Tato podobnost mezi matkou a dcerou neznamená pouze shodu v sociálních schopnostech, ale i ve způsobu, jakým přistupují k řešení problémů. Christiana Figueres byla známá svým naprosto koncentrovaným přístupem k práci, což bylo patrné například při vyjednávání o Pařížské dohodě. Stejně tak její otec, který v politice proslul svou neústupností a vytrvalostí, často prokazoval nezvyklou schopnost řešit problémy s intenzivním zaměřením, jak to demonstroval při stavbě krbu na své farmě, kde vynaložil maximální úsilí, aby projekt dokončil co nejrychleji, i přesto že neměl žádné předchozí zkušenosti.

Christiana Figueres je známá také pro svou emotivnost, která ji činí v politickém světě výjimečnou. Její kolegové a novináři popisují její osobnost jako živou a intenzivní, někdy až výbušnou, což bylo pro diplomatické prostředí velmi neobvyklé. Často se nechávala strhnout emocemi, které z ní dělaly nejen obávanou vyjednavačku, ale také člověka, se kterým bylo snadné navázat kontakt. V tomto smyslu byla velmi podobná svému otci, který byl známý svým neformálním stylem komunikace a schopností najít společnou řeč s každým.

V roce 2015, kdy světová veřejnost i média sledovaly její kroky v předvečer Pařížské konference, Figueresová vynikla nejen svou schopností přesvědčit národy o nutnosti globální spolupráce v boji proti klimatickým změnám, ale i svou strategií, která byla charakteristická soustředěním na konkrétní výsledky. To, co se zpočátku mohlo zdát jako těžko dosažitelný cíl, totiž dosažení mezinárodní shody ohledně klimatické politiky, se díky jejímu přístupu stalo realitou.

Za tímto výrazným osobním stylem stojí hluboké porozumění problematiky změny klimatu a obrovská odvaha, která se projevovala nejen ve vyjednávání na vysoké úrovni, ale i v její schopnosti přimět jednotlivé státy, aby se odhodlaly k konkrétním závazkům. Tento přístup měl hluboký vliv na mezinárodní klimatickou politiku a zůstal inspirací pro další generace klimatických lídrů.

Rovněž je důležité si uvědomit, že její osobní příběh není jen o dosažení politických cílů, ale i o tom, jak její osobní vlastnosti, jako je empatie, schopnost komunikovat s různými lidmi a neústupná vůle, pomohly změnit globální přístup k ochraně životního prostředí. Klimatické změny jsou problémem, který přesahuje politické hranice, a právě díky lidem jako Christiana Figueres, kteří dokáží spojit politické a osobní hodnoty, se svět mohl posunout k reálným změnám v ochraně klimatu.

Jaký je vliv klimatických změn na sociální a ekonomické struktury v Latinské Americe?

Klimatické změny nejsou pouze otázkou životního prostředí, ale také zásadním způsobem ovlivňují sociální, politické a ekonomické struktury, zejména v rozvojových zemích Latinské Ameriky. Tato oblast, bohatá na přírodní zdroje, čelí výzvám spojeným nejen s ekologickými změnami, ale také s narůstajícím tlakem na udržitelnost svých politických a ekonomických modelů. Zároveň se zde projevuje rostoucí role korporací a organizací v politických a sociálních rozhodnutích, což ovlivňuje jak místní komunity, tak širší regionální stabilitu.

Strategie zajištění ekologických služeb, jako jsou platby za ochranu lesů a zalesňování, představují jeden z hlavních nástrojů, jakým se Kostarika snaží sladit ochranu přírody s hospodářským rozvojem. Avšak, jak ukazují studie, tato opatření mohou mít nejednoznačné sociální důsledky. Například v některých oblastech, kde byly vypláceny platby za ochranu přírody, se zvyšoval sociální napětí mezi těmi, kdo těžili z přírodních zdrojů a těmi, kteří se zaměřovali na ochranu životního prostředí. Tento konflikt zájmů zůstává jedním z klíčových aspektů, který je třeba brát v úvahu při hodnocení politiky ekologické modernizace.

Nad rámec ekologických politických nástrojů se stále více projevuje síla a vliv mezinárodních korporací, které se podílejí na tvorbě a implementaci klimatických politik, přičemž mají často přístup k velkým finančním a technologickým prostředkům. Tento stav vede k tomu, že regiony s vysokým potenciálem pro těžbu surovin či rozvoj zemědělských produktů, jako je káva nebo cukr, se stávají klíčovými hráči na poli globální změny klimatu, a jejich ekonomické a politické rozhodnutí mohou mít dalekosáhlý dopad na místní obyvatele a jejich životní podmínky.

V souvislosti s tím je třeba také zmínit roli pracovníků a místních komunit, jejichž ekonomické postavení je silně propojeno s rozhodnutími o využívání přírodních zdrojů. Pokud jde o klimatické změny a jejich dopad na pracovní trhy v Latinské Americe, je jasné, že v některých oblastech dojde k zániku tradičních pracovních míst v těžbě a zemědělství, což může vést k rostoucí chudobě a migraci. Tento jev se neomezuje pouze na jednotlivé státy, ale má širší dopad na regionální stabilitu, když tisíce lidí hledají lepší pracovní příležitosti v jiných zemích.

Klimatická politika Latinské Ameriky čelí mnoha výzvám, mezi nimiž je rovněž nutnost koordinace mezi různými aktéry – od vládních institucí přes nevládní organizace až po mezinárodní korporace. Zatímco některé státy, jako Kostarika, se profilují jako lídři v ekologických iniciativách, je třeba mít na paměti, že ne všechny strategie mají jednotné výsledky. Různé regiony, s rozdílnými přírodními podmínkami a historickými zkušenostmi, mohou vyžadovat specifické přístupy, které reflektují nejen ekologické, ale i sociální a politické aspekty klimatických změn.

Významným faktorem pro efektivní řešení klimatických výzev je schopnost adaptace a resilience místních komunit. Zajištění udržitelného rozvoje v rámci klimatických změn nebude možné bez aktivního zapojení těchto komunit do rozhodovacích procesů a bez zohlednění jejich potřeb a zájmů. Klíčovým prvkem je také transparentnost a spravedlivé rozdělení zdrojů, které pomohou zajistit, že řešení klimatických problémů nebudou pouze privilegovanou záležitostí pro bohaté a vyspělé části světa, ale budou zahrnovat i hlasy těch nejzranitelnějších.