Na západě Honšú, v oblasti Koya-san, se nachází tradiční hlavní vstup na posvátnou horu, ležící na okraji náhorní plošiny. Tato oblast je známá především díky rozsáhlému nekropolisu a Okuno-in, což je vnitřní svatyně a mauzoleum zakladatele školy Šingon, mnicha Kukaiho. K hlavnímu vchodu vede kamenná cesta lemovaná sochami a hroby významných japonských rodů. Před Kukaiho mauzoleem se rozprostírá Toro-do, neboli „Hala luceren“, kde hoří přes 11 000 luceren, z nichž některé jsou zapálené nepřetržitě od 11. století, což podtrhuje hlubokou duchovní atmosféru místa.

Na poloostrově Kii se rozkládá krajina s hustými lesy a skalnatými útesy lemujícími pobřeží, jež unikly průmyslové zástavbě charakteristické pro většinu japonského Pacifiku. Z přístavního městečka Shingu lze podniknout cestu autobusem a lodí podél řeky Kumano do údolí Doro, kde od května do června kvetou rododendrony a azaleky. Nedaleko se nachází Nachi-no-taki, nejvyšší japonský vodopád, ke kterému vede kamenná cesta vedoucí také k starobylé svatyni Nachi Taisha. Ta spolu s Hongu Taisha a Hayatama Taisha tvoří trojici významných Kumano Sanzan, posvátných míst propojených starobylými poutními stezkami Kumano Kodo, zapsanými na seznam UNESCO.

Město Iga-Ueno, známé jako rodiště slavného haiku básníka Matsuo Bashó a domov ninjů, nabízí unikátní pohled na umění špionáže a tajných operací feudálního Japonska. Muzeum Ninja v Iga představuje tajné techniky a zařízení, jako jsou skryté panely, únikové cesty a různé nástroje pro tiché pohyby a sabotáže, které ninjové využívali k přežití a úspěchu během období bojů mezi klany.

V oblasti Okayama se nachází zahrada Koraku-en, jedna ze tří nejznámějších zahrad Japonska, kterou dal vybudovat pán Ikeda v roce 1700. Tato zahrada je jedinečná svými rozsáhlými trávníky, bambusy, borovicemi a ovocnými stromy, které harmonicky doplňují nedaleký hrad Okayama, známý jako „Hrad havranů“ díky černým stěnám. Ačkoli byl hrad zničen za druhé světové války, byl v 60. letech 20. století obnoven a dnes nabízí expozice samurajských přileb a zbraní.

Město Kurashiki představuje zachovalé obchodní město z období Edo, kde jsou ulice lemovány starými skladišti (kura) s bílými omítkami a černými taškami. Mnohá z těchto skladišť byla přeměněna na galerie, restaurace a obchody. Nejvýznamnějším muzeem je zde Ohara Museum of Art, které shromažďuje evropská i japonská umělecká díla, včetně děl Matisse, Renoira, Picassa či Degase, a rovněž kolekci lidového umění mingei. Kurashiki rovněž nabízí muzea zaměřená na archeologii a tradiční lidové řemeslo, což podtrhuje kulturní bohatství tohoto regionu.

Pro úplné pochopení významu těchto míst je třeba vnímat jejich propojení s duchovními a historickými aspekty japonské kultury. Místa jako Koya-san nejsou pouze turistickými atrakcemi, ale živými centry duchovní praxe a odkazem na zenové a esoterické tradice. Kumano Kodo a další poutní stezky nejsou jen turistickými trasami, ale symboly duchovní cesty, kterou lidé po staletí podnikali hledaje očistu a osvícení. Dále je důležité rozumět významu přírody jako neoddělitelné součásti japonské spirituality a estetiky – vodopády, lesy, kamenné cesty a zahrady nejsou pouze kulisou, ale aktivními prvky, které ovlivňují vnitřní stav poutníka i návštěvníka.

Historie ninjů pak ukazuje, jak se přežití a schopnost adaptace staly klíčovými v dobách chaosu a války, přičemž jejich znalosti přírody, medicíny a taktiky odrážejí hluboký vztah mezi člověkem a okolním světem, jenž přesahuje pouhou fyzickou realitu.

Zahrady a městské památky jako Koraku-en a Kurashiki představují propojení estetiky, historie a každodenního života, kde příroda, umění a kultura společně vytvářejí prostředí pro kontemplaci i radost z krásy. Takové porozumění pomáhá uvědomit si, že tyto lokality nejsou jen statickými objekty, ale živými svědky a pokračujícími příběhy japonské identity.

Co skrývá ostrov Šikoku? Cesta za historií, tradicí a přírodními zázraky

Ostrov Šikoku, čtvrtý největší japonský ostrov, představuje jedinečnou syntézu kulturní kontinuity, historické paměti a podmanivé přírody. Přestože bývá často zastíněn slavnějšími destinacemi jako Kjóto nebo Tokio, jeho krajina, architektura a rituály ukazují na hlubší vrstvy japonské identity.

Ve městě Takamacu se nachází jeden z nejpozoruhodnějších japonských zahradních komplexů – Ritsurin. Tento zahradní areál byl pečlivě tvarován klanem Macudaira v průběhu jednoho století, a dnes je považován za archetyp tzv. daimjó-zahrady – světa vytvořeného k rozjímání i reprezentaci moci. Šest jezírek, třináct umělých pahorků, precizní kompozice vegetace a kamene, vše v harmonii s okolními horami – Ritsurin není pouze krásný, ale je zakódovaným jazykem moci, estetiky a klidu. Vstup je zdarma v symbolické dny: na Nový rok a 16. března, den otevření zahrady.

Zatímco Ritsurin představuje kontemplaci, nedaleké Yashima vypráví příběh války a hrdinství. Na tomto sopečném plató se odehrála jedna z bitev mezi klany Minamoto a Taira roku 1185 – motiv, který později ztvárnila klasická divadelní hra nó Yashima i voskové figuríny v muzeu Heike Monogatari v Takamacu. V Shikoku Mura jsou pak vkusně vystaveny zachovalé vesnické stavby a artefakty tradičního života, které svědčí o mimořádném řemeslném umu ostrova.

U města Naruto se přírodní síly spojují v hypnotickém jevu vírů – Naruto no uzushio. Vody Vnitřního japonského moře a Tichého oceánu se zde střetávají v úžině, kde rychlost proudění dosahuje až 20 km/h. Tento geofyzikální fenomén, známý již více než tisíc let, je dnes dostupný z paluby výletní lodi i z vyhlídkové terasy pamětní síně Uzunooka Onarutokyo. Je příznačné, že právě podle těchto vírů získal jméno fiktivní hrdina anime – Naruto Uzumaki.

Ve městě Kóči se minulost odráží v tvrdosti meče i kultuře odporu. Hrad Kóči, postavený původně v roce 1603 a znovu vystavěný po požáru v 18. století, ukrývá mimo jiné meč přesahující délku 1,5 metru – tichý svědek epochy, kdy byla moc vyjadřována železem. Na pobřeží Kacurahama se pak tyčí socha Sakamota Rjómy – revolucionáře, který pomohl svrhnout šógunát a nastolit císařskou restauraci v 60. letech 19. století. V jeho památníku se snoubí historická vážnost s romantickou vizí nového Japonska.

Odtud lze podniknout cesty na mys Muroto či Ašizuri, kde se skály lámou do oceánu a člověk si může uvědomit rozsah země i hloubku vlastního mlčení.

V Tokushimě, bráně Šikoku z Kansai, se každoročně koná slavnost Awa-odori – taneční rituál k uctění mrtvých, který je přenášen do celého Japonska. Tanec, v němž se zpívá: „ať tančíš, nebo ne, jsi blázen – tak raději tanči“, v sobě nese zenový paradox a zároveň prostou lidskost – přijetí pomíjivosti skrze pohyb. Tanec se údajně zrodil při spontánním oslavování dokončení hradu, kdy bylo obyvatelům města rozléváno rýžové víno.

Na jih od Tokushimy leží klidné vesnice podél pobřeží Anan, kde v létě kladou vejce mořské želvy – krajina ticha, kde se čas měří jinak. Ukrytým pokladem je dům Čiiori z 18. století, jehož stěny a stropy jsou černé od staletých ohňů v tradičních podlahových ohništích irori. Dům není muzeem, ale hostincem – možností dotknout se minulosti bez skla vitríny.

Matsujama, hlavní město prefektury Ehime, žije v paměti národa skrze literaturu. Lázně Dógó Onsen, využívané více než tisíc let, jsou nejen inspirací pro film Cesta do fantazie, ale i místem, kde se potkává historie s tělem. Nedaleko se nachází památník básníka Šikiho, jehož přítel Nacume Sóseki učinil město nesmrtelným v románu Bočan. V Matsujamském hradu, jehož obranné architektonické prvky doplňuje výhled na Vnitřní moře, člověk opět pocítí, že minulost zde není přítěží, ale strukturou, na níž lze stavět.

Na závěr nelze opomenout Ódzu – malé město s atmosférou, která se téměř nedá popsat. Zde se Japonsko nezjevuje jako turistická atrakce, ale jako tichý hlas minulosti, který mluví jen k těm, kdo umějí naslouchat.

Důležité je pochopit, že cesta po Šikoku není pouze geografickým přesunem mezi body zájmu. Je to cesta za kódy, které formují japonskou duši – za vztahy k předkům, přírodě, rituálu a tichu. Skutečné porozumění tomuto prostoru vyžaduje nejen otevřené oči, ale především otevřené vědomí. Je třeba vnímat rytmus svátků, respekt k detailu, úctu k půdě a přítomnost toho, co bylo – ne jako minulost, ale jako živou součást přítomnosti.