Taktická převaha nepochází jen z rychlosti nebo palebné síly. V rozhodujících okamžicích záleží především na způsobu ovládání a na využití techniky v jejích nejkrajnějších možnostech. Když se Square Deal vnořil do bitevní vřavy a vyšel z ní prakticky nezraněný, nebyla to otázka štěstí – byl to výsledek promyšlené inženýrské práce a ještě důmyslnějšího pilotování.

JC, muž zvyklý na okraje zákona i civilizace, si nepotřeboval hrát na hrdinu. Ale přesto právě on dominoval v situaci, kde ostatní končili jako hořící trosky. Jeho styl boje nebyl výbušný v tradičním slova smyslu – byl to chirurgický zákrok. Rychlé, přesné osmičky, ostré obraty, opakované nájezdy a následné odpoutání se ze střetu, to vše připomínalo tanec stroje, který byl pod jeho rukama prodloužením vlastní vůle.

Na první pohled se zdálo, že celý ten manévr odporuje fyzikálním zákonům. Když se limuzína otočila téměř na místě, bez ztráty kontroly, bylo to něco, co by normální vozidlo nezvládlo. Ale JC s úsměvem vysvětlil tajemství manévru: nešlo o žádný vznášedlový polštář, jak se mohlo zdát podle "sukní" po bocích vozu. Nebláznoval s foukáním vzduchu pod vůz. Naopak – nasával ho ven. Vytvořením částečného vakua pod podvozkem donutil stroj přilnout k povrchu vozovky silou, která překonávala běžné limity přilnavosti. Trik, který fungoval jen na pevném asfaltu a byl smrtící chybou na štěrku. Nebylo to zbrojené řešení – sukně byly zpevněná guma. Stačila jedna dávka z rotačního kulometu a vozidlo se mohlo stát smrtící trampolínou. JC o tom mluvil s úsměvem, ale jeho oči neukrývaly stín minulých selhání.

Mannheim se přede mnou otevřel jako kulisa, kterou jsem do té chvíle nikdy nečetl s tak jasnou mapou moci. Město rozdělené mezi Wallaceho sklady, banku, železářství, televizní stanici a konečně JC-ova přítomnost, která vyvažovala rovnováhu na západním konci města, kde jsme s matkou stále drželi svou pozici.

Když jsme přijeli domů, matka čekala před domem jako ztělesněná modlitba. JC vystoupil s nenucenou ladností, tělem, které nikdy neukazovalo napětí, ačkoliv v každém pohybu byla připravenost zabíjet nebo zachránit. Auto bylo zasažené, ale neporušené – stopy po těžkých kulkách a granátu byly děsivé, ale nepronikly. Můj bratr to komentoval s klidem člověka, který už dávno přijal míru násilí jako běžnou součást reality. Zmínil, že měli štěstí – útočníci použili klasickou výbušnou munici místo pancéřové. Jinak by příběh skončil jinak.

Uvnitř domu panovala klamná idyla. Matka připravovala kuře, JC seděl bokem k oknu, nikoliv před něj – vždy ve střehu, ale nikdy okázale. Díval se na odraz ve skle jako voják, který nezapomněl na minulé bojiště a ví, že další může přijít kdykoliv. Venku postávala celá komunita. Neodvažovali se přiblížit. Ditsy, novinářka z K660, natáčela z dálky, jako by přítomnost v zóně dotyku mohla způsobit fyzické zranění.

Lidé venku nevolali po pomstě. Spíše hledali odpověď. Ti, kdo padli, byli jejich bratři, synové, známí. A i když se dalo mluvit o vině, realita byla složitější. Někteří z nich se v noci proměnili v bojovníky. Já jsem přežil. Oni ne. A ačkoli jsem nebyl tím, kdo tahal za spoušť jako první, byl jsem tím, kdo pomáhal JC-ovi dokončit, co začal.

V zrcadle mezi střepy, šmouhami od krve a pachutí střelného prachu byl

Jak se změnila naše vnímání násilí a nebezpečí v moderním světě?

Ve světě, kde technologie zrychluje naše reakce a zvyšuje intenzitu každodenních zážitků, se hranice mezi realitou a virtuální realitou stále více stírá. Situace, které se zdají být extrémně nebezpečné, zůstávají součástí naší každodenní zkušenosti, ať už prostřednictvím médií, nebo díky simulátorům, které nám umožňují prožít okamžiky, jež by byly jinak nepředstavitelné. To, co dříve bylo jen v oblasti fikce, se stává součástí našeho života, kde násilí, nebezpečí a rozhodnutí o životě a smrti jsou neustále přítomné, a to často bez skutečné konfrontace s těmito situacemi.

Jedním z těchto extrémních okamžiků, kdy se běžný život proplétá s něčím nebezpečným, je nehoda, kterou jsem osobně zažil. Byl jsem svědkem nehody na silnici, která vypadala jako scéna z akčního filmu. Vozidlo, které mělo projet suchou roklí, se po nárazu přetočilo několikrát, než došlo k explozi. Tento okamžik by se dostal na národní televizi, kdyby se tam našel někdo, kdo by jej natočil. Měl jsem však to štěstí (nebo spíše smůlu), že jsem byl jediný svědek, který byl přítomen. A právě v tom okamžiku jsem si uvědomil, jak nebezpečné a nesmírně křehké může být naše vnímání reality.

I když jsem byl přímo na místě a viděl všechno na vlastní oči, emocemi jsem byl zaslepený. Ve chvíli, kdy jsem se sám nacházel v těsné blízkosti nebezpečného incidentu, moje schopnost objektivně zhodnotit situaci byla potlačena vztekem, který jsem cítil vůči matce, která se o mě neustále bála, a jejími nekonečnými telefonáty. Jakmile jsem jí řekl, že jsem v pořádku, že se o mě nemusí bát, opět mi začala vyčítat, že bych se mohl vydat na cestu, na které by se mi mohlo něco stát. Měl jsem pocit, že mi nedává prostor pro vlastní rozhodování a svobodu.

Ve chvíli, kdy mě matka opět zavolala, přičemž její slova byla plná strachu, rozhodl jsem se, že už nemohu dál tolerovat její kontrolu. Vnímal jsem to jako omezování a přání se osvobodit od jejího neustálého strachu, který nás ovládal po celou dobu mého života. Na druhé straně jsem měl pocit, že bych měl mít více kontroly nad tím, co se děje v mém životě. Takové pocity jsou silně spjaty s tím, co se děje v moderní společnosti, kde technologie umožňuje nejen rychlé a snadné interakce, ale také neustálý dohled nad našimi životy.

Tento konflikt mezi skutečností a technologií, mezi individuálními rozhodnutími a požadavky společnosti, se prohlubuje. V případě, kdy jsme svědky neštěstí a jeho okamžitých důsledků, jako je násilí nebo ztráta života, je naše vnímání světa mnohem jasnější. Jsme neustále konfrontováni s násilím, ale jak rychle si na něj zvykáme, i když nás to stále znepokojuje? Jaké jsou skutečné důsledky naší těsné interakce s těmito událostmi? Zůstáváme pouze diváky v tomto neustále se zrychlujícím cyklu, nebo se v něm nacházíme aktivně, i když ne vždy s plným vědomím toho, co znamená realita?

Je třeba si uvědomit, že každý z nás může být účastníkem něčeho mnohem většího, než si dokážeme představit. Takové okamžiky nás mohou nejen ovlivnit na emocionální úrovni, ale mohou mít i trvalý dopad na naše vnímání světa, kdy se vytrácí jasná hranice mezi tím, co je reálné, a co pouze simulované. Důležité je také pochopit, že naše životy nejsou oddělené od násilí, ale spíše se s ním stále více prolínají, i když si to neuvědomujeme. Násilí není pouze na obrazovkách nebo v simulátorech; je součástí každodenního života, i když ho prožíváme pasivně, jako diváci.

Jakou hrozbu představuje vojenská zbraň v rukou zločinců?

Kinetické zbraně založené na principu railgunu – zrychlení projektilu pomocí elektromagnetické síly – byly původně vyvinuty pro armádu, kde měly být instalovány na obrněná vozidla schopná nést rozsáhlý energetický systém a setrvačník, který potřeboval dlouhé hodiny ke znovunabití. Taková zbraň dokáže vystřelit s rychlostí až 15 000 stop za sekundu – několikanásobně více než klasické chemické pohony střeliva. Přestože je účinná, její civilní využití je prakticky nulové. V rukou běžného jednotlivce, zvlášť pokud ji lze ukrýt v osobním automobilu, může sloužit pouze k jedinému účelu – k přepadení a likvidaci cílů v jediném výstřelu.

Zbraň tohoto typu není určena pro duel či osobní obranu. Je to tichý a ničivý nástroj pro vraždy. Jeden výstřel rozmetá kabinu nákladního vozu, včetně řidiče, na kusy, a poté je třeba čekat – možná celou noc – než se opět nabije. Nepřítele to nezajímá. Není zde žádný boj, žádné střetnutí. Jen útok, výstřel a smrt. Pouze někdo, kdo plánuje chladnokrevné vraždy, může mít o takový nástroj zájem. A pokud má přístup k takovým zbraním, musíme se ptát, jak hluboko sahá jeho síť.

Získat něco takového ze státního vojenského vývoje není levná záležitost – ale pokud má zločinecká organizace dostatek peněz z desítek nebo stovek uloupených nákladních vozů, není to nemožné. A nemusí jít jen o úplatky. Pokud je firma, která zbraň vyvinula, dostatečně velká a působí jako legitimní podnik, pak se může stát, že o skutečné povaze svých klientů ani netuší. Anebo – což je horší – předstírá, že netuší.

Když se podíváš do hlavně takové zbraně, změní se ti perspektiva. Už nejde o součást zločinecké logistiky – je to připomínka skutečné smrti. A pokud jsi někdy musel čistit nákladní kabinu, z níž nezbylo nic než tkanina nasáklá krví a lidská hmota, začneš rozumět tomu, co to znamená čelit nepříteli, který neváhá použít cokoli.

Za tímto vším jsou konkrétní lidé. Můžeš je znát. Mohou být součástí tvé rodiny. Ne každý, kdo pracuje pro zločinecký systém, si uvědomuje plný rozsah jeho důsledků. Lidé se zapletou, možná začnou jako zloději, ale rychle se z nich stávají vrazi. A přesto, i když je musíš zastavit, stále můžeš cítit potřebu je varovat. I když tě zradili, i když víš, že se musíš postavit proti nim, část tebe možná bude chtít dát jim šanci zmizet dřív, než dorazí zákon.

Ale zákon je pomalý. V takových místech jako Chalybeate Springs, opuštěná města na okraji společnosti, převládá ticho a prach, nikoli spravedlnost. Zde platí jen rychlost, zbraně a odvaha. V temných průchodech skladišť se přestřelky neodehrávají s varováním. Stačí okamžik a světlo reflektoru tě oslepí. Jeden krok navíc, a kulka tě složí. A když tvůj parťák padne, těžce dýchající pod tíhou své výstroje, nemáš čas na lítost. Bereš ji na rameno a pálíš zpět, jen aby ses dostal do úkrytu.

Nepřítel je organizovaný, ozbrojený a odhodlaný. Nejsou to naivní delikventi. Mají raketomety, termovize, satelitní spojení. A ty máš jen pár granátů a kus železa, který nazýváš vozidlem. Musíš

Jakou roli hrají přírodní zvuky v noci a jak se vyvíjí svět nočních tvorů?
Jaké výpočetní a vědecké možnosti nabízejí celulární automaty?
Jaké tajemství skrývá nenápadná lží?